„Vím, co chci,“ řekl Declan a jeho hluboký hlas proťal to těžké, dusivé napětí na malé půdě. Na Blaire, která se stále prudce třásla na příčkách dřevěného žebříku, se ani nepodíval. Jeho intenzivní, žhnoucí pohled byl plně zablokovaný na mně. „Budu psancem, Tesso. Nezajímá mě smečka a už mě nezajímá ani ten titul. Už mě nebaví hrát divadlo. Zachráním tě před tímhle osudem a o všechno se postarám. Potřebuji jen, abys šla se mnou.“

Srdce mi vyskočilo až do krku a bušilo tak silně, až to skoro bolelo. Tři dlouhé, mučivé roky jsem o tomto přesném okamžiku tajně snila. Ve tmě jsem zavírala oči a představovala si, že mě Declan miluje natolik, aby zahodil svou budoucnost, své postavení a svou povinnost jen proto, aby mohl být se mnou. Ale teď, když ta slova skutečně visela ve vzduchu, pouhá drtivá tíha toho všeho hrozila, že mě roztrhá na kusy.

„Přišel bys o všechno,“ zašeptala jsem, hlas se mi třásl, jak na mě dopadala realita jeho slov.

„O všechno kromě tebe,“ odpověděl Declan okamžitě a jeho hlas zjemněl, ale byl plný neochvějného, bezohledného odhodlání. Udělal další krok blíž a jeho oči mě prosily, abych souhlasila.

„Vzdal by ses svého práva prvorozeného,“ naléhala jsem a zoufale se snažila vnést do jeho nebezpečného plánu trochu logiky. „Vzdal by ses pozice Alfy.“

„Raději budu žít jako toulavý vlk, než abych se díval, jak se z tebe stává sexuální otrokyně nelítostného krále,“ odsekl a čelist se mu sevřela tak pevně, až jsem slyšela, jak mu zaskřípaly zuby.

„Zbláznil ses! Jsi úplně mimo!“ zaječela Blaire.

Vydrápala se ze žebříku, vrhla se vpřed a hodila celou svou váhu proti Declanově široké hrudi. Zoufale se ho snažila ode mě odstrčit, ale její drobná, křehká postava neměla proti jeho pevné, svalnaté stavbě těla šanci. Declan se pod jejím útokem ani nehnul. Jen se na ni podíval s chladným, rostoucím podrážděním.

„Declane, jdi od ní pryč!“ Blaiřin hlas byl zběsilý, oči měla doširoka rozevřené a divoké. Vypadala, jako by právě ona ztrácela rozum. „Uvrhla na tebe nějaké kouzlo. Prokletí! Ano, tak to musí být. Najdeme lék, přísahám. Na našem území se určitě najde nějaká čarodějnice, která nám pomůže. Měli jsme se brát, Declane. Já měla být tvoje Luna. Nemůžeš to jen tak zahodit. Nemůžeš mi to vzít!“

Když Declan na její prosby nereagoval, její jedovatý pohled vystřelil přímo zpátky na mě. „A kvůli ní? Podívej se na ni! Vždyť není ani čistá!“

Ta slova jsem pocítila jako fyzickou ránu do hrudi. Srdce se mi rozdrobilo na rozedrané, nepoužitelné kousky.

Blaire měla pravdu. Nebyla jsem čistá.

Kdyby se události oné osudné noci před třemi lety nikdy nestaly, možná by to Declanovi a mně klapalo. Možná jsme se mohli otevřeně milovat, vzít se, založit rodinu a vést naši smečku společně. Ale ta noc všechno zničila. Byla jsem poskvrněná. Nesla jsem v sobě temnou skvrnu, která by nevyhnutelně zničila každého, kdo by se ke mně příliš přiblížil.

Nemohla jsem dovolit, aby Declan obětoval celý svůj život, svou budoucnost a svou povinnost vůči naší smečce pro zlomenou, zničenou dívku. Milovala jsem ho příliš na to, abych mu to dovolila udělat. Nemohla jsem být tou sobeckou kotvou, která by ho stáhla dolů do bláta. Byl zrozen k tomu, aby vedl. Byl by skvělým Alfou.

Ale při pohledu na syrovou, zoufalou naději v jeho očích jsem věděla, že jemné odmítnutí nebude fungovat. Pokud ucítí byť jen střípek naděje, pokud jen na vteřinu pojme podezření, že mi na něm stále záleží, postaví se lykanskému králi, vyvolá válku a nechá se zabít.

Abych ho zachránila, musela jsem ho zničit. Musela jsem ho přimět, aby mě nenáviděl.

Pomalu, úmyslně jsem vymanila svou ruku z jeho sevření a nechala ji zplihle klesnout k boku. Přinutila jsem svůj výraz, aby naprosto zchladl, a maskovala tak mučivý výkřik, který se mi rozléhal v mysli.

„Nechci prožít život na útěku,“ řekla jsem a můj hlas byl plochý a bez emocí.

Declan na mě zíral, jako by mi právě narostla druhá hlava. „Cože?“

„Stát se jednou z žen lykanského krále je obrovská čest,“ zalhala jsem a přinutila se k povrchnímu, domýšlivému pokrčení ramen. „Král hledá dívku se specifickými rysy. Rysy, které vlastním jen já. Když to sehrají chytře, možná bych mohla být někým výjimečným. Někým mocným. Proč bych to zahazovala a žila jako toulavý pes v lesích s tebou?“

„Je to zrůda, Tesso!“ argumentoval Declan a hlas se mu lámal zoufalstvím. „Mohl by se k tobě chovat krutě. Nevíš, co říkáš.“

„Nebo mi dá všechno, co jsem kdy chtěla,“ oponovala jsem a spolkla hořkou pachuť vlastní sebenenávisti. Syrová bolest v jeho očích mě krájela jako skutečná čepel, ale tlačila jsem dál a obrňovala své srdce. „Lykanský král má víc bohatství, moci a postavení, než o čem může kdokoli jiný na tomto světě jen snít. V porovnání s ním, Declane... ty jsi naprosté nic.“

Šok v Declanově tváři pomalu ztvrdl do chladného, tvrdého hněvu. Obočí mu kleslo a oči ztemněly znechucením.

„Nejsi tak marnivá,“ zašeptal a jeho hlas byl nebezpečně tichý. „Miluješ mě. Já vím, že ano.“

„Moc miluji víc,“ zalhala jsem a otočila se k němu zády.

Nedívala jsem se na jeho reakci. Nemohla jsem, jinak bych se zhroutila. Prošla jsem kolem Blaire a nechala svou plátěnou tašku a všechny své ubohé věci na lehátku. Na téhle půdě nebylo nic, co bych tam, kam mířím, potřebovala.

Slyšela jsem, jak za mnou Declan udělal krok vpřed, ale Blaire se mu vrhla do cesty. „Poslouchej ji, sakra!“ vyštěkla. „Ukazuje ti svou pravou tvář. Neuvažuješ jasně!“

Nečekala jsem, až uslyším zbytek. Slezla jsem po žebříku, spěchala dolů ze schodů a vyšla z domu.

Královský posel už čekal u elegantního, černého sedanu a držel otevřené zadní dveře. Když jsem přistoupila blíž, poodstoupil, tvář bez výrazu.

„Sem,“ ukázal.

Skouzla jsem na chladné sedadlo z drahé kůže. Dveře za mnou zaklaply a uzavřely mě v tísnivém, těžkém tichu. Jak se auto rozjelo, ruce se mi začaly třást. Pevně jsem propletla prsty a mačkala je v klíně, abych se nesesypala. Ticho v autě bylo dusivé, sžíralo mé zjitřené nervy, až už jsem to nemohla vydržet.

Odkašlala jsem si, zoufale toužící po jakémkoli rozptýlení. „Říkal jste, že král hledá dívky, jako jsem já.“

Posel, sedící na předním sedadle spolujezdce, lehce naklonil hlavu. Neotočil se, aby se na mě podíval, ale věděla jsem, že poslouchá.

Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla a pokračovala. „Koho přesně král Roman hledá?“

„Král hledá ženu, se kterou se setkal před třemi lety,“ odpověděl posel, jeho hlas byl hladký a lhostejný.

Srdce se mi zastavilo.

Před třemi lety.

Ta časová osa mě zasáhla jako fyzický úder. Před třemi lety jsem zažila svou první náhlou, nečekanou říji. Ve svém zoufalém, horečnatém stavu jsem sdílela jedinou, vášnivou noc s tajemným cizincem ve tmě – mužem, který zmizel dřív, než vyšlo slunce.

Ne. Lehce jsem zavrtěla hlavou a snažila se zahnat paniku narůstající mi v hrudi. Musela to být náhoda. Lykanský král by se tenkrát netoulal po území naší smečky. To bylo nemožné.

Jeli jsme v tichosti čtyři dlouhé, mučivé hodiny. Venkovská krajina postupně ustupovala tyčícím se kamenným stavbám. Přestože jsem to nikdy neviděla naživo, to velkolepé, spletité zdivo mohlo patřit jen Korunnímu městu.

Místo aby se náš řidič připojil k hustému provozu proudícímu k hlavním branám, stočil sedan na soukromou boční cestu. Zastavili jsme na těžce opevněném kontrolním stanovišti, kde se ozbrojený strážný podíval skrz tmavě tónovaná okna, než nám mávnutím pokynul k průjezdu.

Sedan se vnořil do temného tunelu, který se vinul hluboko pod zem. Po několika minutách se úzká chodba otevřela do obrovské jeskyně. Bylo to rozlehlé podzemní město, kompletní s dlážděnými cestami, kamennými budovami a složitými skalními útvary visícími ze stropu. Lucerny a šňůry hřejivých světel osvětlovaly tento podzemní svět a dodávaly mu strašidelnou, starobylou atmosféru.

Auto nakonec zastavilo před velkolepou, několikapatrovou kamennou budovou. Z hloubi haly se až před těžké dřevěné vchodové dveře táhla masivní fronta dívek.

Vystoupila jsem z vozidla s lehce podlomenými koleny. Než jsem se vůbec stihla zorientovat, strážný oděný v těžké černé neprůstřelné vestě mě hrubě popadl za paži a odtáhl mě na konec fronty.

„Zůstaňte v řadě,“ zavrčel.

Spolkla jsem protesty a šourala se vpřed s ostatními dívkami. Jak jsme se pomalu blížily ke vchodu, všimla jsem si ozbrojeného strážného, který stál vedle velkého proutěného koše přetékajícího chytrými telefony. Když jsem dorazila na práh, očekávavě na mě pohlédl.

Sáhla jsem do kapsy, vytáhla telefon a podala mu ho. Vytrhl mi ho z ruky a nedbale ho odhodil na hromadu.

„Dostanu to zpátky?“ zeptala jsem se, hlas se mi ztišil.

Strážný se díval skrz mě a mou otázku naprosto ignoroval. Vzala jsem to jako definitivní ne a šla dál.

Interiér budovy působil, že je starý celá staletí. Stropy byly nízké, místnosti stísněné a vzduch páchl vlhkým kamenem a hořícím olejem. Nebylo tu žádné elektrické osvětlení, jen blikající lucerny, které vrhaly na stěny dlouhé, tančící stíny.

Byli jsme zavedeni do velké, chladné místnosti, kde čekalo několik němých ošetřovatelek. Beze slova k nám přistoupily s krejčovskými metry. Pracovaly s děsivou efektivitou, otáčely si mě, natahovaly metr přes moje poprsí, pas a boky a zaznamenávaly čísla do dřevěných desek, než mi pokynuly, ať přejdu k dalšímu stanovišti.

Odtud nás nasměrovali úzkou chodbou k řadě malých výslechových místností.

Když na mě přišla řada, strážný mě strčil do jedné z místností.

Uprostřed stál těžký dřevěný stůl. Za ním seděl plešatící muž středního věku. Po straně zarudlého obličeje mu stékal pot a na límci měl košili od něčeho umazanou. Agresivně žvýkal zelené jablko a v malém prostoru se rozléhalo hlasité, mokré křupání. Z rtu mu prskaly sliny a dopadaly přímo na papíry rozložené před ním.

Nepodíval se nahoru hned. Něco si zapsal, ukousl si další obrovské sousto jablka a pak konečně zvedl hlavu.

Jeho oči, mastné a dravé, mi pomalu přejely po těle. Těžce se zastavily na mých prsou a jeho rty se zkroutily do chlípného, nechutného úšklebku. Oporrel se v křesle, pomalu žvýkal a hodnotil si mě jako kus dobytka.

„Jsi panna?“ zeptal se.