Rychlý ranní vzduch Kláře vůbec nepomohl zklidnit syrové, svíravé nervy v žaludku, když si pečlivě uhlazovala svou opranou pouzdrovou sukni. Nechala ten malý byt za sebou a soustředila se výhradně na nadcházející pohovor s vysokými sázkami. Vzbudila se extra brzy, aby udělala kopec čerstvých palačinek pro Arthura, a tiše je nechala na malé kuchyňské lince. Myslí jí probíhala jediná, zoufalá myšlenka: *Musím tu práci dostat. Už to není jen o mně; teď se musím postarat i o Arthura.* Vložila si do úst kousek mátové žvýkačky a rytmicky žvýkala, aby zahnala prázdnou bolest z toho, že opět vynechala snídani.

Když procházela obrovskými skleněnými dveřmi prestižní Kensington Company, Klářino překypující nadšení prudce opadlo. Posadila se v honosné čekárně s mramorovou podlahou a okamžitě si připadala naprosto nepatřičně. Okolní kandidátky byly zastrašujícím způsobem okouzlující. Byly oděné do vysoké módy, nosily značkové kabelky a měly bezchybné foukané. A co hůř, zdálo se, že se ani jedna z nich nezajímá o složité detaily skutečné pozice dodavatele nábytku. Místo toho se plně věnovaly tlumenému, chichotavému drbání.

„Přísahám, že jestli tu práci dostanu, tak po něm vyjedu,“ zašeptala hlasitě blondýnka naproti Kláře. „Viděly jste generálního ředitele? Prý je svobodný a neskutečně sexy.“

„No, naprosto,“ přidala se její kamarádka a nanášela si čerstvou vrstvu lesklé rtěnky. „Ta, kterou vyberou, bude mít neuvěřitelné štěstí. Kdo by se nechtěl denně kochat takovým pohledem?“

Klára je přestala vnímat a zírala dolů na své obnošené, praktické lodičky. Bavily se o té společnosti, jako by to byla seznamka, a naprosto ignorovaly fakt, že ta role vyžaduje zručnou kandidátku, která by zajišťovala dřevěný nábytek na míru pro nadcházející rozšíření kaváren společnosti. Klára už od dětství navrhovala a vyráběla nábytek po boku svého zesnulého otce. Měla spolehlivou síť důvěryhodných truhlářů připravených zhmotnit její precizní návrhy. Byla pro to jako stvořená.

Ale její narůstající zděšení se okamžitě proměnilo v odpornou fyzickou hrůzu, když si prázdné křeslo přímo vedle ní náhle někdo zabral.

„Tu práci nedostaneš, zlatíčko, to je ti jasný, že jo? Nabízejí tu až moc prémiových výhod pro někoho, jako jsi ty.“

Kláře ztuhla krev v žilách. Pomalu zvedla hlavu. Přímo vedle ní seděla s odporně zlým, triumfálním úsměvem nikdo jiný než Brianna.

Kláře se stáhlo hrdlo a z té neskutečné drzosti se jí zatmělo před očima. *Co tady sakra dělá?*

„Co tady děláš, Brianno?“ vyštěkla Klára, neschopná skrýt ve svém hlase nepřátelství.

Brianna se naklonila a vpadla do Klářina osobního prostoru. Nasládlá vůně jejího drahého parfému byla dusivá. „Přišla jsem kvůli té práci, pochopitelně,“ chvástala se Brianna jedovatým šepotem. „A chceš vědět proč? Derek a já se do měsíce oficiálně vezmeme.“

Klářinu hruď prořízla mučivá, neviditelná čepel. Naprostá krutost tohoto prohlášení hrozila, že ji tam v té hale roztrhá na kusy, ale Klára se s vynaložením veškeré síly donutila nasadit masku naprosté, nezlomné lhostejnosti. Odmítala své nevlastní sestře dopřát to zadostiučinění, aby viděla, jak krvácí.

„Tak s tím hodně štěstí, Brianno,“ odsekla Klára a z jejího tónu odkapával kousavý sarkasmus. Nedbale pokrčila rameny. „Upřímně, jsem jen nadšená, že vidím, jak se ta holka, která si po sobě nikdy neuklidila ani vlastní nepořádek, konečně pokouší o poctivou práci.“

Brianna, nedotčena tou urážkou, arogantně zkontrolovala svůj odraz na displeji telefonu. „Jen si povídej, Kláro. Ale hádej co? Tenhle pohovor je naprostá fraška. Už jsem přijatá. Zástupce manažera, který má tenhle nábytkářský projekt na starosti, je náhodou Derekův velmi blízký, osobní přítel. Dal nám své stoprocentní slovo. Ta pozice je striktně moje.“

Kláře ztuhla páteř, i když se jí srdce propadlo až do žaludku. Zůstala pevně sedět na svém místě a tvrdošíjně se upínala k roztříštěné naději, že by skutečný talent mohl ještě stále zastínit donebevolající protekci.

Brianna ze sebe vydala krutý, povýšený smích. „Netvař se tak zkroušeně, Kláro. Jakmile to budu mít na povel, jsem naprosto ochotná tě zaměstnat jako jednu z řadových truhlářek ve svém týmu. Tu charitu potřebuješ.“

Klára se odmítla zlomit pod obrovskou tíhou toho ponížení a postavila se Brianninu arogantnímu pohledu čelem. „Ó, tu imaginární roli truhlářky s radostí přijmu,“ odsekla Klára zuřivě. „Protože bez mých skutečných zkušeností, které by ti kryly záda, bys nepochybně dostala padáka hned první den.“

Brianna jen protočila oči a vytáhla si kompaktní zrcátko, aby si upravila make-up.

Navzdory Klářinu ohnivému vzdoru byl vesmír plně připraven zasadit jí zdrcující ránu. Těžké dvoukřídlé dveře na konci chodby se konečně rozletěly. Vyšla ven elegantně oblečená náborářka svírající desky s klipem. Věnovala jim upjatý profesionální úsměv a nenuceně rozpustila celou místnost čekajících dívek.

„Děkuji vám všem za trpělivost,“ oznámila náborářka jasně. „Můžete se všechny vrátit domů. Již jsme na tuto pozici oficiálně jmenovali nejzasloužilejší kandidátku.“ Otočila stránku ve svých deskách a podívala se přímo do prostoru s křesly. „Slečna Brianna Whitmoreová?“

„Ano! To jsem já!“ Brianna vzrušeně vyskočila a věnovala Kláře poslední, škodolibý úšklebek.

„Prosím, pojďte tudy,“ nařídila náborářka.

Brianna si to pyšně vykračovala chodbou a nechala za sebou zdrcenou Kláru. Okolní dívky zklamaně sténaly a hořce si stěžovaly na ztrátu své zlaté vstupenky na setkání s pohledným generálním ředitelem, zatímco si sbíraly své značkové kabelky. Klára seděla jako přimrazená, hořká pachuť absolutní porážky jí ležela těžce na jazyku.

Mezitím, míle nad rušnou halou v rozlehlém zvukotěsném apartmá vedení, vládla naprosto odlišná atmosféra.

Sekretář Colin uctivě stál před masivním mahagonovým stolem a posunul po leštěném povrchu tlustou, vysoce detailní papírovou složku. „Tahle složka obsahuje naprosto všechno o Kláře Whitmoreové, pane Kensingtone,“ prohlásil Colin profesionálně. „Mohu poskytnout manažerské shrnutí.“

Vance Kensington se opřel ve svém koženém křesle a listoval hustými stránkami prověrek a finančních záznamů. „Pokračujte.“

„Je jí pouhých dvaadvacet let,“ začal Colin pečlivě vyrovnaným tónem. „Po smrti otce žila s nevlastní matkou a nevlastní sestrou. Nedávno byla zasnoubená se svou dětskou láskou, ale realita je naprosto tragická. Úplně ji zradil. Klára ho přistihla ve velmi neslušné a kompromitující pozici s její vlastní nevlastní sestrou.“

Vanceovi se zaťaly čelisti, když zíral na vytištěnou fotografii Kláry.

„Jde to mnohem hlouběji než jen o nevěru, pane,“ pokračoval Colin vážně. „Derek a nevlastní sestra zorganizovali systematické finanční zruinování. Zlomyslně jí ukradli všechny životní úspory – peníze, které společně šetřili na svatbu, a které měl Derek plně pod kontrolou na svém osobním bankovním účtu. Klára si také pronajala prémiový byt v Crest Horizon, ale v důvěře k němu přepsala výlučné vlastnictví na jeho jméno. Byt nelegálně zabavil a odmítá vrátit jedinou korunu.“

Vanceovo sevření složky zesílilo a klouby mu zbělely na kost.

„Navíc, slečna Whitmoreová dříve navrhovala nábytek na míru. Vybudovala si prosperující showroom dřevěného nábytku. Tento byznys byl postaven výhradně na jejích originálních, brilantních návrzích. Derek se zmocnil i toho. Je naprosto na dně. Nemá ani prostředky na nákup jediného dřevěného prkna, aby mohla začít znovu. Derek jí úplně zablokoval možnost vzít si s sebou oblečení nebo osobní věci, když ji vyhodil z bytu.“

To děsivé uvědomění zasáhlo Vance jako brutální fyzická rána do břicha. Matoucí kousky skládačky do sebe s trhnutím zapadly. To bolestivě vysvětlovalo, proč měla jeho nová manželka na dnešním pohovoru úplně stejnou opranou pouzdrovou sukni jako včera v bistru. Žilami miliardáře začalo prudce a žhavě proudit temné, děsivé a pro něj naprosto netypické nutkání zavraždit Dereka a tu nevlastní sestru holýma rukama. Chtěl je roztrhat na kusy.

Colin vycítil nebezpečný pokles teploty v místnosti, nervózně si odkašlal a přeskočil k poněkud bizarnímu detailu na konci zprávy. „Je tu ještě jedna věc, která by vás mohla zajímat, pane. Získali jsme historii jejího nedávného vyhledávání na internetu.“

Vance zvedl hlavu od deprimujících finančních výkazů a ledově modré oči se mu zúžily. „A?“

„Hledala: ‚jak někoho zavraždit a nezanechat důkazy‘,“ četl Colin nahlas a nervózně se podíval na svého šéfa. „Následovalo to krátce po: ‚Jak někoho zabít, abych nebyla podezřelá‘.“

Z Vanceovy hrudi málem uniklo temné, dunivé uchechtnutí nad naprostou absurditou toho, že jeho drobná, dravá manželka plánuje neodhalitelnou vraždu. Pak ale Colin přečetl poslední záznam.

„A to poslední, pane... ‚Potlačuje žvýkačka hlad?‘“

Zmínka o žvýkačce Vance okamžitě vystřízlivěla. Temné pobavení zmizelo a rychle ho nahradila hluboká, bolavá vážnost. V mysli mu bleskla představa, jak si neustále vkládá do úst žvýkačku. Nebyl to jen nervový zlozvyk; používala zoufalou taktiku přežití, aby agresivně potlačila kruté záchvaty hladovění.

„Už jsme kompletně uzavřeli výběrové řízení na nového dodavatele nábytku pro projekt kavárny?“ zeptal se Vance a jeho hlas byl nebezpečně tichý.

„Ano, pane. Jsme,“ odpověděl Colin a nepohodlně se ošil. „Ale je tu s tím spojený významný problém. Náš zástupce manažera je náhodou osobním přítelem Dereka. Zcela obešel standardní protokoly, aby na tu pozici najal přímo Derekovu snoubenku, Briannu.“

Vanceovy oči ztvrdly na úlomky absolutního modrého ledu. Donebevolající, zkorumpovaná protekce odehrávající se v patrech pod ním – která opět okradla Kláru o práci. Nemínil to nechat jen tak.

„Coline,“ štěkl Vance a učinil rychlé, nekompromisní rozhodnutí, které mělo změnit celou podnikovou strukturu jeho současných projektů. „Už jste zadali inzeráty na pozici hlavní státní manažerky našeho nadcházejícího, štědře financovaného programu na podporu žen?“

„Ne, pane. Inzeráty se mají zveřejnit zítra ráno.“

„Okamžitě je zastavte.“

Colin zamrkal, hluboce šokován tímto náhlým příkazem. „Pane?“

„Řekl jsem zastavte inzerci, Coline,“ rozkázal Vance tónem, který neponechával absolutně žádný prostor k diskuzi. „Připravte prémiový jmenovací dekret pro Kláru Whitmoreovou. Jmenujte ji novou hlavní manažerkou. Chci to mít hotové a zítra ráno odeslané na její poštovní adresu.“

Colin začal překotně zapisovat toto náhlé potvrzení. „Považujte to za okamžitě vyřízené, pane Kensingtone.“

Zatímco Colin spěchal ze zvukotěsného apartmá, aby příkaz splnil, Vanceův těžký pohled přelétl po místnosti k tikajícím stříbrným nástěnným hodinám. V jeho hrudi vzplanuly ochranné instinkty, o kterých ani nevěděl, že je má. Spočítal si čas od skončení jejího pohovoru. Tvrdá realita jejího hladovění a naprostého zoufalství hlodala v jeho svědomí. Neměla nic. Neměla nikoho.

Klára už musela být v bytě. Když zíral na klouzající vteřinovou ručičku, jeho mysl pohltila palčivá, nepopiratelná otázka.

Kde je?