Jízda autem do mého malého domku... no, do garáže... proběhla v tichosti. Vlastně jsem nevěděla, co říct. Můj druh mě našel ve špatné situaci. Jsem si jistá, že tahle smečka bude mít co vysvětlovat, jakmile zjistí, že mě nešikanovaly jen ty děti. Já osobně doufám, že na to nikdy nepřijde. Jo, nezasloužila jsem si, aby mě kdokoliv týral a zacházel se mnou jako s odpadem, ale tak úplně jejich chyba to nebyla, alfa Vance byl krmen lžemi, které mu napovídal můj předchozí alfa z mé původní smečky. Nemůžu je nenávidět. Nedokážu v sobě najít nenávist k nikomu bez ohledu na to, co mi udělají. Předpokládám, že je to jedna z mých mnoha slabin, pomyslela si Freya.

„Víš, že slyším všechny tvé myšlenky?“ Freya trhla hlavou ke Kaelarovi, který agresivně svíral volant. Až mu zbělely klouby.

„COŽE!“ málem vyjekla Freya, nad čímž Kaelar protočil očima.

„Jsem Král pekla, zlato. Umím číst myšlenky. Je to jen jeden z *mnoha* mých darů. Val a pár dalších jsou jediní, kdo o tom vědí, takže udržíš moje tajemství, lásko?“ Kaelar se snažil uklidnit poté, co slyšel její myšlenky. Chápal svou družku, že nevinila smečku z toho, že je krmili lživými informacemi, ale dospělí by na druhou stranu měli mít víc rozumu než se k někomu takto chovat, bez ohledu na to, co si myslí, že ten dotyčný udělal.

„Samozřejmě, že tvoje tajemství udržím, ale jen když mi slíbíš, že nikomu neublížíš za to, co udělali...“ Freya se nervózně usmála a nevěděla, jak bude její druh reagovat.

„Freyo, to ti slíbit nemůžu. Našel jsem tě, svou družku, a nejen to, našel jsem tě, zatímco ti ti *čoklové* ubližovali. Můžu slíbit, že neublížím těm, kteří jsou nevinní, ale to je všechno, zlato. Ti, co nevinní nejsou, budou náležitě potrestáni.“ Kaelar téměř zašeptal. Nechtěl ji rozrušit.

„Asi to chápu. S Králem pekla se nemůžu hádat nebo snažit se dělat kompromisy,“ pronesla Freya se špetkou smutku v hlase a otočila hlavu, aby se podívala z okna.

Kaelarovi se to vůbec nelíbilo, v jeho očích mu byla rovnou. Nechtěl, aby měla pocit, že s ním musí zkoušet dělat kompromisy. Jen zůstal zticha. Vteřinu poté, co zaslechl smutek v jejím hlase, se už rozhodl, co udělá. Neublížil by a ani nepotrestal nikoho, kdo na ni nepoložil ruku. Jen doufal, že takový nebyl už nikdo další kromě těch ve škole. Na druhou stranu alfa Vance možná nepřežije schůzku, která se uskuteční za pár dní. Kaelar naneštěstí stále chtěl sjednotit království. Potřeboval to nejen pro svou družku, ale toužil po tom i jeho lid. Bude dobré, když se všechny nadpřirozené bytosti sjednotí.

Freya nervózně vešla do svého domu a Kaelar ji těsně následoval. Nevěděla, jak zareaguje, až uvidí, kde bydlí. Nebylo to vůbec nic luxusního. Byla to stará, ojetá garáž, ve které pan a paní Abbottovi nechali Freyu bydlet od té doby, co ji vyhodili ze sirotčince. Jejich syn to předělával na něco jako menší byt ještě předtím, než odjel na vysokou školu a před lety se připojil ke smečce své družky. Freya se cítila víc než požehnaná, že má místo, které může nazývat svým vlastním, a byla ještě vděčnější, že ji tam pár nechal zůstat. Neměla peníze, a tak pomáhala kolem domu a na zahradě a dělala domácí práce, aby zaplatila nájem a večeři, kterou jí každý večer přinášeli.

Kaelar nedokázal skrýt ustaraný výraz ve tváři, když přelétl pohledem po takzvaném *domově* své družky. Takhle by nikdo žít neměl. Sirotčinec nebyl ani zdaleka takový, byl to prakticky druhý smečkový dům, jen bez výše postavených členů. Hodlal zničit alfu Vance za to, že jeho družku uvrhl do takového života. Kaelar se klidně posadil na okraj Freyiny provizorní postele a naznačil jí, aby si sedla vedle něj. Freya se ani nepohnula. Byla trochu vyděšená z toho, co se stane.

„Prosím, pojď sem a pomoz nám se uklidnit. Snažím se Balora ze všech sil držet pod kontrolou, ale chce krev těch, kteří ti ublížili, za ty, kteří tě donutili žít takhle. Prosím, pojď sem, zlato,“ tu poslední část Kaelar téměř zakňučel. Nikdy nikomu neukázal svou slabší stránku. Nikdo nezná Kaelara jako milého nebo starostlivého, jen jako vražedné monstrum. Jeho lid samozřejmě ví, že je víc než jen monstrum, ale co se týče jeho družky, ona bude jediná, kdo dostane příležitost tuhle jeho stránku poznat. Byla ta jediná, kdo z něj dokázal udělat obřího plyšového medvídka.

Freya k němu pomalu přešla a posadila se. Ani si neuvědomovala, že zadržuje dech. Cukla sebou, když ji Kaelar chtěl obejmout paží. To v reakci na to přimělo Kaelara vydat hluboké zavrčení.

„Omlouvám se, nechtěla jsem! Nejsem na to zvyklá! Myslela jsem, že mě praštíš! Omlouvám se, už se to nestane!“ vyhrkla Freya všechno najednou se slzami v očích, sklopila hlavu a podívala se do země, vyděšená, že se na ni její druh zlobí, protože před ním ucukla. Okamžitě pochopila, že musí sehrát podřízenou roli, aby ho ještě víc nenaštvala.

Kaelar byl tak trochu v šoku, dokonce ani nevěděl, jak na tohle odpovědět. Myslela si, že je na ni naštvaný? Jak absurdní! „Zlato, podívej se na mě,“ zašeptal Kaelar jemně a pomalu jí zvedl hlavu, aby se jim setkaly oči. „Už se nikdy takhle neomlouvej. Neudělala jsi absolutně nic špatného. Já bych se měl omluvit za to, že jsem takhle zavrčel. Nelíbilo se nám, jak jsi ucukla, zlato. Nikdy ti neublížíme, nikdy. Jen je to k vzteku vědět, co ti tihle lidé udělali, a ty přesto nechceš, aby za své zločiny zaplatili. Chápu ale proč, budu respektovat tvá přání těm lidem neubližovat, ale ti, kteří ti způsobili fyzickou bolest, budou potrestáni. A o alfu Vance se taky postarám. Jsi mi rovna a nechci, abys měla pocit, že se mnou musíš o všem vyjednávat, ale tohle je jedna věc, před kterou nemohu zavřít oči.“ Kaelar s ní udržoval oční kontakt a ujišťoval se, že plně rozumí všemu, co jí říká. „Freyo, nikdy na tebe nevztáhnu ruku, jako to dělali oni. To ti slibuji. Vím, že sis prošla hroznými věcmi, a budu trpělivý a pomůžu ti se přes to všechno dostat, ale musíš začít tím, že mi budeš alespoň trošku důvěřovat, zlato. Jen mi dej trošku důvěry a slibuji ti, že nebudeš litovat.“ Kaelar byl teď před ní mezi jejíma nohama, klečel na kolenou a prosil jen o jednu jedinou šanci, aby se mohl dokázat.

Freya se nemohla ubránit úsměvu nad tím, jak milý a chápavý její druh je. Přikývla a naklonila se dopředu, aby mu vlepila malou pusu na tvář. Což v reakci na to přimělo Kaelara se začervenat. Balor v jeho hlavě dělal salta. Jejich družka je chtěla a dávala jim šanci! Oba byli nadšením bez sebe! Nic už je nemohlo srazit dolů, když je jejich družka přijala!

„Freyo, ve vteřině, kdy ses narodila, stala ses celým mým světem. Mým důvodem proč dál dýchat. Cítil jsem tě ve chvíli, kdy ses narodila, a tak moc jsem za tebou chtěl přijít hned tam, na místě, ale nechtěl jsem ti narušit život. Chtěl jsem, abys svůj život prožila tak, jak ti bylo určeno, ještě než jsem k tobě přišel. Bál jsem se, že kdybych k tobě přišel tehdy, tvoji rodiče by odmítli myšlenku vrátit se se mnou do mého království. Neměl bych jim to za zlé. Peklo není místo pro jiná stvoření. Musel bych u své matky zatahat za spoustu nitek, aby tam vaši mohli dýchat ten vzduch, ty jsi se mnou spojená, takže bys s tím neměla žádné problémy, ale rozhodl jsem se, že bude nejlepší nechat tě být, nechat tě okusit život takovým způsobem, jakým ti bylo souzeno. Mohl jsem tě vždy cítit s sebou, ačkoliv jsem necítil tvé emoce, dokud jsem nepřišel na Zemi. Kdybych věděl, že jsi v jakémkoli ohrožení, byl bych tu jako mávnutím proutku, zlato. Přísahám, že bych tu byl. Měl jsem tě přijet zkontrolovat, ale nechtěl jsem riskovat, že by někdo zjistil, kým pro mě jsi. Ale i proto jsem se snažil sjednotit obě království. Nechci, abys opustila Zemi a byla se mnou. Chci, abychom byli tady nahoře. Nechci, abys byla uvězněná dole. Tohle všechno jsem začal, aby pro nás bylo snazší být spolu. Až se ke mně nastěhuješ na zámek, bude to mnohem lepší,“ mluvil Kaelar klidně.

Freya se při poslechu toho příběhu křenila jako kočka Šklíba, ale ten úsměv pohasl ve vteřině, kdy zmínil stěhování na zámek. „Nechci žít na zámku. Chci zůstat tady. Už tak budu mít ve škole dost pozornosti z toho, co se stalo. Nechci být středem pozornosti. Přijímám tě a přijímám i každou roli, která s tím být tvojí družkou přichází, ale prosím, nenuť mě zatím do té pozice. Ještě na to nejsem připravená.“ řekla Freya tiše. Nechtěla Kaelara ani Balora naštvat. Nechtěla, aby si mysleli, že je odmítá.

S těžkým povzdechem... „To je v pořádku. Já to chápu, má lásko. S tím vším můžeme počkat. Nikdy tě nebudu nutit do ničeho, na co nebudeš připravená. Můžeš zůstat tady, ale já budu s tebou taky. Nevěřím téhle smečce a lidem v ní. Doufám, že to chápeš. Nemusíš hned teď jezdit na zámek, ale nakonec budeš muset, zlato. Nebudu na tebe spěchat, to slibuji, ale jakmile to tady pro tebe přestane být bezpečné, *přestěhuješ se* ke mně na zámek.“ Kaelar volil měkká a něžná slova, ale ujistil se, že ví, jak moc to myslí vážně. „Tak a teď, první věc na pořadu dne, pořídím nám novou postel a udělám to tu trochu obyvatelnějším. Nějaké námitky, miláčku?“ Nedokázal skrýt úšklebek na tváři, i kdyby se o to sebevíc snažil.

„Chci zářivě, křiklavě růžové povlečení.“