Úhel pohledu: Paige.

Mému mozku trvá několik trýznivých vteřin, než plně zpracuje to, co jsem právě slyšela přes nepřetržitý, pronikavý tón monitoru signalizujícího zástavu. Opravdu řekl *družko*? Mysl se mi točí a snaží se pochopit tu nemožnou slabiku, která právě opustila jeho zakrvácené rty. Přejedu pohledem po mladém, zbitém Lykanovi, který stojí na druhé straně traumatologického lůžka. Vypadá stejně šokovaně a překvapeně jako já. Slyšel to taky?

Pískot monitoru mi křičí do uší a prudce mě vrací zpět do reality. Můj vycvičený doktorský mozek okamžitě naskočí a silou potlačí mou osobní paniku i vířící zmatek v hrudi.

„Resuscitační vozík!“ zařvu z plných plic. Silou to nemožné, svět měnící slovo úplně vytěsním z mysli. Sestřička Bryn se vřítí do chaotické místnosti a tlačí těžké vybavení. Popadnu pádla defibrilátoru.

„Ustupte!“ zakřičím.

Vyšlu první výboj. Jeho mohutné tělo se prudce zvedne z matrace, jak mu selhávajícím srdcem projede elektrická křeč. Zírám na monitor, ale neobjevuje se naprosto žádný tlukot srdce.

„Ustupte!“ zakřičím znovu. Vyšlu druhý výboj. Jeho hruď se ještě jednou prohne nahoru a s bouchnutím dopadne zpět na lůžko. Stále absolutně nic.

Mladý Lykan přistoupí blíž k okraji lůžka, v jeho jasných očích se zalijí horké slzy, jak se ho zmocňuje naprosté zoufalství. Třesoucíma se, zakrvácenýma rukama se chytí kovového zábradlí.

„Notak, Damone… notak, chlape,“ žadoní zlomeně a hlas se mu láme nefalšovaným zármutkem.

Těžké napětí na pohotovosti je naprosto dusivé. A pak, jasně protínajíc těžké ticho v místnosti—*píp, píp, píp*.

Zírám na obrazovku. Rytmus je neuvěřitelně slabý, ale je tam. Napříč monitorem vystřelí zubatý zelený pruh. To stačí.

„Jdeme!“ zakřičím. Okamžitě se vrhneme do akce, odjistíme kolečka postele, abychom ho rychle převezli nahoru na operační sál.

Jakmile se důkladně umyji, postavím se nad sterilní chirurgický stůl. Čelím neuvěřitelně skličujícímu úkolu operovat čistokrevného Lykana. Nemám absolutně žádné znalosti o jejich vnitřní anatomii. Musím slepě předpokládat, že se tak trochu podobá anatomii standardního vlkodlaka. Právě to zjistím.

Provedu první hluboký řez do jeho hrudi. Jak jsem původně tušila, jedna z jeho plic zcela zkolabovala. Pracuji rychle, opatrně zavedu hrudní drén, abych zmírnila ten nesmírný tlak a stabilizovala plíci. Právě se přesouvám ke zhodnocení vnitřního krvácení, když na sál vstoupí doktor Tate, už plně umytý, aby mi asistoval.

„S čím to tu pracujeme?“ zeptá se doktor Tate a stoupne si přímo vedle mě. Jeho tón je zcela profesionální a hluboce uklidňující.

Rychle nahlásím pochmurné statistiky. „Máme tu zkolabovanou plíci, těžké vnitřní krvácení a polovina jeho žeber je úplně rozdrcená. Je tu víc zlomených kostí, než chci právě teď počítat. Upřímně se divím, že je vůbec ještě naživu.“

Doktor Tate mi věnuje jemný, uklidňující úsměv. Okamžitě začne zkoumat to rozsáhlé poškození kostí. „No, Lykani jsou neuvěřitelně odolná stvoření. Okamžitě začnu napravovat ty zlomené kosti. Pokud je necháme srůst špatně, zatímco je v bezvědomí, budeme je muset později zlomit, abychom je srovnali správně. Plně využijme toho, že je pod anestezií. Dala jste mu léky na ředění krve?“

Zarazím se a v naprostém zmatku na doktora Tatea zírám. „Ne. Při operacích vlkodlaků léky na ředění krve nikdy nepoužíváme.“

Když vidí můj zjevný nedostatek znalostí, vmísí se, aby mi vysvětlil klíčovou část lykanské anatomie. „Lykani se hojí mnohem rychleji než vlci. Pokud jim okamžitě nenasadíme silné léky na ředění krve, chirurgické řezy, které jste právě udělala, se doslova zhojí dřív, než stihnete pořádně opravit jeho vnitřní orgány.“

Oči se mi šokem rozšíří. Je neuvěřitelně těžké uvěřit, že by se tento zbitý muž vzhledem ke svému děsivému stavu mohl vůbec hojit, ale okamžitě dám pokyn anesteziologovi, aby podal potřebné léky na ředění krve.

Díky odbornému vedení doktora Tatea ohledně jejich husté, vysoce jedinečné struktury kostí probíhá vyčerpávající operace hladce. Doktor Tate si dokonce začne potichu broukat, naprosto ve svém živlu, zatímco odborně spojuje a napravuje ty těžké zlomeniny. Pomalu, ale jistě se Damonovy chaotické, selhávající životní funkce konečně stabilizují do plynulého, spolehlivého rytmu.

Zatímco začneme zavírat řezy, doktor Tate mě ležérně informuje, že Wyatt, zraněný vlk ze smečky, kterého předtím operoval, se také plně a zcela zotaví. Wyatt byl vlkem v absolutně nejhorším stavu z členů naší smečky, takže se nám oběma uleví, když slyšíme, že je z nejhoršího venku.

O několik hodin později se, důkladně vyčerpaná, vleču s těžkými údy z operačního sálu. Zamířím přímo do sprch v šatně, abych ze sebe smyla silné vrstvy potu a lykanské krve. Jakmile jsem čistá, převléknu se do pohodlného, čistého oblečení — černých legín, měkké braletky a svého absolutně nejoblíbenějšího vytahaného svetru. Je pozdě a já zoufale toužím po své posteli. Moje bující úzkost mi však zatím naprosto odmítá dovolit si odpočinout. Musím svého lykanského pacienta fyzicky zkontrolovat, než si dovolím konečně usnout.

Tiše vejdu do jeho spoře osvětleného pooperačního pokoje. Ve velké místnosti jsou vlastně čtyři lůžka, ale ten prostor v současné době okupují pouze Lykani. Představuji si, že se s nimi ve stejném pokoji žádný vlk nechtěl zotavovat. Mladý Lykan z pohotovosti leží pod sedativy na lůžku přímo vedle Damona.

Sestřička Chloe stojí přímo u Damonova lůžka, mhouří oči ve tmě a usilovně bojuje s aktualizací jeho spletité lékařské karty. Jediným zdrojem světla je malá lampička na nočním stolku.

Aniž bych o tom nějak přemýšlela, moje ruka se instinktivně přesune ke zdi, aby cvakla hlavním vypínačem.

Ten náhlý pohyb spustí hluboké, hrozivé, téměř zavrčení z velké stinné postavy, která sedí naprosto nehybně ve vzdáleném rohu místnosti.

„Má rád tmu,“ varuje ze stínů starší, těžce zjizvený Lykan. Jeho hlas je neuvěřitelně drsný, skřípavý a hluboce výhružný.

Chloe po mně šlehne otráveným pohledem a jasně jím dává najevo, že už se pokusila hlavní světla zapnout a byla důkladně zastrašena k poslušnosti. Ale já nejsem Chloe. Jsem hlavní lékařka této nemocnice smečky.

Ostrým, nekompromisním pohybem zápěstí ta jasná zářivková světla stejně zapnu.

Tento nehorázný akt vzdoru vzbudí další zlostné, dunivé zavrčení od toho nebezpečného přítele v rohu. Ale Chloe si prostě jen s obrovskou úlevou povzdychne. Pod jasnými světly vděčně dopíše své důležité lékařské poznámky a spěšně z napjaté místnosti úplně odejde.

Starší Lykan se pomalu zvedne ze židle a vydá se směrem ke mně. Jeho obrovská, hřmotná postava se nade mnou zastrašujícím způsobem tyčí, zatímco já tvrdošíjně vykročím vpřed, abych zkontrolovala srdeční monitory svého pacienta. Vypadá podstatně starší než ti dva zbývající Lykani, tmavé vlasy mu poprašuje běloba a má svalnatou postavu, ze které vyzařuje smrtící síla.

Když se zastaví hned vedle mě, okamžitě si všimnu, že má ruku nesprávně ovázanou a uloženou v nedbalém, improvizovaném závěsu. Udělal to snad někdo z mého lékařského personálu? Vypadá to jako zanedbaná péče. Všimnu si i hluboké, zubaté řezné rány napříč jeho širokým čelem, která se už zázračně hojí, a naštvaného červeného škrábance, který se táhne po jeho tlustém krku.

Jeho tvář zůstává naprosto přísná a neústupná. Jeho hluboké šedé oči jsou neuvěřitelně vzdálené a děsivě chladné. Jasně dávají najevo přesně to, jak hluboce ostražitý a nesmírně nekomfortní pro něj je být na našem území zcela obklopen vlky. Za jakýchkoli jiných normálních okolností by byli lykanští vetřelci zabiti na potkání. Alfa Sloane pro ně dnes udělala velmi vzácnou, vysoce kontroverzní výjimku.

„Za jak dlouho se probudí?“ zeptá se a jeho hluboký hlas si vyžaduje okamžitou odpověď.

„Operace proběhla velmi dobře a momentálně je naprosto stabilizovaný,“ odpovím a zachovávám si naprostou, ledovou profesionalitu, i když jeho tyčící se, hluboce agresivní postoj mi rychle brnká na mé pocuchané nervy. „V závislosti na tom, jak přesně rychle se Lykani hojí, by se měl někdy zítra bez problémů probudit.“

„Bude schopný cestovat?“ naléhá dál a přimhouří na mě tmavé oči.

„Zítra ráno uděláme další rentgeny, abychom se ujistili, že jeho rozdrcené kosti bezpečně srůstají na svém místě. V závislosti na těchto výsledcích by mohl cestovat snad za týden,“ informuji ho klidně.

„Snad?“ ušklíbne se hořce a horní ret se mu zkroutí v hlubokém znechucení. „Naši vlastní léčitelé by ho s přehledem postavili na nohy za jediný den. Vy čoklové nedokážete ani dělat svou práci pořádně.“

Urazlivé slovo ‚čoklové‘ vyplivne s čirým, nefalšovaným jedem, kterým protkne svůj tón plný hluboce zakořeněných předsudků.

Nezaleknu se jeho do očí bijící neúcty, stojím si pevně za svým. Absolutně se odmítám stáhnout.

„Budeme vás léčit, krmit a oblékat přesně tak dlouho, jak naše Alfa uzná za vhodné,“ prohlásím chladně a z mého hlasu odkapává absolutní, neochvějná autorita. „Do té doby se co nejvíce snažte neurážet můj zdravotnický personál. Pamatujte, že jste teď na vlčím území.“

Věnuji mu křečovitý, naprosto falešný úsměv a pohotově se otočím na podpatku. Vpochoduji rovnou z napjatého nemocničního pokoje a nechám ho za sebou tiše soptit.

Zatímco kráčím rychle po tiché, sterilní chodbě k únikovým dveřím, jsem upřímně ohromena tím, jak rychle mě tento neuvěřitelně hrubý, hluboce arogantní muž dokázal podráždit natolik, že mě úplně přešla únava.