Audrey stála u brány vily a čekala, až řidič Uberu přijme její objednávku.

Vila byla daleko od centra města, takže musela čekat deset minut, než její odvoz konečně dorazil.

Nevšimla si Maybachu, který se skrýval ve tmě.

Vance se podíval na hodinky a zamumlal: „Zrovna přijela domů a už zase někam jede?“

*****

Natažená ve svém stometrovém bytě se Audrey konečně zase cítila naživu.

Zkontrolovala si zůstatek na účtu. Potřebovala už jen trochu víc, aby mohla byt zcela splatit.

Po vysoké škole žila Audrey převážně sama, vždy si pronajímala vlastní bydlení. Robert jí školné sice platil, ale od chvíle, kdy dovršila osmnáct let, byla odhodlaná odejít z domova nadobro.

Teď pro ni Mercerovi byli spíše jako cizí.

A pro Roberta byla Audrey jen pěšákem, kterého mohl využít, kdykoli se mu to hodilo.

Pokud opravdu chtěla zasnoubení s Adrianem nadobro zrušit, musela by se s otcem rozejít ve zlém – a nebylo by cesty zpět.

S myšlenkami na to všechno se Audrey brzy propadla do hlubokého spánku.

*****

Následujícího dne v pět hodin odpoledne vyšla Audrey z budovy soudu v elegantním černém kostýmku. Sotva se rozloučila se svým klientem, když jí zavolal otec.

„Drey, přiveď dneska večer Adriana na večeři. Gwen uvařila všechna tvoje oblíbená jídla. Nechoďte pozdě,“ řekl Robert.

Audrey zavěsila a tiše si odfrkla.

V žádném případě se nehodlala Adrianovi ozvat. Řekla si, že by tam mohla rovnou zajet a říct jim pravdu do očí.

„Slečno Audrey Mercerová, jste zpátky,“ přivítala ji Gwen. Dělala Mercerovým hospodyni už celá léta.

Byla jediná, kdo s Audrey mluvil takhle s úctou. Pokaždé, když Gwen s Audrey takto mluvila, Sienna nad ní vždycky protočila panenky.

„Gwen, přinesla jsem vám jahodový dort. Říkala jsem si, že by vám mohl chutnat,“ řekla Audrey.

„Děkuji vám, slečno Audrey Mercerová. Jste vždycky tak milá. Opravdu si přeji, aby tu vaše maminka ještě byla,“ odpověděla Gwen.

Audrey se usmála a poplácala ji po rameni. „To neříkejte. Když vás uslyší, budou vám dělat jenom potíže.“

Audrey vešla do haly stále oblečená v pracovním kostýmku a Robertův výraz po pohledu na ni zkysl. „Nemohla ses alespoň převléknout z těch pracovních věcí, než jsi přišla domů?“

Nikdy neměl její kariéru v oblibě. Pro něj žena, která tráví dny dohadováním se s lidmi, stěží představovala to, co považoval za dámské.

„Copak jsi mi neřekl, abych přijela brzy?“ odsekla Audrey.

„Běž si umýt ruce. Adrian už je tady,“ řekl Robert.

Audrey se zamračila, když zahlédla Adriana, jak se rozvaluje na pohovce.

„Proč jsi tady?“ zeptala se.

Adrianovi nevolala a nemyslela si, že by se tu objevil jen tak bez důvodu.

„Já jsem Adrianovi zavolal,“ ozval se Robert, střelil po Audrey pohledem a pak rychle nasadil přátelský úsměv. „Adriane, neber si to k srdci. Prostě vyhrkne cokoliv, co jí přijde na mysl. Znáš ji, ne?“

Adrian se slabě usmál. „Roberte, mně se vlastně Drey líbí přesně taková, jaká je.“

„Nechutné,“ zamumlala Audrey a upřímně pocítila vlnu nevolnosti.

Robertova tvář potemněla. „Máš vůbec nějaké vychování?“

Audrey jen pokrčila rameny a suše odvětila: „Užijte si večeři. Jsem ještě plná ze snídaně, takže večeři vynechám.“

A s tím Audrey zmizela ve svém pokoji.

Ve chvíli, kdy otevřela dveře, se zpoza nich s rachotem sesypaly krabice.

Oči jí zchladly, když se rychle rozhlédla kolem. Všude se vršily nejrůznější balíky, některé roztržené, jiné ještě zalepené páskou.

Její ložnice v tomhle domě se stala v podstatě jejich odkladištěm.

„Ach, Drey, ty prostě vejdeš rovnou do mého pokoje, aniž bys ode mě měla povolení?“ zakňourala Sienna a předstírala šok.

Audrey přimhouřila oči. „Tvého pokoje?“

„Sienno, máš pět minut na to, abys mi vysvětlila, proč je můj pokoj narvaný všemi těmi tvými krámy,“ řekla chladně Audrey.

Sienna zvedla bradu a ušklíbla se. „Podívej, tvůj pokoj je mnohem větší než můj. Už tu stejně nikdy nezůstáváš, tak proč ho nemůžu využít pro své věci?

„Ale no tak, Drey, snad kvůli tomu nejsi naštvaná, že ne?“

Audrey tu už možná nezůstávala, ale rozhodně nedovolí, aby byl její prostor pohřben pod cizími krámy.

Jen se ušklíbla, vůbec se nestarala, jestli jsou krabice špinavé, popadla jich z podlahy celou náruč a začala je házet rovnou do Siennina pokoje.

„Drey, co to děláš? Zbláznila ses?“ zaječela Sienna.

Audrey se jen zašklebila: „Předtím ne, ale teď už mi asi přeskočí.“

Rozruch nahoře konečně donutil Roberta k povzdechu. Řekl: „Heleno, běž zkontrolovat, co se nahoře děje. O co se ty dvě holky hádají?“

Helena vstala a nuceně se usmála. „Ano, jistě. Vážně, Drey si prostě nemůže pomoct a musí se Siennou něco začít, pokaždé když vejde do dveří.“

Adrian se tu zastavil jen málokdy.

Přestože byli s Audrey spolu pět let, nevkročil do jejich domu víc než pětkrát.

„Roberte, možná bych se na ně měl jít podívat já,“ nabídl se Adrian.

„Není třeba. Jen se posaď. Pořád se hašteří. Není to nic nového,“ odpověděl Robert.

Když Helena dorazila nahoru, uviděla Audrey, jak hází krabice nalevo napravo do Siennina pokoje.

„Audrey, co to děláš?“ vyštěkla Helena.

Audrey po ní šlehla chladným pohledem. „Sienna letos maturuje, že? Už není dítě. Heleno, opravdu bys ji měla naučit, jak se chovat. Jinak, až se dostane do skutečného světa, lidé jí prostě dají najevo, co je zač.“

„Ty...“ Sienně uvízla slova v hrdle.

„Ale no tak, Sienna je ještě mladá a nezralá. Nečekala bych, že takhle vybuchneš jen proto, že si do tvého pokoje dala nějaké věci. Příští rok si s Robertem promluvím. Možná tu vilu rovnou zrekonstruujeme celou,“ řekla Helena.

Audreyiny oči okamžitě zledovatěly. Tahle vila byla jediným kouskem jejího dětství, který jí zbyl, poslední vzpomínkou na její maminku. A teď chtěla Helena zničit i to.

„Na rekonstrukci zapomeňte. Proč by táta prostě Sienně nekoupil nový dům? Babička by s tím pravděpodobně nesouhlasila,“ vyštěkla Audrey.

Helenina tvář ztuhla. Věnovala Audrey dlouhý, chladný pohled a odpověděla: „To se uvidí, až přijde čas.“

‚Může vytáhnout jen toho starce, aby mě usadila,‘ pomyslela si Helena zahořkle.

Pokoj byl jedno velké skladiště prachu, takže Audrey požádala Gwen, aby ho pořádně vydrhla.

Měla v plánu vyměnit na dveřích do své ložnice zámek. Jeden náhradní klíč by dala Gwen a zbytek by si nechala pro sebe.

Když Audrey sešla dolů, Adrian zrovna domluvil s Robertem.

„Dobrá, už je pozdě. Adrian se zrovna vrátil ze služební cesty a po přistání jel rovnou sem. Drey, postarej se, aby si Adrian pořádně odpočinul, až se vrátíte domů,“ řekl Robert.

Audrey si odfrkla: „Neboj se. Má spoustu lidí, kteří se o něj postarají.“

Adrian nevypadal, že by se ho to nějak dotklo. „Drey, pojďme. Zítra si přece jdeme pro oddací list, pamatuješ?“

Sienna právě sešla ze schodů, když to uslyšela, a v očích jí kmitlo něco zlomyslného.

‚Vážně si Adrian vezme takovou bláznivou ženskou?‘ pomyslela si Sienna.

Robert se rozesmál a horlivě přikývl. „Zítřek je skvělý den. Zařídit si oddací list je perfektní.“

„Drey, potřebuju s tebou na chvíli mluvit. Adriane, mohl bys počkat chvíli v autě?“ řekl Robert.

Adrian vrhl na Audrey a Roberta dlouhý pohled a pak se lehce usmál. „Jasně, počkám v autě.“

Jakmile Adrian odešel, Robert zavřel dveře a protáhl obličej.

„Drey, musíš si dávat pozor, jakým tónem s Adrianem mluvíš. Jaká manželka by takhle mluvila se svým manželem?“ řekl ostře Robert.

Audrey jen pokrčila rameny. „Nelíbí se ti můj přístup? No, já si ho stejně brát nebudu.“

„Co jsi to právě řekla?“ Robertův hlas vystřelil vzhůru. Ukázal na ni prstem a dožadoval se: „Zopakuj to.“

‚No, další člověk se selektivním sluchem,‘ pomyslela si Audrey.

„Řekla jsem, že si ho brát nebudu. Je to teď jasné?“ vyštěkla Audrey.