Marcus byl zaražený, protože nechápal, proč rodina Barrettových reaguje tak přehnaně.

„Omdlel jsi, Marcusi. Vůbec netušíš, co se děje. Musíš se mýlit,“ začala Evelyn. „On je jen bezcenný, ubohý parchant. Jak by ti mohl zachránit život? Nebuďte skromný, pane řediteli. My všichni známe pravdu. Byl to Damian, kdo vás poprosil o laskavost, abyste zachránil Marcuse, že?“

Ředitel se zamračil. „Jak jsem řekl, nic jsem neudělal. Vše byla práce mého mistra. Navíc, kdo je Damian? Ani mi nevolal. Ach ano, před chvílí mi dvakrát zvonil telefon, ale linka se přerušila dřív, než jsem stihl odpovědět. Nejsem si jistý, jestli to byl on.“

Když si Maeve náhle něco uvědomila, spěšně zavolala Damianovi a zapnula hlasitý odposlech.

„Damiane, podařilo se ti spojit s ředitelem?“

„Podařilo,“ odpověděl Damian. „Ale je na služební cestě a nestihne se vrátit včas. Zkontaktuju ti jiného doktora—“

„Ty lháři!“ zařvala Maeve. „Jsi sprostý lhář! Ředitel právě teď stojí přímo přede mnou!“

Damian se cítil trochu trapně. „Vážně? Možná jsem s ním nekomunikoval dost jasně.“

„Táhni do hajzlu!“ křičela Maeve. „Mě neoblafneš! Ty šmejde! Už se se mnou v budoucnu ani nenamáhej spojit.“

„Jdi do prdele!“ Damianův vztek se probudil k životu. „Jak se opovažuješ mi nadávat?!“

„Varuju tě; prvního příští měsíc se vezmeme a to za každou cenu. Pokud budeš mít tu drzost vycouvat, zničím celou rodinu Barrettových. A taky se drž dál od toho necivilizovaného křupana, se kterým ses dneska potkala, nebo pošlu někoho, aby ho odrovnal.“

Píp!

Maeve zavěsila.

Poté zavládlo mrtvé ticho.

Nyní bylo nad slunce jasné, že Damian, do kterého vkládali své naděje, si Marcusův život nijak k srdci nepřipouštěl.

Byl to ale Kaelen, kterým opovrhovali a uráželi ho, kdo zvrátil situaci.

Rodinu Barrettových přemohly smíšené pocity.

„Mistře, vsadím se, že máte hlad—“ Marcus ještě nestačil zjistit, že ten mladík před ním je Kaelen Vance.

„Zavři klapačku!“ okřikla ho Evelyn. „Nemá žádné právo být tvým mistrem.“

„Jsi jen ženská. Co ty o tom víš?“ pokáral ji Marcus. „Kdyby nebylo jeho, byl bych dneska mrtvý.“

„Otevři sakra oči, ty hlupáku. To je Kaelen Vance. Ten, kvůli kterému se ti vrátila srdeční choroba.“

Marcus zkoprněl úžasem. Vypadal, jako by měl dostat další infarkt.

Mistr je ve skutečnosti ten opovrženíhodný „budoucí zeť“? Proč se to melodrama děje zrovna mně?

Atmosféra se stala poněkud trapnou.

Dokonce i ředitel se kvůli Marcusovi cítil trapně. „Ehm... Haha, to je ale překvapení. Nevěděl jsem, že Mistr je váš zeť. To jste se od něj jistě potají musel učit lékařským dovednostem. S vašimi schopnostmi si myslím, že si zasloužíte být primářem. Připravte se na nástup do funkce.“

S těmi slovy se ředitel otočil a odešel, aniž by měl v plánu se jim plést do rodinných záležitostí.

Marcus šílel radostí.

Nečekal, že bude jmenován primářem tak snadno.

Ale při pomyšlení, že tuto pozici získal jen díky Kaelenovi, nemohl zrovna slavit své vítězství s triumfem.

Koneckonců, v jeho srdci byl ideálním zetěm Damian.

Z dálky k nim kráčela Bianca se Sylvií.

„Teď, když je na tom Barrett kriticky, nevěřím, že rodina Barrettových neustoupí,“ řekla Sylvia.

„Hmph! Chci, aby rodina Barrettových padla na kolena a žadonila u mě jako psi,“ prohlásila Bianca. „Zejména Kaelen Vance, tomu chci roztrhnout hubu.“

Její tvář ji stále bolela od facky, kterou před chvílí schytala.

Ale když se přiblížili k rodině Barrettových, okamžitě zkameněly úžasem.

Marcus se skutečně uzdravil a jeho tvář byla zdravě rudá, a ne jako by se zrovna vrátil z říše mrtvých.

„Co... co se to právě stalo?“ Matka s dcerou si připadaly naprosto ztracené, protože jejich plán na pomstu vzal úplně zasvé.

Povzdechly si a chystaly se k odchodu.

„Zůstaňte stát,“ pronesl chladně Kaelen. „Kdo vám dovolil odejít?“

Bianca ho propíchla pohledem. „Zavři hubu. Tady nemáš co mluvit.“

„Opravdu?“ ušklíbl se Kaelen. „Pak předpokládám, že právo promluvit má nový primář, doktor Barrett.“

„Doktore Barrette, je od vaší podřízené velmi neprofesionální odmítnout zachránit život jen kvůli osobní zášti. Dokonce si na veřejnosti řekly o lékařský poplatek ve výši tři sta tisíc. K čemu takovou podřízenou máte? Aby škodila společnosti?“

Marcus byl momentálně zmatený.

Nevěděl, co matka s dcerou předtím udělaly.

Evelyn zareagovala jako první. Tohle je pro nás skvělá příležitost se pomstít!

„Marcusi,“ křikla. „Okamžitě ji vyhoď! Klečela jsem před ní a klaněla se jí, ale ona tě odmítla zachránit. Dokonce si od nás vyžádala tři sta tisíc. Jsem tak naštvaná!“

V Marcusovi vzplál hněv. „Cože?! Vypadni z téhle nemocnice, Sylvie. Nezasloužíš si být doktorkou.“

„Haha, myslím, že máš nejen nemocné srdce, ale i mozek,“ řekla Sylvia pohrdavě.

„Všichni vědí, že mám tu nejlepší šanci stát se primářkou. A pokud jde o tebe, na to ani nepomýšlej. Ty mě chceš vyhodit? Leda tak ve snu! Jen počkej. Až budu primářkou, budeš první—“

Než stihla domluvit, její i Marcusův telefon zazvonily ve stejný okamžik.

Sylvia instinktivně vytáhla svůj telefon a podívala se na něj. Zbledla a začaly se jí třást ruce i nohy.

Ředitel osobně poslal zprávu do jejich skupinového chatu. Marcus Barrett zaujímá pozici primáře.

„Ani náhodou. Jak je to možné?!“ zařvala hystericky Sylvia. „Já si přece jasně zasloužím být primářkou! Barrette, ty jsi musel ředitele podplatit! Že ano? Ty prevíte! Jen počkej. Tvá reputace se brzy rozpadne na kousky.“

„Ale prosím tě,“ odfrkl si Marcus. „Takovými věcmi jen opovrhuji. Naopak to byli jiní lidé, kteří jednali nečestně. Vsadím se, že jsi vedení podplatila ty, co!“

„Kecy!“ odsekla Sylvia. „Pokud jsi ředitele nepodplatil, proč by z tebe dělal primáře?“

„No, to všechno díky tobě,“ vložila se do toho Evelyn dřív, než stihl Marcus promluvit.

„Díky, žes Kaelena odkopla. Jeho vynikající lékařské schopnosti zachránily Marcuse. A to už ani nemluvím o tom primářství; dokonce i sám ředitel nemocnice se stal jeho učedníkem. Pokud by Marcus chtěl být asistentem ředitele, ředitel by mu tu funkci musel z úcty ke Kaelenovi prostě udělit. Kdo říkal, že moje dcera sebrala odkopnutý odpad? Moje dcera našla pravý poklad! Jaká škoda, že tenhle poklad někdo nedokázal rozpoznat!“

C-cože?!

Bianca a Sylvia se podívaly na Kaelena.

Tenhle odpad, co nedokáže ani vysolit tři sta tisíc, přijal ředitele jako svého učedníka?

Proč jsem si jeho schopností nevšimla dřív?

Počkat. Kdybych si na svatbě neřekla o dalších tři sta tisíc, byla by ta pozice primářky moje!

Zahodila jsem takovou příležitost snad sama?

Sylvia svých činů okamžitě litovala.

Neměla si říkat o dalších tři sta tisíc na věno. To, co teď ztratila, mělo mnohem vyšší cenu než ubohých tři sta tisíc.

Bianca, která celou dobu mlčela, zničehonic promluvila.