Ranní slunce jasně zářilo a nemilosrdně se opíralo do betonu, zatímco Vivienne stála před Vrchním soudem ve Veridianu. Bylo sotva půl deváté, celých třicet minut před domluveným časem. Momentálně bojovala s prudkou, třaslavou horečkou, kterou chytila, když předchozí večer stála v mrazivém nočním větru, a kůže pod oblečením jí doslova hořela na dotek. Přesto dnes absolutně odmítala ukázat byť jen jediný náznak slabosti. Aby skryla své vyčerpání, oblékla se s naprostou elegancí, úmyslně nanesla těžký, bezchybný make-up, aby zamaskovala svou nezdravě bledou pleť, a vklouzla do svých absolutně nejoblíbenějších růžovočervených šatů se zavazováním za krkem. Pod jasným, nemilosrdným slunečním světlem vypadala nepopiratelně andělsky, ale její postoj a pohled vyzařovaly naprosto chladnou a nepřístupnou auru.

Přesně v devět hodin ranní klid roztrhl řev motoru. Dominicovo charakteristické stříbrné Bugatti Veyron agresivně vjelo na parkoviště u soudu a pneumatiky lehce zaskřípěly o asfalt. Když vystoupil z místa řidiče a upravil si sako na míru, v jeho ostrých očích se na okamžik mihl nepopiratelný údiv z toho ohromujícího pohledu na ni. Během zlomku vteřiny však rychle donutil své rysy ztvrdnout do opovržlivého pohledu.

"Tedy, nejsi ty náhodou nějak nadšená?" ušklíbl se arogantně, protočil panenky, když se jí agresivně otřel o rameno a zamířil rovnou k rozvodovému oddělení.

Vivienne zpražila pohledem jeho vysokou, impozantní postavu a v duchu se podivovala nad jeho absurdním přístupem. *Ty jsi ten, kdo k té přepážce prakticky běží sprintem, jen aby se mě zbavil,* pomyslela si a kráčela těsně za ním.

Samotné vyřizování papírování bylo naprosto rutinní a trvalo méně než deset minut. Seděli mlčky a škrtali svými podpisy přes tečkované čáry. Když však úředník shromáždil jejich spisy a předal jim konečné formuláře, formálně jim vysvětlil novou právní doložku.

"Vezměte prosím na vědomí, že se nyní na všechny rozvody vztahuje povinná třicetidenní ochranná lhůta," prohlásil úředník jasně. "Během tohoto časového okna má pár možnost odstoupit od rozluky, pokud by změnil názor."

Při prolétávání hutných právních doložek vytištěných na papíře si Vivienne pro sebe sarkasticky zamumlala. "Proč existuje ochranná lhůta pro odchod z manželství, ale žádná lhůta, která by lidem zabránila se do něj vrhnout po hlavě? Kdyby tenhle zákon platil pro sňatky, nebyla bych v takové šlamastyce."

Když Dominic přeslechl její nepřítomné mumlání, jeho výraz okamžitě ztemněl do bouře urážky. S chladným, posměšným úšklebkem na rtech na ni vyštěkl: "Ach tak? Chceš snad naznačit, že by sis mě nevzala, kdybys měla šanci z toho vycouvat?"

Vivienne odmítla ustoupit a vzdorovitě odsekla: "Kdepak!" Zvedla dokonale klenuté obočí a záměrně provokovala jeho ego. "Podařilo se mi z tebe vyždímat čtyřicet milionů dolarů. Čtyřicet milionů! Průměrná žena by ani ve snu nedoufala, že za jediný život vydělá tolik peněz. V podstatě jsem tím, že jsem si tě vzala, narazila na zlatou žílu."

Dominic agresivně zatahal za svou drahou kravatu, viditelně frustrovaný a zcela vyvedený z rovnováhy. Zíral na ni a uvědomoval si, že kdysi shovívavá, naprosto povolná Vivienne je úplně pryč. Čím blíž byli k legálnímu završení jejich rozvodu, tím ostřejší, nekompromisnější a jízlivější její slova byla.

Právě když se ten napjatý, odloučený pár chystal před kanceláří rozejít, ozval se z chodby za nimi jemný, delikátní hlas.

"Dome, už jsi skončil?"

Vivienne se otočila a uviděla, jak se k nim pomalu blíží Isolde. Byla oblečená v lehkých, rozevlátých bílých letních šatech. Zbavená té odporné arogance, kterou předvedla předešlého večera, vypadala teď Isolde tak čistě a křehce jako pampeliška kymácející se ve vánku.

Co však okamžitě upoutalo Viviennin ostrý zrak a zcela jí zastavilo dech v plicích, bylo nepopiratelné, lehké vyboulení rýsující se na Isoldině břiše.

Dominic okamžitě změnil své chování. Jeho tón si sice vůči světu zachovával svůj obvyklý chladný odstup, ale byl silně protkán přísnou ochranitelskostí vůči Isolde.

"Copak jsem ti neříkal, ať počkáš v teplém autě?" pokáral ji a spěchal po její bok. "Venku je příliš velká zima. Dítě, které nosíš, je pro rodinu Blackwoodů extrémně důležité, takže si absolutně nemůžeme dovolit nechat těhotnou ženu onemocnět."

Při slyšení tohoto přímého potvrzení se přes Vivienne převalila ostrá, dusivá vlna intenzivní zrady. Cítila se hluboce ublížená a naprosto hloupá za svá léta neochvějné loajality.

Upřeně hleděla na ty dva, jak tam stojí bok po boku jako dokonalá rodina. Pomalu se nadechla a promluvila roztřeseným, ale přísným hlasem: "Nemyslíte si, pane Blackwoode, že mi dlužíte pořádné vysvětlení?"

Dominic zíral zpět na Vivienne s bezvýraznou, neústupnou tváří. Brutálně pronesl svůj konečný verdikt.

"Nic ti nedlužím."