"Neboj se, mami. Odteď tu rodinu potáhnu já," ujistila ji Serena.

Lenora zavrtěla hlavou a vyšla z pokoje.

Declan, ležící na posteli, zíral na Serenu s frustrací. "Zbláznila ses? O co se to tu snažíš?"

Nedokázal pochopit, že by se někdo dobrovolně staral o někoho, jako byl on.

Serena, zcela nevyvedená z míry jeho tónem, klidně odpověděla: "Ten, kdo se zbláznil, jsi ty. A já jsem tady, abych to napravila."

Zatímco mluvila, začala mu testovat svalové reflexy.

Declan ji pozorně sledoval. "Ty rozumíš medicíně?"

Aniž by vzhlédla, Serena řekla: "Samozřejmě. Jak jinak bych tě zachránila?"

Dokončila zkoušku reflexů a přesunula se k vyšetření jeho kostí; tlačila a hmatala s rutinní přesností.

Nakonec vyvodila závěr: "Obě nohy jsi měl v minulosti zlomené – těžce rozdrcené. Nebyly správně ošetřeny, a proto jsi teď na tom takhle. Neboj, já tě vyléčím."

Declan se hořce zasmál.

Byl už tři roky ochrnutý – jaká tu mohla vůbec existovat naděje?

"Myslíš si, že jsi nějaká zázračná léčitelka?" zeptal se sarkasticky.

"To si piš, že jsem," odpověděla Serena naprosto samozřejmě.

Její mistr byl zázračný léčitel a ona byla jeho jedinou učednicí.

Declan si nad její odpovědí odfrkl a rovnou ji zavrhl. Představa, že by ho někdo po takové době dokázal dát do pořádku, byla absurdní.

Serena po něm letmo lhostejně pohlédla. "Zítra zařídím nějaké testy – sken, krevní obraz, kompletní vyšetření. Uvidíme přesně, co se tam děje."

Stále nerozuměla spojení mezi sebou a tímto mužem. 'Proč Magnus trval na tom, abych ho zachránila?'

Venku zatím dům ožil.

Brant a Tobias se vrátili a zpráva o tom, že Serena přivedla domů muže, už kolovala všemi ústy.

Brant řekl: "Mami, slyšel jsem od vesničanů, že Serena možná letí na invalidy nebo tak něco. Ale co už, jestli je to to, co chce, podpoříme ji. Vydělám peníze, abychom se o něj postarali."

Když to Serena zaslechla, málem protočila panenky. 'Nikdy jsem neřekla, že letím na invalidy!'

Věděla, že to museli vymyslet vesničané.

Tobias dodal: "Brant má pravdu. Navíc je to její snoubenec. Je jen správné, abychom se o něj postarali."

Quinn se přidal: "Jo, vždycky si můžu nabrat další brigády. Možná nemáme moc, ale dokud je rodina šťastná, tak na ničem jiném nezáleží."

Když Lenora slyšela podporu svých synů, pocítila u srdce hřejivý pocit.

Povzdechla si a řekla: "Jsem ráda, že s tím všichni souhlasíte. Serena má dobré srdce, ne jako Bianca, která si jen věčně stěžovala na to, jak jsme chudí.

"Vždycky na nás byla naštvaná a dívala se na nás spatra. Serena je jiná. Mít ji za dceru je požehnání. Trocha práce navíc nic neznamená."

Uvnitř pokoje slyšela Serena jejich rozhovor a v hrudi jí rozkvetlo vzácné teplo.

Tohle bylo něco, co v rodině Vanceových nikdy nezažila.

Potišeji, jen sama pro sebe, zašeptala: "Nebojte se. Tuhle rodinu vezmu na svá bedra."

*****

Klidná atmosféra v sídle rodiny Mercerových byla narušena naléhavou zprávou.

"Paní Miriam Mercerová, špatné zprávy. Někdo z vesnice na předměstí přišel ohlásit, že pana Mercera odvezli," řekl sluha spěšně.

Žena, která elegantně upíjela svůj odpolední čaj, zůstala nevzrušená.

Velký diamantový prsten na jejím prstu se zaleskl ve slunci, jakožto důkaz jejího bohatství a rafinovanosti. Každý její pohyb vyzařoval sofistikovanost a privilegia.

"Říkali, kdo ho odvezl?" zeptala se klidně.

Sluha se mírně uklonil. "Ta žena o sobě tvrdila, že je jeho snoubenka."

"Rodina Montellových?" zauvažovala a zlehka odložila šálek na mahagonový stůl.

Žena zamyšleně zamumlala: "Kdo by to byl řekl... Rodina Montellových si stále váží starých vazeb.

"Velmi dobře. Jestli je to jeho snoubenka, ať si ho vezme. Možná je to tak lepší. Dostane se z toho pekla... Dopřejme mu jeho klid."

*****

Následující den se Serena vrátila ke své běžné rutině.

Znovu nastoupila na vyučování na univerzitě v Kingsportu.

Elsie Daltonová neztrácela čas a hned si ji našla.

"Holka, kdes byla? Ty jsi prakticky zmizela!" zvolala Elsie a ve tváři se jí zračily obavy.

Serena se ušklíbla. "Život mě hodil do pekla a já se vydrápala zpátky. Teď jsem se znovuzrodila."

"Ach jo, přestaň už vtipkovat!" Elsie obrátila oči v sloup. "Vážně, kde jsi byla?"

"Nedělám si legraci," odpověděla Serena vážněji. "Teď jsem Serena Montellová."

Vysvětlila jí všechno – Biancu, záměnu dětí i své odloučení od rodiny Vanceových. Elsie, její nejbližší důvěrnice, napjatě poslouchala, a v jejím výrazu se mísil šok s nedůvěrou.

Pak vyhrkla: "Páni, to je... no teda. Chci říct, na koho se svalí takovéhle drama? Ale na tom nezáleží. Ať jsi skutečná dědička nebo ne, pořád jsi moje holka.

"Jestli se k tobě rodina Vanceových chovala tak krutě, stačí říct, jak chceš, aby zaplatili. Budu krýt tvá záda, ať se děje, co se děje."

Serena se slabě usmála. "To nebude potřeba. Už mám plán. Rodina Vanceových je už teď dost na nervy."

Čekala jen na to, až se začnou hroutit, kousek po kousku.

Jejich rozhovor přerušil posměšný hlas. "No ne, není to snad naše falešná dědička, Serena. Jaký to je pocit, spadnout z bohatství až na úplné dno?"

Serena se otočila a uviděla Caleba Winslowa, muže, kterého jí rodina Vanceových kdysi domluvila jako snoubence.

Nyní byl pochopitelně spojen s Biancou.

V době, kdy byla Serena ještě s rodinou Vanceových, ji Caleb bezostyšně uháněl, ale ona ho opakovaně odmítala. A přesto tu byl znovu.

"Elsie, pojďme," řekla Serena chladně a prošla kolem něj, aniž by mu věnovala jediný pohled.

Nechtěla ztrácet čas s takovým pitomcem.

"Zastav se, Sereno," zavolal za ní Caleb. "Musím ti něco říct."

Serena si odfrkla. "Nejdřív si z očí vyndej špínu."

"Špínu?" Caleb si instinktivně sáhl na oči.

Elsie vyprskla smíchy a zakryla si ústa.

Calebovi chvíli trvalo, než mu došlo, že ho Serena napálila.

Jeho výraz potemněl a zaťal zuby. "Jak se opovažuješ se mi posmívat, Sereno? Myslíš si, že jsi pořád ta vzácná dceruška rodiny Vanceových? Nemůžeš se ke mně chovat tak, jak jsi byla zvyklá."

"Ztrať se," řekla Serena ostře tónem překypujícím opovržením.

Calebova přítomnost byla stejně otravná jako dotěrná moucha.

Ušklíbl se. "Co to má znamenat za přístup, FALEŠNÁ DĚDIČKO? Nemysli si, že to nevím. Tvoje nová rodina je jen banda chovatelů prasat.

"Předtím jsem tě toleroval kvůli tvému postavení a našemu zasnoubení. Teď nejsi nic. Nepřekračuj své meze."

Udělal krok blíž a z jeho hlasu odkapával výsměch a něco mnohem zlověstnějšího. "Ale víš co, když budeš sekat dobrotu, nebudu držet zášť. Mohl bych se o tebe postarat, zajistit ti jídlo a oblečení. Co ty na to?"

Jeho oči se zaleskly chlípným úmyslem.

Neměl kouska cti v těle.

Serena na něj zírala s nečitelným výrazem.

Caleb se pod jejím neuhýbavým pohledem začínal cítit nesvůj. "Co je? Proč na mě tak zíráš?" zeptal se, a v hlase mu to zakolísalo.

Sereniny rty se zkroutily do slabého, mrazivého úsměvu. "Máš krásný krk."

Caleb na okamžik netušil, co tím Serena myslí.

Zamrkal, a pak se samolibě ušklíbl. "Ach, opravdu? Konečně sis všimla, jak jsem hezký?"

Zatímco mluvil, instinktivně se dotkl svého krku, dmoucí se pýchou nad domnělým komplimentem.

Serena zavrtěla hlavou. "Opravdu máš pěkný krk. Škoda jen, že nese tu nejhloupější hlavu, jakou jsem kdy viděla."

"Co jsi to řekla, Sereno?" zavrčel Caleb se zaťatými zuby.

Měl vědět, že ona není schopná říct nic hezkého – nikdy předtím to nedokázala.

Elsie nezaváhala ani na vteřinu a přisadila si ostrým tónem. "Řekla, že máš pěkný krk, ale je škoda, že je na něm nasazená hloupá hlava. Napoprvé jsi to nepochytil? Klidně ti to zopakuju."

"A ty jsi vůbec kdo?" vyštěkl Caleb a zabodl do ní pohled.

Elsie hrdě zvedla hlavu. "Jsem Elsie, Elsie Daltonová."

To jméno projelo Calebem jako blesk. Daltonová.

V Kingsportu nebylo mnoho Daltonů.

Daltonovi byli jednou z nejvýznamnějších rodin v Kingsportu, jejichž bohatství a vliv pramenily ze společnosti Dalton Corporation. A tahle dívka – Elsie – nebyla nikdo jiný než mladá dědička této rodiny.

Ve srovnání s nimi byla rodina Winslowových sice vážená, ale co do postavení a moci byla o několik lig níže než Daltonovi.

Caleb si okamžitě uvědomil, že se právě zapletl s někým, kdo je pro něj naprosto nedosažitelný.

"Vy..." zakoktal a jeho ramena poklesla. Vrhl na Serenu rychlý pohled, překvapený, že má takové kontakty.

"No dobrá, Sereno," odplivl si hořce a snažil se zachránit si tvář, "dneska máš kuráž. Ale já si to budu pamatovat. Budu čekat na den, kdy se ke mně připlazíš zpátky po kolenou." S těmito slovy se Caleb otočil a odrazil pryč, zatímco jeho ústup byl opředen ponížením.