Ta příležitost přišla dřív, než Serena čekala. Ten den nešla do školy, protože si už předtím vzala volno.

Měla v plánu se s tím mužem setkat a zjistit, jaký doopravdy je.

Těsně před odchodem jí zazvonil telefon. Když na displeji uviděla jméno volajícího, srdce jí vynechalo úder.

"Mistře." Serenin hlas se zachvěl a oči se jí zalily slzami. Jejím mistrem byl Magnus Thorne.

Po znovuzrození do druhého života v ní zvuk hlasu někoho, komu na ní skutečně záleželo, rozezněl hlubokou emocionální strunu.

"Sereno, jsi už v pořádku?" zeptal se její mistr jemně.

"Jsem v pořádku," odpověděla Serena, zmatená jeho otázkou. "Proč se ptáte?"

"Potřebuji, abys pro mě něco udělala," řekl Magnus.

"Samozřejmě," odpověděla Serena bez váhání. "Co potřebujete?"

"Potřebuji, abys někoho našla – jmenuje se Declan Mercer. Najdi ho a pomoz mu," nařídil jí mistr neobvykle vážným tónem.

"Declan?" zopakovala Serena a zamračila se. To jméno jí nic neříkalo. "Kdo je to?"

Jejího mistra hlas v sobě nesl nádech tajemství. "To zjistíš, až se s ním setkáš. Tenhle muž pro tebe udělal něco velmi významného."

Serenino zmatení se prohloubilo. Nevybavoval se jí nikdo jménem Declan, natož někdo, kdo by jí pomohl.

Magnus vycítil její pochybnosti a dodal: "Sereno, vím, že ses znovuzrodila, že jsi zažila život a smrt. Tvé znovuzrození je s ním spojeno. Není to snad dostatečný důvod, proč mu pomoci?"

Serena v šoku ztuhla.

Magnus věděl o jejím znovuzrození.

"O... o co tady vlastně jde?" vykoktala a hlas se jí třásl.

Její mistr zůstal tajemný. "Všechno se časem ukáže. Prozatím pro mě prostě splň tenhle úkol."

Serena se kousla do rtu a přikývla. "Dobře, rozumím."

Po ukončení hovoru se jí hlavou honil vír nezodpovězených otázek.

Myslela si, že její znovuzrození je pouze jejím vlastním tajemstvím.

Zjištění, že o tom Magnus ví, ji hluboce zneklidnilo.

'Co se stalo po mé smrti?' přemýšlela.

Dlouho o tom uvažovala, ale nedokázala si to poskládat dohromady. Rozhodnutá navštívit Magnuse osobně, jakmile k tomu bude příležitost, odsunula Serena své otázky stranou.

"Sereno, budeme muset brzy vyrazit na setkání s tvým snoubencem. Připrav se," řekla Lenora a vešla do pokoje.

"Dobře," odpověděla Serena a následovala svou adoptivní matku ze dveří.

Jak šly, Lenora nepřestávala mluvit.

"Chudák Declan," začala, "je úplně ochrnutý, mnohem hůř než tvůj otec. Je to taková tragédie. Býval to mladý pán z bohaté rodiny a teď dopadl takhle..."

"Počkej, mami. Co jsi to právě řekla? Declan? Jaké je jeho celé jméno?" přerušila ji Serena a náhle zpozorněla.

"Declan Mercer," odpověděla Lenora. "Je to potomek z rodiny Mercerových."

To jméno zasáhlo Serenu jako blesk.

Bylo to to samé jméno, které zmínil její mistr.

Myšlenky se jí rozběhly na plné obrátky. Declan. Magnus ji požádal, aby pomohla někomu jménem Declan.

Její mistr řekl, že Declan je spojený s jejím znovuzrozením. Ale ve svém minulém životě nikoho toho jména nikdy nepotkala.

'To nemůže být skutečné,' pomyslela si Serena.

Její snoubenec se také jmenoval Declan.

"Jsou to opravdu ti samí muži?" uvažovala.

Tohle nepůsobilo jako náhoda – spíš to vypadalo jako osud.

"Sereno, jsi v pořádku?" zeptala se Lenora, když si všimla dceřina mlčení.

Serena zavrtěla hlavou a prozatím své myšlenky zapudila. "Jsem v pořádku, mami. Pojďme dál. Jak je to daleko?"

Lenora se lehce zasmála. "Kousek. Naše vesnice není tak velká. Je to jen z jednoho konce na druhý."

*****

Uvnitř zchátralého domu se slabě ozval ochraptělý hlas: "Vodu... vodu... Brendo, přines mi trochu vody."

Žena středního věku se zamračeným výrazem pohlédla na muže upoutaného na lůžko, než se neochotně zvedla, aby mu došla pro vodu.

Její reptání nebralo konce.

"To snad není pravda," obrátila oči v sloup a pokračovala, "co jsem komu udělala, že jsem skončila u toho, že se o tebe musím starat? Jenom tam ležíš a špiníš postel, jako by to byl záchod. Nemůžeš trochu míň jíst nebo pít? Ten smrad tady je nechutnej."

Brenda se vrátila s kelímkem vody, ale ani se nesnažila mu pomoci se pořádně napít.

Nedbale ji lila z výšky a nutila ho chytat ústy to, co se dalo.

Declan zvládl jen pár loků, než se mu voda rozlila po tváři a promočila deku pod ním.

"Jak se opovažuješ se mnou takhle zacházet!" zavrčel Declan, jak v něm narůstal vztek.

Pokusil se zatnout pěsti, ale zjistil, že jeho ruce jsou příliš slabé, než aby se vůbec pohnuly.

Uvězněný ve svém nepoužitelném těle si připadal jako nic víc než pouhá mrtvola.

Brenda se ušklíbla. "Opovažuju? A co s tím jako uděláš? Buď rád, že vůbec dostaneš vodu.

"Myslíš si, že jsi pořád nějakej mladej pán? Teď jsi na tom hůř než toulavej pes. Ani se nepokoušej na mě hrát drsňáka."

"Vypadni! Vypadni odsud!" zakřičel Declan hlasem třesoucím se zuřivostí.

Brenda si odfrkla. "Kdyby mi za to neplatili, myslíš, že bych v tomhle pokoji ztrácela byť jedinou vteřinu? Jsi ubohej, bezcennej mrzák."

Otočila se k odchodu a ve dveřích se téměř srazila se Serenou a Lenorou.

"Koho hledáte?" zeptala se Brenda odměřeným a podezřívavým tónem.

Lenora zdvořile přistoupila blíž. "Paní, přišly jsme navštívit pana Mercera."

Brendiny oči se zúžily, když si je změřila pohledem. Návštěva pro Declana? Ta představa zněla směšně.

Byla tu už celý rok a přijel za ním jen málokdo.

"Kdo jste a co tu děláte?" zeptala se ostře.

Lenora klidně odpověděla: "Je to snoubenec mé dcery. Přišly jsme se na něj podívat."

Brenda si matně vzpomínala, že o tomhle zasnoubení slyšela, ale když pohlédla na Serenu, nedokázala potlačit soucit.

Jaké neštěstí pro tak mladou dívku, být svázána s mužem v tak ubohém stavu.

"Fajn, běžte dál," řekla Brenda lhostejně a mávnutím je pozvala dovnitř.

Když Serena s Lenorou vstoupily, zápach hniloby a zanedbání je udeřil jako zeď.

Instinktivně si zakryly nos.

"Proč to tu tak hrozně páchne?" zeptala se Lenora zmateně a zděšeně.

Její manžel Desmond byl ochrnutý, ale ona vždy dbala na to, aby byl jeho pokoj čistý a voňavý.

"Vypadněte! Řekl jsem ti, ať odejdeš!" ozval se zevnitř Declanův naštvaný řev v domnění, že je to zase Brenda.

Lenora při tom zvuku sebou trhla a zaváhala ve dveřích.

"Páni, ten má ale povahu! Zní... dost nepříjemně," zamumlala nervózně.

Serena však nezaváhala.

Klidně postoupila hlouběji do místnosti, aby čelila muži na posteli.

Na Declana byl žalostný pohled. Jeho kostnatá postava, propadlé tváře a mastné, neupravené vlasy z něj dělaly spíš ducha než člověka.

Roky zanedbávání na něm visely jako rubáš.

I tak v sobě jeho hlas stále nesl sílu, znamení, že něco uvnitř něj se odmítá vzdát.

Jak mu Serena vstoupila do zorného pole, Declanovo vidění se rozostřilo.

Světlo ze zapadajícího slunce lemovalo její postavu.

Vypadalo to, jako by sestupovala z nebe.

Na okamžik zůstal ohromen.

Declan si pro sebe pomyslel: 'Mám halucinace? Opravdu přede mnou stojí někdo jiný než Brenda?'

"Ty jsi Declan?" Serenin jemný hlas prořízl ticho.

Declan zamrkal a uvědomil si, že je skutečná.

Jeho pohled zaostřil a do výrazu se vkradlo podezření.

"Kdo jsi? Co chceš?" vyhrkl.

Lenora se vložila do situace a snažila se zmírnit napětí. "Pane Mercere, to je moje dcera, Serena. To s ní jste zasnoubený."

Declanovy oči se zúžily ještě víc a jeho hlas stoupl vzdorem. "Nezkoušejte ze mě dělat blbce. Vaše dcera tu už byla a nevypadá takhle!"

Před rokem Bianca Declana tajně navštívila.

Když viděla jeho ochrnutý stav, její slova byla prodchnutá krutostí. Proklínala ho, přála si jeho smrt a neúnavně se mu vysmívala.

Nazvala ho snícím hlupákem a přísahala, že si ho nikdy nevezme.

Na ten den Declan nikdy nezapomene.

Ta jedovatá žena, se kterou se tenkrát setkal, nebyla vůbec jako ta klidná, vyrovnaná dívka, která před ním stála teď.

Lenora rychle zasáhla, aby to vysvětlila. "Pane Mercere, ta dívka, se kterou jste se setkal předtím, nebyla naše biologická dcera. Když se narodily, došlo v nemocnici k záměně.

"Byla to Bianca a ta se teď vrátila ke své skutečné rodině. Tohle je Serena, naše pravá dcera, a ta, která je s vámi skutečně zasnoubená."

Declan poslouchal její vysvětlení s prázdným výrazem; jeho zájem o jejich melodramatickou rodinnou historii byl nulový.

"Co chcete?" zeptal se chladně. "Přišly jste mě varovat? Říct mi, abych dal pokoj a přestal si dělat iluze o zasnoubení?"

Serena neuhnula před jeho ledovým pohledem a její hlas byl klidný, ale odhodlaný. "Jsem tady, abych tě zachránila."

"Zachránila mě?" Declan byl zaskočen.

Ještě ani nestačil zpracovat její slova, když se Serena náhle naklonila dopředu a zvedla deku, která ho přikrývala.

"Co to děláš?" zařval a jeho vztek vybuchl naplno.

Serena však zůstala klidná a jeho výbuchem zcela neotřesená. "Zachraňuju tě," řekla věcně. "Jak ti můžu pomoct, když se na tebe nepodívám?"