Audrey vyrazila brzy ráno do advokátní kanceláře.

„Audrey, konečně jsi tady. Pan Frost je dneska vzteky bez sebe. Spoléhá na tebe, že to vyžehlíš. Nadia a Simon ten včerejší soudní spor naprosto zvorali,“ zašeptala jí Tessa, její asistentka.

Audrey přikývla a zaklepala na dveře zasedací místnosti.

„Dále,“ ozval se zevnitř hlas.

Jakmile otevřela dveře, uviděla Nadiu Crawfordovou a Simona Hayese, jak vypadají naprosto poraženě, zatímco tvář jejich manažera Dominica Frosta byla chladná jako kámen, zjevně příliš naštvaného na to, aby vůbec promluvil.

„Dobré ráno, Audrey. Jak proběhlo to včerejší první slyšení ohledně toho sporu ze záruční smlouvy s Apex Capital, které jsi měla na starosti?“ zeptal se Dominic.

Audrey se posadila a odpověděla: „Šéfe, první slyšení proběhlo hladce. Klient protistrany je nakloněn mimosoudnímu vyrovnání.“

„Dobře. Vy dva byste se od Audrey měli opravdu učit. Možná bych pak nemusel každý den brát prášky na tlak. Fajn, vy dva můžete jít. Audrey, ty se tu na chvíli zdrž,“ řekl Dominic.

Audrey se zhluboka nadechla. „Šéfe, chci s vámi něco probrat.“

Když šlo o jeho hvězdnou zaměstnankyni, Dominic projevoval vždy neobyčejnou trpělivost. „Poslouchám.“

„Vzhledem k tomu, že mi tento měsíc končí smlouva o právním zastoupení s Astral Entertainment, přemýšlela jsem, že bych to předala buď Simonovi, nebo Nadie. Co si o tom myslíte?“ zeptala se Audrey.

Společnost Astral Entertainment byla dceřinou společností Hawthorne Group a Adrian byl tím, kdo celou věc řídil.

Odkdy se s ním Audrey rozešla, chtěla s ním jednoduše přerušit veškeré vazby.

Dominic se zamračil: „Byla jsi to ty, kdo k nám Astral Entertainment přivedl. Jsi si jistá, že to chceš předat dál? Audrey, myslí ti to dneska vůbec?“

Astral Entertainment samo o sobě nebylo nic velkého, ale Hawthorne Group, která za ním stála, představovala obrovskou příležitost.

Dominic si dnes Audrey zavolal v naději na to, že dostane šanci spojit se s vedením Hawthorne Group.

Kdyby jejich kancelář dokázala získat některý z klíčových obchodních případů Hawthorne Group, znamenalo by to pro ně významné dlouhodobé zisky.

O zasnoubení Audrey s Adrianem věděla jen hrstka zasvěcených. Mimo elitní kruhy Valenportu nikdo neměl o jejích vazbách na rodinu Hawthornových ani ponětí, natož aby věděl, že její otec je generálním ředitelem společnosti ZenithTech.

„Šéfe, vím, co říkám. Abych byla upřímná, ten kontrakt jsem získala jenom díky tomu, že za mě můj bývalý přítel zatahal za nitky. A teď, když jsme se rozešli, už to pro mě opravdu nepovažuji za vhodné, abych v tom figurovala dál,“ řekla Audrey.

Bylo to vůbec poprvé, co si Dominic uvědomil, že Audreyin přítel vlastně pracoval v Astral Entertainment.

„Neměli jste se vy dva náhodou brzy brát?“ vyhrkl Dominic.

Audrey se hořce usmála. „Ale my jsme se rozešli.“

Dominic to chvíli zvažoval a bubnoval prsty do stolu. Nakonec odpověděl: „Dobrá. Až ta smlouva vyprší, postarám se o předání osobně.“

*****

Než Audrey dokončila svou práci, uvědomila si, že už je půl dvanácté dopoledne.

Obrazovka jejího telefonu zůstávala prázdná, bez jediné zprávy od Adriana.

V duchu si odfrkla: ‚Já to věděla. Nikdy to nebral vážně.‘

„Audrey, pořád chodíš na obědy na ta lehká jídla? Vždyť už jsi dost štíhlá. Nemusíš si dělat starosti s tím, jak se nasoukáš do svatebních šatů,“ dobírala si ji jedna ze spolupracovnic.

Audrey se usmála: „S dietami je konec. Cokoli jíte vy, počítejte se mnou.“

Někdo zažertoval: „Páni, Drey, po třech měsících držení diety to konečně vzdáváš?“

„Jen už si na sebe nepotřebuji brát svatební šaty,“ odpověděla Audrey. „Pojďme. Pokud nepůjdeme dolů teď, zase se zasekneme při čekání na výtah.“

Všichni se na sebe zmateně podívali.

‚Počkat, co tím myslí, že nepotřebuje svatební šaty? Neměla se náhodou vdávat na konci měsíce?‘ vyměnili si zmateně pohledy a přemýšleli, co se děje.

*****

Adrian probděl celou noc v hovoru s Giselle, a šel si lehnout, až když začalo vycházet slunce.

Svalil se na pohovku v obýváku, zatímco Giselle byla jen pár kroků odtud ve své ložnici, a kupodivu se vyspal lépe než za celé věky.

Když se nakonec probudil, zjistil, že už je poledne.

Pak si vzpomněl, že si měl jít dnes s Audrey vyzvednout oddací list.

Očekával, že uvidí zprávu od Audrey, kde bude požadovat vysvětlení, ale když odemkl telefon, nenašel od ní nic – jen pár esemesek od přátel.

Adrian si promnul spánky a vstal.

Giselle, která stále spala, nebudil. Místo toho jí nechal vzkaz a spěchal zpátky do své vily.

Adrian se vřítil dovnitř a v podstatě vtrhl do dveří.

„Pane Hawthorne, jste zpět,“ pozdravila ho Martha.

Adrian se rozhlédl kolem a zeptal se: „Kde je Audrey? Ještě spí?“

Martha se odmlčela a poněkud nejistě pronesla: „Paní Hawthornová by měla být na služební cestě.“

‚Zase služební cesta? Dohodli jsme se přece, že si dnes dojdeme pro oddací list,‘ pomyslel si Adrian trochu rozmrzele.

Ale přesto se cítil poněkud ulehčeně.

Kdyby ji opravdu nechal znovu čekat, Audrey by určitě ztropila scénu.

Adrian hodil kabát na pohovku a nonšalantně se zeptal: „Říkala, kdy se vrátí?“

Brenda zaváhala, nejistá, co říct. Pomyslela si: ‚Měla bych mu říct, že paní Hawthornová říkala, že už se nikdy nevrátí?‘

„Pane Hawthorne, to neříkala. Možná byste jí měl zavolat a zeptat se. Když odcházela, nevypadala zrovna šťastně,“ řekla Martha.

Adrian v duchu zapátral po tom, co se stalo včera v noci.

‚Dal jsem jí dárek. Kvůli čemu by mohla být pořád naštvaná? Ani se nenamáhala mi dát vědět, že odjíždí na služební cestu. Upřímně, jestli by měl být někdo otrávený, jsem to já,‘ pomyslel si Adrian a cítil se poněkud dotčeně.

„Fajn, chápu,“ odpověděl Adrian.

Martha viděla, jak to přešel mávnutím ruky a ani se neobtěžoval jí zavolat, a tak si mohla jen pro sebe povzdechnout.

‚Kdo ví, jestli se pan Hawthorne s paní Hawthornovou nakonec vůbec vezmou,‘ pomyslela si Martha.

*****

Audrey se podařilo zastavit se v komisním obchodě, aby ten náhrdelník prodala.

„Slečno, tento kousek je v podstatě úplně nový. Jste si jistá, že se ho chcete vzdát? I když je nedotčený, nemohu vám za něj dát plnou cenu jako v butiku,“ řekl majitel.

Audrey se jen usmála: „Cokoli považujete za férové, je pro mě v pořádku.“

Majitel si ho prohlédl, vyťukal něco do kalkulačky a řekl: „150 000 dolarů. To je maximum, co mohu nabídnout.“

„To zní dobře. Tady je číslo mého účtu,“ odpověděla Audrey.

„Dobrá. Pokud přinesete další takové zbrusu nové kousky, postarám se o to, abych vám příště dal ještě lepší cenu,“ řekl majitel s úsměvem.

‚Příště?‘ zapřemýšlela Audrey a v jejích myšlenkách zazněl náznak ironie.

Zavrtěla hlavou a odpověděla: „Žádné příště nebude.“

Obchůdek byl zastrčený v postranní uličce, takže Audrey zaparkovala auto na jednom z míst před sousední restaurací.

Ale když přišla ke svému červenému autu, uviděla ve dveřích promáčklinu.

Za stěračem byl zastrčený lístek. [Omlouvám se, můj řidič nedopatřením naboural do vašeho auta. Nenechali jste žádný nouzový kontakt, tak se prosím ozvěte, až si toho všimnete.]

Rukopis byl překvapivě úhledný – rozhodně patřil muži.

Audrey vytočila číslo z lístku. Ve chvíli, kdy se na druhém konci ozvalo „Haló“, se jí téměř zastavilo srdce.

Ten hlas byl tak povědomý, s tím samým odtažitým tónem bez emocí.

Audreyiny oči se překvapením rozšířily, když se zeptala: „S-strýčku Vancei?“

Následovala krátká odmlka, než odpověděl: „Audrey.“

Zdálo se, jako by mu něco secvaklo. „Počkat, to červené auto bylo tvoje?“

Audrey se bezmocně usmála. „Ano, ale nedělejte si s tím starosti, strýčku Vancei. Nechám to opravit, až dám auto do servisu na prohlídku.“

„Jsem v Brio Café. Vidíš tu kavárnu přímo před sebou? Pojď do druhého patra,“ řekl.

Audrey se rozpačitě zasmála. „Ehm, strýčku Vancei, jen si to tam užijte. Já už půjdu.“

Po krátké odmlce Vance promluvil mírněji: „Hej, chceš, abych sešel dolů a došel pro tebe?“

Audrey si povzdechla: „Hned jsem tam.“