-Paige-

Ocitám se uvězněna v podivném, mlhavém snu. Svět kolem mě je zahalen hustou a neproniknutelnou šedou mlhou.

*Paige? Co tu děláš?* zvolá hlas a tiše se rozléhá prázdnotou.

Roztočím se v mlze. *…Teto Miriam?* odpovím, naprosto dezorientovaná náhlou a nevysvětlitelnou přítomností příbuzné, kterou jsem léta neviděla.

*Zlato, neměla bys tu být. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidíme. Neboj se, drahoušku, pošlu tě zpátky,* uklidňuje mě. Její jemná slova se ovinou kolem mého vědomí jako teplá přikrývka a odvádějí mě pryč z té podivné mlhy.

Prudce se z toho podivného, zneklidňujícího snu proberu, zprudka popadnu dech, oči se mi otevřou a zírám na známý strop své ložnice. Navzdory tomu bizarnímu setkání v mém podvědomí se překvapivě cítím neuvěřitelně odpočatá. Ta hluboká vyčerpanost po hodinách intenzivní operace Lykana jako by se vypařila. Na chvíli tam ležím a poslouchám silný déšť, který venku leje. Rytmické bubnování na moje okno mě nutí chtít zůstat navždy bezpečně pohřbena pod těmi teplými, lákavými prostěradly.

Zrovna když mi začínají klesat těžká oční víčka a chystám se znovu usnout, moje Alfa a nejlepší kamarádka, Sloane, se se mnou náhle telepaticky spojí. Zasténám, převalím se a přetáhnu si silný polštář pevně přes uši. Dělám, co můžu, abych její vytrvalé volání ignorovala a mentálně si promítám pevnou stěnu rádiového ticha. Ale Sloane je předeším neúnavně odhodlaná a aktivně se uchyluje k nestoudnému vydírání.

*Holka! Jestli do deseti minut nedotáhneš svůj zadek do mojí kanceláře, půjdu tam a dotáhnu tě sem sama! Jestli kvůli té fyzické námaze začnu rodit, bude to tvoje chyba.*

„Sakra,“ zamumlám si pro sebe, naprosto naštvaná na panovačné těhotné Alfy, které přesně vědí, jaké knoflíky zmáčknout. Poražená se vyvleču z pohodlné postele a odšourám se do koupelny. Ošplíchnu si obličej ledovou vodou a rychle si vyčistím zuby. Ani se nenamáhám hrabat se ve skříni; vyrazím rovnou ze dveří, stále oblečená ve stejném pohodlném oblečení, ve kterém jsem spala – přesně v tom, co jsem měla na sobě během včerejší chaotické nemocniční směny.

Chodby sídla smečky jsou takhle brzy ráno děsivě tiché, ponuré počasí drží všechny zalezlé uvnitř. Vydám se rovnou do kanceláře Alfy a cítím, jak se mi v břiše svírá uzel neklidu.

Když otevřu těžké dubové dveře, tísnivá atmosféra uvnitř mě zasáhne jako fyzická zeď. V prostorné místnosti najdu nesmírně napjaté shromáždění. Sloane sedí upjatě za stolem a dělá jí společnost náš Beta Blake, její manžel Trent a, k mé naprosté nelibosti, ten mimořádně hrubý starší Lykan z nemocničního pokoje. Stojí stranou a jeho obrovská, mohutná postava a temné, bouřlivé oči dodávají prostoru zastrašující váhu. Udržím si pečlivě neutrální výraz, uctivě skloním hlavu k Sloane a přitom zcela ignoruji Lykanovu hrozivou přítomnost.

Sloane neztrácí čas a přejde rovnou k pochmurné věci. Její výraz je smrtelně vážný. Vysvětlí mi, že včera naši hraniční průzkumníci ucítili poblíž hraniční čáry obrovské množství krve. Deset našich vlků z hraniční hlídky zmizelo, když ji přešli, aby to prozkoumali, a vrátili se mnohem později jako doprovod tří těžce zraněných Lykanů.

Pochmurného vyprávění se ujme Blake a jeho postoj je strnulý a vysoce formální. Vysvětlí, že naši vlci našli Lykany, jak zoufale bojují s něčím naprosto neznámým. „Ať už to byla jakákoli tajemná entita, brutálně pronásledovala Lykany přes hranici přímo na naše území,“ říká Blake a věnuje staršímu Lykanovi opatrný pohled. „A pak začala agresivně napadat i naše vlky.“

„Vaši vlci nás zachránili a já jsem vám za vaši pomoc navždy vděčný,“ promluví hrubý Lykan. Jeho hluboký hlas je překvapivě zdvořilý, šokuje mě svou náhlou civilností. „Jen si přeji, abych mohl být více nápomocný při dešifrování toho, co na nás sakra vůbec zaútočilo.“

Sloane na mě obrátí svůj ostrý, hodnotící pohled, její oči zkoumají ty mé a hledají odpovědi. Zeptá se, jestli se ten Lykan, kterého jsem operovala, před omdlením o něčem nezmínil.

„Ne, omlouvám se,“ odpovím rychle a zavrtím hlavou. „Byl přivezen v bezvědomí.“

Ale než stihnu to téma opustit a stáhnout se do pozadí, vloží se do toho hrubý Lykan a jeho ostrý pohled se pevně zamkne na mně. „Něco vám ale zašeptal.“

Ztuhnu a na zátylku mi vyrazí studený pot.

Sloane se nakloní dopředu, její zvědavost je okamžitě probuzena. „Co zašeptal?“ zeptá se a její velitelský tón nenechává prostor pro vyhýbání se odpovědi.

Když si uvědomím, že nemám úniku a upírají se na mě všechny těžké pohledy v místnosti, neochotně zamumlám to jediné slovo: „Družka.“

Celá místnost okamžitě zamrzne. Ticho je ohlušující, zatímco na mě všichni zírají v naprostém, překvapeném zmatku.

„Nemá družku,“ prohlásí pevně přes pevně zaťaté zuby ten hrubý Lykan. Je zjevně uražen tou narážkou a v jeho šedých očích se zaleskne nebezpečné varování.

*Myslel tím tebe?* spojí se se mnou telepaticky Sloane v soukromí, její vnitřní tón bzučí syrovým, nefiltrovaným vzrušením.

*Já nevím!* odpovím mentálně a cítím, jak mi tváře polije nechtěné horko.

*Cítila jsi... něco? Když ses ho dotkla?* naléhá.

To náhlé uvědomění na mě dopadne jako tuna těžkých cihel. Přehrávám si ty hektické, krví nasáklé okamžiky na klinice. Jedinkrát, kdy jsem se ho skutečně dotkla holýma rukama, cítila jsem pod konečky prstů prudký, nepopiratelný elektrický proud. Propálil se mi kůží, jiskra čisté, primární magie, kterou jsem bláhově přičítala stoupajícímu adrenalinu. Přes napjatou místnost si se Sloane vyměníme hluboký, chápavý pohled, který mluví za vše. Jiskry pouta s druhem byly skutečné.

Sloane se rozhodne nebrat na vědomí to neuvěřitelně trapné napětí, které visí ve vzduchu, odkašle si a věnuje mi specifický, vážný pohled, který až příliš dobře znám. „Paige, mohla bys... se zeptat?“

Lykan vypadá naprosto zmateně a přirozeně předpokládá, že tím myslí, že bych měla jít vyslechnout toho pacienta v bezvědomí, který právě leží v kómatu na nemocničním lůžku. Ale já vím přesně, co má na mysli; žádá mě, abych se zeptala lesa. Věnuji jí slavnostní, chápavé kývnutí, otočím se na patě a bez dalšího slova opustím bezpečí sídla smečky.

Sprintuji přes mokré pozemky smečky a moje tenisky se cákají v blátivých kalužích, dokud neběžím půl míle hluboko do mrholícího, ponurého lesa. Skopu si boty, abych obnažila chodidla, protože zoufale potřebuji přímý kontakt se zemí. Přikrčím se nízko, jednu ruku pevně vtisknu do vlhké hlíny a druhou položím naplocho na drsnou kůru nejhlouběji zakořeněného stromu v celém háji. Vdechuji tu sytou, zemitou vůni petrichoru a nechám vyjící vítr a stálý tep země zprostředkovat jejich prastaré vzpomínky. Zatlačím své vědomí dolů, hrabu se svou myslí hlouběji a zoufale toužím po jakýchkoli odpovědích ohledně toho brutálního útoku na hranici.

Najednou zasáhne mou mysl s hrůzostrašnou, brutální jasností vize. Magický přechod je násilný a ponoří mě tváří napřed přímo do absolutního masakru.

Vidím neviditelnou bestii. Její masivní, děsivá forma je patrná jen díky slabým, pohybujícím se stínům, které nepřirozeně narušují lesní světlo, a obrovským, drtivým stopám, které se zničehonic objevují a vrážejí se hluboko do zkrvavené půdy. Krutě a bez námahy masakruje velkou skupinu elitních lykanských válečníků. Jsou brutálně drceni neviditelnou vahou, kousáni fantomovými čelistmi a trháni na kusy od končetiny ke končetině, bezmocně kňučí v trýznivé bolesti, zatímco jsou systematicky rozebíráni.

Živá zelená tráva je zcela poseta mrtvými, zohavenými těly. Uťaté končetiny jsou roztroušeny jako pohozené odpadky a nekonečná řeka temně karmínové krve se vsakuje hluboko do žíznivé hlíny. Z onoho masivního, chaotického krveprolití bezmocně sleduji, jak se z masakru dokázali zázračně zachránit pouze tři zbití Lykani a běží naslepo směrem k nám.

Ta čirá, pohlcující hrůza toho masakru prudce přeruší spojení.

Prudce se postavím, a tím násilně zpřetrhám svá magická pouta se zemí. Nekontrolovatelně vzlykám, horké slzy mi stékají po bledé tváři, zatímco mnou přetrvávající fantomová bolest zabitých Lykanů otřásá do samého morku kostí. Hruď se mi prudce vzdouvá, lapat po mělkých, zoufalých nádeších v chladném lesním vzduchu. Pevně se obejmu pažemi a cítím, jak mi ta ledová hrůza proniká hluboko do mých vlastních kostí.

Trvá několik dlouhých, trýznivých minut, než se donutím uspořádat svou roztříštěnou, traumatizovanou mysl natolik, abych se spojila přes telepatické spojení.

*Sloane.*

Její odpověď je okamžitá. *Paige, zjistila jsi něco?*

Polknu ten hustý uzel zármutku a čisté hrůzy uvízlý v mém krku a tupě zírám na temné stromy, které mě obklopují.

*Ano, ale nebude se ti to líbit.*