Valerie se o svou zaujatou rodinu přestala zajímat už dávno. Připadalo jí, jako by jim v žilách ani nekolovala stejná krev.

Když byla ještě dítě, Kaelen ji prostě a jednoduše ztratil. Skončila v rukou obchodníků s lidmi a málem ji prodali do nevěstince.

Její život byl téměř nenávratně zničen. Nebýt cizince, který ji zachránil a ujal se jí, nechtěla raději ani pomyslet, kde by teď byla.

Slova, která Valerie vmetla rodině Sterlingových do tváře, je zasáhla jako rána pěstí do břicha. Stáli tam s tvářemi ztuhlými šokem.

Nikdy to nečekali. Nikdy by je nenapadlo, že je Valerie tak chladnokrevně odstřihne – bez váhání, bez zapochybování, aniž by se jedinkrát ohlédla.

Giselle se choulila v náručí Miriam a s tváří plnou viny házela nervózní pohledy po Valerii. "Ne, to já bych měla odejít. Omlouvám se – nechtěla jsem ti nic brát. Já jen... opravdu jsem tu roli chtěla, a proto za tebou Dorian přišel.

Teď už ji ani nechci, takže z toho nemusíš mít špatný pocit. Nechci, aby se kvůli mně máma, táta nebo kluci stresovali."

Její falešná omluva byla čirá manipulace – hrála si na tu sladkou a obětavou a snažila se vzbudit dojem, že Valerii vlastně nic nekrade.

Ale ve skutečnosti podsouvala ostatním myšlenku, že Valerie to jenom přehání a tropí scénu, aby dosáhla svého.

Podle očekávání tváře Sterlingových ještě více potemněly, napětí zhoustlo jako před bouří.

Valerie upřela na Giselle neochvějný pohled a nemilosrdně její divadélko rozcupovala. "Nech si ty kecy o neviňátku. Tohle ti nesežeru."

Na „rodinnou loajalitu“ už dávno přestala brát ohled a sakra rozhodně teď nehodlala nic lakovat narůžovo.

Valerie promluvila hlasem chladným a ostrým jako břitva: "Tohle tvoje divadýlko, jak odejdeš, předvádíš už roky, a hádej co? Nikdy to neuděláš. Z tvých falešných ústupků je mi na blití a upřímně je ubohé, že ti na to ještě někdo skáče.

Za mnou vůbec s ničím chodit nemusíš. Stačí jedno tvoje slovo a celej klan Sterlingů se přetrhne, aby ti dal všechno, co si, sakra, jenom zamaneš. Takže se nenamáhej s těmi provinilými pohledy – je mi úplně ukradený, co si o mně tihle lidi myslí."

Její slova prořízla vzduch jako čepel a nad rodinou Sterlingových se vznášel ještě temnější mrak.

Gisellina tvář vystřídala tucet odstínů, jak se snažila udržet vztek na uzdě, objala Miriam a s nádechem zášti vyhrkla: "Mami, přísahám, že jsem to neudělala. Neposlouchej ani slovo z toho, co říká o tátovi, o tobě nebo o klukách."

Uvnitř soptila: 'Co to dneska do Valerie proboha vjelo? Zbláznila se? Jak se opovažuje na mě takhle vyjet?' Přestože se Giselle cítila napadena, věděla, že Valeriin výbuch poštve rodinu ještě víc proti ní, takže se rozhodla zachovat klid.

Podle očekávání to v Miriam vřelo a byla téměř na omdlení. "Valerie, co to sakra říkáš? Kde máš nějakou úctu?"

Valerie jen pokrčila rameny, naprosto klidná. "Úctu? Jo, porodila jsi mě, ale nevychovala. Takže moje úcta nejspíš skončila v psím žaludku."

V místnosti zavládlo mrtvolné ticho. Rodina Sterlingových tam stála, příliš ohromená na to, aby mohla odpovědět.

Miriamina tvář se zachmuřila zklamáním, když zírala na Valerii. "Ty v sobě pořád držíš zášť, viď? Udělali jsme chybu, že jsme tě přivedli zpátky?

Poslední rok jsme pro tebe udělali, co jsme mohli, abychom to napravili. Co víc ještě chceš? Proč spolu s Giselle nemůžete prostě vycházet jako normální sestry?"

Její tón ztvrdl. "I když jsi naše biologická dcera, Giselle tu s námi byla celé ty roky. Je součástí téhle rodiny – je to taky moje dcera a na tom se nic nezmění."

Valerie si tyhle řeči dřív brala k srdci, ale teď se jí ani nedotkly. "O co jsem kdy vůbec bojovala? Od té doby, co jsem sem přišla, se do mě s Giselle navážíte každou zpropadenou vteřinu.

Ať udělám cokoli, vždycky to překroutíte, jako že se snažím upoutat pozornost nebo něco ukrást. Jestli jste takhle paranoidní, běžte k cvokaři. S těmahle vašima kravinama jsem skončila."

Sáhla do tašky, vytáhla bankovní kartu a plácla s ní o stůl. "Tady je to takzvané ,odškodnění‘, které jste mi hodili. Nedotkla jsem se z něj ani zasranýho centu. A všechny ty krámy, co koupil komorník? Nechte si je. Za všechno, co jsem využila, vám zaplatím v hotovosti."

Na kartě bylo tři sta tisíc dolarů a Valerie z nich neutratila ani desetník.

Pak hodila na stůl kus papíru. "Žila jsem tu víc než rok a neutratila jsem víc než třicet tisíc dolarů. Tady je rozpis. Právě jsem třicet tisíc dolarů poslala na tuhle kartu. Odteď jsme si kvit. Vy nic nedlužíte mně, já nic nedlužím vám."

Valerie si pomyslela: ‚Pokud to spraví peníze, není to skutečný problém.‘ Finanční stránku věci si vyřídila, ale hluboko uvnitř věděla, že emocionální jizvy se nikdy doopravdy nezahojí.

Její otevřený a nekompromisní přístup zanechal rodinu Sterlingových v ohromeném tichu, protože jim došlo, že to myslí vážně.

Miriam, která stále nemohla uvěřit tomu, že obvykle pasivní Valerie takhle vyvádí, práskla rukou do stolu a tvář jí hořela vztekem. "Fajn, jestli chceš tak moc odejít, tak vypadni! Ale jestli dneska vyjdeš z těch dveří, ani nemysli na to, že by ses někdy vracela!"

Byla přesvědčená, stejně jak řekla Giselle, že Valerie blafuje – jen se je snaží donutit, aby ustoupili. Nebylo možné, že by její vlastní dcera doopravdy opustila rodinu.

A hluboko uvnitř se Miriam zmocňoval tíživý pocit, že pokud Valerie skutečně odejde, už nebude cesty zpět. Ve skutečnosti nechtěla, aby Valerie odešla; chtěla ji jen varovat, aby to nepřeháněla.

Ostatní mlčeli a zjevně stáli za Miriam.

Valerie to okamžitě pochopila – mysleli si, že z domu doopravdy neodejde. "Když odejdu, už se neohlédnu." S tím popadla kufr a bez sebemenšího zaváhání odešla.

Victor na ni zavolal a snažil se ji zadržet. "Tak dobře, to už stačí. Giselle to místo v té show už odmítla, a odteď zajistím, aby ti tvůj druhý bratr sháněl lepší kšefty."

Rodina je koneckonců rodina. Nemohli ji nechat prostě nadobro odejít.

Valerie se zastavila a změřila si ho chladným pohledem. "Aha, takže teď se mě snažíš uplatit pár kšefty?"

Victor se zamračil. "Takhle jsem to nemyslel. Chci jen, abys věděla, že teď, když jsme tě našli, jsme připraveni ti ten ztracený čas vynahradit."

Valerie se hořce zasmála. "Ach, jak velkorysé. Za ten poslední rok už jsem se nabažila vašeho chladného přehlížení, stížností a obracení očí v sloup. Omluv mě, že zrovna neskáču radostí nad tvou ‚laskavostí‘."

Victor zaváhal, když viděl její neústupný výraz, neměl slov. Nakonec si povzdechl. "Dobře. Co tedy chceš?"

Zahlcen prací si uvědomil, že v posledním roce skutečně nechal Valerii tak trochu propadnout sítem.

Valeriin hlas byl pevný a ostrý. "Chci udělat tlustou čáru. Je to jednoduché. Žádné další telefony, žádné nic. Skončila jsem."

Victorův obličej se zkřivil hněvem a jejích pět bratrů nevypadalo o nic šťastněji.

Zvláště Kaelen, který na ni hleděl s bouří pocitů viny a frustrace. "Tak to je ono? Prostě ze všeho obviníš mě. Jenom se nás snažíš donutit, abychom se přetrhli a ty abys mohla mít navrch nad Giselle."

Valerie ho probodla pohledem, její hlas byl ledový. "Obvinit tě? To si kurva piš, že z toho viním tebe. Ty jsi byl ten, kdo mě v prvé řadě ztratil! Kvůli tobě jsem skončila u obchodníků s lidmi – málem jsem skončila v zatraceným bordelu." Hlas se jí třásl sotva potlačovaným vztekem. "Mám ti snad bejt za tenhle ‚dárek‘ vděčná?"

Kaelenova tvář pobledla. "Nechtěl jsem, aby se cokoli z toho stalo," vykoktal. "Neměl jsem tušení, že sis málem... tímhle prošla."

Valerie zvedla obočí a její slova řezala. "Ach, takže ‚jsi to tak nemyslel‘ a to to jako všechno spraví? Nic to nemění na tom, že jsi mě ztratil a posral mi celej život."

Jen těžko na to mohla pomyslet, aniž by ucítila to bodnutí. Jistě, od té doby, co se vrátila, se Kaelen snažil všechno napravit víc než její ostatní bratři nebo dokonce i její rodiče.

Ale pokaždé, když se dostala do křížku s Giselle, Kaelen se neváhal postavit na její stranu.

Valerie si v duchu povzdechla. ‚Tak sobecký a podjatý bratr? Kdo ho chce, ať si ho klidně nechá, ale já o něj rozhodně nestojím.‘