Po tváři Chloe Mercer se kutálely velké slzy. S tímto ubohým výrazem by jí muži snadno uvěřili cokoliv.

Kdyby nevěděla, jaká Chloe ve skutečnosti je, Marcellino srdce by pro ni pravděpodobně také změklo.

To kvůli téhle zdánlivě nevinné tváři se v minulém životě nechala tak ošklivě podvést!

Copak Chloe jen nepředstírá nevinnost? Ta skutečně nevinná je ona!

"Sestřeničko, předtím jsem byla příliš umíněná. Jak tě to muselo bolet, když jsi mi bratra Caleba přenechala, abys mě udělala šťastnou!

"Ale teď je už všechno lepší. Já ho už vážně nemám ráda, takže v tomhle divadélku nemusíš pokračovat.

"Vlastně, ty a bratr Ca-... ne, Caleb Ramsey, tvoříte skvělý pár!"

"Přeji vám spoustu radosti. Ubohý budižkničemu a mrcha, kéž jste spolu šťastni navěky!"

V polovině věty Marcella pocítila, že označení "bratr Caleb" je natolik odporné, že ho nedokázala vyslovit, a okamžitě přešla k užívání jeho jména.

V této chvíli neuvědoměle spočívala v Alaricově objetí, a tak jí unikl nepatrný šok, který se mihl mužovýma očima.

"Takhle to není! Vážně to tak není! Cello, nech mě to vysvětlit..."

Chloein obličej zbledl hrůzou. Tohle přece měla být past nastražená na Marcellu. Jak se to mohlo obrátit proti ní?

Tato panika však trvala jen vteřinu a Chloe začala opět hrát svou nevinnou a lítostivou roli.

"Hepčí!"

Marcella ze sebe schválně vypustila kýchnutí a přerušila Chloeina slova. Zvedla hlavu, zamrkala velkýma očima a žalostně se podívala na Alarica Sinclaira.

"Asi jsem nastydla..."

Alaricovy temné oči se mírně zúžily. V další vteřině vzal Marcellu do náruče jako nevěstu a zamířil do haly.

Po celou dobu byla Chloe Mercer naprosto ignorována, jako by byla jen vzduch.

"Vzhledem k tomu, že je vše vyřešeno, pojďme rychle dovnitř. Jinak hosté uvnitř nebudou vědět, co se děje."

Promluvil tiše dědeček Sinclair a starší ho následovali dovnitř. Zlomenou a plačící Chloe naprosto přehlíželi.

Diane Lombardová se starostlivě ohlédla po své dceři, a pak se rychle otočila a následovala Arthura Astora.

Až doteď nebyla Chloe Mercer ve svém životě nikdy tak naprosto ignorována!

Jak se vztekle dívala na vzdalující se siluetu Alarica, nesoucího Marcellu, pevně zaťala pěsti. Dlouhé nehty se jí zaryly do dlaní, ale ona si té krve ani nevšimla.

"Marcello Astorová, za mou dnešní potupu můžeš jen ty. V následujících dnech ti to i s úroky vrátím!"

"Chloe! Proč jsi náš vztah před Marcellou tak vehementně popírala? Ty mě opravdu nemáš ráda?"

Caleb Ramsey, který stál za ní, se jí rozzlobeně ptal.

To, že to popírá Marcella, žena, kterou nemiloval, bylo v pořádku, ale pokud to udělala Chloe, nedokázal by to snést.

"To pořád ještě nechápeš moje srdce?"

Chloe se otočila se slzami v očích a lítostivě se na Caleba podívala.

"To všechno kvůli tobě! Kdybych z té situace právě teď nevycouvala, co by si pomyslela?

"Co by se stalo s vaším rodinným podnikem? Co by se stalo s naším plánem?"

Když Caleb viděl její slzy, srdce mu roztálo. Hned si ji přitáhl do objetí a snažil se ji utišit.

"Zlatíčko, je to celá moje chyba. Byl jsem vzteky bez sebe! Odteď tě budu poslouchat! Neplač."

Skryta mimo Calebův dohled, Chloeina tvář se zachmuřila a slzy se už dávno zastavily.

Pohrdavě si Caleba prohlédla. "Tenhle idiot nesahá Alaricovi ani po kotníky!"

Zpočátku Chloe přitahovalo Calebovo rodinné zázemí. Proto zatímco Caleba využívala, aby srazila Marcellu na kolena, zároveň s ním tajně flirtovala.

Když se však objevil Alaric Sinclair, Chloe teprve pochopila, co to znamená pocházet z opravdu bohaté rodiny, co to znamená být skutečný muž.

Jediné, co chtěla, bylo provdat se do rodiny Sinclairů. Caleb Ramsey se v jejích rukou stal pouhým pěšákem.

Aby srazila Marcellu Astorovou, musela potlačit své znechucení a předstírat náklonnost, jen aby udržela toho idiota spokojeného.

Proč? Ta pitomá Marcella dokázala Alarica Sinclaira získat tak snadno, ale v čem by se jí mohla vůbec rovnat?

"Hepčí!"

Alaric odnesl Marcellu do pokoje pro hosty, aby si odpočinula. Jakmile ji položil, okamžitě si znovu kýchla.

Opravdu nastydla? Nebo ji Chloe Mercer tajně proklínala?

V tom okamžiku jí na těle přistálo sako obleku, stále hřející tělesným teplem toho muže.

Ačkoli jí samotné ještě zima nebyla, on už dávno zaznamenal i tak nepatrnou změnu.

"Děku... Ach!"

Marcella zrovna chtěla vyjádřit své díky, když byla i se sakem pevně vtažena do mužova objetí, čímž jí uniklo polekané vyjeknutí.

"Maličká Marcie, nachladila ses?"

Alaricův hlas byl hluboký a podmanivý, jako tiché tóny violoncella. Neslo se v něm nesmírné kouzlo. Nazval ji "Maličkou Marcie" a v každém jeho slově se prolínala hluboká touha. Lišilo se to od toho, jak ji oslovovali všichni ostatní.

Marcella se neubránila a zvedla zrak, aby se setkala s tím párem hlubokých očí, s těmi elegantními rysy a mírně sevřenými rty...

"Buch, buch!"

Najednou se jí v hrudi rozbušilo srdce tak silně, až to přehlušilo všechny ostatní zvuky.

Marcella se při tom zvláštním a neznámém pocitu, na který nebyla zvyklá, lehce zamračila. Byl tohle pocit...

Byli si nesmírně blízko, zvlášť když zrovna zvedla hlavu a Alaric Sinclair se náhodou skláněl dolů. Děleni pouhými milimetry, jejich dech se mísil a intimní atmosféra se pomalu rozpínala...

Marcella s lehce přivřenýma očima upřeně hleděla na Alarica. Cítila se trochu jako opilá.

"Cello! Jdeme... Panebože! Alaricu Sinclaire! Co to děláš mojí sestře?!"

Jasper Astor právě strčil hlavu do dveří a spatřil výjev před sebou. Vztekem bez sebe vpadl dovnitř a odtáhl Marcellu dřív, než si vůbec stihla uvědomit, co se děje.

Ne, nebyla odtažena úplně. Alaric Sinclair ji stále pevně svíral za druhou ruku.

Mužovy chladné oči, ostré jako břitva, spočinuly na Jasperově tváři. Ta vražedná úmyslnost byla velmi skutečná.

"Pusť ji."

V tu ránu Marcella zřetelně pocítila, jak teplota v místnosti klesla o tucet stupňů. Znovu jí naskočila husí kůže.

I Jasper Astor svého rozhodnutí litoval. Ještě před chvílí viděl, jak je jeho sestra pošpiňována, a nedokázal se ovládnout. Teď je konec... Zemře?

"Cello, večeře už skončila. Měli bychom vyrazit..."

Právě když si Marcella myslela, že s ní i s jejím druhým bratrem je konec, dveře se otevřely a dovnitř vešel vysoký, dobře oblečený muž s mírnou aurou. Byl to Marcellin nejstarší bratr, Rowan Astor.

Z jeho jména vyzařovala podstata "skromného gentlemana", jemného jako nefrit. Svému jménu dělal čest.

"Velký bratře!"

Vykřikla Marcella ta slova jako volání o pomoc. Když uviděla svého bratra, hned se cítila klidnější.

"Co to tady všichni děláte?"

"N-n-nic..."

Marcella využila překvapení svého druhého bratra i toho ďábla a okamžitě se vymanila z obou rukou.

V tom okamžiku teplota v místnosti znovu klesla.

Na čele Marcely se objevila kapka studeného potu a donutila se k ďáblovi promluvit laskavě.

"Bratře Ricu, pokud tu už nic není, půjdu domů."

Zdálo se, že slova "bratře Ricu" v sobě skrývají zvláštní magii. Koutky mužových chladných a tvrdých očí postupně zjemněly a atmosféra v místnosti už nebyla tak dusivá.

"Alaricu, vezmeme teď Cellu domů," pronesl Rowan Astor klidně.

Alaric Sinclair neodpověděl, jen přikývl.

Když Marcella vyšla z pokoje pro hosty, zhluboka vydechla a nevědomky se poplácala po divoce bušícím srdci.

Proč jí před chvílí bušilo srdce tak rychle, když stála tváří v tvář Alaricovi Sinclairovi?