Další den nadešel rychle.

Serenini rodiče a pět bratrů byli připraveni na to, co je čeká.

Dnes měli v plánu Serenu vyměnit za skutečnou dědičku.

Serena mlčela. Viděla už dost krutosti svých adoptivních rodičů a bratrů na to, aby pochopila jejich pravou povahu.

"Sereno, nevyčítej nám, že jsme krutí. Koneckonců, my nejsme tví praví rodiče. Měla bys být s NIMI," pokusila se ji Valeria utěšit, když vycítila Serenino mlčení.

"Jo, vy nejste moji praví rodiče," zamumlala Serena.

'Je to právě proto, že nejsem jejich pravá dcera, že dokázali naplánovat takovou hrůzu,' pomyslela si Serena hořce.

Tahle rodina byla vlčí doupě.

Serena si teď uvědomila, že strávila celý život obklopena krvežíznivými bestiemi.

V hrudi jí plála nenávist.

Darius si všiml tašky, kterou nesla, a rychle řekl: "Sereno, nic z věcí rodiny Vanceových ti nepatří. Nemůžeš si s sebou nic vzít."

Serena mu tašku hodila. "Klidně si ji zkontroluj."

Otevřel ji a našel v ní jen pár kousků oblečení na převlečení, několik knih a staré, ošoupané měděné zrcátko.

Nic skutečně cenného.

Tiberius, když viděl, že si nevzala nic důležitého, se pokusil situaci urovnat.

Řekl: "Dariusi, koneckonců, Serena byla tolik let tvou sestrou. Na čem záleží, že si vezme pár věcí? Nebudeme z toho dělat vědu."

Darius se ušklíbl: "To nemusí být tak úplně pravda. Její skuteční rodiče jsou chudí jako kostelní myši. Slyšel jsem, že na venkově chovají prasata."

Serena oněměla.

Brzy už Serena a rodina Vanceových byli na cestě. Po hodinách jízdy dorazili na venkov.

Rodina Montellových žila na okraji města, kam developeři ještě nedosáhli.

Bylo to místo na pomezí venkova a předměstí.

Bianca Montellová, zatím stále jen obyčejná venkovská dívka, se měla brzy stát Vanceovou a slečnou z města.

Když na to Bianca pomyslela, nedokázala udržet své nadšení na uzdě. Odfrkla si a ve vzteku nakopla nedaleké vědro s krmivem pro prasata.

"Bianco, co to děláš?" zeptala se její budoucí "ex-matka", Lenora Montellová, když ji sledovala.

Bianca hlasem plným opovržení odpověděla: "Hmph. Moji praví rodiče si pro mě brzy přijedou. Já jsem ta pravá dědička. Všechno to bohatství a luxus, co mi mělo patřit, si vzal někdo jiný.

Podezřívám vás, že jste mě v té nemocnici vyměnili schválně, abych trpěla, zatímco vaše dcera si užívala všechny ty výhody."

Když už si myslela, že nikdy nebude moct změnit svůj život, řekli jí, že je to dítě, které bylo po narození vyměněno z bohaté rodiny.

Od té chvíle se Biančin postoj naprosto změnil. Začala být nesnesitelně namyšlená.

Lenora neodpověděla hned. Ta slova ji tvrdě zasáhla.

Věděla, že Bianca trpěla, ale z dceřiných obvinění cítila bezmoc a hořkost. Nedokázala vysvětlit, proč její rodinu potkal tak podivný osud.

Po chvíli přemýšlení si Lenora uvědomila, že Biančin hněv je oprávněný. Koneckonců, kdyby její vlastní biologická dcera žila tak dlouho v chudobě, bylo by jen přirozené, že by se cítila úplně stejně.

Zanedlouho dorazila rodina Vanceových.

Když Valeria uviděla to prostředí, byla viditelně v šoku.

Dramaticky zvolala: "Dobrý bože. Opravdu ještě existuje takhle chudé a ošuntělé místo? Cesty jsou plné výmolů a štěrku. Čím vším si tu moje holčička musela celá ta léta projít?"

Zbytek rodiny Vanceových také projevoval soucit se svou skutečnou dcerou a vyjadřoval své obavy.

Serena však zůstala zticha.

"Mami, jsme tady. To je ono," řekl Darius a zaparkoval auto.

Celá rodina Vanceových vystoupila z vozu.

"Zlatíčko, moje drahá dceruško, to všechno je mi tak strašně líto," vyhrkla Valeria, vrhla se k Biance a pevně ji objala.

Dotkla se Biančiny tváře a ruce se jí třásly. Ten nos, oči, ústa – každý rys byl tak povědomý.

Valeria v tu chvíli věděla, že toto je její biologická dcera.

Náhle jí to všechno dávalo smysl – vždycky si myslela, že se jí Serena vůbec nepodobá.

Když Bianca spatřila své skutečné rodiče, oči se jí rozzářily.

To luxusní auto, celá ta scéna – to vše ji ohromilo a po tvářích jí začaly stékat slzy.

Vzlykala: "Tati, mami, konečně jste si pro mě přijeli. Mám tohohle místa už plné zuby, ach bože..."

Bratři Vanceovi předstoupili, aby pozdravili svou pravou sestru.

"Bianco, odteď jsi Vanceová, už žádná Montellová. S rodinou Montellových tě už nic nespojuje," pronesl Tiberius hlasem plným soucitu.

Bianca přikývla, a když se ohlédla na místo, které brzy opustí, s úlevou vydechla.

Serena, sledující toto šťastné rodinné shledání, necítila nic než hlubokou hořkost a spalující nenávist.

"Bianco, moje nejdražší, tolik sis vytrpěla. Neboj se. Od nynějška ti to vynahradíme. Budeš mít všechno, co si budeš přát," řekla Valeria plná žalu.

S těmi slovy vzali Biancu do auta.

"Bianco, dceruško moje..." křičela Lenora, zatímco za nimi běžela.

Když viděla svou dceru, se kterou byla osmnáct let, takhle odcházet, cítila Lenora hlubokou, palčivou ztrátu.

Bianca po ní vrhla ostrý pohled. "Takhle mi neříkej. Tohle je moje opravdová máma," vyštěkla.

Valeria, aniž by zaváhala, dodala: "Vaše dcera vám už byla přivedena. Přestaňte Biancu obtěžovat."

A s tím luxusní vůz odjel do dáli.

Lenora se otočila zpět k Sereně s těžkým srdcem. Serena teď vypadala stejně chladně jako Bianca.

Lenora měla pocit, jako by Serena pro ni byla úplně cizí. A vlastně to dávalo smysl, vzhledem k tomu, že se nikdy předtím neviděly.

Lenora se už nedokázala ovládnout, přistoupila k Sereně a objala ji.

"Jmenuješ se Serena, viď? Je mi to tak líto. Měla jsem se o tebe postarat lépe..." Lenoře se lámal hlas, jak ji přemohly emoce.

Tohle bylo poprvé, co se setkala se svou pravou dcerou, a ten okamžik působil zvláštně povědomě, jako by jejich pouto už existovalo navzdory rokům odloučení.

Serena sklopila zrak na test otcovství, který jí dala rodina Vanceových, a neměla nejmenší pochybnost, že je to pravda.

"Mami..." zašeptala Serena tiše.

Lenora si otřela slzy a usmála se na ni. "Hodná holka. Pojď se mnou dovnitř."

Lenora Serenu jemně vtáhla do domu.

Serena se po domě rozhlédla a musela uznat, že je ve špatném stavu.

Byl to starý dům, více než dvacet let starý, a kdyby ho měla shrnout do tří slov, bylo by to: špinavý, neuklizený a zchátralý.

Lenora si všimla Serenina zaváhání a promluvila s náznakem rozpaků. "Sereno, musím k tobě být upřímná, co se naší situace týče.

Vím, že jsi dřív žila v luxusu, ale podívej se na nás teď... takhle vypadá náš domov.

Máš dva starší bratry a jednu starší sestru. Jsi čtvrté dítě v rodině. Po tobě je ještě mladší bratr, který je teď na střední. Naše rodina... nejsme vůbec jako rodina Vanceových."

"Mm, já rozumím," řekla Serena klidným a uklidňujícím hlasem. "Prosím, nedělej si s tím starosti. Nemyslím si, že by na tomhle místě bylo něco špatného."

Řekla to, aby Lenoru utěšila, ačkoliv po pravdě řečeno, právě dorazila a ještě si k této rodině nevytvořila žádný citový vztah.

Ale ve svém srdci už Serena složila přísahu.

Donutí rodinu Vanceových litovat jejich činů. Donutí je zaplatit za to, co jí udělali.

A pokud šlo o rodinu Montellových, postará se o to, aby žili lepší život.

Naštěstí svou druhou identitu skrývala tak dobře, že nedovolila, aby ji rodina Vanceových někdy odhalila.

Kdyby to věděli, nikdy by ji z toho domu nenechali odejít.

"Lenoro, Lenoro, už Bianca odjela?" ozval se náhle zevnitř domu mužský hlas.

Lenora se na okamžik zamyslela, než dovedla Serenu dovnitř.

"Bianca odjela," odpověděla Lenora.

Muž si povzdechl a v jeho hlase zazněl smutek. "Ani se nepřišla rozloučit..."

Sama Lenora si zhluboka povzdechla a hořce se zasmála. "Ani na to nemysli. Odešla za lepším životem.

Právě před chvílí si pro ni v luxusním autě přijeli její biologičtí rodiče. Nemohla se dočkat, až se od nás odstřihne. Osmnáct let... mám pocit, jako bychom ji vychovávali pro nic za nic."

Pak Lenora pohlédla na Serenu. "Ale naštěstí se vrátila naše skutečná dcera. Podívej, to je Serena, naše dcera."

Ukázala na muže ležícího v posteli. "Sereno, to je tvůj otec. Měl nehodu a ochrnul od pasu dolů. Od té doby je upoután na lůžko."

Teď Serena chápala, proč Bianca tohle místo tolik nenáviděla.

Nebylo těžké si to domyslet.

Tahle rodina měla těžký život – její otec byl ochrnutý a ve srovnání s luxusním životním stylem rodiny Vanceových nebylo divu, že Bianca dala přednost jim.

"Ahoj, tati," řekla Serena potichu.

Když Desmond Montell poprvé spatřil svou pravou dceru, byl viditelně dojatý.

Natáhl k ní ruku.

Serena přistoupila blíž a vzala ho za ni.

"Holčičko moje... jsi zpátky. Ale..." Desmondovi se třásl hlas, "Naše situace není dobrá. Jsem ochrnutý a stal jsem se zátěží. Jen doufám, že se za nás nebudeš stydět..."

Serena zavrtěla hlavou a jemně se usmála. "Ne, tati, to si vůbec nemyslím. Můžu se podívat, co se stalo s tvýma nohama?"

Desmonda to zaskočilo a neodpověděl hned.

Lenora rychle zasáhla: "Je to hodná holka. Nech ji, ať se podívá."

Lenora odhrnula přikrývku a Serena jemně zatlačila na Desmondovu nohu.

"Cítíš tady něco?" zeptala se Serena opatrně.

Desmond se snažil něco pocítit, ale zavrtěl hlavou. "Ne."

Serena se na chvíli zamyslela, než se přesunula na jiné místo. "A co tady?"

Desmondovo obočí se nepatrně pohnulo. "Jen trochu... malinko."

"Jaký je to pocit?" zeptala se Serena. Dál mačkala různá místa na jeho nohách a Desmond trpělivě spolupracoval.

*****

Po chvíli se Serena postavila a s jistotou v hlase řekla: "Dobře, už to mám. Tati, pořád je šance, že se tvoje nohy uzdraví. Neztrácej naději."