Valerius si povzdechl. Nechtělo se mu nikomu vysvětlovat vůbec nic. „Modrá propast není tak docela modrá propast. Je to spíš obrovský kruhový bazén s černou vodou, ve které jsou malé modré safíry... jenže když přijdete blíž, zjistíte, že ta voda je ve skutečnosti oheň a ty malé modré safíry jsou zatracené duše hořící po celou věčnost.“ Valerius pokrčil rameny. „Navíc netuším, proč ty duše zmodrají, když jde o černý oheň... asi se Balor rozhodl být kreativní.“ Promluvil Valerius a vrhl na Vosse pohled, kterým mu dal najevo, že s touto konverzací skončil.

„To je lehce děsivé,“ zamumlal alfa Vance pod fousy.

„To nemáš ponětí,“ podotkl Kellan.

„Měli bychom jít. Je jasné, že tahle schůzka bude muset pokračovat jindy. Předám informace, které jste mi dal, Kaelarovi a od toho se odrazíme a budeme doufat, že jim uvěří. Možná dokážu rozeznat, jestli někdo lže, ale to neznamená, že Kaelar, tedy v tomhle případě Balor, tomu musí věřit. Raději se modlete, aby ho Freya přesvědčila, ať vás ušetří; tentokrát se jí ho podařilo rozptýlit, ale nebude u něj neustále.“ Valerius udělil Vancovi poctivé varování. Nechtěl, aby ten muž zemřel, i když byl vinen zanedbáním člena smečky, to není důvodem ke smrti... i když se tím členem stala jeho budoucí královna. Pokud chtěla Freya nechat minulost minulostí, Valerius to plně podporoval.

„Nemůžu se rozhodnout, jestli potřebuju sakra dlouhýho šlofíka, nebo 20 panáků tequily.“ Zasmál se Valerius, když se s Kellanem vraceli do svého křídla hradu.

„Já říkám oboje, brácho!“ prohodil Kellan nadšeně. „Pojďme se opít a pak odpadnout u Daria v pracovně. Ještě jsme ho pořádně neterorizovali!“ uvažoval Kellan nahlas.

„Oóóhaha, tak jo, jdeme na to!“ Valerius byl připraven ukázat Dariovi, proč si Kaelar držel svého *mladšího bratříčka* tak zkrátka na vodítku.

Darius vůbec nebude tušit, která uhodila!

~ ~ ~

Freye a Balorovi trvalo pouhé dvě minuty, než dorazili k její malé garáži. Byla to od jejího domova poměrně krátká procházka k hradu, ale vzhledem k tomu, že se hrad nacházel na území smečky Půlměsíce, znamenalo to, že úplně všichni právě viděli, jak s sebou táhne Krále pekel domů. Freya viděla všechny ty vražedné pohledy, ty závistivé a pak žárlivé. Freya je samozřejmě ignorovala; byla zvyklá na nejrůznější pohledy, hlavně na ty nenávistné, ale i tak, byla na ně prostě zvyklá.

Na druhou stranu Balor si všech těch pohledů nevšímal. Jediné, co viděl, byla jeho drahocenná malá družka, která ho bere domů. Téměř jako mávnutím kouzelného proutku Balor úplně zapomněl na alfu Vance a na schůzky. Věnoval veškerou pozornost Freye a neplánoval na tom nic měnit.

*Teď už víš, proč jsem se choval tak, jak jsem se choval,* řekl Kaelar Balorovi v jejich hlavě.

*Je naprosto dokonalá. Naše družka, naše královna, ona je všechno, Kaelare. Jak sakra jsme to předtím mohli přežít? Bez ní?* zašeptal mu Balor zpět.

*Nevím, ale na tom teď nezáleží, je tu s námi a na to se zaměříme.* Kaelar se rozhodl dopřát Balorovi trochu času s jejich družkou, stáhl se mírně do pozadí, aby mohl Balor trávit čas s Freyou, ale nestáhl se příliš daleko pro případ, že by ho potřebovali.

Z myšlenek Balora vytrhlo zabouchnutí dveří. Uvědomil si, že jsou doma a Freya zběsile zamyká dveře.

„Co to děláš, cukrátko?“ Zamračil se Balor. Věděl, že je nikdo nesleduje; sice se soustředil na Freyu, ale nikdy by nespustil obezřetnost ze zřetele. Zejména pokud by to znamenalo, že by jeho družka mohla být v nebezpečí.

Freya ho zcela ignorovala, přiběhla ke svému zatemněnému oknu, vykoukla ven a přesně jak očekávala, sousedé a ostatní členové smečky si mezi sebou šuškali a ukazovali přímo na její malý domov.

S hlubokým povzdechem a zamračeným výrazem sebou Freya plácla na svůj sedací vak.

„Je to vážně takový problém, když nás lidé uvidí spolu... s-stydíš se za mě jako za svého druha...?“ zašeptal Balor.

Freye ale neuniklo zranění v jeho tónu. „Samozřejmě že ne! Jen nejsem připravená stát se královnou... uplynulých deset let jsem se snažila být neviditelná, a teď nejsem. Lidé si buď budou myslet, že jsem nějaká coura, která tě svedla, nebo ti s mozkem poznají, že jsme druhové. Prostě jen nechci být ve škole středem pozornosti. Budou mě šikanovat víc a/nebo se se mnou budou chtít všichni přátelit. Nechci mít s těmi lidmi nic společného. Chtěla jsem na sebe prostě neupozorňovat, dokud nedodělám školu, a pak bych křičela z vrcholu Mount Everestu, že jsi můj.“ Promluvila Freya. „Nikdy bych se za tebe nestyděla. Možná jsi divoká kočka, ale jsi moje divoká kočka a já... já tě miluju.“

Balor klidně seděl na jejich posteli a naslouchal každému jejímu slovu, ale když řekla, že ho miluje, naprosto ztratil zábrany. Vteřinu byl na posteli a v další vteřině už zdvihal Freyu do vzduchu s pažemi obtočenými kolem jejího pasu a točil se s ní v kruzích. „Taky tě miluju, zlato.“ Balor se usmíval od ucha k uchu. Většina lidí by řekla, že je na vyznání lásky příliš brzy, ale v jejich světě to bylo naprosto přirozené.

„Navíc, jsem spíš divoká šelma. Není na mně nic kočičího!“ prohlásil Balor s odfouknutím, zatímco Freyu stavěl zpět na postel.

„Přededeš.“ To bylo vše, co Freya musela říct, aby ho donutila na místě ztuhnout. „To jsem si myslela, koťátko.“ Freya se ušklíbla, vědoma si toho, že tuto bitvu vyhrála ještě předtím, než vůbec začala.

„Koťátko?“ Balor pohlédl na svou družku a promluvil hlubokým chraplavým hlasem, který Freyu donutil ztěžka polknout vlastní sliny. „Copak vypadám jako nějaký titěrný, hebký, roztomilý malý tvoreček, zlato? To zní spíš jako ty, nemyslíš, sladká tvářičko?“ Balor si zachoval stejný chraplavý hlas a věděl moc dobře, co s ní dělá.

„T-to j-je t-taky p-pravda.. s-skoro j-jako j-já.. T-ty r-rozhodně n-n-nejsi k-k-koťátko..“ Freya ze sebe znovu dělala koktajícího blázna.

„A co to pak dělá ze mě... koťátko?“ Balor jí teď šeptal do ucha a na rtech mu pohrával divoký úšklebek. Nevěděl, že ji dokáže takhle celou rozhodit. Když se odtáhl, aby se na ni podíval, všiml si podmračeného výrazu na její tváři. Freya k němu vzhlédla se zmatkem zjevným v očích.

„To ze mě dělá šelmu. Šelmu, která by tě nejradši sně..“ Balor byl přerušen hlasitým zaklepáním na dveře.

Balor ze sebe vydal tiché zavrčení. Už teď ho popouzelo, ať už to byl kdokoli, kdo rušil jeho čas s družkou. Rozzlobeně došel ke dveřím, připraven dotyčného vyděsit k smrti, dokud neucítil, jak se jeho ruka rozhořela těmi úžasnými ohnivými jiskrami. Pohlédl dolů a uviděl Freyu, jak proplétá své prsty s jeho. Vzhlédla, aby se s ním setkala pohledem, a jen věnovala ten nejjemnější a nejsladší úsměv. Balor cítil, jak se znovu celý roztéká.

Při dalším zaklepání na dveře je Balor překvapivě klidně otevřel. To však nezabránilo tomu, aby se mu na tváři vytvořil zachmuřený výraz.

„Co *ty* tu děláš?“ řekl Balor s velkou nevolí.

„Přišel jsem se podívat na naši budoucí královnu.“ Byla jediná slova, která nevítaný muž pronesl se sladkým úsměvem, zatímco hleděl na Freyu.

Balor okamžitě vstoupil před Freyu a zakryl ji před ním. „Spálím tě zaživa, než ti vůbec dovolím se s ní seznámit! Odprejskni, než na ten tvůj ubohej zadek pošlu Banea!“

Při zmínce o Baneovi ten muž viditelně polkl. Bane byl Kaelarův a Balorův pekelný pes. Vycvičili ho tak, aby byl v boji naprosto nelítostný. Neznal slitování. Zatímco pro většinu lidí vypadal jako obyčejný německý ovčák s pískově zbarveným tělem a celočernou hlavou, jeho podoba pekelného psa byla něco, co byste si nedokázali představit ani v těch nejdivočejších snech.

„Nejsem tu proto, abych dělal potíže, Kaelare. Chci to napravit a vrátit se domů. Teď, když jsi našel naši královnu, všechno bude lepší.“ Okamžitě zakryl svůj strach a snažil se Kaelarovi ukázat, že je tu z dobrého důvodu a nechce ublížit.

„Já nejsem Kaelar.“ Promluvil Balor a nechal své oči nabrat zpět jejich sytě červenou barvu.

Freya, která je obvykle plachá, tichá a poddajná, se mračila a začínala být podrážděná. Ačkoli se s Kaelarem seznámila teprve před necelým týdnem, už teď cítila, jak moc se změnil její přístup a osobnost. Už se lidí tolik nebojí, ale tihle dva muži o ní teď oba mluvili, jako by tu vůbec nebyla. *Kdo to sakra vůbec ten Bane je! Nejspíš jedna z jeho „děvek“.* Freya se snažila tu myšlenku zapudit. Neměla by se nechat rozhodit tím, co říkali ti strážní, ale samozřejmě naprosto selhala a než dokázala ovládnout vlastní pusu...

„KDO JE SAKRA BANE? JE TO JEDNA Z VAŠICH DĚVEK?!“ Vykřikla Freya. Vyšlo to z ní mnohem hlasitěji, než čekala.