Helena se jemně usmála. "Adriane, Drey jen žertuje."

Vedle Adriana stála Giselle. Měla na sobě rozevláté bílé šaty, dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena a vyzařovala z ní ladná a čistá aura.

Posunula se blíž k Audrey a jemným hlasem řekla: "Audrey, pořád se zlobíš na Adriana kvůli tomu, co se stalo minule?"

Sienna ze sebe vydala výsměšný smích. "Drey, jak se proboha můžeš vůbec na Adriana zlobit?"

Ale nic z toho nebylo to, co zajímalo Adriana.

Sklopil pohled, jeho oči byly temné a pátravé, a jeho hlas zněl tiše a uvážlivě, když zopakoval: "S kým přesně jsi skončila?"

Audrey se posměšně usmála. "Jsi snad hluchý, Adriane? Řekla jsem, že jsem s tebou skončila."

Helena pozvedla obočí a v očích jí mihl náznak překvapení. Pomyslela si: 'Asi jsem Audrey opravdu podcenila.'

Adrianovi vzplál vztek. Přitáhl si Audrey do náruče a zavrčel: "Myslíš si, že to tady řídíš ty?

"Nech toho. Jsou to dědečkovy narozeniny. Dělej, jdeme dědečka pozdravit."

Adrian objal Audrey paží, prošel rovnou kolem Giselle a zamířil rovnou k Alistairovi u hlavního stolu.

Sienna sledovala, jak se Adrian s Audrey chovají, a dupla nohou. "Giselle, nepřeskočilo snad Adrianovi?"

Giselle zachvěly řasy, když Sienně věnovala škádlivý úsměv. "Sienno, neříkej mi, že máš taky zálusk na Adriana?"

Siennu to vyvedlo z míry. "J-já ne."

Zněla provinile a její hlas slábl. "Jak bych na něj mohla mít zálusk? Zrovna si má vzít mou sestru."

Slova ze sebe prakticky vyškrtila, jako by to už nemohla vydržet.

Gisellin výraz zchladl. Na Siennu už ani nepohlédla a oči upírala přímo před sebe. "Jdeme, Sienno. Pojď se mnou za dědečkem."

Po pěti dlouhých letech byla Giselle připravena získat zpět všechno, co jí právem náleželo.

*****

Audrey už se s Adrianem nedohadovala. Konec konců, dostala za tu událost zaplaceno, takže s ním musela hrát divadýlko, dokud ta šaráda neskončí.

"Alistaire, tohle je můj dárek pro tebe. Přeji ti nekonečně mnoho štěstí a pevné zdraví," řekla Audrey se zdvořilým úsměvem.

Alistair se při přebírání daru usmál. "Drey, děkuji. Vaše svatba s Adrianem je za pouhý měsíc. Měli byste si jít vyřídit ty papíry."

Všichni přihlížející věděli, na co přesně Alistair naráží. Nemohl být spokojenější, než mít jako Adrianovu manželku právě Audrey.

Adrianem projel pocit úzkosti a měl strach, že by z Audrey, která očividně nebyla z přítomnosti tady dvakrát nadšená, mohlo vypadnout něco nehorázného, čímž by udělala scénu.

Rychle vstoupil do hovoru a řekl: "Dědo, půjdeme si je vyřídit za pár dní."

Alistair na Adriana upřel dlouhý, varovný pohled. "Který den?"

Adrian stáhl rty. "Zítra letím pracovně do Havenbrooku a pozítří se vracím. Hned jak přijedu, půjdeme to zařídit."

Audrey si s hořkým úsměvem pomyslela: 'Pozítří? To pitomé povolení už nedostanu.'

Díky jasně stanovenému datu se Alistairova nálada viditelně zlepšila. Řekl: "Drey, běž se posadit. Jsem dnes dost zaneprázdněný. Musíš se obsloužit sama."

Audrey vykouzlila jemný úsměv. Alistair byl moc hodný člověk a Audrey by ho nechtěla uvést do rozpaků. "To je v pořádku, dědečku. Jen si dělej, co potřebuješ. Nedělej si se mnou starosti."

Adrian jen ukázal na stůl. "Vy dvě s Helenou se můžete posadit sem."

Ohlédl se zpět a všiml si Giselle, jak je hluboce zabraná do hovoru s Alistairem. Neváhal ani vteřinu a přispěchal se k nim připojit.

"Drey, vidíš to? Věděla jsem to. Giselle pro Adriana vždycky byla jedinou, na kom doopravdy záleží," zavrčela Sienna.

Audrey své spratkovité nevlastní sestře nevěnovala ani pohled. Místo toho věnovala Heleně sladký úsměv. "Heleno, kdy jsi vlastně Sienně dala bratra? Táta po synovi vždycky umíral. Už jsi mu tu novinku sdělila?"

Siennina tvář zrudla vztekem. "Audrey, kdy mi jako moje matka dala bratra?"

Audrey se ušklíbla, její tón tekl sarkasmem. "Neustále omíláš o tom, jak Adrianovi na Giselle záleží. Tak nějak mě napadlo, že jsi toho bratra prostě tolik chtěla. Možná ti Helena to malé přání jednou splní."

Helena se křečovitě usmála. "Drey, to se ti povedlo."

'Vážně se do mě naváží kvůli tomu, že nemůžu mít syna?' pomyslela si Helena, cítící trochu zahořklosti.

"Omluvte mě, slečno Audrey Mercerová, pan Hawthorne by byl rád, kdybyste se k němu připojila u hlavního stolu," řekl Audrey sluha.

Audrey byla na okamžik zaskočená, ale pak se s úsměvem postavila. "Jistě, děkuji."

Sienně se tvář zkřivila frustrací, když mohla jen sledovat, jak Audrey odchází. Postěžovala si: "Mami, viděla jsi to?"

Helena na ni upřela varovný pohled. "Stačí. Uklidni se. Vzpomeň si, proč tu jsme."

Sienniny nervy se okamžitě zklidnily. Dneska tu nebyla od toho, aby si vyměňovala rány s Audrey.

"Slyšel jsi to? Později prý přijde Vance," zašeptal někdo.

"Počkej, ty myslíš Vance Hawthorna? Vrátil se do země?" zeptal se jiný člověk.

"Jasně, Vance už má zámořské podnikání rodiny Hawthornových prakticky vyřešené, takže se samozřejmě vrací," odpověděl ten první.

Všichni věděli, že skutečnou hlavou rodiny Hawthornových byl Vance Hawthorne, Alistairův nejmladší, záhadný a nenápadný syn.

"Slyšela jsem, že je Vance pořád nezadaný. Teď, když je zpátky, se všechny dámy z vyšší společnosti a dědičky ve Valenportu poperou o jeho pozornost," vtipkoval kdosi.

*****

"Drey, sedni si vedle Adriana. A ty už bys, Adriane, měl konečně dospět. Tvá budoucí žena má přece sedět u hlavního stolu s tebou," podotkl Alistair.

Oba Adrianovi rodiče se usmáli.

"Přesně tak, Drey. Vážně se nemůžu dočkat, až se vezmete," přidala se vřele Victoria, Adrianova matka.

Pak se obrátila na Giselle. "Giselle, byla jsi pět let v zahraničí, tak možná nevíš, že Audrey a Adrian se budou brát. Vy dvě jste se asi už dřív potkaly."

Giselle na moment zamrzl úsměv, ale pak odpověděla: "Ano, znám ji. Chodily jsme spolu s Audrey na stejnou střední."

Adrian nesnesl pohled na Giselle, která vypadala tak nesvá, takže jí na talíř jemně položil oloupanou krevetu. "Tady máš, Giselle, dej si. Krevety jsou přece tvoje oblíbené, ne?"

Alistairovi se o maličko zúžily oči. Přestože mu to bylo dost proti srsti, před hosty nedal nic najevo.

"Proč nenecháš Adriana oloupat jednu i tobě, Drey?" navrhl Alistair s úsměvem.

Adrian už měl oloupanou druhou krevetu a právě se chystal hodit ji Audrey na talíř, když ho se skřípavým tónem přerušila. "Díky, dědečku, ale jsem alergická na plody moře."

Audrey se setkala s Adrianovým pohledem, v jejích slovech byl skrytý hlubší význam. "Díky, ale raději to nech Giselle."

Alistair se uchechtl a vrhl na Adriana další nenápadný, kárný pohled. "Vance říkal, že doprava je naprostá katastrofa. Vzkázal, ať na něj nečekáme."

"Dědo, strýček Vance tu tentokrát už zůstane nadobro?" zeptal se Adrian s náznakem zvědavosti v hlase.

Edward, Adrianův otec, měl vždy na povel domácí operace Hawthorne Group, zatímco Vance tahal za nitky v zámoří.

Všichni sice tvrdili, jak má Alistair dva úžasné syny, ale vždycky se v pozadí našli lidé, co je popichovali, aby si šli vzájemně po krku jen kvůli dramatu.

Bohužel pro ně si Alistair jejich budoucnost narýsoval už dávno.

Edward byl ten spolehlivý, ze staré školy. Byla to bezpečná sázka pro zachování rodinného odkazu. Ale Vance byl nemilosrdný a rozhodný a byl Alistairovým favoritem na nástupnictví.

Díky Vanceovým tahům se mohla rodina Hawthornových postavit na samotný vrchol valenportské smetánky. Všichni si o něm mysleli, že je to neřízená střela, ale každé jeho riskantní rozhodnutí se nakonec ukázalo jako naprosto správné.

Před pěti lety se Alistair stáhl z vedení společnosti natrvalo a předal žezlo Vanceovi.

Vance si však nikdy nepotrpěl na záři reflektorů. Předal domácí záležitosti bratrovi a odjel do zahraničí vybudovat si své vlastní impérium.

Alistair vrhl po Adrianovi pohled a zeptal se: "Copak, bojíš se, že si tě Vance po svém návratu srovná do latě?"

Vanceovi bylo 33 let — v žádném případě to nebyl stařec, ale byl děsně staromódní.

Když bylo Adrianovi 17, utekl s Giselle v rodinném autě. Vance ho za to málem dostal do pořádného premiéru se zákonem.

Takže se Adrian Vance vždycky trochu bál.

Adrian si promnul nos a snažil se tvářit klidně. "Ani náhodou, proč bych se bál?"

Nervózně se zasmál, ale když zachytil Audreyin ledový pohled, vzplanulo v něm pár jisker vzteku.

Naklonil se blízko k jejímu uchu a jeho hlas zněl hustě otráveně. "Co je tu tak vtipnýho?"

Audrey nabrala kousek ryby a vložila si ho do úst. "Nic. Jenom si myslím, že jsi docela zábavný."

Zezhora se ozval hluboký, magnetický hlas. "Co je tak vtipného? Nepodělíš se s námi o ten žert?"

Audrey poskočilo srdce.

Přistoupil k nim muž a pomalu se vyjevila jeho vysoká postava.

Měl na sobě uhlově šedý oblek a černou košili zapnutou až ke krku. Jeho oči byly ostré a pronikavé, obočí měl svraštěné a jeho výraz nešlo absolutně přečíst.

"Tati, omlouvám se, že jdu pozdě." Tím mluvčím nebyl nikdo jiný než Vance Hawthorne.