Těžké, oprýskané dřevěné dveře jejich malého pronajatého domku se zničehonic rozletěly dokořán a vytrhly Freyu z dusivého děsu, který jí pevně svíral hruď už od chvíle, kdy opustila univerzitní parkoviště. Právě si dohlédla na krvavý obvaz omotaný kolem ruky a mysl jí v děsivých kruzích těkala k nepopiratelné realitě, že celá její budoucnost spočívá v hluboce nelítostných dlaních Alfy Kaelena.

"Tak co? Máme tu skvělé zprávy!" vtrhl Rylan předními dveřmi, jeho hlas byl hlasitý a neuvěřitelně plný života, čímž okamžitě roztříštil ponuré ticho obývacího pokoje.

Freya zamrkala, rychle stáhla zraněnou ruku dolů a z talíře na lince popadla napůl snědenou sušenku s kousky čokolády, aby vypadala nenuceně. Pozvedla obočí a podívala se na svého nejlepšího kamaráda. "Skvělé zprávy?"

"Ano, zlatíčko," Rylan doslova zářil. Rychle tleskl rukama, přešel k televizi, ležérně vypnul dramatický seriál, na který předtím slepě zírala, a z reproduktorů nechal naplno rozeznít veselou, energickou hudbu. Než Freya vůbec stihla zpracovat jeho náhlý výbuch maniakální energie, Rylan překonal vzdálenost mezi nimi, popadl její nezraněnou ruku a vytáhl ji rovnou na nohy.

"Páni, ty máš ale náladu," poznamenala Freya a z úst jí unikl upřímný smích, když ji strhl do radostné, závratné otočky. Svět kolem ní se rozmazal, když ji Rylan bez námahy zvedl za pas do vzduchu, odstrčil ji a zase si ji přitáhl na hruď do rytmu hlasité hudby.

"Tak dělej, řekni mi taky ty skvělé zprávy," dožadovala se Freya hravě, když se její nohy konečně znovu dotkly vybledlého koberce.

Rylan se zastavil, široce se usmíval od ucha k uchu a hruď se mu námahou lehce vzdouvala. "Hádej, kdo byl vybrán do týmu, který bude reprezentovat univerzitu na Olympiádě?"

Freyiny oči se neuvěřitelně rozšířily a přetrvávající úzkost ze smečky Ebon Thorne jí na okamžik zcela zmizela z mysli. "Vážně? Proto jsi byl posledních pár dní tak zaneprázdněný? Můj bože, Rylane, gratuluju!"

Přemožena čirým nadšením se na něj Freya vrhla a pevně ho objala kolem širokých ramen. Rylan ji zachytil se zářivým úsměvem, bezpečně ji držel, ale po několika vteřinách mu po krku rychle vyrazil sytě karmínový ruměnec, když si jeho mysl uvědomila těsnou blízkost jejího tisknoucího se těla. Tiše si odkašlal a jemně ji položil zpět na zem.

"A dostali jsme taky povolení tu zůstat," oznámil Rylan rychle, hlavně aby odvedl pozornost od svého vlastního bušícího srdce.

Ve chvíli, kdy jeho rty opustilo slovo ‚povolení‘, Freyinin radostný úsměv okamžitě pohasl. Před očima jí prudce probleskla temná, živá vzpomínka na Kaelenův zuřivý, nečitelný pohled. Ten kretén Alfa, který jí z jejího úplně prvního dne udělal absolutní živoucí peklo, byl tím, kdo jim technicky vzato tenhle domnělý klid udělil.

"No tak, copak z toho nemáš radost?" Rylan si všiml náhlé změny v jejím výrazu a jeho vlastní nadějný úsměv zakolísal, když se na ni plný očekávání podíval.

Když si Freya uvědomila, že mu kazí jeho obrovský úspěch, rychle zavrtěla hlavou, aby zahnala temné myšlenky, a na tvář si zpět vpravila masivní, široký úsměv. "Mám takovou radost, že jsem připravená zhltnout trochu dobře propečených lasagní, které uvaříš exkluzivně ty," usmála se hravě.

Rylan se zasmál a zavrtěl nad ní hlavou za její okamžitý pokus donutit ho uvařit jeho specialitu. "Někdy si říkám, že jsem se nestal tvým ochráncem, ale tvým osobním kuchařem," dobíral si ji a otočil se, aby zamířil do maličké kuchyně.

Freya využila hravé chvilky a skočila mu přímo na záda. Rylan pod tou náhlou váhou mírně klopýtl dopředu, než rychle sáhl dozadu a pevně ji chytil pod koleny, aby ji udržel bezpečně na místě.

"To neříkej. Copak mě nerad dobře krmíš? Copak mě nemiluješ?" našpulila Freya hravě rty proti jeho rameni.

Rylan sevřel rty do tenké linky a předstíral bezmocný povzdech. "Samozřejmě, že tě miluju. Vždycky budeš moje kamarádka číslo jedna. A ano, rád udržuju to tvoje roztomilé bříško plné. A teď, mohla bys mi slézt ze zad? Nejsi zrovna lehká," zabručel.

Freya mu tvrdohlavě zabručela nazpět a místo aby ho pustila, ještě víc mu paže utáhla kolem krku. Přestože Rylan předstíral, že ho hluboce otravuje, jak se na něj lepí jako koala, ten hřejivý pocit spokojenosti v jeho hrudi byl nepopiratelný. Miloval, když se chovala tak svobodně.

Smějící se dvojice v teple osvětleném domě však neměla ani tušení, že v temných stínech stromořadí na okraji lesa stojí naprosto nehybně vysoká, impozantní postava. Muž sledoval jejich intimní interakci proskleným oknem a jeho pohledné rysy křivil nebezpečně temný výraz. Jeho obrovské ruce byly podél těla zaťaté tak pevně, až měl klouby čistě bílé, a jeho oči se ve tmě pomalu měnily do naprosto divoké, žhnoucí jantarové barvy.

Freyi po zátylku zničehonic přejelo mrazivé, pichlavé bodnutí vědomí. Byl to neomylný instinkt, že je silně sledována. Okamžitě seskočila z Rylanových zad, její postoj ztuhl a zamířila přímo k oknu. Přimhouřila oči a zadívala se hluboko do temného pásu stromů, ale nikoho schovaného ve stínech nenašla.

Otočila se a její pohled měkce spočinul na Rylanových zádech, když začal vytahovat suroviny z lednice. Rty jí ozdobil vzdálený, hluboce láskyplný úsměv. Rylan si kvůli ní vytrpěl tak neuvěřitelně moc. Vzdal se své prestižní pozice Bety a nechal za sebou celou svou smečku jen proto, aby ji chránil ve jménu přátelství. Teď, když konečně dostával skutečnou šanci na budoucnost, byl vybrán na Olympiádu a zajistil jim povolení k pobytu na území, absolutně odmítala stát se mu překážkou.

To nejmenší, co mohla udělat, bylo tiše snášet jakákoli malicherná, zlomyslná muka, která se na ni Alfa Kaelen a jeho smečka rozhodnou do dne promoce uvrhnout. Kaelen se možná jen tak choval proto, že měl špatnou náladu z celé té situace ohledně vyhnanců. Alfa přece nemůže mít tolik volného času, aby neustále mučil jednoho jediného studenta, ne?

*Dlouho jsem nechávala lidi trpět pod mým dohledem. Už nedovolím, aby úsměv mého přítele pohasl kvůli mně,* slíbila si Freya v duchu zarputile a tiše uzamkla svou hrdost. Přešla k Rylanovi, krátce ho zezadu objala, a když začal vařit, donutila ho tím k láskyplně pobavenému povzdechu.

***

Hned druhý den ve škole byla Freyina železná vůle okamžitě podrobena brutální zkoušce.

Ranní vzduch byl mrazivý, když kráčela k budově, kde měla mít přednášku, hlavu sklopenou a kroky cílevědomě lehké.

"Hej," ozval se náhle hlas přímo za ní.

Freya se zastavila a otočila, a její pohled okamžitě poznal usmívajícího se staršího studenta, kterého se předchozího dne ptala na cestu.

"Dobrý den," pozdravila Freya slušně s malým, zdvořilým úsměvem.

Evander se jejímu zdvořilému tónu zhluboka zasmál a přistoupil o něco blíž. Freya nad jeho pobavením v lehkém zmatku stáhla obočí. "Co je?" zeptala se.

"No, nejsi ty ale roztomilá malá vyhnankyně? Kdo v dnešní době takhle zdraví?" ušklíbl se Evander.

"Na mém pozdravu nevidím nic špatného. Technicky vzato jste na škole starší než já," odpověděla Freya vyrovnaně, protože se nechtěla pouštět do žádného složitého pošťuchování.

"No, to je pravda," připustil Evander nenuceně.

"Tohle by mělo být tady," ukázala Freya směrem k otevřeným dveřím učebny, dychtivá uniknout této interakci. Otočila se a už se chystala překročit dřevěný rám, když Evander zničehonic vymrštil ruku a sevřel její zápěstí ve svěráku. Pevně za ni trhl dozadu a její záda tvrdě narazila do jeho pevné hrudi.

Freya mu obranně vyškubla ruku, otočila se a otevřela ústa, aby se zeptala, co to sakra dělá. Než však její rty opustilo jediné slovo, z horní části zárubně se zřítil těžký kovový kbelík a s obrovskou silou dopadl přesně na místo, kde ještě před vteřinou stála. Po podlaze explodovala masivní vlna mrznoucího ledu a břečky a ostře jí vystříkla na boty.

Freya zírala na roztříštěný led a srdce jí prudce poskočilo.

"Musíš mít svoje smysly ostré, jasné?" varoval ji Evander, věnoval jí zlomyslné mrknutí, než se otočil a ležérně odkráčel chodbou.

Freya se s pevně sevřenou čelistí dívala na jeho mizející záda. "Děkuji. To bylo nečekané," zamumlala si pro sebe a očima skenovala chodbu. "Kdo by něco takového udělal?" Její ostrý pohled se rychle zafixoval na dívce, která stála pár metrů od ní a zírala přímo na ni s neskrývanou zlobou.

Freya se pomalu, zhluboka nadechla a opatrně překročila kaluž ledu, aby vešla do třídy. Tohle nebyl dobrý začátek. Jakožto trénovaná bojovnice měla smysly pro přežití vždy ostré jako břitva. Byla tak rozptýlená Evanderovým pošťuchováním, že z chodby ani nedokázala vyčíst ty nepřátelské vibrace. Zcela polevila v ostražitosti.

Naštěstí to byl jen kbelík ledu. Ale co kdyby to byla kyselina? Co kdyby to byl těžký blok pevného betonu? Vzhledem k masivnímu terči nakreslenému přímo na jejích zádech kvůli jejímu statusu vyhnankyně, bylo polevení v ostražitosti smrtelnou chybou, kterou si prostě nemohla dovolit.

Kráčela uličkou ke svému přidělenému místu u okna. Když natáhla ruku, aby vytáhla žaluzie, v odrazu okna ji zaujal ostrý záblesk kovu. Spolužačka, která seděla o řadu dál, se náhle postavila a plynule vytáhla z kapsy bundy loveckou dýku.

Bez zaváhání dívka vrhla čepel přímo na Freyinu hlavu.

Freyiny bojové instinkty okamžitě vzplály. Snížila těžiště a v pravou chvíli prudce trhla horní polovinou těla na stranu. Ostrá dýka jí agresivně prosvištěla kolem ucha a s hlasitým, vibrujícím *plácnutím* se hluboce zabořila do dřevěného rámu okna.

"Co to sakra?!" vyštěkla Freya, narovnala se a zuřivě na dívku zírala.

"Jejda, nechtěla jsem tě trefit. Mířila jsem na ten strom venku," zalhala dívka plynule a na rtech jí hrál výsměšný úšklebek.

Freyiny ruce se okamžitě sevřely do pevných pěstí, až jí zbělely klouby. Její vnitřní vlčice zavrčela a dožadovala se, aby přešla místnost a rozbila té dívce obličej o lavici. Byla absolutně připravená bojovat. Ale právě když se její svaly stáhly k útoku, živě se jí v mysli mihl Rylanův neuvěřitelně šťastný, zářící obličej ze včerejší noci. *A dostali jsme taky povolení tu zůstat.*

Freya silou povolila pěsti a polkla hustý vztek pálící v hrdle. "To je v pořádku," protlačila ta slova skrz zatnuté zuby a pomalu usedla na své místo.

Sotva se uvelebila na dřevěné židli, ucítila na obnaženém lýtku bizarní, škrábavý pocit, který se rychle pohyboval vzhůru.

"Co to—!!" vypískla Freya a prudce vyskočila ze sedadla. Zběsile si plácla po noze a srazila na podlahu masivního, jedovatého černého štíra. Tvor se rozzlobeně drápal po dlaždicích a ostré žihadlo měl vysoko zdvižené ve vzduchu.

"Zdá se, že se mému mazlíčkovi opravdu líbíš," ušklíbl se chlapec sedící v zadní řadě. Celá třída propukla v hlasité, kruté chichotání a aktivně si plně vychutnávala její absolutní utrpení.

Měli to naplánované. Každý jednotlivý útok byl vysoce koordinovaným úsilím. Ale proč na ni mířili se smrtícím úmyslem? Doslova právě dorazila; ty lidi ani neznala.

"Hej, jsi v pořádku? Ti lidé se někdy dokážou chovat jako obrovští kreténi," zašeptal vedle ní jemný hlas.

Freya otočila hlavu a uviděla sladce vypadající dívku, jak se na ni upřímně usmívá. Freya rychle zanalyzovala její pach. Žádná vlčice. Žádná magie měničů. Člověk.

Okamžitě to pochopila. To byl jediný důvod, proč tito zlomyslní tyrani aktivně nevyužili svou nadpřirozenou rychlost a sílu, aby ji roztrhali uprostřed místnosti. Byli tu přítomni nevinní lidé a akademie přísně zakazovala odhalit jim nadpřirozený svět.

"Jsem v pořádku. Děkuji. Jen jsem nečekala tak srdečné a praktické přivítání," odpověděla Freya a přinutila se k mírně hořkému úsměvu.

Lidská dívka soucitně přikývla a natáhla malou ruku. "Jsem Piper," představila se tiše.

"Freya," odpověděla Freya a pevně jí stiskla ruku. Když agresivní nadpřirození studenti viděli, jak nová vyhnankyně nenuceně komunikuje s lidskou dívkou, viditelně v hluboké frustraci zatnuli zuby, nuceni ustoupit a předstírat, že jsou zase normálními studenty.

Zbytek trýznivých dopoledních přednášek uplynul tím, že na ni všichni zezadu házeli špinavé, výhružné pohledy. Freya seděla naprosto klidně a pečlivě analyzovala specifické pachy a jemné smečkové vazby všech, kteří na ni zaútočili. Konečně přišla na toho do očí bijícího společného jmenovatele.

Každý jednotlivý z jejích neúnavných tyranů byl vlkodlak. A do jednoho všichni patřili do naprosto stejné smečky: Smečky Ebon Thorne.

Opravdu nechtěla dělat děsivé závěry, ale intuice na ni křičela, že tento organizovaný útok má naprosto všechno společného s Alfou Kaelenem, nebo s jeho zuřivě žárlivou přítelkyní Giselle.

Když konečně zazvonilo na polední přestávku, Freya se okamžitě otočila k Piper. "Nechceš se ke mně přidat na oběd?" zeptala se s nadějí. Strategicky si spočítala, že přítomnost člověka v její blízkosti ji účinně ochrání před dalším brutálním vlkodlačím mučením.

"Moc se omlouvám, ale já obědvám vždycky se svým přítelem. Je vedle v budově medicíny," omluvila se Piper s jemným, lítostivým úsměvem, zatímco si balila tašku.

Freya se v duchu hořce usmála a zdvořile přikývla. *Samozřejmě. Jak jsem mohla očekávat, že mi štěstí vydrží celý den?*

Odhodlaná všem naprosto zmizet z radaru, spěchala Freya přímo do rušné kantýny. Rychle popadla obyčejný burger a hranolky a přeplněné stoly úplně vynechala. Vyšla přímo zadními dveřmi a zamířila k tichému, odlehlému pozemku na samém okraji kampusu. Masivně si oddechla, když neviděla absolutně nikoho ze svých trýznitelů, že by ji následoval.

Našla si klidné místo u vysoké cihlové zdi, obklopené hustými duby. Pokud si Freya upřímně myslela, že prosté vzdálení se od hlavních budov ji ušetří, čekalo ji děsivé překvapení.

Vzápětí mýtinu zaplavila těžká vůně borovice a temného deště. Prudce zvedla hlavu a uviděla, jak na pozemek vstupuje Alfa Kaelen a jeho elitní nohsledi. Jako by měl interní magnetický radar zaměřený přímo na její duši, jeho tvrdý, jantarový pohled okamžitě přes trávu našel ten její. Freyiny oči se v panice rozšířily, okamžitě sklopila hlavu a upřeně zírala do svého klína.

*Pro Měsíční bohyni, ať ho prosím nenapadne sem jít a neudělá mi z oběda živoucí peklo,* modlila se zoufale. Ale její štěstí rychle vypršelo.

Kaelen se nepřiblížil, pokračoval v chůzi přes mýtinu a nevěnoval jí jediný pohled, přesně jak si přála. Chtěla, aby se k ní choval jako k moru a držel se úplně stranou. Její chvilková úleva však byla brutálně roztříštěna, když se přiblížil jiný, vysoce nevítaný pach.

"No, copak to není ta nová tlustá, hnusná vyhnankyně?" zazněl jí drsný, pronikavý hlas Giselle přímo u ucha.

Freyiny ruce se tak silně sevřely kolem obalu od jídla, že ho úplně zmačkaly. *Tlustá. Hnusná. Děvka. Prokletá. Ubohá. Ufňukánek. Dýně.* Tohle byla přesně ta zlomyslná slova, kterými ji donekonečna mučili v její původní smečce, kdykoli tam nebyl Draven, aby ji chránil, a následovala ji i do jejího života jakožto odvržené vyhnankyně. Slyšet tytéž urážky vyvolalo hluboce bolestné, krvácející vzpomínky na její minulé odmítnutí.

Freya pomalu zvedla hlavu. Giselle a její zlomyslná malá skupinka dívek ji u cihlové zdi kompletně obklíčily. Hned vedle Giselle stála ta samá dívka, která jí ve třídě hodila na hlavu dýku.

Takže to celou dobu měla na svědomí Giselle.

"Co chceš?" dožadovala se Freya a udržovala svůj hlas neuvěřitelně plochý, zatímco hleděla přímo do Gisellina ušklebeného obličeje.

"Co chci? Chci, abys padla na kolena a omluvila se za to, jak ses mi včera posmívala," dožadovala se Giselle zuřivě a překřížila si paže na hrudi.

Freya si hlasitě odfrkla, ta čirá drzost tohoto požadavku prorazila její pečlivě budovanou trpělivost.

"To nebyla prosba, děvko," zavrčela Giselle, a její skutečná, zlomyslná povaha násilně explodovala.

Než vůbec Freya stihla zareagovat, Giselle se vrhla vpřed a popadla obrovskou hrst Freyiny vlasů v brutálně pevném stisku. Freyiny oči se v naprostém šoku rozšířily, když jí Giselle trhla hlavou dozadu proti drsné cihlové zdi.

Freya vydala hrdelní zavrčení bolesti. Její instinkty bojovnice vzplály s absolutním smrtícím úmyslem. Okamžitě zvedla ruku, plně připravená popadnout Gisellino zápěstí a zlomit jí kost napůl, aby sevření povolila. Ale v ten absolutní moment, kdy se její svaly napjaly k násilnému protiútoku, se na ni vrhly ostatní dívky. Popadly ji za paže a ramena, násilím přitiskly její tělo zpět ke zdi a umožnily Giselle škubnout za její pokožku hlavy ještě víc.

Zatímco Freya zatínala pěsti, její vnitřní vlčice toužila po krvi. Byla plně připravená dívky násilím odkopnout, zlomit jim kolena a udeřit Giselle tak silně do tváře, že by spolkla vlastní zuby.

Náhle se však ten násilný pohyb zastavil.

*Mám takovou radost, že mě vybrali, Freyo.* V mysli se jí prudce rozlehla Rylanova nadějná, zářivá slova a přehlušila krvežíznivost její vlčice. *A dostali jsme taky povolení tu zůstat.*

Freya se prudce zakousla do spodního rtu, až ucítila chuť mědi a cítila se naprosto, naprosto bezmocná. Plochě odmítla ohrozit jeho těžce vydobytý klid nebo jejich křehké povolení k pobytu na území. Násilím zatlačila svou zuřící vlčici úplně dolů a učinila aktivní, mučivou volbu odevzdat své tělo útoku.

"Přesně tohle si děvky jako ty zaslouží," plivla jí Giselle jedovatě do tváře. "Někteří špinaví lidé prostě nerozumí verbální řeči, a na takové lidi musíme jít fyzicky."

Freyiny rty se lehce zachvěly, aktivně odvrátila zrak a pevně zírala do trávy. Dobře věděla, že kdyby se teď podívala Giselle do očí, její hluboce potlačená bojovnice by se absolutně odmítla podřídit a vytrhla by té dívce hrdlo. Ale Giselle byla vysoce postavenou součástí Kaelenovy smečky, budoucí Luna, a oni měli absolutní moc zrušit jejich pobyt na hranicích.

"Co je? Konečně máš strach?" posmívala se Giselle.

Když Freya neodpovídala, Giselle stáhla ruku zpět a vlepila Freye facku přímo přes obličej sničující silou. Hlasité, odporné *křupnutí* se rozlehlo odlehlou mýtinou. Několik procházejících studentů se zastavilo, aby se na brutální scénu podívali, ale když na útočnících uviděli znak Ebon Thorne, absolutně nikdo se neodvážil krvácené vyhnankyni pomoci.

"Ještě se nehodláš omluvit?" odfrkla si Giselle v hluboké nevíře, když od vyhnankyně stále nedostala žádnou násilnou reakci.

Rozzuřená jejím tichým vzdorem, stáhla Giselle svou těžkou botu zpět a brutálně Freyu kopla přímo do měkké tkáně břicha.

Freya v absolutní agónii hlasitě zanaříkala, když jí byl z plic násilím vytlačen vzduch. Zběsile sebou škubala pod utlačovatelským sevřením šesti dívek, které jí svíraly končetiny. Tlak tupého úderu jí otřásl orgány a do očí jí rychle vyhrkly horké slzy, když se předklonila a prudce vykašlala do zelené trávy spršku tmavé, husté krve.

"Pusťte mě," dožadovala se Freya, její hlas vycházel ve zlomeném, třesoucím se dechu, zatímco lapala po vzduchu.

Giselle se zlověstně ušklíbla, v očích se jí zablýskl čirý sadismus. "Pustit tě? No, zábava teprve začala."

Giselle plynule sáhla do boty a vytáhla ostrý lovecký nůž potažený stříbrem. Kov se na slunci smrtelně zaleskl. Bez špetky zaváhání Giselle přistoupila blíž a přitlačila ostrou hranu čepele přímo do Freyiny nahé, odhalené paže, a pomalu a trýznivě jí krájela maso.

Freyina vlčice v zadní části její mysli hlasitě zakňučela, divoce sebou házela ve své mentální kleci a zoufale prosila, aby mohla bojovat proti pálícímu stříbru. Freya však svou bestii nemilosrdně potlačila a zatnula zkrvavené zuby. Věděla, že toto je školní pozemek spřízněný s lidmi. Pokud by se přeměnila nebo použila smrtící nadpřirozenou sílu proti členovi smečky, byla by okamžitě vyloučena a Rylanovo povolení by bylo nadobro zničeno.

"Copak? Proč takhle zíráš do země? To si vážně myslíš, že ti tu někdo pomůže?" vysmívala se Giselle a přitlačila čepel o něco hlouběji, čímž způsobila, že se Freyi po předloktí kaskádovitě rozlila čerstvá, teplá krev. "Ach, zlatíčko, já jsem budoucí Luna právě té smečky, na jejímž území momentálně žadoníš o pobyt. Předtím jsem se kvůli Kaelenově přítomnosti držela zpátky, ale špinavým děvkám, jako jsi ty, zjevně musím ukázat jejich patřičné místo."

Giselliny oči zlomyslností neuvěřitelně ztemněly. Freya její posměšky naprosto ignorovala a svůj rozmazaný pohled upírala pevně dolů, tiše sledujíc, jak těžké kapky její vlastní červené krve nepřetržitě dopadají na vlhkou hlínu.

*Jsou to skvělé zprávy. Že ano? Až odmaturujeme, odstěhujeme se a povedeme dobrý život.* Rylanovy hluboce nadějné, zářící oči se dokonale míhaly před Freyininým zrakem a sloužily jako její jediná kotva v oné trýznivé bolesti. Pomalu zavřela oči a přála si vydržet už jen o kousek déle.

"Omlouv—" začala Freya mumlat a snažila se ze sebe prostě vydat tu omluvu, aby brutální útok ukončila, ale větu ani nedokázala dokončit.

Giselle agresivně stlačila nůž dolů, aby udělala další mučivý, hluboký řez. V naprosto stejnou vteřinu, kdy kov znovu pronikl její kůží, se Freyininým mozkem přelila nepřirozená, nevolnost vyvolávající závrať. Končetiny jí okamžitě, děsivě znecitlivěly a plíce jí vzplály zcela jiným druhem chemického ohně.

Skrze dusivý, temný opar, který ji rychle stahoval ke dnu, si uvědomila děsivou pravdu. *Oměj šalamounek.* Nebyl to jen stříbrný nůž; čepel byla silně napuštěna smrtícím jedovatým omějem.

Náhle tichý vzduch prudce roztrhlo zuřivé zavrčení, drtící zemi, které otřáslo samotnou půdou pod jejich nohama.

"Co si myslíte, že děláte?!" zařval hluboce známý, vysoce autoritativní hlas s naprostou, nezkrotnou zuřivostí.

Čirá děsivá síla Alfova příkazu zasáhla mýtinu jako fyzická tlaková vlna. Dívky, které držely Freyu za paže, ji okamžitě v čisté, nefalšované hrůze pustily a vyškrábaly se dozadu.

Bez jejich podpory se Freyino zcela znecitlivěné tělo těžce svezlo na tvrdou zem. Její dech byl nebezpečně mělký, oměj jí rychle vypínal nervový systém. Skrze slábnoucí, silně rozmazané vidění se její pohled chabě setkal s neuvěřitelně tvrdým, nečitelným pohledem Alfy Kaelena, jak se vřítil na mýtinu.

Neměla energii zjišťovat, jestli ji přišel zachránit, nebo dodělat práci. Když ji těžká, dusivá temnota rychle táhla pod hladinu vědomí, s přerývaným dechem zavřela oči s tragickou, nesobeckou poslední myšlenkou.

*Omlouvám se, Rylane. Možná ti zase přidělám starosti.*