Rylanovo sevření její paže bylo bolestivě pevné, když ji násilím táhl pryč od verandy, a jeho těžké boty s každým zuřivým krokem vířily oblaka suchého prachu. Mokré, pleskavé zvuky Dravena vyrážejícího svým ptákem do Vesper na oné pohovce pomalu slábly v dálce, pohlceny okolním šuměním večerního větru v korunách stromů. Přesto ten hrůzný, názorný obraz už byl trvale vypálen do popředí Freyina mozku a točil se jí v hlavě jako nekonečný, mučivý filmový pás.

Náhle Rylan prudce zastavil. Otočil se, hruď se mu zvedala potlačovaným vztekem a jeho hrdelní zavrčení prudce roztříštilo to napjaté, dusivé ovzduší mezi nimi.

"Co si sakra myslíš, že jsi dělala, když jsi tam seděla jako husa?" štěkl Rylan, hlas prosycený čistou, nefiltrovanou autoritou alfské krve. Oči mu plály směsicí hlubokého hněvu a silných obav. "To už v sobě nemáš naprosto žádnou sebeúctu?"

Freya tam jen stála, mírně se kymácela na nohou, skelné oči doširoka otevřené a naprosto nevnímající. Její bledá tvář byla zcela bez života, paže jí ochable visely podél těla.

Natáhl se, jeho velké ruce popadly její třesoucí se ramena a silně její křehkou postavou zatřásly. Zoufale se snažil prorazit ten neproniknutelný šok z názorné zrady, jíž byla právě svědkem. "Ohluchla jsi? Odpověz mi, Freyo! Na co jsi čekala? Čekala jsi, až ji Draven dopíchá, vytáhne ptáka a zapne si kalhoty, aby ti milostivě poskytl nějaké ubohé vysvětlení toho, co se děje? Opravdu si myslíš, že pro to, co jsi právě v tom domě viděla, existuje jediné logické ospravedlnění?"

Freyina mysl se zběsile točila mimo kontrolu, v základu neschopná zpracovat realitu situace. "Musí existovat," zašeptala a její hlas, který se zlomil, zněl jako u vystrašeného dítěte. "Draven by mi to neudělal. Prostě neudělal. Neřekl, že našel svou družku. Proč by to tajil? Proč by odhaloval své tělo před Vesper a skrýval takovou špínu přede mnou? Vždycky jsem ho podporovala v každém rozhodnutí, které udělal. Možná... možná ho svedla. Možná to byla chyba."

"Když o tom tak přemýšlím," pokračovala a její mysl horečně pátrala po jakékoli výmluvě, aby mohla zůstat v popření, "nepřipadá ti to divné? Ta holka se mým směrem nikdy dřív ani nepodívala, ale v poslední době se chovala tak přátelsky. Jsem si jistá, že to je proto, že se chtěla dostat blíž k mému Dravenovi. Naplánovala to, aby nás rozdělila."

Rylan kypěl vztekem nad její ubohou volbou slov. Zoufale cítil, jak z ní ta zoufalost přímo sálá ve vlnách. "Freyo Hastingsová! Vzpamatuješ se už konečně?" zařval Rylan a jeho prsty se jí zaryly hlouběji do klíčních kostí. "Myslíš si, že to, co jsi viděla v tom domě, byl nějaký propracovaný scénář? Draven, tvůj nejlepší přítel, muž, o kterém sis myslela, že ti snese modré z nebe, byl—"

Rylan se uprostřed věty náhle zarazil. Ta naprostá, roztříštěná prázdnota v jejích skelných očích způsobila, že zbytek jeho drsných slov mu bolestivě uvízl v hrdle. Bylo to naprosto jasné. Bez ohledu na to, jaké zoufalé, vymyšlené lži si Freya namlouvala, aby se vyrovnala s traumatem, její mysl a srdce už přesně věděly, co se stalo. Její hluboce se třesoucí tělo, které se nekontrolovatelně chvělo jako list chycený v hurikánu, bylo nepopiratelným důkazem její roztříštěné reality.

"Řekni své vlčici, ať převezme kontrolu," řekl Rylan a jeho tón klesl ze zuřivého štěknutí k drsné, zoufalé prosbě. "Prosím, Freyo. Nech Maeve, ať ti pomůže. Vím, že jsem ti v minulosti nebyl tou nejlepší oporou, ale vyslechni mě jen pro tentokrát. Tohle je jediný způsob, jak můžeš tyhle emoce právě teď přežít, jinak se bojím—" Rylan tu chmurnou myšlenku nedokázal ani dokončit.

Pevně ji držel za paže, silně zatínal zuby, protože její tělo nepřestávalo s prudkým třesem. Psychologická hráz praskala pod obrovským tlakem pravdy.

"Strašně to bolí," zakňourala Freya nakonec, když absolutní agónie prolomila její otupělou fasádu. Její hlas se roztříštil na tisíc mučivých kousků. Bylo to úplně poprvé, co po tragické smrti svého otce Gamy otevřeně plakala nebo projevila tak hlubokou zranitelnost.

Bez rozmýšlení Rylan přistoupil blíž a ovinul své silné, svalnaté paže kolem její třesoucí se postavy. Přitáhl si ji těsně k hrudi, pevně ji zezadu objal a fungoval jako masivní, uzemňující fyzický štít, který měl absorbovat její hluboký, přetékající smutek. Bradu si jemně opřel blízko temene její hlavy.

"To přejde. Pššš... Nech to jít," zamumlal Rylan a ze všech sil se snažil uklidnit její lámající se srdce. "Nic vážného se nestalo. Bylo dobře, že nebyl tvůj druh, a svou lásku a náklonnost jste nenaplnili tím, že byste jeden druhého označili, ne? Jsi od něj volná. Můžeš jít dál."

Upřímně, tohle bylo úplně poprvé od jejich nevinných dětských let, co mu dovolila, aby ji takto držel. Kdyby se naskytla jakákoli jiná příležitost, Rylan by se radoval, že má svou nejstarší přítelkyni zpět v náručí, ale ne dnes. Stejně jako její kdysi zářivý úsměv, i její současná bolest byla neuvěřitelně nakažlivá. Rylan fyzicky cítil, jak se těžké, dusivé vlny smutku přenášejí přímo z její duše do jeho. Jeho vnitřní vlk odváděl mizernou práci v tom, aby ho chránil před jejím smutkem, a intenzivně zachycoval její naprostou bezmoc.

Její vzlyky se rozléhaly tichým večerem, byly hlasité, drásavé a naprosto srdcervoucí. Rylanovo hluboké, ochranitelské vrčení nepřetržitě dunělo v jeho široké hrudi a vibrovalo jí do zad v zoufalém pokusu ji upokojit.

Samotná hlasitost toho rozruchu – její mučivé nářky a jeho obranné, teritoriální vrčení – rychle přitáhla pozornost členů smečky pracujících na nedalekých pozemcích. Muži a ženy přerušili své úkoly, upouštěli nástroje i košíky a otáčeli hlavy k okraji lesa. Davem se prohnal šepot a ze všech stran se rychle blížily kroky, aby ten rozruch prozkoumaly.

Těžké dřevěné dveře hlavního domu smečky se rozletěly a konečně se objevil Draven, spěšně si upravující oblečení. Rychle kráčel do středu shromažďujícího se davu, jeho matka, bývalá Luna smečky Slonovinového měsíce, úzkostně spěchala za ním.

"Co se to tu děje?" dožadoval se Draven s chladnou autoritou a jeho pohled přejížděl po davu, dokud nespočinul na dvojici na okraji lesa. Oči mu okamžitě ztemněly, když uviděl Rylana, jak Freyu pevně svírá v náručí, zatímco ona vypadala neuvěřitelně slabá, poražená a zlomená.

"Synu, co se to děje?" zeptala se Dravenova matka a s rozšířenýma, zmatenýma očima se dívala střídavě na syna a na plačící dívku. "Proč Rylan říká, že jsi Freyee ublížil? Co jsi udělal?"

Draven se odmlčel a čelist mu mírně zacukala. V obličeji se mu na okamžik mihl záblesk paniky. Rychle se ovládl a nasadil masku ledové lhostejnosti. "Jsem si jistý, že je jen smutná, protože dnes navštívila otcův hrob," pronesl Draven chladně a odmítavým mávnutím ruky zahnal obavy davu. "Nech ji být, Rylane. Děláš scénu z ničeho."

Rylanovi se krev začala vařit až do výbušné zuřivosti. Rozzuřeně předstoupil a postavil se mírně před Freyu, aby ji chránil před Alfovým toxickým, prolhaným pohledem. Nehodlal dovolit, aby tenhle bastard zametl své špinavé činy pod koberec.

"Chceš tím říct, že jsi před pár okamžiky nebyl na tom statku a neměl sex s Vesper?" zaduněl Rylanův hlas jako hrom, dost nahlas na to, aby to krystalicky čistě slyšel každičký člen smečky. "Protože to je přesně to, co právě viděla na vlastní oči!"

Shromážděným davem se rozlehlo hlasité lapaní po dechu. Šokovaný šepot se prohnal mezi členy smečky, když zírali na svého budoucího Alfu. Dravenovy oči se nepatrně rozšířily, což byla mikroskopická trhlina v jeho arogantní, vyrovnané fasádě, ale on rychle zatnul zuby a odmítl ukázat slabost.

Freya posbírala každičkou unci své zbývající odvahy a hřbetem třesoucích se rukou si otřela slzami smáčené tváře. Vystoupila zpod Rylanova ochranného stínu, nohy těžké jako olovo. Její podlité, oteklé oči se zapíchly do Dravenovy tváře. Kdyby Vesper byla jeho předurčenou družkou, možná by nakonec našla způsob, jak mu odpustit, že se s ní vyspal. Pouto druhů bylo posvátné, neodolatelné puzení navržené samotnou Měsíční bohyní; nešlo proti němu bojovat. Ale ona to musela vědět. Musela položit tu jednu zoufalou otázku, která by mohla případně omluvit jeho hrůzné činy.

"Je Vesper tvá družka, Dravene?" zašeptala Freya, když konečně našla odvahu oslovit toho obřího slona v místnosti. Její třesoucí se hlas prořízl absolutní, těžké ticho na pozemcích smečky.

Draven si vyčerpaně, hluboce podrážděně povzdechl a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy, jako by on byl tou obětí, kterou někdo obtěžuje. Rozhlédl se po přihlížející smečce, s pevně sevřenou čelistí. "Není," odpověděl suše.

Následné těžké ticho se mučivě vleklo. Freyino srdce divoce bušilo do žeber, byla naprosto zmatená a krvácela. Neexistoval absolutně žádný tlak pouta druhů, který by ho nutil do té postele. Bylo to čistě jeho vlastní vědomé jednání. Rozhodl se ji zradit z čistého chtíče. To zjištění bolelo ještě víc než prvotní šok.

Než stačila bolest z té myšlenky plně vstřebat, Draven otevřel ústa a upustil zdrcující, svět bořící odhalení, které zmrazilo samotný vzduch v jejích plicích.

"Skutečně jsem na své narozeniny našel svou družku," přiznal Draven a jeho hlas se jasně nesl nad tichým davem. Oči se mu zapíchly do Freyiných, zcela postrádající to jemné teplo, které jí dříve projevoval. "Ty jsi má družka."

To přiznání zasáhlo Freyu jako masivní blok pevného ledu a zmrazilo krev v jejích žilách. Čelist jí úplně spadla. Dech byl prudce vyražen z jejích plic. Nedávalo jí to ani za mák smysl. Ona byla Dravenovou družkou? Tak co tam sakra dělal, když na pohovce píchal nějakou jinou holku? Co se mu přesně honilo hlavou? Když věděl, že jsou druhové, proč jí to neřekl ve chvíli, kdy mu před měsíci bylo osmnáct?

Dravenova šokující slova nejen paralyzovala Freyu a Rylana, ale úplně ohromila všechny ve smečce. Šepot explodoval do plnohodnotného horečného štěbetání.

"Co jsi to sakra právě řekl?" dožadoval se Rylan a jeho hlas byl plný vražedné nedůvěry, když přistoupil k Alfovi.

"Ona je má družka," zopakoval Draven pevně, udělal krok k Freye a zvedl ruce v ubohém pokusu ji uklidnit. "Ale já ne—je to složité, dobře? Zkus to pochopit."

Natáhl se, prsty směřovaly k jejím bledým tvářím, v úmyslu ji uklidnit a udržet kontrolu nad situací před přihlížející smečkou.

Vyděšená a hluboce zrazená naprostou zlomyslností jeho dlouhodobého podvodu Freya zvedla ruku a vlepila mu facku vší silou, kterou v sobě měla. Hlasitý, ostrý třesk její dlaně dopadající na jeho tvář se rozlehl jako výstřel po mýtině. Dravenova hlava se prudce otočila na stranu. Zůstal tam stát, zmrazený v naprostém šoku, zatímco celá smečka sborově lapala po dechu hrůzou nad tím, že Gama uhodila jejich Alfu.

Hluboko v její duši vlčice Maeve naříkala v mučivém žalu, který vháněl slzy do očí. Ta duchovní bolest byla tak silná, že Freya měla pocit, jako by jí hruď rozrývaly neviditelné, zubaté drápy. Maeve vyla a mlátila sebou v hranicích Freyiny mysli. Vnitřní vlčice byla zdrcená z toho, že její druh úmyslně vložil svého ptáka do jiné samice, když patřil výhradně jim.

Maeve uvnitř naříkala a vyla tak hlasitě, že se Freya upřímně bála, že úplně přijde o rozum. Srdce se jí rozbilo na milion neopravitelných kousků.

"Byla jsem smutná a naštvaná, protože jsem si myslela, že mě můj nejlepší přítel zradil a neřekl mi něco tak důležitého," zavrčela Freya a hlas se jí třásl surovou, výbušnou zuřivostí. Přes řasy jí přetekly slzy naprosté, nefiltrované zrady. "Myslela jsem, že člověk, kterého jsem milovala celý život, v sobě nenachází sílu říct mi pravdu o svých citech. Ale ty jsi byl můj druh?! Celá tahle láska, kterou jsem k tobě cítila, tahle nekončící, magnetická přitažlivost, byla proto, že jsi byl můj druh! A ty jsi o tom všem věděl, ale rozhodl ses mlčet, zatímco jsi píchal s někým jiným. Jak se opovažuješ, Dravene?!"

Draven pomalu zvedl ruku a masíroval si pálící čelist. Něžná, omluvná fasáda, kterou nosil, naprosto roztála a odhalila chladné, vypočítavé monstrum pod ní. Těžce si povzdechl a upustil od veškeré přetvářky. "Promluvíme si o tom doma, ano? Nedělejme tady přede všemi zbytečný poprask. Pusť ji, Rylane," přikázal Draven a do své poslední věty vložil autoritativní alfskou sílu.

"Proč doma?" zakřičela Freya a ten zvuk jí rozedřel hrdlo do krve. "Chci, aby všichni znali přesnou pravdu! Proč jsi s ní měl sex? Kdyby šlo jen o fyzickou stránku, věděl jsi, že jen čekám na to, až se navzájem poznáme jako druhové, a nic by nám nezabránilo se spojit! Tak jaký je důvod?!"

Freya na něj zírala, ztěžka oddychovala a najednou jí ty děsivé kousky skládačky zapadly do sebe. Kdyby to byl kdokoli jiný, těžko by se to odvozovalo. Ale Freya znala Dravena až příliš dobře. Vesper se do smečky Slonovinového měsíce přistěhovala teprve před pěti měsíci. Kdo přesně Vesper byla? Byla to nemanželská třetí dcera Alfy ze sousední smečky. V žilách jí kolovala žádaná, bohatá alfská krev. Navzdory své nelegitimnosti bude mít vždy prestižní titul dcery Alfy.

Když došlo na papírové srovnání jich dvou, Freya jí absolutně nemohla konkurovat. Byla jen dcerou truchlícího Gamy. Bylo to proto, že si Draven vybral ji? Nebylo to jen fyzické nutkání ovládnout své touhy; kdyby šlo jen o sex, mohl si vybrat kohokoli. Nevybral si ani tu nejhezčí nebo nejvíc sexy holku ve smečce, což byla Tahlia. Vybral si speciálně Vesper.

"Je to kvůli moci," odpověděla Freya na svou vlastní otázku, a hlas jí klesl do dutého, strašidelného šepotu, jak se jí ta nechutná realita usazovala v kostech.

Draven naprosto odhodil svou jemnou fasádu a chladně a vypočítavě přiznal svůj skutečný, chamtivý motiv. Přestal předstírat, že je ten hodný.

"Máš pravdu. Je to kvůli moci," ušklíbl se Draven a shlížel na ni s absolutním, nefiltrovaným pohrdáním. Ani neucukl, když kolem nich smečka úzkostlivě švitořila. "Chci, aby byla mojí Lunou, a ona má o tu pozici stejný zájem. Takže nevidím důvod, proč bych měl být násilím spárovaný se slabým Gamou, který nedělá absolutně nic jiného, než že pláče nad vlastním smutkem."

Rylan udělal vysoce výhružný krok vpřed, pěsti měl tak pevně zatnuté, že měl klouby bílé jako kost, ale Draven ho ignoroval a dál upíral svůj krutý, blahosklonný pohled výhradně na Freyu. Degradoval ji na ubohé, špinavé břemeno před očima všech, které znala.

"Když tě Rylan šikanuje, brečíš. Když ti někdo řekne trochu zlou věc, brečíš. Když si vzpomeneš na mrtvého otce, nebo rozbiješ obyčejnou věc, neděláš nic jiného, než že brečíš, a to mi neustále leze na nervy," vypočítával Draven bezcitně a vypouštěl její nejhlubší zranitelnosti do větru. "Nemůžu mít jako Lunu takovou slabošku, jako jsi ty. Ale respektoval jsem naše dlouhé dětské přátelství, a to je přesně ten důvod, proč jsem ti neřekl o poutu druhů, s ohledem na tvou ubohou emocionální situaci."

Ačkoli Rylan Dravena kvůli jeho arogantnímu chování v minulosti zrovna dvakrát nemusel, nedokázal upřímně uvěřit, že tam jeho budoucí Alfa stojí a říká něco tak odporně podlého své vlastní předurčené družce.

"Když Měsíční bohyně spáruje dva lidi," odplivl si Rylan a hlas se mu třásl jedem, "nedělá to proto, aby se z nich stal ten nejmocnější politický pár všech dob. Dělá to proto, že ti dva lidé mají doplňovat duši toho druhého, ty arogantní debile."

Draven se zasmál temným, zlomyslně arogantním zvukem, který tahal Freyu za uši. "No, mrzí mě, že zklamu, ale tak křehkou bačkoru si za družku vzít nemůžu. Nicméně jsem velkorysý Alfa. Nevyháním ji ze smečky. Může tady žít zadarmo. Může dokonce zůstat i jako moje podřadná milenka, a občas si užít mou fyzickou náklonnost a pozornost, když po tom zatoužím. Ale to je absolutně to nejvíc, co pro ni můžu udělat."

Samotná drzost jeho nabídky visela ve vzduchu, zvracející a podlá. Jeho arogantní postoj kapal z jeho slov jako jed. Všem přihlížejícím to bylo naprosto jasné. Bylo mu Freyi líto. Chtěl ji jako špinavé, poslušné tajemství, se kterým by píchal, kdykoli by se mu zachtělo, zatímco Vesper by se pyšnila s korunou.

"Svou Lunu už jsem si vybral. Je to Vesper Fangová," prohlásil Draven hrdě. Usmál se na Vesper, která se samolibě protlačila přihlížejícím davem. Pyšně k němu dokráčela a záměrně mu ovinula ruce kolem krku. Draven se ušklíbl, pevně si Vesper přitáhl za pas a zmocnil se jejích rtů v hlubokém, mokrém, posměšném polibku přímo před Freyou a celou smečkou.

Pokud existovalo poslední, třepící se vlákénko, které se muselo přetrhnout, aby Freyu od něj úplně odstřihlo, pak se o to postarala tahle groteskní ukázka neúcty.

Odmítala už ani vteřinu snášet toto nechutné ponížení a narovnala záda. Zuřivě si otřela oči a tváře a fyzicky zatlačila slzy, které se stávaly samotným zdrojem jejího pokračujícího utrpení. Zhluboka, přerývaně se nadechla a její výraz ztvrdl v pevnou skálu.

"Učinil jsi své rozhodnutí o volbě své Luny," prohlásila Freya a její hlas zazněl s novým, ztvrdlým odhodláním. Oči jí o odstín ztmavly, zbývající slzy na jejích tvářích vypadaly jako kapky krvavého žalu. "Ale já rozhodnu, zda zůstanu, abych byla svědkem této špíny. Nezostudil jsi jen posvátné pouto druhů, naši čistou historii přátelství a mou upřímnou lásku k tobě... zostudil jsi i samotnou Měsíční bohyni. V téhle smečce nezůstanu, abych se dívala na tvou špínu."

Draven se odtáhl od Vesperiných rtů a zlomyslně se ušklíbl Freyině odvážnému, nečekanému vzdoru. Evidentně si užíval ten mocenský pocit, že ji sráží na kolena.

"Ty chceš opustit smečku? Nelíbí se ti má velkorysá lítost a soucit?" posmíval se Draven a oči se mu zaleskly krutou, dominantní alfskou zlatou barvou. "To je naprosto v pořádku. Můžeš odejít, kdykoli budeš chtít. Tahle smečka stejně nepotřebuje nevděčné děvky jako jsi ty."

Udělal krok zpět, napřímil se a připravil se zasadit její již tak zbité duši konečnou, zničující ránu.

"Já, Draven Croft, odmítám Freyu Hastingsovou jako svou právoplatnou družku, budoucí Lunu smečky Slonovinového měsíce, a zbavuji ji všech povinností Luny." Draven se ušklíbl a jeho velitelský hlas se nesl mýtinou jako fyzický rozsudek smrti. "Já, Draven Croft, také odmítám Freyu jako členku smečky Slonovinového měsíce a tímto ji prohlašuji za tulačku."

Hrůzostrašná slova ji zasáhla jako rozjetý nákladní vlak. Uši rvoucí, krev zmrazující výkřik se prudce vydral z Freyiných sedřených hlasivek, když se těžce zhroutila na kolena. Ruce se jí horečně zaryly do hlíny, zatímco celé její tělo vzplanulo v mučivém, neviditelném ohni.

"Aaaaaaaaaaaaaaaaa!" křičela, zvrátila hlavu k obloze, zatímco se jí hlasivky drásaly.

Stočíla se na zemi do pevného, třesoucího se kokonu. Připadalo jí, jako by jí do žil vstříkli vařící kyselinu. Přetnutí posvátného pouta druhů bylo dostatečně mučivé samo o sobě, ale Draven použil svůj alfský příkaz jako zbraň a ve stejném okamžiku jí násilně odtrhl vazby na smečku. Brutálně spálil její jediné zbývající duchovní spojení se zesnulými rodiči a bez špetky milosrdenství jí amputoval samotnou identitu. Nyní, když byla oficiálně prohlášena za tulačku, bude trvale vyhoštěna z území. Už jí nikdy nebude dovoleno ani navštívit hroby svých rodičů. Z očí jí nekontrolovatelně tryskaly slzy nevídané fyzické a emocionální agónie.

Každičký člen smečky, který byl svědkem této děsivé scény, pocítil vůči dívce nevolnost vyvolávající vlnu sympatií. Přestože byli vycvičeni k tomu, aby akceptovali rozhodnutí svého Alfy, vzít jí domov a zároveň zlomit její pouto družky byla bezprecedentní, nechutná krutost.

Bývalá Luna smečky tam stála v naprostém šoku, s rukama na ústech. Nikdy by si nepomyslela, že by její vlastní syn udělal něco tak zlomyslně krutého nevinné dívce, s níž vyrůstal. "Dravene—" začala namítat, ale Draven k ní prudce otočil hlavu a zpražil ji tak zuřivým varovným pohledem, že okamžitě sklopila zrak, vyděšená k mlčení.

Rylan sledoval tu děsivou scénu, která se před ním odehrávala, a srdce se mu silně chvělo pro dívku házející sebou v prachu. Vždycky věděl, že je Draven rozmazlený, nevděčný spratek, ale nikdy si ani ve svých nejdivočejších nočních můrách nepředstavoval, že by tenhle Alfa mohl být v jádru tak hluboce zlý.

Mučivá bolest z odmítnutí bude Freyino tělo drásat ještě nejméně dvacet čtyři hodin, dokud se zpřetrhaná pouta zcela nerozpadnou a ona plně nepřejde v tulačku. Zhnusený nad veškerou míru se Rylan vyřítil vpřed. Padl na kolena do hlíny, vsunul své silné, svalnaté paže pod Freyinu křečovitě se svíjející postavu a vytáhl její bezvládné tělo ze země.

"Freyo, postav se," zašeptal jí Rylan zuřivě do ucha, zatímco její celou váhu opíral o svůj bok. "Tihle lidé si nezaslouží tě takhle vidět."

Draven, který Rylanovo ochranitelské počínání pozoroval, silně otráveně zatnul zuby. Vždycky věděl o Rylanově tajné péči a skryté náklonnosti k Freye, i když ji Rylan dřív dětinsky šikanoval kvůli pozornosti. Jako muž dokázal Draven oddanou posedlost v srdci jiného muže snadno vyčíst. Vidět, jak se Rylan vrhá po příležitosti hrát si na hrdinu, přimělo Dravena podrážděně zatnout pěsti.

"Nech ji být, Rylane," posmíval se Draven a z jeho hlasu kapalo temné, výhružné varování. "Teď je z ní špinavá tulačka. Jsem si naprosto jistý, že bys nechtěl ztratit své prestižní místo ve smečce jako budoucí Beta jen kvůli tomu, že pomáháš vyhoštěné tulačce, že ne?"

Draven plně očekával, že to varování zabere. Myslel si, že Rylan okamžitě pustí Freyiny ruce, aby si zachoval svou zářivou budoucnost. Ale k Dravenovu absolutnímu šoku Rylan jeho varování naprosto ignoroval a své ochranitelské sevření kolem jejího pasu ještě o něco více utáhl.

"To nebude problém," odplivl si Rylan s čistým, neředěným jedem a jeho hlas se divoce rozlehl přes ohromenou smečku. "Stejně nechci žít ve smečce, kterou vede mocichtivý, podrazácký parchant. Jsem si naprosto jistý, že náš předchozí Alfa, Kipton, by se teď za svého syna neskutečně styděl. Jen se podívej na svou vlastní matku, Dravene. Ani nemůže snést pohled na tebe."

Rylan se znechuceně ušklíbl a zavrtěl hlavou nad tichým davem členů smečky, kteří zbaběle přihlíželi a prostě si to tragické divadlo užívali.

"Čím jsi mi vyhrožoval? Opuštěním smečky, že?" vyzval ho odvážně Rylan, s očima planoucíma intenzivním, neústupným odhodláním. Zvedl bradu, obrátil se k obloze a jeho hlas zaduněl nepopiratelným přesvědčením. "Já, Rylan Cross, odmítám pouto smečky Slonovinového měsíce a tímto se oficiálně prohlašuji za tuláka!"

Freya, která se jen stěží dokázala udržet při vědomí skrze oslepující, sžíravou bolest svých vlastních roztříštěných pout, přinutila své podlité oči dokořán. Pomalu otočila hlavu a podívala se na toho masivního muže, který ji podpíral.

"Úplně jsi zešílel?!" zavrčela na něj Freya a ze rtů jí unikl bolestný, bezdechý protest. Právě kvůli ní doslova zahodil celou svou budoucnost, své dědictví i svou rodinu.

Rylanovo tělo náhle prudce ztuhlo, když mu v hrudi vzplál neviditelný oheň jeho vlastního praskajícího pouta. Protože Rylan byl tím, kdo odmítnutí inicioval, místo aby byl násilím odmítnut, byla jeho bolest menší než polovina toho, co v současné době snášela Freya, ale přesto mu projížděla svaly jako žhavé železo. Navzdory křečovitým bolestem, které svíraly jeho tělo, se na ni podíval a věnoval jí napjatý, nesmírně uklidňující úsměv.

"Cože? Opravdu si myslíš, že se tohohle tyrana zbavíš tak snadno?" zabručel Rylan přes pevně sevřené zuby a donutil úsměv zůstat na tváři, aby ji utěšil. "Ani náhodou."

Rylan se zhluboka, mučivě nadechl, aby se stabilizoval proti vnitřnímu pálení, pokrčil kolena a plynule Freyu celou zvedl ze země. Pevně si ji držel na široké hrudi ve stylu, jakým se nosí nevěsty. Ignoroval zděšené lapání po dechu svých rodičů i šokovaný šepot smečky Slonovinového měsíce, Rylan se obrátil širokými zády k jedinému domovu, který kdy poznal. Zamířil přímo k temným, impozantním lesům, připraven vydat se do nebezpečného neznáma a začít společně jejich zcela nejistý, nový život.