Uběhlo už pár hodin od chvíle, kdy Kaelar odešel na svou schůzku s Valeriem. Před odchodem se zdál trochu nervózní. Když jsem se ho zeptala, co ho trápí, jen mi řekl, že je všechno v pořádku, a dál připravoval snídani. Nechtěla jsem na něj tlačit, tak jsem to nechala plavat a soustředila se na to, abych ho přiměla k úsměvu, dokud neodešel. Doufala jsem, že schůzka probíhá dobře. Jen z těch historek vím, že má výbušnou povahu, a je mi opravdu líto každého, kdo mu řekne něco špatného, když má jeden ze svých záchvatů. Pomyslela si Freya a lehce se uchechtla při pomyšlení na to, jak bláznivý její druh je, a přesto nikdy neviděla tu jeho stránku, o které všichni drbou. Upřímně jí bylo jedno, jaký je to netvor, byl to její druh a ona ho přijala bez ohledu na to, co v minulosti udělal.

Většinu rána strávila Freya dokončováním domácích úkolů a sledováním televize. Jednou z výhod života ve smečce bylo, že měli každý víkend třídenní. Alfové a rada starších pro to nikdy neudali žádný důvod, ale nikdo si na to ani nijak nestěžoval.

Zrovna když Freya začala připravovat domácí pizzu ze všech těch potravin, které Kaelar nakoupil. Nebyl vůbec nadšený z té prázdné lednice a skříněk. Rozšoupl se a zásobil její malou garáž hromadou jídla. Je to teprve pár dní, co Kaelar vstoupil do jejího života, a už teď mohla říct, že přibrala pár kilo. Nestěžovala si však, věděla, že má podváhu a že musí přibrat ještě spoustu dalších, než dosáhne zdravé velikosti.

Jak si zpívala s hudbou a připravovala pizzu, začala slyšet ten podivný bzučivý zvuk. Nebylo to hlasité bzučení, bylo tiché. Freya si myslela, že to jde z lednice nebo dokonce z trouby, a snažila se to ignorovat, ale zrovna když chtěla pokračovat v přípravě pizzy, bzučivý zvuk zesílil. Přimělo ji to zakrýt si uši rukama. V tu chvíli si uvědomila, že ten zvuk je v její hlavě. *Co se to sakra děje!* Freya se snažila ten hluk vyklepat z hlavy, ale nikam to nevedlo. Zrovna když si myslela, že začíná bláznit, její myšlenky se okamžitě stočily ke Kaelarovi. Musí to být on! Něco musí být špatně, nebyla si stoprocentně jistá, ale instinkt jí napovídal, aby šla svého druha zkontrolovat. A tak to také udělala.

~ ~ ~

Freya se vydala k hradu, ale u brány ji zastavili dva přehnaně svalnatí strážní. „Hlas svůj účel cesty, *čokle bez vlka.*“ Plivl na ni jeden ze strážných. Freya ze zvyku ustoupila o krok zpět, ale dokázala promluvit. „J-jsem t-tady, abych v-viděla Kaelara...“ Freya proklela své koktání, vždycky koktala, když se bála.

Oba strážní se srdečně zasmáli, zatímco si prohlíželi to drobné tělíčko před sebou. „Vrať se tam, odkud jsi přišla, maličká. Kaelar dal docela jasně najevo, že nechce, aby se tu objevovaly nějaké náhodné děvky. Jsem si jistý, že nemá problém si je sehnat sám, takže přestaň, dokud máš ještě čas, abys neztrapnila sama sebe.“ Řekl jeden strážný s čirým pobavením. „Běž pryč a jdi ošukat někoho jiného.“ Řekl druhý strážný.

„J-já jsem... j-jeho... d-družka...“ Ze sebe vysoukala Freya mezi vzlyky. Proč musela být tak přecitlivělá? Strážní na místě ztuhli nad tím, co řekla, a vyměnili si pohled plný úžasu a strachu. Pokud byla pravda, co řekla, pak byli oba prakticky mrtví. Zrovna když se jeden strážný vzpamatoval: „Kaelar se o žádné družce nikdy nezmínil. Takže dobrej pokus a konec slziček. Na to ti neskočíme. Okamžitě odejdi, nebo tě hodíme do cely.“ Řekl se značnou nenávistí.

„Jestli se OPovážíš položit byť jen prst na *naši* královnu, utrhnu ti tu tvou zasranou hlavu, *čokle.*“ Zezadu se ozvalo hluboké výhružné zavrčení, které je donutilo se otočit a stanout tváří v tvář Torokovi. Torok byl elitním bojovníkem krále Daria a také druhem princezny Angel. Byl to čistokrevný démon, ale opustil své království a připojil se k Dariovu, když našel svou družku. Torok byl někdo, koho bylo radno se bát, pokud šlo o členy královské rodiny obou království. Možná už nebyl součástí Obsidiánového království, ale stále neprojevoval nic jiného než respekt vůči jejich králi a nyní i královně.

„Není možné, že by tahle *věc* byla Kaelarova družka. Měsíční bohyně by ho nespojila s někým, jako je *ona*.“ Promluvil ten odvážný, leč velmi hloupý strážný. Jednu vteřinu urážel Freyu a v další už byl přitlačen k bráně, zatímco z něj Torok pomalu škrtil život. Druhý strážný se neodvážil ani promluvit. Věděl, že se mýlili, a nechtěl sdílet stejný osud jako jeho idiotský parťák.

Torok ho na poslední chvíli pustil. Rozhodl se, že osud tohoto muže závisí na králi. „Oba běžte a počkejte v doupěti. Kaelar si to s vámi vyřídí po schůzce.“ Torok se na ně zlomyslně usmál. Oba zbledli, ale přesto poslechli jeho pokyny a zamířili k hradu.

Zatímco Torok čekal, až se objeví další dva strážní a převezmou jejich místo, spěšně pustil Freyu dovnitř. Vypadala jako hromádka neštěstí. Obličej zborcený slzami a drobné škytání z pláče. Kdyby ji Kaelar takhle viděl, spálil by hrad na popel. Freya se snažila utřít si slzy a uklidnit dech. Byla tady, aby našla Kaelara a zjistila, co se děje, ne proto, aby si o ni Kaelar musel dělat starosti.

Když se objevili další strážní, Torok natáhl k Freye paži, aby se ho chytila, zatímco on je povede, ale Freya jen zavrtěla hlavou. „Nechci vidět, jak by Kaelar zareagoval, kdyby na mně viděl nebo cítil jiného muže. Slyšela jsem, že démoni jsou na tom mnohem hůř než vlci nebo lykani, co se týče jejich družky. Raději bych ho nerozčilovala. Už takhle je rozčilený.“ Promluvila Freya s lehkým úsměvem. „Dobrá, má královno. Zavedu vás ke Kaelarovi.“ Torok jí úsměv oplatil.

„Prosím, říkejte mi jen Freya.“

~ ~ ~

Když Freya poprvé procházela hradem, byla naprosto ohromená. Nikdy neviděla nic tak nádherného. Byl to skutečný mistrovský kousek. I když se přistihla, že na všechno civí, stále na sobě cítila všechny ty různé pohledy. Věděla, že si kladou otázku, proč tu je. Dokonce slyšela i nějaké to šeptání, ale rozhodla se ho ignorovat. Byla tady kvůli Kaelarovi a jen kvůli Kaelarovi.

Torok ji dovedl ke dveřím zasedací místnosti. Bzučivý zvuk v její hlavě byl od chvíle, co tu byla, jen hlasitější a ona věděla, že měla pravdu, když si myslela, že to má něco společného s Kaelarem. Freye se podařilo sebrat odvahu, lehce zaklepala na dveře a chystala se je otevřít.

„C-co s-se t-to t-tady d-děje...?“ Freya při tom pohledu okamžitě zalapala po dechu. Všichni muži byli v obranných postojích, ale její oči patřily výhradně jejímu druhovi. Vypadal jako Kaelar, ale jeho oči byly temně sytě červené a aura, která z něj vyzařovala, nutila Freyu couvnout. Než se Freya stihla otočit a odejít, Kaelar se mžiknutím oka objevil přímo před ní a popadl její tvář oběma rukama.

„Co se děje, má královno? Co se stalo? Ublížil ti někdo? Kdo tě rozplakal?“ Balor na ni chrlil jednu otázku za druhou. Byl připraven zabít kohokoli, kdo jí ublížil. Stačilo, aby řekla ta slova, a se vším by byl konec.

„K-kdo j-jste v-vy?“ Freya byla jen rozklepaná hromádka.

Balor si zhluboka povzdechl, přesunul ruce a ovinul je kolem Freyi, zatímco svůj nos zabořil do ohybu jejího krku. Její vůně ho okamžitě uklidnila. Potřeboval to. „Jmenuji se Balor, družko. Jsem Kaelarův démon. Neměl jsem v úmyslu tě vyděsit, cukrátko, a rozhodně jsem nechtěl, abychom se setkali takhle,“ zašeptal jí Balor. Jeho hluboký, drsný a zlověstný hlas v mžiku zmizel. Nyní byl slyšet jen jemný, uklidňující, ale přesto chraplavý hlas.

Muži v místnosti byli v šoku. Nechvalně proslulý Balor, který zmasakroval tisíce a tisíce lidí, netvor, kterého se všichni bojí, muž, který dokáže zabíjet bez emocí, bez pocitu viny, bez slitování, byl před svou družkou jen zkurvený obrovský plyšový medvídek. Valerius se pro sebe ušklíbl; nikdy by ho nenapadlo, že by se někdo mohl k Balorovi přiblížit, ale tady se opět ukázalo, že se mýlil. Freya byla tím sladkým medem, který tahle zabijácká včela potřebovala k tomu, aby se udržela na uzdě, díky ti, Měsíční bohyně.

Vance se na druhou stranu cítil mírně ulehčeně. Možná by ho Balor nezabil, dokud by mu Freya odpustila. Musel to alespoň zkusit.

Než Freya stihla Balorovi odpovědět, promluvil Vance. „Freyo, jsem tak rád, že jsi tady! Chtěl jsem si s tebou promluvit o...“ Vance byl přerušen uši drásajícím zavrčením, které by dokázalo roztříštit okna. „*Nebudeš* s ní mluvit!“ procedil Balor skrz zatnuté zuby. Freya jen těkala pohledem z jednoho na druhého. Pak jí to všechno docvaklo.

„To byl ten bzučivý zvuk! Byl jsi to ty! To proto, že jsi tady!“ Freya málem vypískla, nadšená, že našla rozuzlení. Ve vteřině, kdy spatřila Balora, bzučení přestalo. Nevěděla sice, proč to vůbec začalo, ale byla ráda, že to skončilo.

„Jaký bzučivý zvuk?“ Tentokrát promluvil Valerius, kterého tato drobná informace zaujala, a zapomněl při tom, že se jeho bratr chystá Vancovi podříznout krk.

„Je to to pouto mezi námi dvěma coby druhy. Až budeme plně spářeni, změní se to v jemné broukání, skoro jako by sis broukala sama pro sebe. Objeví se to jen tehdy, když se vynořím napovrch, když nejsem v její blízkosti. Je to jen pouto, které jí dává najevo, že za mnou musí přijít, ‚pomoct‘ mi, dá-li se to tak říct. Víš líp než kdokoli jiný, Vale, že se na povrch deru jen tehdy, když je to absolutně nezbytné. Takže tím, že jsem se teď vynořil, naše pouto ji volalo, aby mě našla a uklidnila. Líp to vysvětlit nedokážu.“ řekl Balor s mírným podrážděním. Chtěl toho zmetka zabít za to, že způsobil jeho družce tolik bolesti, a lidé ho přitom neustále rozptylovali. Tedy jedna osoba konkrétně. Freya mu jednou rukou neustále hladila paži, zatímco druhou mu třela uklidňující kruhy na zádech, a tak Balora nutila zachovat klid. Věděl, že Freya ví, co dělá. Nechtěla, aby jednal pod vlivem emocí, a za to ji miloval ještě víc.

„Balore, to už sice víš, ale jmenuji se Freya. Měla bych se pořádně představit, když je to naše první setkání.“ Freya se na něj sladce usmála. Nechtěla ho tu nechat, aby dokončil svou ‚schůzku‘, takže musela jednat rychle, než se znovu zaměří na Vance. Neměla důvod poslouchat, co má na srdci. Nezajímalo ji to. A tak obrátila veškerou svou pozornost zpět na svého divokého druha.

„Doprovodíš mě domů? Chci, abychom šli domů, prosím?“