Audrey na sobě měla sněhově bílou košili zastrčenou do světle modrých džínsů, které zvýrazňovaly její dokonalý pas.

V běžné pracovní dny se oblékala ležérně, ale na soudní stání nebo schůzky s klienty se vždy o něco víc nastrojila.

Vedená číšníkem se zastavila u vchodu do soukromého salonku ve druhém patře.

‚Strýček Vance pořád tak moc miluje kávu,‘ pomyslela si Audrey.

Poté jemně pootevřela dveře do soukromého salonku.

„Strýčku Vancei,“ zavolala Audrey.

Až tehdy si všimla, že Vance je v místnosti úplně sám.

Měl na sobě jen černou košili se dvěma rozepnutými knoflíčky u krku a vypadal mnohem uvolněněji než ten přísný, formální muž, kterého viděla včera.

Zvedl obočí a tichým hlasem odpověděl: „Posaď se.“

„Dáš si Americano?“ zeptal se Vance.

Audrey liknavě přikývla a pomyslela si: ‚Já mám ráda jedině Latte.‘

Vanceův hlas byl nonšalantní a jeho vyhrnuté rukávy odhalovaly vypracovaná předloktí. „Audrey, zdáš se být mnohem odměřenější, než jsi bývala. Pět let hodně změnilo, co?“

Audrey se cítila trochu nesvá a uvažovala: ‚Dělá si ze mě legraci kvůli tomu odvážnému vyznání, co jsem udělala, když mi bylo šestnáct?‘

Audrey ztěžka polkla a zírala na šálek ve svých rukou. „Ne, strýčku Vancei, já jsem byla odjakživa docela odměřená.“

Když Vance viděl, jak nervózně klopí zrak, lehce, pobaveně se usmál. „Uvolni se, já tě nesním.“

Audrey prudce zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Jeho pohled byl tak hluboký, že měla pocit, jako by se v něm mohla utopit. Srdce se jí v hrudi nekontrolovatelně rozbušilo.

„Adrian říkal, že si oba brzy půjdete pro oddací list. Už se vrátil ze své cesty?“ zeptal se Vance a vrhl na ni dlouhý, zamyšlený pohled.

Audrey zněla docela lhostejně: „Asi ano?“

Vanceova ruka se při zvedání šálku zastavila. „Podívej, pokud tě Adrian někdy naštve nebo se k tobě bude chovat špatně, můžeš kdykoliv přijít za mnou.“

Audrey zaštípal v nose nával emocí. Už velmi dlouho jí nikdo nic takového neřekl.

„Dobře, díky, strýčku Vancei,“ řekla Audrey.

Ještě chvíli si povídali a pak se Audrey schválně podívala na hodiny. „Strýčku Vancei, ve dvě hodiny musím být v kanceláři, takže už bych se měla vrátit do firmy.“

S tím vstala, připravená se vypařit.

Vance ji svou teplou rukou jemně chytil za zápěstí a hned zase pustil. „Počkej, přidáme si jeden druhého na WhatsAppu. Kdyby ses někdy potřebovala vypovídat, můžeš se mi ozvat.“

Audrey sklopila zrak na své zápěstí, kde se jí dotkl. Bylo to jen na vteřinu, ale měla pocit, jako by v tom místě hořela.

Bylo to, jako by jí projela rána elektrickým proudem, ze které měla v mozku rázem mlhu a nebyla schopná jasně uvažovat.

„Haló?“ Vance už natahoval svůj telefon se zobrazeným QR kódem a v očích mu problesklo zmatení.

Audrey si uvědomila, že se chová divně, a tak okamžitě odpověděla: „Aha, promiňte. Počkejte vteřinku.“

Když si ho přidala, Vance si telefon uklidil a prohodil: „Jsem jen o sedm let starší než ty, nejsem žádný stařec.“

‚Nenávidí, když s ním mluvím tak formálně?‘ uvažovala Audrey.

Trvalo jí vteřinu, než jí to došlo, a uši jí rázem zrudly.

Audrey pocítila vlnu frustrace. Pomyslela si: ‚Vance je vážně moje přirozená nemesis. Pokaždé, když na něj narazím, moje nervy se napnou jako struny, jako když kočka uloví myš.‘

„Už jsem si vás přidala, strýčku Vancei. Uvidíme se příště,“ řekla Audrey.

*****

Když se konečně vrátila do auta, zhluboka si oddechla. Odemkla telefon a nakoukla na Vanceovu profilovku.

Byla to fialová hvězdná obloha.

‚On prý tvrdí, že není starý? Vždyť i můj táta, kterému už táhne na padesát, by si na profilovku nikdy nedal něco tak staromódního,‘ pomyslela si Audrey.

Právě když se chystala okno zavřít, uviděla, jak na ni vyskočil indikátor „píše zprávu...“. Aniž by se nad tím zamyslela, hodila telefon stranou.

‚Vážně? Sotva jsme si jeden druhého přidali. Opravdu už musíme vést zdvořilostní řečičky?‘ blesklo Audrey hlavou.

Po chvíli Audrey opatrně zvedla telefon a otočila ho, jen aby zjistila, že obdržela upozornění na příchozí platbu.

Znovu klepla na okno chatu s Vanceovým profilem. K jejímu překvapení jí právě poslal 2 000 dolarů s emotikonem červeného srdce a poznámkou: [Příspěvek na údržbu tvého auta.]

Audrey zírala na emotikon a na poznámku s myšlenkou: ‚To je tak divné. Proč mi poslal srdíčko?‘

Audrey odepsala: [To není potřeba, strýčku Vancei. Opravdu mi na tu údržbu nemusíte dávat tolik.]

Vance jednoduše odepsal: [Vezmi si to.]

‚Jestli má peníze na rozhazování, nehodlám říkat ne,‘ pomyslela si Audrey.

*****

Vance byl tak zaneprázdněný, že to dnes pro něj bylo první pořádné rodinné jídlo na panství Hawthornových.

Alistair kolem toho dělal obrovské haló. Ukázali se všichni z rodiny, až na jeho nejmladší vnučku.

Edward zvedl sklenku a řekl: „Vítej zpět, Vancei.“

Vance si zlehka přiťukl a odpověděl: „Díky, Edwarde.“

Navzdory všem zvěstem, které venku vířily, s sebou bratři Hawthornovi vycházeli ve skutečnosti skvěle.

Giselle se Adriana stále držela jako jeho stín a Adrian se o ni dál staral. Už nad tím nikdo z rodiny ani nehnul brvou.

Ale Vanceovi jejich intimní gesta byla skutečně trnem v oku.

„Adriane, už jste si s Audrey obstarali ten oddací list?“ zeptal se náhle Vance, čímž Adriana na vteřinu zaskočil.

Adrian si rozpačitě odkašlal. „Měli jsme to v plánu dneska, ale Drey je pracovně pryč. Jakmile se vrátí, hned to zařídíme.“

Alistair udržel vážnou tvář. „Zařiďte to co nejdřív. Svatba je za rohem a vy pořád nemáte ten list.“

Giselliny prsty kolem vidličky zbledly, čehož si Adrian koutkem oka všiml a pocítil bodnutí viny.

Ale věděl, že na oddací list už je opravdu načase. Odpověděl: „Rozumím, dědečku. Nejpozději do pátku. Do té doby by už Drey měla být zpátky.“

Vance přes stůl střelil chladným pohledem, oči ostré podezřením. „Audrey je na služební cestě? To je zvláštní. Já jsem ji dneska viděl v jedné kavárně.“

Vanceova slova dopadla jako facka a zanechala Adriana zrudlého a v rozpacích.

Alistair praštil vidličkou o stůl a dožadoval se odpovědi: „Adriane, chtěl bys mi to nějak vysvětlit?“

Adrianova tvář byla tak temná, až to vypadalo, jako by se schylovalo k bouři.

„Dědečku, zavolám Drey později,“ odpověděl Adrian.

„Hmf, Audrey je perfektní manželka, kterou jsem ti vybral. Pokud ji naštveš, nedaruji ti to lacino,“ varoval Alistair.

*****

Adrian si během večeře sotva všiml chuti jídla. I když se s ním Giselle snažila dát do řeči, prostě se nedokázal soustředit.

Cítil se neklidný. V poslední době ho Audreyino chování znepokojovalo stále víc a víc.

V tomto vztahu se Adrian vždycky považoval za toho, kdo má navrch. Ale teď si začínal uvědomovat, že přítelkyně, kterou měl kdysi naprosto pod kontrolou, už nehraje podle jeho pravidel.

„Svezeš mě pak domů, Adriane?“ zeptala se sladce Giselle.

Adrian už chtěl říct, že ano, když do toho Vance náhle skočil. „Kde teď bydlíš, Giselle? Já tě mohu hodit domů.“

Giselle si skousla ret. Přece jen na ni Vance ještě nikdy nebyl takhle milý.

„Děkuji ti, strýčku Vancei, ale to je v pořádku. Nechám Zanea, aby mě odvezl,“ řekla Giselle.

Vance se jemně usmál. „Jak myslíš.“

Adrianovi bylo úplně ukradené, kdo odveze Giselle domů. Jediné, co chtěl, bylo dostat se zpátky do vily a konfrontovat Audrey.

*****

Adrian vešel do vily se zachmuřeným výrazem. Zeptal se: „Kde je Audrey?“

Martha vypadala vyplašeně a zavrtěla hlavou. „Není snad na služební cestě, pane?“

Adrian se zamračil: „Ona ti říkala, že jede na služební cestu?“

„Ne, pane. Odjela i se svým kufrem,“ odpověděla Martha.

‚S kufrem, nejezdí se tak většinou na služební cestu?‘ říkala si Martha v duchu. ‚Počkat, toho dne říkala, že se stěhuje.‘

Adrianův výraz potemněl a vyřítil se nahoru po schodech.

Otevřel pokoj pro hosty, ve kterém Audrey obvykle pobývala, jenže ten zela naprostou prázdnotou, jako by tam snad ani nikdy nebydlela.

Adrian se otočil k její šatně. To, co uviděl, jím otřáslo šokem. Šatna byla prázdná.

Adrianovi spadlo srdce do kalhot. Najednou měl neblahé tušení, že se věci naprosto vymykají kontrole.

Zamířil zpátky do své ložnice ve snaze se trochu uklidnit, ale zjistil, že ve skříni mu chybí polovina oblečení.

Na autopilota prudce otevřel zásuvku na kravaty. Všechny kravaty, které pro něj Audrey kdy vybrala, byly také pryč.

Adrianovi bušilo srdce v hrudi, když nakonec rozrazil dveře jejich svatebního apartmá.

Obrovský svatební portrét, na kterém Audrey tak trvala a společně se na něj vyfotili, byl rovněž pryč.

Adrian stál venku na terase a vytáčel Audreyino číslo.

Každé zazvonění se zdálo jako věčnost. Nakonec, při posledním zazvonění, to zvedla.

„Audrey, proč je tvá skříň prázdná? Kam zmizely všechny tvé věci?“ dožadoval se vysvětlení Adrian.

„A ty sis vzala i to oblečení, které jsi koupila mně?“ dodal. „A jestli jsi vůbec nebyla na žádné služební cestě, proč jsi se mnou nešla zařídit ten oddací list?“

Audrey si skutečně odfrkla, jako by Adrian právě pronesl ten nejvtipnější vtip, co kdy slyšela. „A co ty? Zastavil ses snad na té radnici ty sám?“

Adrianovi uvízl dech v hrdle. „Nesnaž se změnit téma.

„Audrey, můžeš přestat dělat scény? Řekl jsem přece, že s tebou pro ten oddací list půjdu. Proč se pořád chováš takhle?

„Ale vždyť už jsem ti to říkala, je mezi námi konec,“ odpověděla Audrey.

Adrian do toho nechtěl víc zabředávat, a tak na ni dál naléhal: „Kam jsi odnesla ten náš svatební portrét?“

‚Konec, co? Kdo se s někým rozejde a potají si s sebou odnese svatební portrét?‘ pomyslel si Adrian.

Audrey se právě nacházela v realitní kanceláři a prohlížela si byty. Odpověděla: „Nevzala jsem ho.“

Adrian ztuhl. „Tak kde ta fotka je?“

„Podívej se do šuplíku,“ odpověděla Audrey, a zněla při tom naprosto ležérně.

Adrianovi se strachem sevřel žaludek.

Vyřítil se do hlavní ložnice a prudce otevřel šuplík u nočního stolku.

Šuplík byl narvaný roztrhanými kousky jejich svatebního portrétu. Adrianovy oči podlily krví a zalil ho šok i vztek, když zíral na tu spoušť, a nebyl schopen uvěřit tomu, co vidí.

„Audrey, ty—“ Adrian byl tak zuřivý, že stěží mohl mluvit, celé tělo se mu vztekem třáslo.

„Proč jsi tak naštvaný? Měl jsi tušit, že k tomu dojde v okamžiku, kdy ses vykašlal na vyzvednutí toho listu,“ odsekla Audrey.

Stála v hale realitní kanceláře a letmo zahlédla svůj vlastní odraz ve skle. Věnovala sama sobě úsměv zcela postrádající jakoukoli vřelost.

„Adriane, cesty zpět už není,“ řekla Audrey ledovým a odhodlaným hlasem.