Když se Bianca probudila své první ráno v sídle Vanceových, byla napůl přesvědčená, že stále sní.

Silně se štípla a sykla bolestí. Ne, tohle byla realita.

Vešla do obrovské šatny a vybrala si ohromující model. Pak se ověsila každým šperkem, který jí Valeria a její bratři darovali – náhrdelníky, náramky, prsteny.

Na chvíli se každého z těch kousků dotýkala, jako by ukrýval nějakou magickou moc.

"Slečno Vanceová, přála byste si nyní poobědvat?" zeptala se jí uctivě služebná.

"Ne, půjdu se najíst ven," odpověděla Bianca úsečně, ale v polovině kroku se zastavila.

Otočila se a změřila si služebnou povýšeným pohledem. "Na něco se tě zeptám. Kdo je hezčí – já, nebo ta falešná dcera, Serena?"

Služebná zaváhala a pak ze sebe vykoktala: "To... to jste vy, slečno. Vy jste ta nejkrásnější slečna."

Bianca se spokojeně ušklíbla. "Přesně tak. Myslím si totéž. Falešná vždycky zůstane falešnou. Já jsem skutečná dědička! Ukradla mi osmnáct let života, který jsem měla mít, a nechala mě trpět místo ní. Ta drzost!"

Její výraz potemněl, jak se propadala do svých myšlenek, a zuby o sebe hlasitě zaskřípala.

Služebné přeběhl mráz po zádech.

Bianca byla úplně jiná než Serena, která byla vždy milá a něžná a s personálem jednala srdečně.

Bianca oproti ní působila hrubě a vyloženě zle.

"Tak dobře, vyřiď matce, že si na chvíli vyjedu," řekla Bianca a vyrazila ze dveří.

Rodina Vanceových jí poskytla osobního řidiče a luxusní auto v hodnotě celého jmění.

"Slečno Vanceová, kam byste si přála jet?" zeptal se řidič s náležitým respektem.

Biance na rtech pohrával potutelný úsměv. "Vemte mě k rodině Montellových. Chci vidět, jak se té zlodějce vede."

Konečně žila Bianca život, o kterém byla přesvědčená, že jí byl předurčen – rozmařilý, privilegovaný a hodný závisti.

Nemohla se dočkat, až se s ním předvede před svými starými sousedy.

Zatímco se auto řítilo kupředu, pořídila si selfie a zveřejnila ji na Instagramu.

Pak ji sdílela na X a TikToku.

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat.

Ti, kteří ji znali dřív, nemohli uvěřit vlastním očím, když viděli její drahé oblečení a luxusní fáro.

"Bianco, jsi to vážně ty? Vyhrála jsi v loterii!"

Bývalí spolužáci a přátelé, kteří ji kdysi ignorovali, se teď dychtivě ozývali.

Bianca se cítila jako na vrcholu světa.

'Já jsem skutečná dědička,' pomyslela si. 'Po osmnácti letech dřiny konečně žiju život, jaký si zasloužím.'

Netrvalo dlouho a auto zastavilo před skromným domem rodiny Montellových.

V okamžiku, kdy Bianca vystoupila z vozu, se stala středem pozornosti celé vesnice.

"Není to Bianca?" zašeptal někdo ohromeně. "Vypadá teď tak okouzlujícně. A má vlastního řidiče!"

Další zasvěceně dodal: "Neslyšeli jste to? Našla své skutečné rodiče. Ukázalo se, že ona a dcera Montellových byly po narození vyměněné."

Nějaká mladá žena si závistivě povzdechla. "Její rodina musí být pohádkově bohatá. Jen se podívejte, co má na sobě – to je dokonalost!"

Její kamarádka souhlasila: "Má takové štěstí. Představte si, že byste byli ztracená dcera z bohaté rodiny."

*****

Pod tíhou jejich závistivých pohledů kráčela Bianca sebevědomě k domu Montellových.

Lenora se celá rozzářila, když ji uviděla.

Myslela si, že je Bianca tak miluje, že už se jí teď stýská.

"Bianco, přijela ses na nás podívat!" Lenořiny oči se zalily slzami radosti.

"Omyl." Biančin tón byl ledový. "Přijela jsem se podívat, jak se vede té falešné dědičce. Ukradla mi můj život na tak dlouhou dobu – teď, když trčí tady v téhle díře, to musím vidět na vlastní oči."

Lenora na okamžik strnula, neschopná najít ta správná slova.

Nikdy by si nepomyslela, že by dívka, kterou vychovala, mohla být tak jedovatá.

V tu chvíli se objevila Serena, jak jde od prasečího chlívku a nese vědro s pomejemi.

Pomáhala s krmením prasat, úkolem, který už Lenora kvůli nemocným zádům nezvládala.

Když Bianca viděla Serenu s tím vědrem, dramaticky nakrčila nos a zakryla si ho rukou.

"Ach můj bože, ten smrad! To se nedá vydržet! Taková špína, jako jsi ty, se hodí jenom na špinavou práci," vyhrkla přehnaným tónem, ze kterého čišelo opovržení.

"Bianco, jak to můžeš říct? Copak jsi dřív taky nekrmila prasata?" vložila se do toho rychle Lenora ve snaze Serenu bránit.

Nedokázala pochopit, jak se z Biancy mohla stát tak krutá osoba.

Bianca vztekle vyštěkla: "Neříkejte mi Bianca! Říkejte mi slečno Vanceová. Jméno Montell je potupa. Já nejsem vaše dcera – tady ta nula je!" Namířila prst na Serenu.

"Ty... ty..." koktala Lenora hlasem třesoucím se hněvem.

Než mohla Lenora pokračovat, Serena naprosto klidně sáhla do vědra a nabrala plnou hrst pomejí.

Pak je chrstla Biance přímo do obličeje.

"Aaah!" zaječela Bianca.

Odporná směs kuchyňských zbytků a odpadků se rozmazala po její pečlivě pěstěné tváři a zničila jí tak onu drahou péči o pleť, kterou si to ráno dopřála.

Její luxusní pleťová kosmetika a make-up!

Její řidič k ní přispěchal a zoufale se ji snažil očistit kapesníkem.

Biančin hlas se klepal vztekem. "Sereno, ty odporná čarodějnice! Jak se opovažuješ? Já jsem teď skutečná dědička – ty jsi jenom podvodnice!"

Serenin výraz zůstával klidný a lhostejný. "Tak vypadni, nebo tě jako další hodím rovnou do toho chlívku."

Bianca si založila ruce v bok a nadmula se rozhořčením. "To bys neudělala! Víš ty vůbec, kdo já jsem?

Rodina Vanceových je bohatá a mocná. Ty jsi nic. Jo, a řekl ti to vůbec někdo? Máš teď snoubence. Hahaha!"

Bianca se teatrálně otřásala smíchy.

Při zmínce o snoubenci Serena ztuhla a stáhla obočí.

Otočila se k Lenoře a dožadovala se vysvětlení.

Lenora se vyhnula jejímu pohledu s výrazem těžkým pocitem viny.

Bianca se uculovala a neskrývala svou radost. "Jéje, ona ti to nechce říct? Fajn, udělám to já. Tvůj snoubenec bydlí přímo tady ve vesnici.

Běž se na něj podívat sama! To je osud, Sereno. Snoubenec, který si měl vzít mě, je tvůj, a tvůj je teď můj, a ten, co byl určený tobě? Hodně štěstí s tímhle!"

Rodina Vanceových zařídila pro Biancu zasnoubení už před lety.

Když se teď zjistilo, že jsou dcery vyměněné, přešlo toto zasnoubení přirozeně na Biancu.

Nikdo jí ale neřekl, že i rodina Montellových pro ni sjednala sňatek.

"Uf. Dům plný ubohých žebráků. Jdu si užívat svůj luxusní život. Vy tu můžete zůstat a hnít v chudobě – nikdy z ní neuniknete." S těmito slovy se Bianca odkráčela, vyřkla, co měla na srdci, a vyžívala se v jejich nepohodlí.

Serena se neobtěžovala odpovídat někomu tak ubohému a toxickému.

Její myšlenky se už zabývaly tím takzvaným zasnoubením.

Lenora si ztěžka povzdechla. "Sereno, je mi to tak líto. Ohledně toho zasnoubení... neměli jsme na vybranou.

Před pár lety nás zničehonic oslovila jedna mocná rodina, Mercerovi. Chtěli sjednat sňatek pro svého syna a vybrali si Biancu."

"Ale..." Lenora zaváhala, její hlas byl plný lítosti.

"Ten muž, kterého si měla vzít... je invalida. Od pasu dolů ochrnutý a už roky upoutaný na lůžko. Odložili ho sem do vesnice.

Nechtěli jsme souhlasit, ale nabídli nám spoustu peněz. V té době se stav tvého otce horšil a my jsme ty peníze zoufale potřebovali na zaplacení jeho léčby. Tak jsme řekli ano.

Když se na to teď zpětně dívám, hluboce toho lituji. Je mi to tak líto, Sereno. A neměj Biance za zlé, že námi pohrdá – byli jsme prostě moc chudí na to, abychom odmítli. A rodina Mercerových je příliš mocná na to, abychom se jim vzepřeli."

Když Lenora domluvila, zhluboka si povzdechla. "Teď, když je Bianca pryč, přešlo to zasnoubení přirozeně na tebe.

Říkali, že svatba se bude konat, až ti bude osmnáct, a to bude letos. Byli jsme z toho tak nervózní..."

Když to Serena uslyšela, pomalu vydechla.

Život v rodině Montellových se ukazoval být mnohem složitější a chaotičtější, než předpokládala.

Přesto se vzchopila. Rozhodla se, že se s tím takzvaným snoubencem musí setkat, aby situaci posoudila sama.