"Vypadněte. Nepotřebuju vás. Vypadněte, všichni!" zařval Declan hlasem ochraptělým vztekem.

Serena chápala jeho výbuch. Ztráta schopnosti chodit by z kohokoli udělala podrážděného a náladového člověka.

Zhluboka se nadechla a odsekla: "Jsi moc hlučný. Můžeš sklapnout? V tvém současném stavu, bez ohledu na to, jak moc řveš, jsi stejně odkázaný na milost a nemilost ostatních."

Declan ztuhl a oči se mu rozšířily šokem.

Teď už si byl jistý – tahle žena ho přišla ponížit. Další z mnoha.

"Páni, to je ale smrad! Radši to tu trochu uklidím," švitořila Lenora, která nedokázala dlouho stát na místě.

"Mami, neobtěžuj se s tím," řekla Serena suše.

"Neobtěžuj?" Lenora se zastavila v polovině kroku.

Serena přikývla. "Jo, beru si ho s sebou. Nemůže takhle dál žít."

Její přímočará slova Lenoru i Declana ohromila.

Když Serena předtím zvedla deku, viděla špinavé povlečení prolezlé červy.

Bylo jasné, že pečovatelka Brenda ho naprosto zanedbávala – a pravděpodobně i týrala.

Nebylo divu, že měl tak výbušnou povahu a jeho nedůvěra k ostatním byla tak hluboká.

"Sereno, to si snad děláš legraci," řekla Lenora, když konečně našla hlas.

Jejich rodina už tak finančně strádala a teď chtěla Serena přivést domů ochrnutého muže?

Serenina tvář byla pevná. "Nedělám si legraci, mami. Jdi přinést lavor s horkou vodou. Umyju ho."

Declan po ní střelil ostrým pohledem a jeho tón byl ledový. "Nepotřebuju tvou lítost a rozhodně nepotřebuju, abys mě někam brala."

Serena se suše zasmála. "Opravdu? Plánuješ tu prostě shnít?"

Declan se ušklíbla. "To je jedno – stejně nechci žít. Takže co záleží na tom, jestli shniju?"

Serenin výraz ztvrdl. "No, to už teď není na tobě. Odteď je tvůj život... můj."

Řekla to tak nenuceně, přesto byl Declan v šoku. Nezdálo se, že by si dělala legraci.

Brzy se Lenora vrátila s horkou vodou. "Sereno, já ho umyju. Jsem stará, pro něj už jako matka. Ty jsi mladá dívka – neměla bys to dělat."

Lenořina obava byla zřejmá. Představa, že by její dcera tak intimně pečovala o muže, se jí vůbec nezamlouvala.

Navíc byl Declan neuvěřitelně špinavý, obzvláště na spodní polovině těla.

"To je v pořádku. Udělám to já. Navíc mu musím zkontrolovat nohy," řekla Serena rozhodně, vzala vodu a vyždímala ručník.

Bez jediného slova začala.

"Nesahej na mě!" zakřičel Declan znovu.

Serena ho naprosto ignorovala a stáhla z něj kalhoty.

"Ach, mladíku, jak můžeš být tak nevděčný? Moje dcera je tak laskavá, že ti pomáhá, a ty si ještě stěžuješ?" zamumlala Lenora a zavrtěla hlavou.

Serena pracovala metodicky, její výraz byl klidný a netečný. Nedala najevo ani nejmenší náznak znechucení.

Během svého lékařského výcviku viděla nejrůznější těla.

Zpočátku se u anatomických modelů mužských těl červenala, ale časem se tak otupila, že diskutovat o nich nebo s nimi manipulovat se pro ni stalo druhou přirozeností.

Medicína byla praktická, přímočará a nebylo se za co stydět.

Declanovo tělo však bylo v hrozném stavu.

Špína se na něm hromadila kvůli nedostatku mytí a prostěradla byla pokrytá nečistotami.

Dokonce i Lenora, která byla zvyklá manipulovat se slepicemi a prasaty, ohrnula nos.

Ale Serena? Ta ani nemrkla.

Trvalo to několik lavorů s vodou, než ho Serena dokázala pořádně umýt.

"Jak dlouho už to je, co tě naposledy myli? Za co proboha tu pečovatelku platí?" brblala Lenora, zatímco myla.

"Mami, podívej se do skříně po nějakém čistém oblečení. Přines ho sem, ať ho můžu převléct," přikázala Serena.

Lenora se prohrabala šuplíky a nakonec našla čistou soupravu oblečení, kterou přinesla zpět.

Společně pak se Serenou oblékly Declana do čistého prádla.

Když byl oblečený, pocítil Declan nezvyklý vjem – pocit čistoty a pohodlí, který už dlouho nezažil.

Bylo to... překvapivě příjemné.

"Proč to děláš? Jaký je tvůj motiv?" ptal se Declan s podezřívavým tónem. Nemohl uvěřit, že Serena jedná z čisté dobroty.

Zatímco si Serena myla ruce, chladně odvětila: "Motivem je tě zachránit. Upřímně, co bych od tebe v tvém současném stavu asi tak mohla chtít? Myslíš, že mi máš co nabídnout?"

Declan zmlkl. Její slova byla drsná, ale nebyla bez pravdy.

"Sereno, co budeme dělat teď?" zeptala se Lenora a prolomila napětí.

"Vezmeme ho domů," řekla Serena rázně.

Lenora se rychle nabídla: "Dobře, hned zavolám Brantovi. Ten je určitě dost silný, aby ho unesl."

"To není potřeba," odpověděla Serena a odmítavě mávla rukou.

Než stihl kdokoli odpovědět, Serena udělala krok vpřed, přehodila si Declana přes rameno, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a zamířila ke dveřím.

Lenora tam stála s otevřenou pusou.

Declan, obvykle plný jízlivostí, byl ohromen k mlčení.

"Polož mě! Kam mě to neseš? Hned mě polož!" křičel Declan a do hlasu se mu kradla panika.

"Sklapni. Řekni ještě jedno slovo a hodím tě na zem," varovala ho Serena, aniž by zpomalila krok.

Declan umíral studem.

Byl tady, nesený jako pytel brambor ženskou, a ona měla ještě tu drzost mu vyhrožovat.

"Ach můj bože... ta moje dcera..." zamumlala ohromeně Lenora, zatímco chvátala, aby s ní udržela krok.

Ta scéna byla naprosto surrealistická.

Venku zrovna Brenda chroupala sušenky, když uviděla Serenu, jak si to rázuje ven s Declanem přehozeným přes rameno. V šoku ztuhla.

"K-kam ho to nesete?" vykoktala Brenda pronikavým hlasem.

Aniž by o ni zavadila pohledem, Serena odpověděla: "Domů. Abych se o něj postarala."

"Vy... vy si ho nemůžete vzít!" zvolala Brenda a postavila se jí do cesty.

Pokud by Declan odešel, její teplé místečko – a s ním i tučná výplata – by zmizely.

Tento jeden měsíční plat měl pro ni hodnotu jejích běžných ročních příjmů.

Ta práce mohla být špinavá a nepříjemná, ale odměna byla štědrá.

"A proč ne? Stejně se o něj pořádně nestaráš," odsekla Serena.

"Starám! Kdo říká, že ne?" ohradila se chabě Brenda.

Serena se ušklíbla. "Vážně? Viděla jsi ty červy v jeho posteli? Prostěradla nasáklá močí? Obtěžovala ses vůbec něco z toho uklidit?"

Brendina tvář zrudla pocitem viny, ale nemohla si dovolit nechat Serenu, aby Declana odvedla.

Zpřísnila tón. "Ať si říkáte, co chcete, nemůžete ho odvést! Alespoň v mé péči je naživu. Rodina Mercerových nic nenamítala – proč byste se do toho měla míchat vy?"

Serena zúžila oči. "Je to můj snoubenec. Myslíš si, že by mě to nezajímalo?"

Brenda zaváhala a tápala po odpovědi. "I tak... je součástí rodiny Mercerových. Pokud si ho chcete odvést, budete potřebovat jejich svolení—"

Prásk!

Než stihla domluvit, Serena jí vlepila pěstí přímo do obličeje, až se rozplácla na zemi.

Brenda dopadla obličejem přímo do hlíny a zůstala omráčeně ležet.

'Páni. Moje dcera je teda drsná!' pomyslela si naprosto vyvedená z míry Lenora.

S tím Serena pokračovala ve svém pochodu a nesla Declana z jednoho konce vesnice na druhý.

Kolem se shlukoval rostoucí dav zvědavců, jejichž pozornost ta podívaná přilákala.

"Ehm... Sereno," zašeptala Lenora, když za ní klusala. "Možná bychom se měly držet víc zpátky? Všichni se na nás dívají a teď budou mít nejrůznější řeči..."

Lidé začali zírat a vyměňovali si mezi sebou šuškání.

Serena ji mávnutím ruky odbyla. "S tím si nedělej starosti, mami. Vesnice se to stejně dřív nebo později dozví. A drby se tady šíří rychleji než internet."

Lenora si povzdechla, ale už dál neoponovala.

Měla větší starosti s tím, jak náročné bude mít doma hned dva invalidy.

Nebylo divu, že než dorazily domů, zpráva už se rozšířila jako lesní požár.

"Slyšeli jste to? Serena Montellová si domů na rameni přinesla invalidu."

"Jo, slyšela. Musí být blázen, že si s sebou přivede mrzáka."

"Víte, co jsem slyšel já? Serena Montellová je tak padlá na hlavu, že letí na invalidy. Úplná psychopatka."

*****

"Sereno, pokoj je připravený," řekla Lenora, když vešla dovnitř. "Ještěže žijeme na venkově, kde jsou domy větší. Kdybychom byli ve městě, nebylo by tam dost místa pro tolik lidí."

"Díky, mami," odpověděla Serena a nesla Declana do pokoje.

Jemně ho položila na postel.

Lenora si povzdechla. "Máš příliš měkké srdce. Říkala jsi, že se na něj jen podíváš, a teď sis ho přinesla domů.

"Teď – teď máme v domě dva postižené lidi. Život bude ještě těžší."