Uplynul celý měsíc od oné zneklidňující noci v klubu Vannicelli a mé vyčerpávající semestrální zkoušky konečně skončily. Zbýval mi ještě jeden týden na dokončení posledního zadaného projektu, než budu moci oficiálně promujovat a dychtivě zahájit svou lékařskou praxi. Teplo raného léta bylo naprosto dusivé, zatímco jsem se potila při vyčerpávající směně jako servírka v L'Elite, vyhlášené jako jedna z nejprestižnějších a nejpopulárnějších restaurací ve městě. Cítila jsem, jak se mi pod bílou košilí hromadí horký pot. Čelo jsem si musela neustále otírat, vlasy se mi lepily na krk a byla jsem si docela jistá, že v tuto chvíli je můj make-up naprostá katastrofa.

"Sloane, stoly šest a devět, prosím!" zavolal hřejivý hlas.

"Hned to bude, paní Ricciová!" odpověděla jsem a věnovala jí zářivý úsměv, který mi s grácií oplatila. Byla to naše manažerka a byla neuvěřitelně hodná a laskavá. Její vřelost způsobovala, že ji miloval personál i zákazníci.

Vešla jsem do kuchyně, kde ukázala na čtyři talíře seřazené na nerezovém povrchu. Balancujíc se všemi čtyřmi talíři na rukou, prošla jsem pozpátku dveřmi kuchyně a vstoupila do jídelny. Položila jsem talíře na svůj první stůl a otřela si dlaně do zástěry.

Otočila jsem se a uviděla Silvii, naši recepční, jak vítá a vede milý starší pár ke stolu číslo devět. Okamžitě jsem se usmála, když jsem viděla, že jsou to štamgasti. Jakmile se usadili, popadla jsem poznámkový blok a došla k nim s vřelým pozdravem.

"Dobrý večer, pane a paní Wardovi. Vítejte zpět v L'Elite. Čím pro vás mohu dnes začít?" zeptala jsem se a otevřela blok.

"Ahoj, Sloane. Dnes ti to sluší," řekla paní Wardová a úsměv mi oplatila.

"O tom pochybuju, ale vy naopak vypadáte dechberoucně. Je to nějaká zvláštní příležitost?" zeptala jsem se.

"Je to naše dvacáté výročí svatby," odpověděl hrdě pan Ward, vzal svou ženu za ruku a jemně ji políbil na hřbet, zatímco se na sebe láskyplně usmívali.

"To je naprosto úžasné. Gratuluji," řekla jsem. Při pohledu na jejich čistou náklonnost se mi v hrudi zformovala hluboká, tichá bolest a tajně jsem si přála, abych i já jednou našla lásku tak trvalou, jako je ta jejich.

"Děkujeme, Sloane. Dáme si oba steak z roštěnce s česnekovými chipsy a láhev vašeho nejlepšího červeného vína," objednal pan Ward.

"Dám si to samé co Jack," řekla s úsměvem paní Wardová.

Poznamenala jsem si objednávku. "Hned to bude."

Odevzdala jsem jejich objednávku v kuchyni a dala si krátkou pauzu, přičemž jsem nechala jiného číšníka, aby jim přinesl víno. Jakkoli byla tato práce vyčerpávající, milovala jsem to tu. V L'Elite jsem pracovala už čtyři roky a zcela mi to pokrylo školné a zajistilo živobytí. Byla to má jediná spolehlivá kotva v tomto rušném městě.

"Hotovo!" zavolala Gina, jedna ze zaměstnankyň kuchyně.

Vybalancovala jsem talíře na rukou a opatrně vyšla ven. "Tady to je," řekla jsem a položila pokrmy.

"Děkujeme," odpověděl pár současně.

"Prosím, neváhejte zavolat, pokud byste něco potřebovali. Přeji vám nádherný večer."

Opustila jsem pár a šla poklidit prázdné stoly. Když jsem přelétla pohledem jídelnu plnou šťastných, smějících se rodin, které sdílely jídlo, přelila se přese mě hluboká vlna smutku a osamělosti. U okna se společně smála šťastná rodina skládající se z otce, matky a jejich malé dcery, naprosto ignorující dusivé letní vedro. Sdíleli obrovský dezert a vypadali tak rozzářeně a propojeně.

Byl to krásný, šťastný okamžik, ale zároveň mi srdce probodlo bolestivé píchnutí. Moje mysl okamžitě zabloudila k mé vlastní rodině, k životu, který jsem ztratila. Tak moc mi chyběli. S neuvěřitelně těžkým srdcem jsem s námahou spolkla knedlík v krku a dokončila své povinnosti.

Jakmile byly mé vyčerpávající povinnosti kompletně hotovy a v jídelně se rozhostilo ticho, stáhla jsem se do zaměstnanecké šatny, abych si sbalila věci. Dychtivě jsem ze sebe shodila tuhou, propocenou uniformu a převlékla se do pohodlné mikiny a džínů. Když jsem zkontrolovala telefon, objevila jsem pět zmeškaných hovorů a textovou zprávu od Sienny.

*Sienna: Ahoj Slo, plánuju jít s pár lidmi do klubu Vannicelli. Nemáš zájem?*

*Já: Ani ne. Jsem naprosto vyčerpaná a chci se jen vyspat. Možná příště.*

*Sienna: Dobře, asi budu pryč, než se vrátíš.*

*Já: Dobře, užij si to. Ale prosím, nepřeháněj to se zábavou.*

*Sienna: Nic neslibuju! 😉*

Zamkla jsem telefon, hodila ho do plátěné tašky a rozloučila se se spolupracovníky a paní Ricciovou, než jsem vyšla z L'Elite. Bylo pozdě, ale chodit domů v tuto hodinu nebylo pro mě neobvyklé a nebála jsem se. Nevzala jsem si auto, protože to nebylo daleko, a měla jsem ráda noční procházky, přičemž jsem se jen modlila, abych nenarazila na nějaké úchyláky.

Nicméně, když jsem procházela chabě osvětlenými ulicemi, po kůži se mi těžce rozlezl ten samý, známý, děsivý pocit, že mě někdo sleduje. Celý uplynulý měsíc, od oné noci v klubu Vannicelli, mě sužovala paranoia, že někdo stínuje každý můj krok, číhá v temných stínech, aniž by se kdy odhalil. Neustále jsem si opakovala, že jsem jen paranoidní ze stresu ze zkoušek, ale toho děsu jsem se nedokázala zbavit. Zastavila jsem se a ohlédla, ale ulice byla prázdná. Někdo mě sledoval, ale prostě jsem ho neviděla. Neublížil mi, jen se díval. I tak se mě zmocnila panika a zrychlila jsem krok, zoufalá, abych se dostala ke své budově.

Kráčela jsem dál a rychleji, srdce mi divoce bušilo do žeber, ale pocit, že jsem lovena, se jen stupňoval. Vydala jsem roztřesený povzdech úlevy, když jsem konečně uviděla svou bytovku přes tichou ulici. Cítila jsem se, jako by bylo bezpečí konečně na dosah. Ale než jsem stačila sestoupit z obrubníku a přejít, přímo za mnou se zhmotnila náhlá, masivní přítomnost a zablokovala chladivý noční vánek.

Vylekaná jsem se otočila, abych utekla, a prudce jsem narazila do mužské pevné, nepoddajné hrudi. Bylo to jako narazit do zdi z čistých svalů. Ruce mi vyletěly nahoru, abych ho odstrčila, ale jeho těžké sevření okamžitě semklo mé paže a ukotvilo mě k chodníku. Zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla, naprosto paralyzovaná, když slabá pouliční lampa nahoře osvětlila jeho ostré, nebezpečně pohledné rysy, výraznou čelist a černočerné, predátorské oči.

"Ahoj Bello, myslím, že jsem čekal už dost dlouho," zamumlal ten muž, hledě na mě s mrazivou, děsivou autoritou.

Než můj mozek vůbec stačil zpracovat reakci, zformovat souvislou myšlenku nebo vykřiknout o pomoc, ucítila jsem náhlé, ostré bodnutí jehly, která se prudce zabořila do jemné kůže na mém krku. V jediném okamžiku zaplavila mé žíly mrazivá, ohromující necitlivost, celý svět se prudce naklonil na bok a já zhasla jako svíčka.

Jeho oči byly to poslední, co jsem viděla.