Mitch přikývl: „Jo, nějaké záznamy tu jsou, ale manažer říká, že jsou teď všechny porouchané. Nikdo nemůže dokázat, že je Brant nevinný.“

„Chápu. Ponořím se do toho hlouběji. Mitchi, můžeš manažerovi říct, ať na dnešní odpoledne domluví schůzku?“ zeptala se Serena, zatímco očima pročesávala okolí.

„Jasná věc,“ odvětil Mitch a odešel ode dveří.

Serena se chvíli procházela, předstírala ležérnost, ale zůstávala ostražitá. Vytáhla telefon a začala se nabourávat do kamery.

Na vteřinu přelétla očima záznam a jak se dalo očekávat, kamery někdo sabotoval. „Žádné překvapení,“ zamumlala si pro sebe.

Ale to ji nemohlo zastavit. Párkrát ťukla a měla to vmžiku opravené. O minutu později na obrazovce bliklo: Oprava dokončena.

Zrovna když se chystala podívat se na to blíž, zabzučel jí telefon. Volali z nemocnice a oznamovali jí, že se Declan probudil.

Bylo ještě brzy odpoledne, takže si Serena usmyslela, že se nejdřív zastaví v nemocnici. Našla Declanův pokoj a nakráčela dovnitř s vědoucím úšklebkem.

„Jak se cítíš?“ zeptala se a pohlédla na Declana, který byl vzhůru a opíral se na posteli.

Declanovy rty se zkroutily do úsměvu. „O moc lépe než předtím,“ řekl. Předtím si připadal, že je na prahu smrti, a sotva se držel. Ale teď si konečně připadal, že zase žije.

„Mimochodem, protože jsi potřeboval operaci, musela jsem ti oholit hlavu,“ podotkla Serena a s potutelným úšklebkem si měřila jeho holou lebku.

Declan jen pokrčil rameny. „To je mi fuk.“

O svůj vzhled se nestaral už celé věky. Měl na práci řešení větších problémů. Když o něj pečovala jeho služebná Brenda, nikdy mu vlasy ani nepřistřihla. Lezly mu v nich vši.

Ale od té doby, co se o něj začala starat Serena, se cítil čistý, nasycený a celkově mnohem lépe.

„Ale vážně, s tou holou hlavou jsi docela roztomilý. Ale trochu jsi zhubl,“ škádlila ho Serena. „Až bude po operaci, na řadu přijde rehabilitace a budeš jako rybička.“

Declan jí věnoval kamenný pohled. „Snažíš se být milá, co? No dobře, beru to.“

Uvažoval, zatímco sledoval, jak Serena zvedá zprávu. Upřímně řečeno, nečekal, že na něj bude tak milá, zvlášť po tom všem, co se stalo. Byl zvyklý na to, že ho lidé vnímají jako přítěž.

‚Ona je vážně něco výjimečného,‘ pomyslel si.

„Mimochodem, musím ti říct ještě něco. Tvoje ledviny nevypadají zrovna nejlíp,“ upozornila ho Serena, letmo pohlížejíc do zprávy.

Declan zamrkal: „Cože?“

„Našla jsem v tvém krevním obraze stopy po prášcích na spaní. Polykal jsi prášky na spaní? A ne jen tak občas – vypadá to, že je bereš už delší dobu,“ řekla Serena hlasem klidným, ale se špetkou obav.

Declan se zamračil. „Nevím. Já sám jsem je nikdy nebral, ale když se o mě starala moje služebná, prostě jsem měl pořád pocit, že každou chvíli usnu.“

Serena se zamračila ještě víc. „Věděla jsem to. Musela ti tajně přidávat prášky do jídla nebo pití.“

„Jsi si jistá?“ Declanovi ztemněla tvář a ruce se mu sevřely v pěst. ‚Co za zvráceného člověka by něco takového udělalo?‘ pomyslel si.

Serena přikývla a oči měla vážné. „Zdrogovala tě. Kdybys v tom pokračoval, co nevidět by ti selhaly ledviny, a to tě mohlo zabít.“

„Dá se to vyléčit?“ V Declanově obvykle drsném vystupování se objevila vzácná trhlina.

Serena mu věnovala uklidňující úsměv. „Neboj, není to tak hrozné. Bral jsi je jen asi rok. Tvoje ledviny nejsou úplně v háji. Až se tvoje tělo zotaví, seženu ti nějaké léky, které ti pomůžou. Budeš v pořádku.“

Declan si dlouze povzdechl, když ucítil, jak z něj spadl kámen. „Díky! Není divu, že jsem měl pořád pocit, jako by mi měla hrudník každou chvíli explodovat. Asi si se mnou někdo nepěkně zahrával.“

„Bolesti na hrudi?“ Serena překvapeně zvedla obočí a začala jeho zprávu zkoumat podrobněji.

„Co ten výraz?“ zapochyboval Declan.

Serenin výraz přešel z ustaraného do vážného. „Ukaž. Potřebuji vzorek krve.“

„Vzorek krve?“ Declan se zhluboka nadechl a natáhl ruku. Neměl tušení, co hodlá najít, ale pokud to bude něco podobného jako ostatní překvapení, která už odhalila, bude lepší to nechat na ní.

Serena ho píchla do prstu a odebrala mu kapku krve. „Dneska odpoledne mám nějaké vyřizování. Zůstaň v nemocnici, budou na tebe dohlížet. Za pár dní tě odvezu domů.“

Declan se na ni pousmál. „Nemusíš si o mě dělat starosti. Nehodlám se zvednout a někam utéct.“

Serena s lehkým úsměvem přikývla. Zjistila, že je Declan v poslední době mnohem vlídnější.

Při odchodu z nemocnice měla Serena v plánu sejít se s manažerem stavby sama, ale Quinn a Tobias trvali na tom, že půjdou s ní.

„Sereno, slyšela jsem od Mitche, že za druhou stranou stojí velcí hráči, jako ten pan Hayes. Nechceme tě tam pustit samotnou,“ řekla Quinn.

„Jo, stojíme za tebou, ale musíme držet při sobě. Kdo tě ochrání, když se něco pokazí?“ trval na svém i Tobias.

Serena se na ně polovičatě usmála. „Já se o sebe postarám. Vy dva zůstaňte doma.“

„Jsme rodina. Postarají se o tebe, Sereno. Nech Tobiase a Quinn, ať ti pomůžou,“ strachovala se i Lenora.

Serena si povzdechla. „Dobře, dobře. Nechám vás jít se mnou,“ řekla, ale pocítila uspokojení. ‚Tohle se možná nazývá rodina,‘ pomyslela si.

Zanedlouho dorazili k Ironclad Construction. Strážní u brány je pustili dál, jakmile si ověřili, o koho jde.

„Pojďte. Pan Hayes vás očekává,“ řekli strážní.

Tobias a Quinn si vyměnili pohled a nervozita z nich přímo sálala. Následovali Serenu budovou, až nakonec vešli do luxusní konferenční místnosti. Hlídaly ji řady vážně se tvářících bodyguardů v černém.

Druhá strana zjevně neponechávala nic náhodě. Když to Quinn uviděla, sevřela Tobiasovi ruku a její úzkost se dala krájet.

Tobias se naproti tomu snažil tvářit nenuceně, ale žaludek se mu svíral.

Serena ale vypadala, jako by se procházela do kavárny. Klidná, vyrovnaná, bez sebemenšího náznaku obav. Došla až do čela stolu, kde seděl muž něco přes třicet. To byl pan Hayes, chlápek, co stál za Jacem.

„Takže vy jste Brantova rodina?“ zeptal se pan Hayes a zkoumavě si je prohlížel s líným zájmem.

„Jo, Brant je náš bratr,“ odpověděl Tobias.

Rty pana Hayese se zkroutily do úsměvu, ačkoli k očím mu nedosáhl. „No, no. Nečekal jsem rodinné setkání. To by mohla být zábava. Takže, kdo tomu tady velí?“ zasmál se a zjevně se vyžíval v moci, kterou nad nimi měl.

Tobias o krok předstoupil, připravený převzít velení, ale Serena ho zadržela a otočila se k panu Hayesovi s chladným úsměvem. „Vlastně,“ řekla, „tomu tady velím já.“

Pan Hayes zamrkal. „Vážně? Myslel jsem, že jsi jen nějaká holka, ale...“ odmlčel se a překvapeně přimhouřil oči.

Poznal, že dívka, která před ním stojí, není jen nějaké naivní děcko. Cítil její vztek. Ale jemu to na nebezpečnosti vůbec nepřidávalo. Stále to byla jen holka.