Když svůj příspěvek dotáhla k dokonalosti, Bianca ho zveřejnila na všech sociálních sítích, na které si jen vzpomněla. Spokojeně se opřela a sledovala, jak se hrnou komentáře. Lidé jí v podstatě lízali boty, rozplývali se nad jejím okouzlujícím životem a zahrnovali ji závistí.

Vtom vešla služebná se zprávou, že se Tiberius a ostatní vrátili. Bianca si rychle strčila telefon do kapsy a spěchala se podívat, co se děje.

Dole přistoupila Valeria k Tiberiovi, jakmile ho spatřila. „Jak to šlo? Zlato, neměl ses dneska setkat s Wyattem Langdonem?“ zeptala se s hlasem plným obav.

Tiberiova tvář byla temná jako bouřkový mrak. „Ani mi o tom nemluv,“ postěžoval si. „Ten Langdon se úplně obrátil proti nám. Nejenže odmítl mluvit o obchodech, ale ještě nám zabouchl dveře před nosem a rovnou nás prohlásil za nepřátele! Nemám tušení, co jsme udělali, že jsme ho takhle naštvali.“

Valeria byla také šokovaná. Zamračila se, myšlenky se jí honily hlavou, ale brzy se jí v očích rozzářil nápad. „To nedává smysl. Že by se k nám Wyatt Langdon tak najednou otočil zády? Za tím musí být někdo v pozadí, kdo to celé rozdmýchává.“

„Neříkej...“ Její slova upoutala pozornost Tiberia i Daria, kteří už tak kypěli vztekem.

„Ale kdo by měl na Atlantis Group takový vliv?“ zapochyboval Tiberius.

„Ať už je to kdokoli, neprojde mu to!“ zavrčel Darius. „Donutím je zaplatit.“

Valeria byla zjevně ustaraná. „Co budeme teď dělat?“ zeptala se a uvědomila si, že rodina Vanceových má vážné potíže. „Tolik společností od nás odstoupilo.“

„Soustřeďme se na to, co můžeme ovlivnit. Stále nás může podpořit rodina Winslowových.“ Tiberius se na chvíli zamyslel a pak pevně odpověděl: „S Biančiným zasnoubením s Calebem Winslowem můžeme naši situaci stabilizovat. Podpora Winslowových by byla k nezaplacení.“

„Přesně tak!“ Všem tvářích se mihl záblesk naděje. Když Bianca ten rozhovor vyslechla, neubránila se pocitu sebeuspokojení.

Slyšela, jak lidé jejího budoucího snoubence nazývají „Caleb Krasavec“ z rodiny Winslowových – hezký, kultivovaný a na hony vzdálený tomu mrzákovi z rodiny Montellových.

‚No, Serena ať si s tím invalidou klidně zůstane, když chce,‘ pomyslela si Bianca, ‚ale já se provdám za dokonalého gentlemana a vmetu to její štěstí rodině Montellových přímo do tváře.‘

„Dobrá tedy. Zavolejte Winslowovým a pozvěte je na oběd, abychom to probrali,“ nařídil Tiberius. „Je čas, aby se Bianca s jejich mladým pánem seznámila, ne?“

*****

Jakmile se Serena vrátila domů, opatrně vybalila věci, které přinesla.

„Sereno, co to všechno je?“ zeptala se Lenora a přistoupila blíž.

Serena vzhlédla, usmála se a dál se věnovala nastavování přístroje. „Mami, to je rehabilitační stroj. Přivezla jsem ho dneska z nemocnice. Nanesla jsem na tátu nějaké léky, ale tohle potřebuje, aby se uzdravil rychleji.“

Lenora se naklonila blíž a prohlížela si přístroj se směsicí zvědavosti a obav. Vypadal složitě – rozhodně nebyl levný. „Sereno, to muselo stát spoustu peněz, že?“

Serena zavrtěla hlavou s uklidňujícím úsměvem. „Neboj se, mami. Je to z druhé ruky. Jeden můj spolužák ví o naší situaci a rozhodl se mi ho zasponzorovat. Dostala jsem ho zadarmo.“

Lenořina ramena se uvolnila a zhluboka si oddechla. „Uf, to ráda slyším. Tvůj přítel zní jako opravdový anděl. Někdy bys ho měla pozvat k nám – třeba mu uvařit jídlo jako poděkování...“

Dál štěbetala, zatímco pomáhala Sereně přístroj sestavit, a rukama trochu neobratně manipulovala se součástkami.

„Dobře, pojďme teď tátu postavit!“ řekla Serena a ve tváři se jí zračilo nadšení.

Lenořiny oči se rozzářily a spěchala na pomoc. „Nemůžu tomu uvěřit! On se opravdu znovu postaví!“

Obě přistoupily k Desmondovi a pomohly mu zaujmout správnou polohu. Serena ho do přístroje připoutala a ujistila se, že je všechno bezpečně upevněné.

„Tati, ruce už se ti hýbou. Stačí jen používat tenhle stroj a pomalu zapojit nohy,“ řekla Serena veselým hlasem. „Nebude to stát tolik úsilí. Když budeš cvičit každý den trochu, budeš co nevidět zase na nohou!“

Desmond se sevřel stroje, nohy se mu třásly, když jimi začal pomalu pohybovat. Pokrok byl bolestivě pomalý a každý krok připomínal výstup na horský vrchol.

„Tati, ze začátku to bude těžké, ale pak to půjde snáz. Jen vytrvej!“ Serena z něj nespouštěla ostražitý zrak a povzbudivě ho fandila.

„Dobře,“ zablýskl Desmond zuby a překonával bolest. „Moje dcera je tak obětavá. Kvůli tobě to zvládnu.“

Lenora se pohybovala poblíž a opatrně na Desmonda dohlížela, zatímco si trénoval chůzi.

„Mimochodem, Sereno,“ zeptala se Lenora, „mladý pán z rodiny Mercerových je v pořádku, že? Neodvezla jsi ho do nemocnice na operaci?“

„Je v pořádku,“ odpověděla sebevědomě Serena. „Operace proběhla velmi dobře.“

„Sereno, jsi úžasná!“ Lenora zářila a v očích se jí leskla pýcha.

Než však stihly příliš slavit, přerušilo je hlasité zaklepání na dveře. Vtrhl dovnitř soused Mitch s panikou ve tváři. „Lenoro! Je tu malér. Něco se stalo.“

Serena a Lenora se vrhly ke dveřím. „Mitchi, co se děje?“

„Jde o Branta. Zatkli ho poldové!“ vydechl Mitch.

„Cože? Jak se to stalo? O co jde?“ zalapala po dechu Lenora a hlas jí poplašeně stoupl.

„Jace ze stavby obvinil Branta, že ukradl nějaký materiál a pokusil se ho prodat. Poprali se.“ Mitchova slova ze sebe chrlil v chvatu. „Víte, jakou má Brant sílu – srazil Jace do bezvědomí. Jace je teď v nemocnici a policajti našli ukradené zboží u Branta. Na místě ho zatkli!“

Lenora o krok ucouvla a tvář jí zbledla. „Ach ne, můj drahý synu...“ Zavrávorala, jako by z ní ta zpráva fyzicky vyrazila dech.

„Mami, neboj se. Postarám se o to,“ řekla rychle Serena a vykročila vpřed, aby ji podepřela.

„Ty? Jak to chceš napravit?“ Lenora nevěřícně zavrtěla hlavou a podívala se na dceru, jako by přišla o rozum.

Serena opětovala její pohled s pevným, odhodlaným výrazem. „Nedělej si starosti. Dostanu Branta ven. Jedu na stanici zjistit, co se stalo, a navštívit ho. Prostě mi věř!“

Rychle opustila dům a vydala se na stanici. Lenora ji sledovala, jak odchází, a zmocnil se jí zvláštní pocit klidu.

‚Moje dcera Serena je tak sebevědomá...‘ pomyslela si. ‚Poprvé mám pocit, že někdo v rodině bere věci do vlastních rukou.‘

Na policejní stanici Serena pozorně poslouchala policisty, jak vysvětlují situaci, a pak zamířila za Brantem.

Když ji Brant uviděl, na tváři se mu roztáhl připitomělý úsměv. Zasmál se a poškrábal se na hlavě. „Ahoj, Sereno, tak rád tě vidím! Neboj se, jsem v pohodě. Srazil jsem ty chlapy úplně sám!“

„Brante, hlavně že jsi v pořádku.“ Serena mu úsměv oplatila. „Takže co se přesně stalo?“

Brantův úsměv pohasl. Sklopil zrak, zjevně nesvůj. „Byl to Jace. Obvinil mě, že jsem ukradl věci ze stavby, ale já nic nevzal. Šikanovali mě, tak jsem se musel bránit.“

Znovu sklopil zrak a tváří mu mihl provinilý výraz, jako by věděl, že udělal něco špatně. „Promiň, Sereno. Je to moje chyba. Asi jsem to zase zkazil...“

Serena se jemně usmála a položila mu ruku na rameno. „Hele, Brante, neudělal jsi nic špatného. Postarám se o to. Brzy budeš venku.“

Když Serena vyšla z policejní stanice, nechala se od Mitche dovést na staveniště.

„Sereno, tvému bratrovi ukřivdili. On by nikdy nic neukradl!“ trval na svém Mitch.

„Já vím. Plně Brantovi věřím. Není možné, aby něco takového udělal,“ odvětila Serena věcným tónem.

Mitch jí věnoval chápavý pohled a uvědomil si, že má pravdu. „Jo, asi máš pravdu. Není to zrovna nejostřejší tužka v penále – je prostoduchý, přímočarý a není v něm ani špetka falše. Asi si ani neuvědomil, že se ten materiál dá prodat za peníze.“

„Přesně tak. Proto ho někteří lidé za jeho zády využívají. Ale tváří v tvář moc dobře vědí, že si s ním nemají zahrávat.“ Serena přikývla se zamyšleným výrazem. „A teď mě vezmi k němu.“

Brant měl na stavbě vlastní provizorní pokoj na ubytovně, kde si dělníci mohli odpočinout, zejména během přesčasů.

Když dorazili do jeho pokoje, Serena okamžitě začala prohledávat krabici pod postelí. Vytáhla z ní pár náhodných drobností, ale ukradené zboží se nikde nenašlo.

Serena přimhouřila oči a přelétla pohledem po pokoji. „Vypadá to, že ukradené věci už odnesli,“ zamumlala si pod vousy, pak vyšla ven a rozhlédla se po ubytovnách. „To tady nemají žádné kamery?“