Yorick majetnicky ovinul paži kolem Vernina pasu. Neohlédl se. Když vyváděl Vernu ze sterilního nemocničního pokoje, otřel se jeho oblek na míru o rám dveří a těžké dřevěné dveře se za nimi s cvaknutím zabouchly. Ten zvuk byl definitivní, jako když soudce uhodí kladívkem.

Elara seděla ztuhlá na tenké nemocniční matraci. Klouby jí zbělely, jak její prsty pevně svíraly okraje kousavé bílé přikrývky. Cvaknutí dveří se rozléhalo tichem místnosti. Zírala na zářící obrazovku svého telefonu ležícího v jejím klíně. Řada číslic, které Yorick právě uložil, na ni zírala v ostrém černém textu.

Její domnělý snoubenec ji právě opustil. Muž, který si ji měl vzít, neprojevil od začátku do konce ani kapku vřelosti. Neprojevil ani špetku zájmu o obvazy bezpečně omotané kolem její hlavy, ani o jehlu infuze přilepenou na hřbetu její pohmožděné ruky. Jeho jedinou prioritou byla obrana Verny.

Připadalo jí, jako by se jí kolem srdce stahoval zrezivělý železný drát. Tvář jí pobledla, když se jí hrudí rozlila tupá, těžká bolest, která jí vytlačila dech z plic.

Jak by vůbec mohl být takový muž jejím snoubencem?

Verna vypadala zářivě. Zdálo se, že je plně zotavená a září dokonalým zdravím. Zatímco Elara – ta, na kterou se sváděla všechna vina – zdemolovaný vrak sotva přežila.

Byla nezvěstná tři dny. Tři dlouhé dny ztracené v mlze bolesti a zmatku. A přesto se jí nikdo z její rodiny neozval. Žádné hovory, žádné zprávy, žádné zoufalé návštěvy. Jediné, co jí přetrvávalo v její zamlžené, poškozené mysli, byla slabá vzpomínka na to, že má přítele.

Zhluboka, rozechvěle se nadechla. Musela přijít na to, co se děje. Potřebovala záchranné lano. Yorick jí nechal tohle číslo. Tvrdil, že tenhle muž je Zane Vancroft, jeho strýc.

Elara bez váhání stiskla tlačítko pro volání.

Zvedla telefon k uchu. Linka dvakrát zazvonila, rytmický zvuk byl v tichém pokoji ohlušující.

Někdo to zvedl.

„Kancelář pana Vancrofta,“ odpověděl mužský hlas. Tón byl robotický, rázný a silně prodchnutý profesionálním chladem. Rozhodně patřil nějakému asistentovi.

„Slečna Caldwellová?“ zeptal se asistent, když si přečetl identifikaci volajícího.

Elara polkla suchý knedlík v krku. „Dobrý den. Je to Zane Vancroft? Myslím, že jsem při autonehodě ztratila paměť, a naléhavě s ním potřebuji mluvit. Já –“

Asistent ji přerušil. Profesionální zdvořilost rázem zmizela. Nahradilo ji nepřátelství, které mu zocelilo hlas v ocel.

„Pan Vancroft se právě vrátil do Valdorie a stále podstupuje intenzivní rehabilitaci,“ odsekl asistent. „Minule jste mu volala s naprosto stejnou ubohou výmluvou. Chtěla jste, aby vás vyzvedl. Dokonce jste použila naprosto stejnou historku o autonehodě.“

Elara zamrkala a zmateně svraštila obočí. „Nerozumím. Já se právě probudila.“

„A on tam skutečně jel,“ pokračoval asistent a jeho hlas klesl do drsného úšklebku znechucení. „Jel tam jen proto, aby s vámi skončil u té hrozné autonehody.“

Elaře se zatajil dech. Přitiskla si telefon blíž k uchu, na zátylku jí vyrazil studený pot.

„Slečno Caldwellová,“ poručil asistent nemilosrdným tónem. „Pokud vám v tom vašem těle zůstala ještě aspoň špetka svědomí, prosím, už pana Vancrofta nekontaktujte.“

„Ale já –“

Hovor byl náhle přerušen. V uchu se jí ozval oznamovací tón, dutý, bzučivý zvuk, který umocnil ticho v pokoji.

Elara ze sebe vydala trhaný povzdech a opřela svou ztěžklou hlavu zpět o tvrdý nemocniční polštář. Hlava jí tepala se zlomyslnou intenzitou, s každým pulsem krve za očima přicházela nová vlna závratě. Do mysli se jí vkradl pocit rostoucího strachu a nejistoty z budoucnosti. V hlavě se jí vířila obvinění. Způsobila nehodu? Zranila toho Zanea svými lžemi?

Sklopila zrak ke svému odemčenému telefonu. Alespoň že její mobilní platební aplikace byla stále přístupná. Musela se soustředit na okamžité přežití.

Ticho přerušilo tiché zaklepání. Mladá zdravotní sestra ve světle modrém úboru otevřela dveře a vešla dovnitř.

Elara podala telefon směrem k sestře. „Mohla byste zkontrolovat, jestli je tady dostatečný zůstatek?“

Když se aplikace načítala, její oči přejížděly po obrazovce. Klikla do historie transakcí, zoufale toužila po nějakém vodítku o svém životě. Do očí ji udeřil masivní odpočet provedený přesně před týdnem.

Mínus dvě stě tisíc dolarů.

Klikla na detaily transakce. Zdálo se, že koupila pár zakázkových pánských manžetových knoflíčků v exkluzivním butiku. Zírala na ta čísla. Dvě stě tisíc dolarů vyhozených za jediný doplněk. To znamenalo, že nemá nouzi o peníze, ne? Pokud si mohla dovolit vyhodit tolik peněz teprve před sedmi dny, zjevně měla bohatství.

Hlas zdravotní sestry ji vytrhl ze zamyšlení. „Nedostatečný zůstatek. Váš účet je prázdný. Poplatky za neodkladnou léčbu a hospitalizaci činí celkem dvacet tisíc dolarů.“

Sestra jí podala vytištěný lístek s rozpisem poplatků.

Elara sklopila zrak k papíru. Zmatek na její jemné, bledé tváři byl zřejmý. Znovu poklepala na obrazovku a obnovila stránku. Zůstatek zůstával na nule. Před týdnem právě utratila dvě stě tisíc dolarů. Jak to, že teď nemá na účtu ani dvacet tisíc dolarů, aby pokryla vlastní pobyt v nemocnici?

Stáhla telefon zpět a donutila se k napjatému, omluvnému úsměvu. „Já... musím si rychle zavolat, abych sehnala prostředky.“

„Přijdu se podívat později,“ sestra soucitně přikývla a opustila pokoj.

Elara zírala na obrazovku s prázdným účtem. V hrudi jí vzplála panika, ostrá a kousavá. Musela tenhle účet zaplatit, jinak ji vyhodí na ulici bez paměti a bez peněz.

Znovu prošla svůj seznam kontaktů. Za neznámými jmény se její palec zastavil na jednom konkrétním záznamu.

Máma.

Zhluboka se nadechla a zavolala na to číslo. Matka se vždy postará o své dítě. Matka jí pomůže.

Ve chvíli, kdy se hovor spojil, na ni z reproduktoru vyletěl rozzlobený hlas, tak hlasitý, až jí telefon zavibroval v dlani.

„Tak ty si ještě vzpomeneš mi zavolat, co?“

Elara sebou trhla a odtáhla telefon od ucha. Syrový, nefiltrovaný jed v tom tónu byl nezaměnitelný.

„Elaro, kolik ti vůbec je? Proč pořád hraješ tyhle dětinské hry?“ křičela Carmilla Dravosová. „Yorick a Verna spolu už dlouho tajně chodí. Verna ti to nikdy neřekla, protože se tě nechtěla dotknout!“

Elaře se zadrhl dech v hrdle.

„Ale co uděláš ty?“ Carmilla na ni dál útočila, její slova padala jako kameny. „Vidíš je, jak se jednou políbí, a vytáhneš Vernu ven, což vede k autonehodě! Jsi taková přítěž! Upřímně, měla jsi tam prostě umřít!“

Elara si přitiskla ruku na ústa.

„Verna na tebe jako na sestru brala vždycky takové ohledy,“ odplivla si Carmilla a chladná nenávist v jejím hlase pronikla Elařiným srdcem. „A ty se jen uchyluješ k těmhle špinavým trikům! Jak jsem vůbec mohla porodit takové odporné stvoření, jako jsi ty?“

Elara se už chystala promluvit, když z pozadí hovoru prosákl Vernin jemný hlas.

„Mami, myslím, že Elara tentokrát možná ztratila paměť. Možná bys k ní měla být mírnější.“

Carmilla se hlasitě, posměšně odfrkla, až to proniklo přímo sluchátkem.

„Ztráta paměti? Kolikrát jen letos už ‚ztratila paměť‘? Takový hlupák – vždycky zkouší ten samý trik. Kdyby měla vůbec nějakou hrdost, zmizela by navždy. Tak bych se už nemusela stresovat z její existence.“

Přes Elařiny řasy se přelily slzy a stékaly jí horké po bledých tvářích.

„Verno, přestaň ji bránit,“ hubovala Carmilla láskyplně. „Copak jsi za ty roky netrpěla už dost? Yorick se nejdřív vyznal tobě, ale ty jsi ho kvůli své dobrotě nechala, aby se na něj Elara upnula jako blázen. Nikdy se ho neodvážila konfrontovat přímo, a tak si to všechno vylévá na tobě. Jsi příliš hodná, má drahá.“

Když to Elara uslyšela, ucítila v hrudi ostrou bolest. Srdcem se jí rozlila nesnesitelná hořkost a pálila jako kyselina.

Tohle byla opravdu její matka? Proč byla stejná jako Yorick? Ani jeden z nich se nezeptal, jak se má. Ani jednoho z nich nezajímala její zranění.

Otevřela ústa, hlas se jí nevěřícně chvěl. „Jsi opravdu moje matka?“

Svírala prostěradlo, zoufale toužila, aby ji někdo probudil z této noční můry. Jaká matka by řekla své dceři tak ohavné věci?

„Jak to myslíš, Elaro?“ vybuchla Carmilla v čiré zuřivosti. „Snažíš se mi přivodit infarkt? Jestli mě nechceš uznávat za svou matku, tak dobře! Já takovou ostudnou dceru, jako jsi ty, taky nechci!“

„Mami –“

„Máš vůbec představu, kolik ponižujících věcí jsi udělala, když jsi naháněla Yoricka?“ křičela Carmilla. „Můžeš se pro jednou přestat ztrapňovat? Dokonce jsi žárlila, když jsem Verně koupila další auto. Bereš ji vůbec jako svou sestru? Prozatím tě nechci vidět. Neztratila jsi náhodou paměť? Prostě se nevracej! Naší rodině bude bez tebe mnohem klidněji. Jaké to prokletí!“

Hovor náhle skončil.

Elara tupě zírala na svůj telefon. Tupá bolest v hrudi odmítala vyblednout. Zostřovala se a drásala se jí žebry zevnitř ven. Něco mokrého jí sklouzlo po tváři.

Zvedla ruku a dotkla se svého obličeje. Byly to její slzy.

Byla opuštěná. Zavržená. Zůstala jí jen dluhy a zlámané tělo.

Hledala odpovědi, a tak otupěle otevřela aplikaci na sociálních sítích. Zeď se aktualizovala. Uvědomila si, že Verna před pár okamžiky zveřejnila něco nového.

Byla to nádherná fotka pořízená před masivním skleněným oknem od podlahy ke stropu s výhledem na řeku ve Valdorii. Na noční obloze za sklem vybuchoval zářivý ohňostroj ve sprše zlatých a karmínových jisker.

Popisek pod fotkou zněl: „Se svými milovanými po boku.“

Elara zírala na obrazovku, palce se jí vznášely nad zářícím sklem. Jasné světlo displeje osvětlovalo tmavé kruhy pod jejími očima v temném nemocničním pokoji. V odrazu zachyceném v tmavém skle okna spatřila něco, z čeho jí ztuhla krev v žilách.

Přiblížila si obrázek.

V odrazu na skle stáli hned za Vernou postavy Yoricka a dvou rozmazaných lidí středního věku. Jejích rodičů.

Slavili s mužem, který měl být Elařiným snoubencem. Sledovali ohňostroj, zatímco Elara ležela zbitá a na mizině ve sterilním nemocničním pokoji.

Hrudí jí projela ostrá, fyzická bolest. Cítila se, jako by jí mezi žebra sklouzla zubatý čepel a bez milosti se v ní otáčela. Agónie byla tak náhlá a intenzivní, že jí vytlačila dech z plic. Elara se v agónii téměř zhroutila, svírala si hruď, zatímco na ni dopadla izolující, srdcervoucí realita její existence.