„Ne…“ odpovím a tlačím tu jedinou slabiku přes silný knedlík v krku. „Nejsem.“

Ticho ve stísněné výslechové místnosti se protahuje, hutné a dusivé. Tato jediná, nevyhnutelná pravda naprosto vykolejila můj život. Kvůli ní mě moje vlastní smečka vyvrhla. Kvůli té jediné noci jsem byla ocejchována snad všemi odpornými jmény pod sluncem – coura, děvka, lehká holka, špína.

A to všechno jen proto, že na mě přišla náhlá říje a vyspala jsem se s mužem, který nebyl můj osudový druh. Noc, kterou si sotva pamatuji. Vzpomínky z onoho hotelového pokoje nejsou ničím víc než roztříštěnými stíny. Záchvěvy intenzivní rozkoše, ostrý dotek bolesti. Nic z toho není zcela jasné, ale následky mi zničily život.

Plešatící muž za těžkým dřevěným stolem ani nemrkne. Podívá se dolů do svých papírů a pořádně a hlučně si ukousne ze svého zeleného jablka. Něco si perem naškrábe, ale jeho mastné oči se nezvednou, aby se střetly s mými.

„Jste kategorie C,“ zahučí muž a líným mávnutím ruky mě odbyde. „Řekněte to strážnému u dveří.“ Podívá se skrz mě, nakloní hlavu a buclatou rukou pokyne další dívce.

Uvědomím si, že jsem odložena stranou, pospíchám tedy pryč, zoufale se snažím uniknout jeho chlípnému pohledu. Kráčím zpátky do fronty, hruď se mi svírá studem.

U těžkých dřevěných dveří vedoucích ven mi do cesty vstoupí ozbrojený strážný. „Kategorie?“

„C,“ řeknu suše.

„Držte se vpravo,“ štěkne a pokyne mi, abych prošla.

Projdu těžkými dveřmi do úplně jiného prostředí. Je to obrovská, rozlehlá místnost, která vypadá jako provizorní hlediště bez židlí. Kamenná podlaha se svažuje dolů a soustředí veškerou pozornost k malému pódiu vpředu. Na tomto pódiu stojí těžce svalnatý muž a vyštěkává rozkazy na stráže a pracovníky.

„To je králův Beta, Jaxon,“ pošeptá bledá dívka, když procházím kolem.

V tomto jeskynním hledišti se masivní jednotná fronta rozdělila na tři zřetelné řady hadovitě se vlnící směrem dopředu. Držím se stěny úplně vpravo a zaujmu své určené místo ve třetí řadě. Kategorie C.

Je bolestně, ponižujícím způsobem zřejmé, jak si nás tu hodnotí. Na první pohled je jasné, že jsme úplné dno, skupina, u které je nejmenší pravděpodobnost, že si ji král vybere.

Kategorie A stojí úplně vlevo. Tato řada je napěchovaná výhradně bezchybnými dívkami, které vypadají jako modelky. Dokonalé tváře, lesklé vlasy, ohromující postavy.

Kategorie B, ta prostřední řada, je trochu jiná. Ženy v ní jsou plnějších tvarů, jejich těla měkčí, nebo jsou možná o něco obyčejnější.

Pak je tu moje řada. Kategorie C. Tady se ani jedna z nás nesnese podívat té druhé do očí. Ramena jsou svěšená. Vzduch je těžký dusivou tíhou naší pochybné minulosti. Představuji si, že nejsem jediná žena tady, která nese ohavnou hanbu za zničenou pověst.

Celé to působí jako krutý vtip. Mohla bych být s mužem, který mě už roky miluje. Místo toho stojím v této mrazivé podzemní jeskyni, kde do mě šťouchají, měří si mě a hodnotí.

Najednou mé temné myšlenky rozbije vyděšený výkřik.

Prudce otočím hlavu. Jeden z ozbrojených strážců zahnal do kouta ženu v řadě kategorie B. Je krásná, má tmavé kadeře vlasů a velmi oblou, smyslnou postavu.

„Tvé míry nemůžou být správné,“ ušklíbne se strážný, hlas mu kape výsměchem. „Budu si je muset zkontrolovat sám.“

Bez varování ji hrubě popadne za boky a násilně si přitiskne její tělo k hrudi v těžké neprůstřelné vestě.

Ostatní dívky stojící poblíž okamžitě uhnou a rozprchnou se co nejdál od nich. Odvracejí zrak. Nikdo neudělá krok vpřed, aby jí pomohl.

Strážného ruce po ní agresivně bloudí. Jednou rukou ji pevně chytne za zadek, prsty se jí zaboří do kůže, a druhou rukou ji hrubě osahává na prsou.

„Ne!“ zakňučí a divoce se brání. Tlačí ho od sebe do hrudi, ale strážný je neoblomný. Čím víc bojuje, tím pevnější je jeho stisk.

„Pusťte mě!“ křičí a slzy se jí přelévají přes řasy.

„Sklapni a stůj v klidu,“ zavrčí. Výsměšné pobavení je pryč. Teď už zní jen naštvaně.

Horké slzy jí stékají po zpanikařené tváři, zatímco jeho ruce ji dál zneužívají.

Nemůžu to vydržet. Neexistuje vesmír, ve kterém bych tady mohla jen tak tiše stát a sledovat, jak je žena napadena. Je mi jedno, že je to ozbrojený strážný.

„Přestaňte!“ zakřičím, vystoupím ze své řady a vtrhnu k nim. „Sundejte z ní ty svý zasraný pracky!“

Na naši část místnosti padne těžké ticho. Všichni se otočí a dívají se. Dokonce i ten chmatavý strážný ztuhne a otáčí se, aby na mě zíral v naprostém neuvěření. Obdařená žena se na mě dívá prosebnýma hnědýma očima.

„Co si sakra myslíš, že jsi zač?“ vyštěkne strážný a tvář se mu zkřiví do ošklivého úšklebku. „Nemáš žádné právo do toho zasahovat. Zalez zpátky do řady, ty odpade z kategorie C.“

Tvrdě se kousnu do spodního rtu, abych skryla jeho nervózní třes. Zhluboka se nadechnu a zvednu bradu v čistém vzdoru. Není o nic děsivější než Blaire, když má špatný den.

„Na to samé bych se mohla zeptat já vás. Co si myslíte, že jste zač?“ dožaduji se a dávám najevo větší sebevědomí, než jaké ve skutečnosti cítím. „Ta žena stojí v kategorii B. S tak krásnou postavou, jako má ona, je vysoce pravděpodobné, že si ji král vybere. Co vám přesně dává právo pošpinit svýma špinavýma rukama jednu z králových potenciálních žen?“

Strážný ztuhne. Arogantní úšklebek mu z tváře úplně zmizí a jeho kůže získá chorobně bledý nádech. Nervózně se rozhlédne a nakonec si uvědomí, kolik nechtěné pozornosti jeho kousek přitáhl.

„Sakra,“ zavrčí pod vousy.

Násilím obdařenou ženu odstrčí. Zavrávorá dozadu a spadne tvrdě na kamennou zem. Strážný se otočí a odchází do stínů, vrhajíc mým směrem prudce zuřivý pohled. Oplatím mu ho svým vlastním neochvějným pohledem a odmítám ustoupit, dokud nakonec oční kontakt nepřeruší.

Opouštím bezpečí svého místa, přibíhám k padlé ženě, jemně ji chytám za paže a pomáhám jí zpět na nejisté nohy.

„Děkuji…“ zašeptá skrz své zlomené popotahování. „Zachránila jsi mě…“

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se tiše.

„Nadia…“ odpoví a hlas se jí třese.

„Ráda tě poznávám, Nadio. Já jsem Tessa.“

Nadia vzhlédne, její velké, hnědé oči jako laň překypují vděčností a hrůzou. Téměř okamžitě jí přes řasy přetečou nové slzy. „Opravdu myslíš, že si mě král vybere? Možná by mi bylo líp s tím strašným strážcem…“

„To neříkej,“ okřiknu ji pevně.

„Ale je to pravda, ne?“ pláče tiše. „Všichni říkají, že král je starý, vetchý stařec… a že je na své ženy brutálně hrubý. Říkají, že jim ubližuje.“

Než jí stihnu nabídnout útěchu, obrovskou místností se rozvlní náhlá, nervózní kakofonie. Začne to jako tiché mručení a rychle přeroste v přílivovou vlnu vzrušených, zběsilých šepotů. Těžká atmosféra se zcela změní. Všechny dívky kolem nás najednou vypadají nadšeně a zároveň vyděšeně, oči mají zablokované na něco, co se děje přímo za mnou.

Zvědavě se otočím a sleduji jejich společné pohledy k těžkým dvoukřídlým dveřím u vchodu.

Do místnosti právě vešel muž.

Dech se mi zadrhne v krku. Je neuvěřitelně vysoký, stráže, co ho obklopují, převyšuje o hlavu a ramena. Je neskutečně, přímo zničujícím způsobem pohledný. Má hladce oholenou tvář a nápadné, světle modré oči, které jako by pronikaly přímo skrz šeré osvětlení. Tmavé, větrem rozcuchané vlasy se bez námahy kroutí kolem tváře složené z ostrých, maskulinních úhlů. Vysoké, aristokratické lícní kosti. Pevná, robustní brada. Jeho rty jsou plné, dostatečně plné na to, aby slibovaly zničujícím způsobem jemné polibky.

Ale je to jeho pohled, co místnosti skutečně vládne. Je řezavý, ostrý jako čepel, a jeho intenzita je vyloženě dravá. Nese se vysoký a hrdý, každý jeho pohyb vyzařuje naprostou moc. Muž, který ví, že stačí, aby sklonil bradu, a každá duše v této místnosti by slepě následovala jeho příkaz.

„To je král,“ zašeptá jedna z dívek stojících za námi v ryzím úžasu.

Jak to říká, podívám se blíž a všimnu si složitých detailů jeho oblečení. Jemná, třpytivá zlatá vlákna jsou pečlivě vetkána do jeho tmavého, impozantního královského oděvu. Přes čelo se mu táhne tenký, elegantní zlatý řetízek, který spočívá na jeho tmavých vlasech.

Král Roman v plné kráse.

Vedle mě Nadia ze sebe vydá ostré, upřímné vydechnutí. Naprosto chápu její reakci. Rozhodně to není ten prastarý, vetchý stařec, kterého jsem očekávala.

Ale jak na něj zírám, do mysli se mi začne drápat hluboký, znepokojivý neklid. Je tu ještě něco, co mě vážně trápí. Zrychlí se mi tep, na zátylku mi vyrazí studený pot.

Nějak mi připadá povědomý. Tvar jeho čelisti. Šířka jeho ramen. Predátorská ladnost jeho kroku.

Romanův ostrý, kalkulující pohled pomalu klouže po rozlehlé místnosti a posuzuje stovky žen, které mu byly předloženy.

Pak se najednou jeho světle modré oči zachytí přímo na mně.

Zastaví se.

Z plic je mi prudce vyražen dech. Zdá se, že se celá místnost rozmazává a točí se mimo zorné pole a zanechává v mém dohledu pouze jeho.

To není možné.

Oči krále Romana ztmavnou, přes jeho pohledné rysy prokmitne záblesk poznání. Přenese váhu a začne kráčet přímo ke mně.

Moje tělo naprosto znecitliví. Podlaha pod mýma nohama mi připadá, jako by se propadala. Roztříštěné, mlhavé stíny mé zničené minulosti se najednou, prudce vyrovnají do děsivé jasnosti. Ta vůně. Jeho obrovitost. Ta dominantní přítomnost.

Pamatuji si naprosto přesně, odkud ho znám.

Před třemi lety, v té posteli chabě osvětleného hotelového pokoje. Král Roman byl ten cizinec, který mi roztáhl nohy, vrazil do mě svůj ocas a nelítostně si mě vzal.