Lyra zírala na podsvícený displej ležící na masivním mahagonovém stole a sledovala Gideonovo jméno, které agresivně blikalo na Silasově identifikátoru volajícího. Nezaváhala ani na vteřinu.

„Dej ho na hlasitý odposlech,“ přikázala. Její hlas byl zcela zbaven tichého, poddajného tónu, který pečlivě udržovala po uplynulé tři trýznivé roky.

Silas se ušklíbl, klepl na zářící zelené tlačítko a opřel se do svého koženého křesla.

„Pane Vance, je má žena s vámi?“ Gideonův hluboký, panovačný hlas se rozlehl prostornou kanceláří. Z té čiré arogance v jeho tónu – naprosté jistoty, že nad ní má stále moc – se Lyře vařila krev.

Její odpověď byla dechberoucně rychlá, ostrá jako čerstvě nabroušená čepel. „Pane Hawthorne, važte svá slova, prosím. Nyní jsem vaše exmanželka,“ prohlásila a z jejího tónu odkapával čirý led.

V lince se rozhostila těžká, dusivá pauza. Když Gideon konečně znovu promluvil, jeho hlas klesl o oktávu a vibroval temným, teritoriálním varováním. „Noro Mercerová! Takže ty s ním opravdu jsi!“

„Kde jinde bych měla být?“ vypálila Lyra bezchybně zpět, naklonila se vpřed a opřela své dokonale upravené ruce o stůl. „Měla jsem snad zůstat ve tvém obrovském prázdném domě a čekat jako poslušný pes, až mě konečně vykopneš?“

„Přestaň být tak netrpělivá,“ vyštěkl Gideon a jeho frustrace byla přes reproduktor hmatatelná. „Ještě jsme rozvod právně nedotáhli do konce, což znamená, že jsi formálně stále má manželka. Mělo by ti záležet alespoň na propadajícím se obrazu Hawthorne Corporation na veřejnosti a na tvé vlastní pověsti!“

Lyra ze sebe vydala temný, upřímný úšklebek, který se odrazil od stěn kanceláře. „Pronesl jsi Vivienne do panství Crestfall, zatímco jsme byli stále právně manželé. Hodil jsi mi rozvodové papíry do tváře a donutil mě je bez rozmyslu podepsat. Záleželo ti tehdy na mých citech nebo mé pověsti?“

Než stihl Gideon na svou obranu vyslovit jedinou slabiku, zasadila mu Lyra poslední, zdrcující ránu. „Vždy se k lidem chovám přesně tak, jak se oni chovají ke mně. Svého titulu manželky generálního ředitele jsem se vzdala ve prospěch tvé milované Vivienne. Běž za ní, když se tak neskutečně strachuješ o drahocennou pověst společnosti!“

Silas, který ze strany sledoval, jak se zuřivě brání, se vřele usmál. Pomalu, nanejvýš spokojeně usrkl čaje, nesmírně rád, že vidí tu dravou, naprosto neohroženou Lyru, jak rázně nahrazuje tu poslušnou, ubohou masku, kterou účelově nosila jako zbraň kvůli Gideonovi. Tohle byla skutečná Lyra Vanceová – nezastavitelná přírodní síla.

Jejich neuvěřitelně zahořklá, blesková přestřelka náhle ustala, když Gideon dlouze vydechl. Hlas se mu zlomil upřímným vyčerpáním a veškerý jed z něj náhle vyprchal. „Zrovna teď nemám čas ani energii se s tebou hádat. Dědeček je v nemocnici. Utrpěl těžkou mrtvici a žádá si tě. Zarytě odmítá brát své životně důležité léky, dokud nebudeš stát před ním.“

Lyřino srdce se prudce rozbušilo o žebra a ledové brnění kolem její hrudi okamžitě popraskalo. Ačkoliv už nechtěla mít s Gideonem vůbec nic společného, na Arthuru Hawthornovi jí upřímně a hluboce záleželo. Byl jediným člověkem v tom rozlehlém, dusivém sídle, který se k ní kdy choval se špetkou lidského tepla a důstojnosti.

„Je v soukromé nemocnici VX, že? Hned jsem tam.“ Nečekala na odpověď a spojení okamžitě přerušila.

Silas odložil šálek a jeho výraz ztvrdl naprostými obavami. „Lyro, dovol mi, abych tě tam odvezl.“

„Ne,“ odvětila, zatímco už popadla svou značkovou kabelku a odhodlaně kráčela ke dveřím. „Jedu tam čistě jen kvůli dědečkovi, ne vyvolat válku s Gideonem. Kdyby ses tam ukázal se mnou, konflikt by se jen vyhrotil. Vezmu si své Bugatti.“

O dvacet minut později se elegantní, burácející motor Lyřina Bugatti dravě prořízl napjatou atmosférou před nedotčenou nemocnicí VX. Zaparkovala ledabyle na VIP parkovišti a ze sedadla řidiče doslova vyletěla. V naprostém spěchu, hnána výhradně čirou panikou o Arthurův život, si Lyra úplně zapomněla obléct svůj pokorný, nevkusný převlek. Po bílých šatech a rozumných teniskách ,Nory Mercerové‘ nebylo ani památky.

Nahoře v bezchybném VIP patře drželi Gideon a jeho vysoce úzkostlivý asistent Toby stráž před oddělením intenzivní péče. Dusivé ticho sterilní nemocniční chodby náhle roztříštilo ostré, rytmické klapání jehlových podpatků dopadajících na leštěnou mramorovou podlahu.

Oba muži instinktivně vzhlédli.

Přibližující se postava je nechala v naprostém oněmění.

Lyra přicházela chodbou v ostrém, bezchybně střiženém černém obleku, který obepínal každičkou křivku její štíhlé postavy. Její nohy vypadaly nekonečně dlouhé, dokonale se rýsující z elegantní látky. Měla na sobě nápadný, bezchybný make-up – výraznou, neskutečně svůdnou červenou rtěnku a perfektní oční linky, které zdůrazňovaly dravé, velitelské odhodlání v jejích jasných očích. Na klopě měla připnutou oslnivou, oslepujícím jasem zářící motýlí brož s rubíny v hodnotě pěti milionů dolarů, jež zachytávala ostré zářivkové světlo a vrhala na bílé zdi karmínové jiskry.

Gideonovi se dech prudce zadrhl v hrdle. Zíral na ni, naprosto paralyzovaný. Téměř nedokázal zpracovat, že ta úchvatná, zářivá, suverénní žena, jež před ním stála, byla touž šedou, poslušnou manželkou, která tiše obývala jeho domov po tři roky.

Lyra Gideona nepoctila ani letmým pohledem. Napochodovala přímo k jeho asistentovi. „Pane Reede, jak se daří dědečkovi?“

„M-mladá paní, to jste vy?“ vykoktal Toby, naprosto neschopen skrýt svůj hluboký šok. Neohrabaně si ji změřil od hlavy k patě, oči navrch hlavy.

„Ano, osobně,“ odvětila Lyra a netrpělivě si klepala pěstěnými prsty o stehno. „Proč se na mě díváte, jako byste viděl ducha? Nelíbí se vám můj nový vzhled?“

„Ne, ne! Vypadáte mnohem krásněji než předtím!“ vyhrkl Toby, naprosto zapomínaje na to, kdo stojí hned vedle něj. „Jen v tomhle oblečení působíte tak neuvěřitelně sebevědomě a zářivě!“

Lyra se zastavila, mírně se otočila a věnovala mu zničujícím způsobem krásný úšklebek. „Inu, vyhrabala jsem se z pekelné díry a znovu spatřila denní světlo, takže pochopitelně vypadám mnohem plnější energie,“ vtipkovala bezchybně a z jejího hlasu odkapával nekompromisní jed.

Když Gideon uslyšel, jak se o jeho manželství brutálně mluví jako o pekelné díře, jeho pohledná tvář potemněla do děsivého, bouřlivého zamračení. Byl hluboce frustrovaný a iracionálně rozzuřený. „Pokud sis upřímně myslela, že můj dům je pekelná díra, proč jsi sakra se mnou zůstávala po tři trýznivé roky?“ vyštěkl a udělal výhrůžný krok vpřed. „Řekl jsem ti víc než jednou, že máš naprostou svobodu smlouvu kdykoliv zrušit a odejít. Nemusela jsi tu trčet, jako by sis odpykávala krutý trest ve vězení.“

Pod dokonalým zevnějškem se Lyřino srdce bolestivě sevřelo. Maskujíc intenzivní, přetrvávající bolest své neopětované lásky za vysokou zdí z čirého ledu, setkala se s jeho zuřivým pohledem přímo. Tohle byl Gideon Hawthorne. Chladný, odtažitý, naprosto nedosažitelný. Zaplatila nezapomenutelnou, mučivou daň za to, že se až po uši zamilovala do muže, který se k ní choval jako k neviditelné špíně.

„Zůstala jsem výhradně proto, že jsem to slíbila dědečkovi,“ připomněla mu chladně a zvedla bradu, aby se na něj mohla dívat svrchu. „Chtěla jsem dodržet své slavnostní slovo jedinému dobrému muži ve vaší rodině. Ale už jste konečně svobodný, pane Hawthorne.“ Naklonila hlavu a v očích se jí zablesklo výsměšné pobavení. „Od nynějška si můžete domů přivést jakoukoliv toulavou ženu, kterou budete chtít. Už se nemusíte v noci plížit ven, abyste se setkal se svou milenkou.“

Navzdory jejím dravě uštěpačným slovům, která surově drásala jeho hrdost, se Gideon přistihl, že od ní nedokáže odtrhnout zrak. Hrdlo se mu bolestivě stáhlo. Nenáviděl její ostrý jazyk, ale byl nedobrovolně a hluboce okouzlen jejím dechberoucím, nově objeveným ohněm. Byla tak nekompromisně plná života a vyzařovala spalující magnetismus, jaký u ní předtím nikdy ani jedinkrát nespatřil.

Než si stihl zformulovat odpověď, proťalo tíživé napětí na chodbě chaotické klapání zběsilých podpatků.

„Gideone!“

Lyra pohlédla přes rameno. Vivienne a její matka Moira se zběsile hnaly nemocniční halou. Viviennina tvář se křivila výrazem přehnané paniky, třebaže se jí v očích na zlomek vteřiny temně zableskla čirá nepřátelskost v ten naprostý okamžik, kdy spočinuly na Lyře.

„Proč jste tady?“ zeptal se Gideon a odtrhl svůj hypnotizovaný pohled od Lyřiny tváře.

Vivienne se okamžitě prudce vrhla Gideonovi do náruče a zabořila tvář do jeho hrudi, zatímco mistrně hrála křehkou, hyperventilující oběť. „Gideone! Proč jsi mi neřekl o tak katastrofální události? Copak mě nepovažuješ za svou rodinu?“

„Gideone, neviděl jsi, jak špatně Vivi bylo,“ vložila se do toho Moira, přihnala se a položila útěšnou ruku na dceřino třesoucí se rameno. „Když slyšela, že byl tvůj dědeček hospitalizován, byla tak zdrcená čirými obavami, že cestou sem prudce vyzvracela svůj oběd.“

„Ty jsi zvracela? Jsi v pořádku?“ reagoval Gideon okamžitě s tichým, pozorným zájmem. Jeho velké ruce jí ihned sjely na pas a jemně a rytmicky jí třely záda, aby utišily její třas. „Najdu na tvé žaludeční potíže absolutně ty nejlepší specialisty, Vivi. Pokud nenajdeme léčbu tady, odletím s tebou do zahraničí, dokud nebudeš úplně zdravá.“

Při pohledu na tuto důvěrnou, až zvráceně sladkou scénu se Lyra otevřeně ušklíbla a překřížila si ruce na hrudi. Srdce se jí bolestivě stáhlo, když si živě, brutálně vzpomněla na dobu, kdy sama trpěla těžkou žaludeční chřipkou. Byla tehdy ponechána zcela sama v obrovském sídle Hawthornů, silně se potila a zvracela, až jí krvácelo z krku, a kůži měla bledou jako mrtvola. Opakovaně Gideonovi volala a prosila ho o odvoz do nemocnice, ale on bezcitně a krutě ignoroval každičký její hovor. O půlnoci se sama doplazila na pohotovost a v čekárně málem zkolabovala.

Pro Gideona byla Lyřina agónie jen ubohou nepříjemností, kterou je třeba ignorovat. Pro Gideona vyžadovala Viviennina falešná nevolnost mezinárodní specialisty.

Zatímco Vivienne navenek hrála dokonalou, milující partnerku a zoufale se držela Gideonovy košile na míru, uvnitř vřela zaslepující, toxickou žárlivostí. Z koutku oka zírala na Lyru a její myslí se honily zběsilé, zuřivé kalkulace. *Jak se Nora stala tak oslnivě krásnou? Ta motýlí brož s rubíny... to je originál od Sienny. Stojí pět milionů dolarů! Jak se sakra může tahle chudá, nevzdělaná venkovská holka najednou topit v takovém nesmírném luxusu?!*

„Gideone, rychle vezmi Vivi dovnitř, ať vidí Arthura,“ naléhala Moira rychle, naprosto přehlížejíc Lyřinu přítomnost jako špínu pod svými drahými botami. „Vivi proplakala celou cestu sem. Potřebuje ho vidět.“

Nicméně ještě předtím, než stihl Gideon s Vivienne zavěšenou do něj udělat jediný krok ke dveřím, těžká klika VIP pokoje hlasitě cvakla.

Na chodbu vystoupil Arturův stoický osobní tajemník Cole a jeho tvář byla nečitelnou maskou čisté profesionality. Prohlédl si napjatou skupinu, než formálně promluvil. „Pan Hawthorne mě poslal, abych zkontroloval, zda už dorazila jeho vnukova manželka.“

Viviennin výraz okamžitě ztuhl, její vyumělkované slzy zmizely a do jejích pěkných rysů se vepsala toxická žárlivost.

Lyra, mající strach o Arturovo zdraví, nezaváhala. Okamžitě předstoupila. „Jsem přímo tady, strýčku Coleu,“ řekla a ostatní naprosto ignorovala. Vstoupila do pokoje bez jediného slova nebo pohledu zpět.

Cole s úctou přikývl a podržel těžké dveře otevřené. „Mladá paní. Prosím, pojďte dál s mladým pánem Gideonem.“

Gideon stáhl rty a očima spočinul na místě, kde Lyra ještě před chvílí stála, než ji rychle následoval dovnitř.

Vivienne, zoufale toužící potvrdit svou dominanci a naprosto vyděšená z toho, že bude vynechána, se urychleně snažila vklouznout dovnitř za nimi. „Gideone, počkej na mě...“

Cole okamžitě předstoupil a svými širokými rameny jí pevně a fyzicky zablokoval cestu.

Vivienne zalapala po dechu a málem narazila do mužovy hrudi.

„Omlouvám se,“ prohlásil Cole chladně a jeho oči postrádaly jakýkoli soucit. „Pan Hawthorne pozval dovnitř pouze svého vnuka a jeho manželku. Absolutně nepřijme nikoho jiného. Můžete odejít.“

Aniž by Cole dal Vivienne zlomek vteřiny na protesty, pevně zavřel těžké dřevěné dveře přímo před její ohromenou tváří.