Robertova ruka s hlasitým mlasknutím tvrdě dopadla na Audreyinu tvář.

„Jak se opovažuješ!“ vyštěkl.

Audreyina hlava cukla do strany, tvář jí hořela bolestí.

Zvedla zrak a zadívala se Robertovi do očí. „Proč bych se neopovážila? Čeho bych se měla bát?

„Nemiluje mě, a tak si ho nechci vzít. To nemůžu prostě říct ne?“

Robertova hruď se zvedala a klesala hněvem. „Láska? Jakou to má cenu? Uvědomuješ si vůbec, že tátova společnost visí na vlásku? Pokud se prostě přivdáš do rodiny Hawthornových, můžeme z toho mít cestu ven.

„Pokud to neuděláš, můžeme klidně rovnou počkat, až zbankrotujeme.“

Osud Robertovi nikdy nedopřál syna. Obě jeho manželky mu porodily dcery.

Jeho mladší dcera Sienna si ho uměla omotat kolem prstu sladkými řečmi a vždycky věděla, jak mu zvednout náladu.

Ale Audrey? Ta byla tvrdohlavá jako mezek.

Audrey se uchechtla. „Tak ať zbankrotuje.“

Podle Audrey už firma beztak mlela z posledního. Bankrot by vůbec nebyl na škodu.

„Až zbankrotuje, dokážu tě živit ze svého platu sama. Nebudeš potřebovat nikoho jiného,“ řekla Audrey.

Robert byl tak rozzuřený, že měl pocit, jako by se mu svíraly vnitřnosti. Odsekl: „To si nech. Tvá výplata by mi nevystačila ani na den.

„Audrey, raději si to dvakrát rozmysli. Kdyby nebylo zasnoubení mezi našimi rodinami, vážně si myslíš, že by tě Hawthornovi někdy přijali?“

Audrey se ušklíbla. „No, a proč prostě nepřenecháš zasnoubení Sienně?“

Sienniny oči se okamžitě rozšířily. „Vážně? Jsi si jistá, že toho nebudeš litovat?“

Audrey mlaskla, neobtěžovala se říct jediné další slovo, popadla kabelku a rázným krokem vyšla ven.

*****

Když vyšla ven, Adrian se opíral o své auto s cigaretou v ruce.

Jakmile ji uviděl, típnutím uhasil cigaretu a hodil ji do nedalekého koše.

Když se Audrey přiblížila, Adrian si konečně všiml rudého otisku, který ostře vystupoval na její světlé pleti.

„Robert tě uhodil?“ zeptal se Adrian a svraštil obočí.

Natáhl se a chtěl si její tvář lépe prohlédnout, ale Audrey jeho ruku odstrčila.

„Do toho ti nic není,“ řekla chladně.

Adrianovy oči potemněly. Pomyslel si: ‚Přesně jak říkal její otec, je tvrdohlavá jako mezek.‘

„Nastup do auta. Zítra si zajdeme pro oddací list. Valentýna jsem propásl, ale zítřek ti udělám výjimečným,“ řekl Adrian.

‚A teď mu najednou záleží na tom, aby to bylo výjimečné?‘ pomyslela si Audrey. ‚Škoda. Na to už je příliš pozdě.‘

Audreyin hlas zněl klidně a vyrovnaně. „Adriane, tohle nemusíme dělat. Řekla jsem ti, že je mezi námi konec.“

Ještě před chvílí o ni měl Adrian strach, a přesto mu teď v očích plál oheň. „Audrey, to stačí. Giselle je moje sestra. Nikdo by tě nedokázal nahradit. Kolikrát ti to ještě musím hláskovat?“

„Ale ty víš, že není tvoje pokrevní sestra. Ani nejste biologická rodina. Můžeš přísahat, že už ji nikdy neuvidíš?“ zeptala se Audrey.

Audrey si všimla, jak Adrian odvrátil zrak, a přesně věděla, co to znamená.

„Vidíš? Ty to nedokážeš a já také ne. Jen pomyšlení na to, co mezi vámi dvěma je, mi nahání husí kůži,“ vypálila Audrey zpět.

Adrianův dech ztěžkl a zničehonic ji vmanévroval na sedadlo spolujezdce.

„Mysli si, co chceš, ale rozejít se? To se nikdy nestane,“ odsekl Adrian.

Šlápl na plyn a auto vystřelilo do noci.

Audrey po Adrianovi vrhla chladný letmý pohled. Rty měl stažené do úzké linky a špatnou náladu měl vepsanou v celé tváři.

Nemohla si však pomoct a přišlo jí to zábavné. V duchu zabručela: ‚Jaké má právo se vůbec zlobit?‘

„Dneska v noci nemám v plánu zemřít. Zpomal, nebo zavolám policii,“ vyštěkla Audrey a zabodla do Adriana ostrý pohled.

Adrian koutkem oka zachytil její rty bez krve. Vzpomněl si, že si předtím stěžovala na žaludek, pustil nohu z plynu a auto zpomalilo.

Když vystoupili, Audrey prudce zabouchla dveře od auta a s ledovým výrazem nakráčela rovnou do pokoje pro hosty ve druhém patře.

Adrian se loudal za ní, chvíli zaváhal před jejími dveřmi a pak zamířil do vlastního pokoje.

Hlavní ložnicí se ani jeden z nich nezabýval.

Audrey si třela břicho a donutila se odpovědět na zprávy od klientů. Zkontrolovala si kalendář, roztřídila své případy na příští týden a nakonec notebook zaklapla.

Byla přihlášená ke svému alternativnímu účtu na X a jedinou osobou, kterou sledovala, byla Giselle.

Minule si prohlížela profil Giselle a zapomněla se přepnout zpět na svůj hlavní účet.

Audrey si všimla červené tečky u seznamu sledovaných a nemohla si pomoct a klikla na ni. Giselle před pěti minutami zveřejnila nový tweet.

Giselle: [Můj bratr mi jako dárek na uvítanou koupil Andělské srdce. Co na to říkáte? Není nádherné?]

‚Takže to byl Adrian, kdo v aukční síni Crownstone utratil 15 milionů dolarů za Andělské srdce,‘ pomyslela si Audrey.

Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a Audrey se doploužila je otevřít.

Stál tam Adrian, jednu ruku v kapse, ve druhé natahoval dárkovou krabičku. Řekl: „Viděl jsem to v nákupním centru, když jsem byl pryč. Říkal jsem si, že by se ti to mohlo líbit, tak jsem ti to vzal.“

Kdyby Audrey právě neviděla Gisellin příspěvek, možná by si skutečně myslela, že se Adrian konečně snaží něco odčinit.

Ale teď, když zírala na krabičku se šperkem, která působila skoro jako vtip, nebyla naštvaná. Místo toho se lehce usmála. „Páni, jaké překvapení. Doufám, že tě to nezruinovalo.“

Adrian se zamračil a zachytil jízlivost v jejím hlase. „Stovky tisíc mě nezruinují.“

Audrey si vzala krabičku a pokusila se zavřít dveře, ale Adrian vstoupil do prahu a zastavil ji.

Zvedla obočí a zeptala se: „Máš pro mě ještě jeden dárek?“

Adrian zvedl obočí. „Ne.

„Jen připomínám. Zítra si jdeme pro ten oddací list. Nezaspi...“

Audrey pohlédla na svůj telefon a nonšalantně si přečetla novou zprávu, která jí právě vyskočila. [Drey, jsi právě teď s Adrianem? Stačí jeden hovor od Giselle a on tě ve vteřině nechá na holičkách. Chceš si to zkusit?]

Zpráva byla obratem smazána.

Adrian vypadal podrážděně. „Hej, s tebou mluvím.“

Audrey se na něj polovičatě usmála, zrak upřený do jeho očí. „Promiň, co jsi říkal?“

Adrian zjevně netrpělivě zopakoval: „Zítra si jdeme pro oddací list. Nezaspi...“

Než to stihl doříct, v kapse mu začal zvonit telefon.

„Ahoj, Gigi,“ odpověděl Adrian a jeho tvář se okamžitě změnila. „Kde jsi? Hned tam jedu. Prostě na mě počkej.“

Audrey nevěnoval ani jediný pohled, když spěchal dolů ze schodů. O chvíli později uslyšela auto ujíždějící do noci.

‚Oddací list? To je vtip,‘ odfrkla si Audrey v duchu.

Audrey nepromarnila ani vteřinu. Ty šperky rovnou poslala do luxusního komisního obchodu.

Tentokrát sbalila povlečení, přikrývky, vonné svíčky, přípravky do koupele – každičkou věc, kterou pro jejich domov vybrala – a nacpala to všechno do krabic.

Potom se vydala do Adrianova pokoje.

Otevřela jeho šatník, pobrala každou košili a kravatu, co mu kdy koupila, a nacpala je do svého kufru.

Audrey snesla ze schodů další kufr.

Martha byla trochu zaražená. „P-paní, jedete na další služební cestu?“

Audrey se chabě usmála. „Ne, stěhuji se pryč. A už se asi nevrátím.“

Martha sledovala odcházející Audrey s očima rozšířenýma šokem.

‚Dělá si jenom legraci, nebo se vážně už nevrátí?‘ říkala si Martha.

*****

„Gigi, proč jsi pořád tak neopatrná? Víš, že tvé zdraví není zrovna nejlepší. Proč prostě nezůstaneš u mámy a táty?“ řekl Adrian s hlasem plným starostí.

Giselliny slzy dopadly na Adrianovu ruku, mokré a náhlé.

Když Adrian viděl, jak její slzy kanou jako perly, pocítil v srdci ostrou bolest. „Gigi, nechtěl jsem na tebe být zlý...“

Giselle si rukou otřela slzy. „Já vím, Adriane. Vím, že moc nepomáhám. Ale co mám dělat?“ Její hlas přešel do šepotu. „Jsi jediný v tomhle domě, komu na mně záleží.“

Adrian odložil vatovou tyčinku a opatrně si ji přitáhl do náručí. „No tak, neplač. Byl jsem předtím moc přísný. To bude v pořádku. Budu stát při tobě, vždycky.“