Elara zírala na svůj odraz na hladině vody ve sklenici. Jezebelin hlas se odrážel z koupelny, ostrý a neoblomný. Ta slova bolela. Ohňostroj na oslavu její amnézie. Elara otevřela ústa, nutkání přiznat se jí pálilo v krku. Chtěla zakřičet, že ta ztráta paměti je skutečná. Chtěla vysvětlit tu děsivou prázdnotu ve své mysli. Ale tekoucí voda její myšlenky přehlušila. Jezebel byla vyčerpaná. Ty tmavé kruhy pod očima její přítelkyně předtím byly nepřehlédnutelné. Těžké přiznání právě teď by ji jen víc zatížilo. Mlčení jí připadalo jako ta nejbezpečnější volba. Elara polkla teplou vodu a nechala pravdu sklouznout zpět do hrdla.

O několik minut později cvakly dveře koupelny. Jezebel vyšla ven ve vybledlém županu a ručníkem si třela vlhké vlasy. Hodila na pohovku vedle Elary čisté poskládané pyžamo.

„Tvůj pokoj má vlastní koupelnu,“ zamumlala Jezebel a mávla rukou k vzdálenějšímu konci chodby. „Běž se osprchovat. Odpočiň si. Jsem moc vyčerpaná na to, abych tohle dneska večer řešila.“

Elara přikývla a prsty svírala měkkou látku pyžama. „Děkuju.“

Jezebel neodpověděla. Prostě se otočila a zmizela v hlavní ložnici a dveře se za ní s cvaknutím zabouchly. Elara ze sebe vydala pomalý výdech. Zamířila do pokoje pro hosty a vklouzla do připojené koupelny. Horká voda na její mrznoucí kůži působila jako zjevení. Smykla ze sebe špínu z nemocnice, puch chladných ulic a přetrvávající fantomový dotek Yorickova opovržení. Než vyšla ven a oblékla si půjčené pyžamo, měla svaly o zlomek méně napjaté.

Zalezla si do postele pro hosty a přes ramena si přetáhla silnou peřinu. Právě když se jí víčka zavírala, nočním stolkem zavibrovalo hlasité zabzučení. Obrazovka jejího telefonu rozsvítila tmavou místnost. Elara natáhla ruku a prsty zavadila o prasklý displej. Čekala na ni záplava nových textových zpráv. Jméno odesílatele znělo: Loris Caldwell. Její mladší bratr.

Elara otevřela vlákno. Slova na ni v šeru zírala.

„Elaro, jsem doma na prázdniny. Zrovna jsem prošel dveřmi. Verna má dnes narozeniny. Proč tu nejsi? Máma říkala, že jsi zase utekla z domova. To myslíš teď vážně? Můžeš přestat dělat scény? Prostě se vrať.“

Než vůbec stihla zpracovat první zprávu, vyskočila druhá.

„To, co vaří hospodyně, je příšerné. Stejně mám radši tvoje jídlo. Zítra k snídani chci bramborový salát, jasné? Udělej ho tak, jak ho děláš normálně.“

Pak třetí.

„Verna dneska večer brečela kvůli tomu tvému malému kousku. Prostě se vrať a jako první se jí omluv. To tě už nebaví pořád dělat divadlo? Yorick tě ani nemá rád. Někdy se stydím už jen za to, že jsem s tebou příbuzný.“

Elara si přitiskla telefon na hruď. Obrazovka zčernala, ale ta slova ji pálila za víčky. Přímo skrz žebra jí projel ostrý, fyzický záchvěv žalu. Zalapala po dechu a ruka se jí stočila do látky košile. Neměla na toho Lorise žádné vzpomínky. Neměla žádné vzpomínky na svou matku ani na tu dokonalou Vernu, která zřejmě měla obdiv všech. Její tělo si však pamatovalo. Její nervový systém rozeznal agonizující tíhu odvržení.

To uvědomění na ni dopadlo jako dusivá deka. Celá její rodina Vernu uctívala. Chovali se k Elaře ne jako k dceři nebo sestře, ale jako k nahraditelné služce. K osobní kuchařce, která má na povel vykouzlit bramborový salát a být odsunuta zpět do stínů ve chvíli, kdy se stane ostudou.

V koutcích očí ji pálily slzy, ale odmítala je nechat téct. Byla pro ně odpad. Obtížný hmyz, který se ani neobtěžovali pořádně vykopnout. I bez kontextu její minulosti se ta zrada zařezávala až na kost. Přetočila se na bok, přitáhla si kolena k hrudi a nechala, aby ji mučivé ticho pokoje celou pohltilo.

Následující ráno dorazilo s matným šedým světlem pronikajícím skrz žaluzie. Elara se probudila brzy. Pod očima měla kůži pohmožděnou těžkými, temnými kruhy. Odhrnula deky, a přestože nespala, její mysl byla zvláštně hyper-soustředěná. Zorientovala se, vyšla z pokoje pro hosty a vešla do moderní Jezebeliny kuchyně.

Její ruce se daly do práce, aniž by na to vůbec myslela. Bylo to instinktivní. Z lednice vytáhla vajíčka, slaninu, čerstvý chléb a zeleninu. Našla správné pánve, nejostřejší nože, ty pravé obracečky. Každý její pohyb vedla svalová paměť. Krájela zeleninu s mechanickou přesností, ostří dopadalo na krájecí prkénko v rychlém, rytmickém tempu. Vajíčka rozbíjela jednou rukou a šlehala je do nadýchaného mráčku. Vůně prskajícího másla a opečeného chleba brzy naplnila celý byt. Během třiceti minut ležela na kuchyňském ostrůvku naservírovaná bezchybná, profesionální snídaně.

Elara zírala dolů na jídlo a v ústech se jí zvedla hořká pachuť. Vařila jako školený kuchař. Kolik let strávila zdokonalováním těchto dovedností? Kolik ran stála u horké plotny a zoufale se snažila potěšit lidi, kteří se na ni dívali s odporem?

Z chodby se ozvalo tiché šoupání pantoflí. Jezebel vyšla ze své ložnice a uprostřed kroku se zastavila, když ji udeřila vůně jídla. Podívala se na to bohaté jídlo na pultu a pak na Elaru, která stála za ním. Z Jezebeliných rtů unikl těžký, zoufalý povzdech.

„Zase se chystáš odnést Yorickovi snídani?“ zeptala se Jezebel hlasem hutným ranní malátností a hlubokým zklamáním.

Elara ztuhla. Ruka se jí vznášela nad talířem s míchanými vajíčky.

Jezebel přistoupila blíž a opřela se rukama o okraj ostrůvku. „Kolik jídel jsi mu za ty roky udělala? Ochutnal ten muž z toho někdy aspoň jedno sousto? Bohatá holka jako ty marní čas zdokonalováním kuchařských schopností jen proto, abys mohla prosit muže o odpuštění.“ Jezebel zavrtěla hlavou, vytáhla si barovou židli a posadila se. „Odpromovala jsi a ani ses neobtěžovala hledat si práci. Strávila jsi roky běháním za ním jako ztracený pes. A co jsi za to dostala? Posměch všech. Jaký to má smysl, Elaro? Řekni mi to.“

Elařiny prsty se po stranách sevřely do pevných pěstí. Chtěla se hádat. Chtěla se podívat Jezebel do očí a říct jí, že to jídlo neudělala pro Yoricka. Chtěla vyhlásit, že už tomu muži nikdy vařit nebude. Ale držela jazyk za zuby. Na základě všeho, co se dosud dozvěděla, byla obrana zbytečná. Její minulé činy mluvily hlasitěji než jakýkoli slib, který by mohla dát právě teď. Nikdo by jí nevěřil. Ještě ne.

Místo toho Elara tiše zvedla talíř a položila ho před Jezebel. Nalila jí horkou misku pikantní polévky a posunula ji přes hladký mramorový pult.

U okraje stolu ležela tlustá manilová složka. Jezebelin životopis. Tučný text upoutal Elařinu pozornost. Zírala na ten profesionální dokument a v hrudi se jí náhle vznítila spalující zvědavost.

„Jezebel,“ řekla Elara tichým, vyrovnaným hlasem. „Chci si najít práci. Co jsem studovala na vysoké škole?“

Jezebel ztuhla s lžící polévky v půli cesty k ústům. Lžíci stáhla a zadívala se na Elaru s hlubokým, zkoumavým zamračením. Oči jí těkaly po Elařině tváři a hledaly jakýkoli náznak vtipu.

„Elaro, tentokrát hraješ mnohem přesvědčivěji než kdy předtím,“ zamumlala Jezebel a překřížila si paže na hrudi. „To je nějaká nová taktika? Hra na ambiciózního člověka s amnézií?“

Elaře do krku vklouzl hořký pocit. Ta nedůvěra byla zasloužená, to věděla, ale i tak to bolelo. Posunula misku s polévkou o centimetr blíž k Jezebel. „Prostě mi řekni pravdu. Prosím.“

Jezebel svěsila paže. Vzala si malé sousto jídla, přežvýkala ho a vydala ze sebe další dlouhý povzdech. „Studovala jsi finance. Odpromovala jsi jako jedna z nejlepších v ročníku. Ale společnost tvé rodiny patří Lorisovi. Asi už teď ani nevíš, jakým směrem směřují dveře do kanceláře. Dokonce i Verna má deset procent akcií společnosti. Ty? Ty tam nemáš vůbec žádné postavení. Nemáš nic.“

Elara ta slova vstřebávala. Finance. Měla diplom z financí. Diplom, který naznačoval bystrý intelekt, ambice a smysl pro čísla. A ona ho přitom vyměnila za kuchyňskou zástěru.

„Tenkrát, když jsi promovala,“ pokračovala Jezebel a její tón se trochu zjemnil, „měla jsi tam šanci získat lukrativní korporátní stáž. Pořádnou šanci uchytit se. Ale ty jsi to odmítla. Všechno jsi to zahodila, protože by ti práce na plný úvazek vzala čas na pronásledování Yoricka. Zbylo by ti méně času na plnění jeho každého rozmaru.“ Jezebel zavrtěla hlavou a píchla vidličkou do kousku slaniny. „Teď už si Verna vybudovala obrovskou profesionální pověst. Udělala si ve firmě ohromné jméno. Všichni ji znají jako geniální druhou dceru rodiny Caldwellů. Nikdo si už ani nepamatuje, že ty vůbec existuješ.“

Elara se pomalu posadila na barovou židli naproti Jezebel. Vzala do ruky vidličku a tiše si vzala sousto vajíček. Byla dokonalá. Nadýchaná, skvěle ochucená, teplá. Dokonalý důkaz jejích promarněných let. Jídlo rozžvýkala a polkla s ním i svou minulost.

Položila vidličku. Její pohled ztvrdl. „Tak půjdu pracovat do Syndikátu Vancroft.“

Jezebel se zakuckala. Popadl ji náhlý, prudký záchvat kašle. Lapala po dechu a plácala se rukou do hrudi, když jí polévka zaskočila. Horečně sahala po ubrousku a zuřivě si utírala ústa, oči dokořán v naprostém zmatku.

„Zbláznila ses?“ zachraptěla Jezebel a hodila zmačkaný ubrousek na pult.

„Zane Vancroft se právě vrátil, ne?“ zeptala se Elara tónem tak konverzačním, jako by mluvila o počasí. „Chci jít po něm.“

Jezebel na ni ohromeně zírala. „Chceš usilovat o Zanea? Praštila ses do hlavy víc, než si doktoři mysleli? Zanea jsi dřív nesnášela. Bytostně jsi ho nenáviděla jen proto, že Yorick nenáviděl svého strýce. Následovala jsi Yorickovy názory, jako by to byla písma svatá. Pokaždé, když jen někdo zmínil Zaneovo jméno, vypadala jsi znechuceně. Víš vůbec, co je to za muže?“

Elara naklonila hlavu. Vzpomněla si na ten hluboký, velitelský hlas z telefonu. Hlas, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. „Povídej.“

„V osmnácti odmaturoval na Haverfordu s dvojitým diplomem,“ recitovala Jezebel a v jejím hlase se mísil posvátný úžas s bázní. „V devatenácti letech založil největší akviziční firmu v zámoří. Ten chlap se pravidelně objevoval na obálkách finančních magazínů na Varnhold Avenue. Je to finanční zázrak, Elaro. Žralok. Kdyby nebylo té autonehody před dvěma lety, která mu zmrzačila nohy, všechny ženy ve Valdorii by se mu pořád vrhaly k nohám.“

„Jak vypadá?“ zeptala se Elara a její zvědavost narůstala.

Jezebel ze sebe vydala nevěřícný povzdech. Popadla z pultu svůj tablet a několikrát poklepala na obrazovku. Otevřela si uložený novinový článek a posunula zařízení přes ostrůvek. „Tady.“

Elara pohlédla na zářící obrazovku. Fotka byla pořízena na tiskové konferenci, pod ostrým světlem, ale muž v jejím středu dokonale ovládal celý záběr. Seděl na elegantním invalidním vozíku v tmavém obleku na míru. Košili měl zapnutou až ke krku, což mu dodávalo chladnou, rezervovanou auru. Téměř asketická nedotknutelnost. Ale byla to jeho tvář, která Elaře vyrazila dech. Linii čelisti měl tak ostrou, že by dokázala krájet sklo. Jeho rysy byly dokonale symetrické, drsné a maskulinní. Jeho oči se dívaly přímo do objektivu fotoaparátu. Byly chladné, hluboké a neústupné – jako obrovský oceán za zimní noci, tající pod hladinou neviditelné bouře.

Byl úchvatně pohledný. Nekonečně krásnější, než by se Yorickovi mohlo kdy zdát.

Jezebel zamlaskala a opřela se v židli. „Je to škoda. Po té nehodě se do Valdorie už nikdy nevrátil. Celé dva roky o něm nebyla žádná zpráva v domácích ani mezinárodních novinách. Stal se z něj duch. Ale i s poraněnýma nohama se na něj ženy stojí ve frontě. Je to jiná liga, Elaro.“

Elara neodtrhla zrak od fotografie. Studovala ty ledové hlubiny Zaneových očí a v krvi se jí vznítila zvláštní jiskra odhodlání. Vzala do ruky lžíci a pomalu, rozvážně usrkla polévku.

„Yorick mi řekl, že je to můj přítel,“ konstatovala Elara tiše a položila lžíci. Posunula tablet zpět k Jezebel. „Jdu do Syndikátu Vancroft. Zajistím si tam místo.“

Jezebel na Elaru vrhla dlouhý, podivný pohled. Ticho mezi nimi se prodlužovalo a bylo zatěžkáno tíhou Elařina nemožného prohlášení. Jezebel zvedla obě ruce a přitiskla si prsty na spánky. Třela si hlavu v čirém, nefalšovaném úžasu.

„Jdeš do Syndikátu Vancroft uhánět Yoricka, nebo jdeš vážně po Zaneovi?“ zamumlala Jezebel se zavřenýma očima. Vydala ze sebe dlouhý, poražený sten. „Víš co? Dělej si, co chceš. Vzdávám to. Jestli se ti fakt povede Zanea Vancrofta získat, přísahám, že už tě nikdy v životě nebudu kritizovat.“