Vanceova nečekaná otázka Audrey naprosto zaskočila.

Ještě před chvílí si dělala z Adriana legraci, ale teď ze sebe nedokázala vymáčknout ani úsměv.

Nešlo jen o to, že by se Adriana bál Vance. Sama Audrey nechtěla nic víc než se setkání s Vancem obloukem vyhnout.

Když bylo Audrey šestnáct, celým měsícem cvičila v duchu své vyznání, než konečně sebrala odvahu říct Adrianovi o svých citech, zrovna když byli dospělí Hawthornovi pryč.

Stála tehdy před Adrianovými dveřmi, s hlavou skloněnou, a nervózně si zírala na boty. Posbírala veškerou svou odvahu a konečně zaklepala.

Dveře se pomalu otevřely, ale Audrey držela hlavu stále dole, příliš nervózní, než aby se na chlapce, který se jí líbil, podívala.

Tváře jí zářily rudě, když ze sebe dostala: "Adriane, líbíš se mi."

Přála si, aby tuhle vzpomínku mohla navždycky smazat. Pak ale uslyšela vedle svého ucha lehce omluvný mužský hlas. "Audrey, Adrianův pokoj je dole."

Audrey v šoku vzhlédla, jen aby zjistila, že před ní nestojí Adrian — byl to Vance.

Stál tam jen s ručníkem kolem pasu, slabě voněl sprchovým gelem. Oči se mu pobaveně krčily a mísil se v nich náznak zmatku.

Audrey nenašla sílu podívat se mu do očí. Zamumlala rychlé 'promiň' a vystřelila ze schodů dolů, aniž by se jedinkrát ohlédla.

Poté se Audrey jezdit do sídla Hawthornových vyhýbala celé měsíce.

*****

"Hej, vstávej." Adrian do ní strčil a Audrey se probrala ze snění.

Okamžitě sklonila hlavu a zamumlala: "Dobrý večer, strýčku Vancei."

'Ještě před vteřinou mi dávala čočku, ale jak se objeví strýček Vance, tak najednou ztichne,' pomyslel si Adrian trochu pobaveně.

"Strýčku Vancei, zrovna jsme o tobě mluvili. Je to celá věčnost, co jsi byl zpátky. Všem jsi nám chyběl," řekl Adrian.

Vance popadl židli vedle Alistaira, přehodil si sako přes opěradlo a nonšalantně si vyhrnul rukávy. "Ach, vážně? To je legrační, vzpomínám si, že jsi se smál nejvíc, když jsem odjížděl, Adriane."

Adrian se tvářil poněkud rozpačitě. "To už je věčnost, strýčku Vancei. Nevytahujme to teď."

"Tati, omlouvám se, že jdu pozdě. Navrhuji přípitek," řekl Vance.

Alistairovy oči se zvrásnily smíchem. Nebylo tajemstvím, že Vance byl jeho oblíbeným synem.

"Nic se neděje, Vancei. Zrovna jsi vylezl z letadla. Pro tebe dnes žádné pití," namítl Alistair.

Vance se jen neznatelně usmál, neřekl ani slovo a kopl do sebe drink na ex.

Pak svýma klidnýma očima přelétl po místnosti, než jeho pohled utkvěl na osobě sedící po jeho levici.

"Adriane, už jste si s Audrey vyřídili papíry? Přijel jsem zpátky jen kvůli vaší svatbě," nadhodil Vance.

Gisellina sklenice spadla na zem a rozbila se na stovky kousků.

Sehnula se, aby se omluvila. "Pardon, vypadla mi z ruky."

Bez zaváhání si klekla, aby posbírala střípky rozsypané po zemi.

Zničehonic se zprudka nadechla a zasyčela bolestí.

"Opatrně," vyjekl Adrian.

Když viděl, jak jí z prstu kape krev, vystřelil k ní, opatrně uchopil její ruku do dlaní a jeho tón byl směsicí starosti a škádlení. "Proč se vždycky musíš takhle poranit?"

Pak se obrátil k Alistairovi: "Dědo, vezmu Giselle, abych jí tu ruku ošetřil."

Bez jediného pohledu na ty kyselé výrazy kolem stolu Adrian jemně objal paží Gisellina chvějící se ramena a odvedl ji pryč.

'Měl by si radši pohnout a obvázat jí to,' pomyslela si Audrey a protočila panenky. 'Jestli si nepospíší, to mrňavý škrábnutí se mu do návratu zahojí samo.'

Nejen Alistairovi, ale i Victorii a Edwardovi naráz ztuhl úsměv na rtech. Nikdo nebyl slepý k Adrianovu divadýlku.

Victoria se jemně usmála a pohladila Audrey po ruce. "Drey, Giselle už od malička bývala tak křehká, tak na ni Adrian přirozeně dává pozor."

Vance se slabým, nečitelným úsměvem posunul tác s rybou blíž k Audrey.

"Dej si trochu ryby, Audrey. Vzpomínám si, jak jsi ji jako malá milovala," poznamenal Vance.

Jeho tón byl ležérní, ale to, jak se choval jako řádný strýček, Audrey uvádělo do rozpaků.

Nejhorší ze všeho bylo poslouchat ho mluvit o jejím dětství.

Se skloněnou hlavou odpověděla: "Díky, strýčku Vancei."

I když už slavnostní večeře skončila, Adrian ani Giselle se už znovu neobjevili.

Audrey se zvedla a s úctou přikývla. "Dědečku, už je dost pozdě. Mám zítra u soudu případ, takže teď už půjdu."

Alistair si pro sebe v duchu od srdce vynadal Adrianovi. Nakonec odpověděl: "Dobrá, práce má přednost."

Rozhlédl se kolem a dodal: "Počkej, neřídila jsi, že ne? Proč tě domů nevezme Vance?"

Audrey okamžitě odmítla. "Ne díky, dědečku. Strýček Vance pil."

'Ani omylem. Kdyby ho sebrali za řízení pod vlivem hned po tom, co se vrátil do země, to bych do smrti neskousla,' pomyslela si Audrey.

Vance se uchechtl. "To je dobré. Dnes v noci mám ještě mezinárodní hovor, takže stejně jedu zpátky. Řidič tě může vzít cestou."

A tak Audrey nezbylo nic jiného, než nasednout do Vanceova auta.

Zkusila si sednout na přední sedadlo, ale řidič jí k němu zamkl dveře.

S rozpačitým úsměvem vklouzla na zadní sedadlo. "Díky, strýčku Vancei."

Vance se mírně ušklíbl. "Není zač."

"Kam to bude? Na místo, které sdílíš s Adrianem?" zeptal se Vance. Hlas měl hluboký s lehkým závanem alkoholu.

Audrey chtěla kroutit hlavou, ale pak si uvědomila, že Hawthornovi o jejich rozchodu ještě neví.

"Summit Garden," řekla a přikývla.

Vanceův obličej zledovatěl, když nařídil řidiči: "Summit Garden. Jedeme."

Audrey se natočila k oknu ve snaze Vance ani na zlomek vteřiny nezahlédnout.

Ale i za ticha byla atmosféra v autě tak hustá, že se Audrey ve Vanceově přítomnosti cítila naprosto dušená.

"Užíváš si výhled ven?" zeptal se Vance.

"Není to nic zvláštního," odvětila Audrey.

Až po tom, co to vyslovila, si Audrey uvědomila, že Vanceovi skutečně odpověděla.

Vance se hluboce zasmál. "Tak proč se do něj tak noříš?"

"To raději budeš zírat z okna než abys na mě podívala, jen proto, že máš strach?" dobíral si ji.

Audrey sebou trhla a špitla: "Ne, tak to není."

Pak se opřela o sklo a zadřímla.

Když se probudila, zjistila, že je přes ni přehozená deka. Rozespalá si mnula oči a zeptala se: "Ach, už jsme přijeli? Strýčku Vancei, proč jsi mě nevzbudil?"

Když otočila hlavu, viděla Vance s nasazenými sluchátky, jak se soustředěně věnuje svému notebooku.

'Takže on měl fakt nějaký hovor,' pomyslela si Audrey.

Potichu si odepnula bezpečnostní pás, odložila deku bokem, neslyšně zašeptala 'díky' a vyklouzla z auta.

"Pane Hawthorne, zaslechl jste právě něco?" zeptal se někdo v hovoru.

Vance se neznatelně zamračil. "Ano, to byla manželka mého synovce. Pojďme zpět k věci."

Audrey konečně vystoupila z auta.

Když se vrátila domů, svalila se na gauč, se stále napjatými nervy po téhle jízdě.

Po pěti letech pryč byl Vance záhadou větší než dřív. Audrey ho nedokázala už vůbec prokouknout.

"Paní, chtěla byste dnes ještě něco sníst?" zeptala se Martha.

Audrey mrkla na hodiny, bylo už devět.

"Ne, díky," odpověděla.

Počkala dalších deset minut. Složky s jejím případem byly stále v jejím vlastním bytě. Samozřejmě se zítra u soudu nemohla ukázat v šatech, které měla právě na sobě.

Audrey popadla kabelku a zamířila ke dveřím.

Martha vypadala překvapeně. "Paní Hawthornová, vy teď někam odcházíte?"

Audrey se jemně usmála. "Neříkejte mi paní Hawthornová."

Brzy totiž bude Adrian z jejího života nadobro pryč.