„O co jde?“ zeptala se opatrně Maeve.

„Přijď dnes večer ke mně.“ Damian nasadil zlomyslný úšklebek. „Uděláme si malou show.“

Maeve se z jeho slov zvedal žaludek.

Ale při pomyšlení, že by její otec mohl...

Zdálo se, že nemá jinou možnost.

Kousla se do rtu a nakonec se podvolila. „Dobře.“

„Haha, uvidíme se večer!“ prohlásil Damian vesele.

Dnes v noci budou tvé dlouhé vlasy otěžemi mého koně. To bude jízda!

Poté, co zavěsil hovor od Maeve, okamžitě zavolal řediteli.

Nikdo to však nezvedal.

Prostě telefon odhodil stranou a přestal se snažit.

„Brouku, už jdu,“ pronesl a vrhl se na ženu, která ležela na posteli.

„Čas je drahocenný. Barrettův život nestojí za to, abych s ním ztrácel čas. Později prostě řeknu, že ředitel byl na služební cestě, a pak najdu nějakého náhodného doktora, ať to zkoukne a odbyde ho.“

Když rodina Barrettových uslyšela, že se Damianovi podařilo sehnat ředitele, propukla v nadšení.

„Přesně jak se dalo očekávat od dítěte z významné rodiny. Má širokou síť kontaktů. Ten odpad, Vance, umí akorát všechno pokazit. Musíš se teď o Damiana dobře starat, Maeve. Koneckonců, jestli se tvůj táta může stát primářem, závisí jen na něm.“

„Kdo ví? Když bude spokojený, možná tě dokonce vezme na Slavnostní ceremoniál velkého návratu Nejvyššího maršála.“

Maeviny oči byly lehce zarudlé a zůstala zticha.

Před chvílí do telefonu zřetelně slyšela ženský hlas.

„Kaelene, omlouvám se...“ povzdechla si Maeve. „Tohle je asi život.“

Vůbec ale netušila, že Kaelen, kterého se právě vzdala, v tu chvíli na pohotovosti zachraňuje jejímu otci život.

Kaelen vypadal vážně, když jeho ruce obratně manévrovaly se stříbrnými jehlami a s neomylnou přesností nabodávaly každý z Marcusových akupunkturních bodů.

Právě tehdy z vedlejšího operačního sálu vyšel starší muž oblečený v bílém.

Byl to ředitel nemocnice, který zrovna dokončil operaci pacienta.

Když procházel kolem operačního sálu, kde se nacházel Kaelen, najednou se zamračeně zastavil.

„Zatraceně. To není náš doktor. Jak se sem dostal?“

Podvědomě k němu chtěl přijít a vyhnat ho.

Když však uviděl Kaelenovu manipulaci s technikou stříbrných jehel, zrak se mu najednou rozzářil.

„Mohla by... mohla by to být technika Ammo jehly? Ta nejdokonalejší akupunkturní technika vytvořená Nejvyšším maršálem? Bože, nečekal jsem, že za svého života uvidím provedení techniky Ammo jehly!“

Zůstal stát ve dveřích jako přimrazený a z očí mu čišel obdiv, jak sledoval jeho dovednosti.

Technika Ammo jehly byla nejen účinná, ale i neuvěřitelně velkolepá na pohled.

Marcus, který ležel na nemocničním lůžku, pomalu nabyl vědomí.

Když před sebou uviděl stát neznámého muže v neformálním oblečení, Marcus zůstal ohromen.

Kaelena nepoznal a vůbec netušil, že to je ten „budoucí zeť“, který způsobil jeho infarkt.

„Kdo... kdo jste?“

„Nehýbejte se,“ odvětil Kaelen hlubokým hlasem. „Provádím vám akupunkturu.“

„Akupunkturu?“ Marcus na okamžik ztuhl a pak se podíval dolů, jak mu Kaelen prováděl akupunkturu.

O chvíli později se vzrušením rozechvěl.

„Jehla Ammo... Legendární jehla Ammo! Panebože! Nemůžu uvěřit, že to vidím na vlastní oči a že je prováděna zrovna na mně! Bože, je mi nesmírnou ctí!“

Kaelen s akupunkturou brzy skončil.

„Člověče, jsem vážně ohromen,“ řekl ředitel a přiběhl k němu. „Nemůžu uvěřit, že umíte provádět techniku Ammo jehly! Máte můj nejhlubší respekt.“

Marcus spěšně slezl z nemocničního lůžka.

Cítil se v pohodě a o něco silnější než předtím.

„Jste úžasný, příteli. Mohl byste mě prosím něčemu přiučit? Rád bych se od vás učil.“

„Ano, ano,“ zareagoval i ředitel. „Prosím, učte nás.“

„Prosím, přijměte můj respekt, mistře.“

Kaelen zrovna pečlivě uklízel stříbrné jehly, když řekl: „Neberu učedníky.“

Ne že bych nebral učedníky. Jde jen o to, že jste můj budoucí tchán.

Je nesmyslné, abyste mi říkal mistře, když já vám budu říkat tati.

Kaelen se otočil a odešel.

„Mistře.“ Marcus a ředitel ho v těsném závěsu následovali. „Prosím, přijměte nás jako své učedníky.“

U dveří pohotovosti rodina Barrettových hořela úzkostí. Ředitel nemocnice se ještě neobjevil.

Začínali uvažovat o tom, jestli se na ně Damian nevykašlal.

Maeve sáhla po telefonu a chystala se Damianovi připomenout, když Raymond najednou křikl: „Podívejte, už je venku.“

Všichni stočili zrak ke dveřím pohotovosti a spatřili vycházet tři muže.

Skupinu vedl Kaelen, za nímž následovali Marcus s ředitelem.

„Ten odpad je tu pořád?“ vřískala Evelyn. „Sakra! Že nešel na operační sál, aby tam něco zkazil? Ten neschopný břídil!“

„Proč se tolik staráš o takový odpad?“ zachechtal se Raymond.

„Důležité je, že se Marcus uzdravil. Podívej, zdá se, že je v pořádku. A podívej, kdo je vedle něj; je to ředitel nemocnice.“

Evelyn plakala slzami radosti. „To musel být Damy. Už dávno pozval ředitele, aby Marcuse zachránil. Neměli jsme na Damiana házet vinu. Můj zeť je spolehlivý.“

Celá rodina přistoupila a obklopila Marcuse s ředitelem, přičemž Kaelena úplně ignorovala.

Maeve se na Kaelena zadívala se složitým výrazem v očích, než si povzdechla a přistoupila, aby poděkovala řediteli.

„Vy jste určitě obdarován kouzelnýma rukama, pane řediteli. Děkuji vám za to, že jste mu zachránil život.“

„Pane řediteli, abych vám vyjádřila svou vděčnost, dovolte mi, prosím, abych vás pozvala na jídlo.“

Ředitel se tvářil naprosto vyvedený z míry. „Omlouvám se, ale já nejsem ten, kdo Marcuse zachránil. Vděčí za to mému mistrovi. Já se na ničem z toho nepodílel.“

Rodina Barrettových byla zmatená.

Ředitel má mistra? Kde je?

„Přesně tak. Zachránil mě můj mistr,“ přitakal Marcus.

„Pojďte, dovolte, abych vás představil. Tohle je mistr, se kterým jsme se s panem ředitelem právě seznámili.“

Marcus přistoupil ke Kaelenovi a uklonil se. „Mistře, neexistují slova, kterými bych mohl vyjádřit svou vděčnost.“

Co to ku**a?

Rodina Barrettových třeštila zrak na Kaelena tak silně, že jim málem vypadly bulvy z důlků.

Kaelen Vance, zachránce, mistr...

Jak to všechno do sebe zapadá?