TESSA

Chuťová, nezaměnitelná vůně smažící se slaniny se linula pootevřenými dveřmi ložnice a vytrhla mě z neklidného, útržkovitého spánku. Zamrkala jsem proti rannímu světlu, které pronikalo přes žaluzie, a mysl mě okamžitě vrátila k dusivé hádce s Oscarem, jež proběhla před pouhými několika hodinami. Přetrvávající tíseň ze včerejší noci mi stále ležela těžce na hrudi, ale vůně snídaně znamenala jediné.

Otočila jsem hlavu a podívala se na malou postavičku vedle sebe. Ivy ležela zamotaná v dekách a její tichý dech naplňoval tichý prostor. Na rtech mi pohrál upřímný, vřelý úsměv, který odehnal stíny minulé noci. Natáhla jsem ruku a jemně jí z čela odhrnula zbloudilou kudrnu.

"Vstávej, miláčku," zašeptala jsem a pohladila ji po rameni. "Je čas se chystat do školy."

Zavrtěla se a nakrčila nos, když se zhluboka nadechla. Oči se jí rozletěly, stále ještě těžké spánkem. "To voní tak krásně," zamumlala hustým, chraplavým hláskem.

"Běž si vyčistit zuby," řekla jsem jí a vtiskla jí polibek na teplou tvář.

Nechala jsem ji, ať se probere, sesunula se z matrace a zamířila dolů. Bosýma nohama jsem tiše našlapovala na dřevěnou podlahu. Vešla jsem do kuchyně a naskytl se mi přesně ten výjev, který jsem očekávala. Oscar stál u sporáku a znalecky otáčel plátek slaniny na rozpálené pánvi.

Tohle byl jeho klasický, předvídatelný tah. Vyvolat obrovskou hádku, odmítnout naslouchat nebo ustoupit, a následující ráno uvařit teplé jídlo, aby to všechno vyžehlil.

Jakmile uslyšel mé kroky, otočil se a vykouzlil široký, nacvičený úsměv. "Dobré ráno. Pojď, udělal jsem nám snídani."

Odstoupil od sporáku a odsunul židli u malého jídelního stolu. Přešla jsem k němu a posadila se. Okamžitě přede mě postavil teplý talíř. Čerstvě usmažená míchaná vajíčka, křupavou slaninu a dozlatova opečený, máslem namazaný toast. Vonělo to sice úžasně, ale můj žaludek se cítil prázdný.

"Děkuju," hlesla jsem tiše a zrak nechala sklopený ke stolu.

Oscar si povzdechl, odsunul židli vedle mě a posadil se. Naklonil se dopředu a opřel se předloktím o stůl. "Poslyš, mrzí mě to moje chování včera večer. Bylo to zbytečné a slibuju ti, že už se to nestane."

Zírala jsem na vejce na talíři a palcem obkreslovala okraj keramiky. Tenhle přesný proslov jsem slyšela už příliš mnohokrát. "Neslibuj nic, co nemůžeš dodržet, Oscare," odpověděla jsem mu tiše.

Atmosféra v kuchyni se změnila. Jeho uvolněný postoj ztuhl a omluvný tón rychle nahradilo ostří frustrace. "Proč jsi pořád naštvaná? Právě jsem se ti omluvil. Vstal jsem brzo a udělal ti snídani, abych ti to vynahradil. Co ještě chceš, abych udělal?"

Vzhlédla jsem a setkala se s jeho otráveným pohledem. Udivovalo mě, jak málo emoční inteligence někdy projevoval. Skutečně věřil, že talíř slaniny dokáže smazat ta bodavá slova a nehoráznou lhostejnost, kterou mi projevil.

"Potřebuji čas, Oscare," připomněla jsem mu klidným hlasem. "Vážím si tohoto gesta, co jsi udělal. Ale nemůžeš ode mě očekávat, že okamžitě přepnu na jinou náladu a začnu se usmívat přesně v tu chvíli, kdy se rozhodneš omluvit. Moje emoce nemají vypínač, kterým můžeš cvakat, jak se ti to zrovna hodí."

Čelist se mu stáhla. Otevřel ústa, očividně připravený dál argumentovat, ale chodbou se rozlehl rychlý cupitot malých nohou. Ivy doslova vpadla do kuchyně a doširoka otevřela oči, když uviděla jídlo na stole.

"Chci jíst!" oznámila a třela si bříško. "Voní to tak dobře."

To těžké, dusivé domácí napětí mezi Oscarem a mnou najednou povolilo. Okamžitě změknul, sehnul se a snadno vyzdvihl Ivy do vzduchu, než ji usadil na její židli. "To teda, že jo? Dáme ti talířek."

Sledovat Ivy, jak se s dychtivým nadšením pouští do snídaně, mi na tváři vykouzlilo skutečný, hřejivý úsměv. Její přítomnost představovala uzemňující sílu, která snadno rozehnala ten temný mrak visící nad kuchyní. Zbytek jídla jsme snědli v relativním klidu a nechali jsme Ivyino ranní brebentění, aby zaplnilo to ticho.

Když jsem dojedla poslední kousek toastu, Oscar položil hrnek s kávou na stůl a odkašlal si. "Zapomněl jsem ti něco říct," pronesl nonšalantně. "Moje firma zítra večer pořádá oslavu výročí. Půjdeš na ten večírek se mnou?"

Zaváhala jsem a uvažovala nad logistikou. "Nejdřív se musím zeptat Val, jestli má čas Ivy hlídat."

Už když jsem ta slova vyslovila, věděla jsem, že Valerie po té šanci skočí. Milovala trávit čas s Ivy a já věděla, že má dcera bude v těch nejlepších možných rukou.

"Jo, jasně," přikývl Oscar a zkontroloval hodiny na mikrovlnce.

"Dám ti vědět."

***

"Máme zpoždění, zlato," ozval se Oscarův netrpělivý hlas z obýváku následujícího večera.

"Už jdu!" Popadla jsem své malé večerní psaníčko a spěchala z ložnice, mé trýznivě vysoké podpatky ostře klapaly o podlahu. Na chodbě jsem se zastavila, abych si upravila neposlušný zatoulaný pramen vlasů, který mi vyklouzl z vyčesaného účesu, a vešla do obýváku.

Oscar už byl oblečený v elegantním obleku a stál u vchodových dveří s klíči v ruce. Když jsem přišla, hlasitě vydechl. "Konečně."

"Tak, jak vypadám?" zeptala jsem se a uhladila si látku šatů.

Otočil se ke mně. Provedl jen velmi rychlý, roztržitý přejezd očima po mém těle. "Jo, sluší ti to," konstatoval suše a jeho tón postrádal sebemenší zápal nebo zájem. Než mi ta slova vůbec došla, podíval se na hodinky, aby zkontroloval čas. "Jdeme."

Můj nadšený úsměv uvadl do tenké čárky. Spolkla jsem knedlík, který se mi začal tvořit v krku, a následovala ho ze dveří. V poslední době jsem si připadala, jako bych pro něj byla úplně neviditelná. Díval se na mě, ale už mě ve skutečnosti nevnímal. Zdálo se, že mě bere jako rutinní součást svého života, jako samozřejmou součást inventáře. Neustále jsem se snažila jeho přezíravý postoj omlouvat nesmírným pracovním tlakem, kterému ve firmě čelil, ale tyhle výmluvy začínaly být už děsivě ohrané.

Účast na tom korporátním večírku se brzy ukázala jako otřesné rozhodnutí.

Velkolepý sál byl narvaný lidmi oblečenými do drahých večerních rób a obleků. Křišťálové lustry vrhaly na dav hřejivou záři a místností se proplétali číšníci balancující s tácy s nápoji. Hned jak jsme dorazili, vrhl se Oscar rovnou do davu. Dychtivě navazoval kontakty, třásl si rukama a agresivně se snažil vetřít do přízně svých kolegů a nadřízených.

Zůstala jsem sedět úplně sama u malého vyhrazeného stolku na kraji místnosti. K smrti jsem se nudila. Nohy mi třeštily bolestí z těch brutálních podpatků a mých pár pokusů zapříst rozhovor s manželkami Oscarových kolegů skončilo jen u povrchních, trapných zdvořilostních frází, na které jsem neměla energii.

Když jsem neměla co jiného na práci, vytáhla jsem si telefon a strávila hodiny tím, že jsem jen tak listovala na Instagramu, abych nějak zabila čas.

Když se Oscar konečně vrátil k našemu stolu a odsunul židli vedle mě, vypadal po tom seznamování nabitý energií a zčervenalý ve tváři. "Ahoj!" pozdravil.

Ani jsem se neobtěžovala skrývat své podráždění. Hodila jsem telefon do kabelky a podívala se na něj. "Tahle akce je neuvěřitelně nudná."

Oscar se jen lehce, přezíravě uchechtl. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale reproduktory v sále se rozlehl hlasitý, burácející hlas a přerušil ho.

"Srdečně zdravím všechny dámy a pány i naše vzácné hosty," rozezněl se hlas hlasatele a obrovská místnost okamžitě ztichla. "Chtěl bych vás všechny na naší akci přivítat a doufám, že si ji s námi užijete. Nyní bych rád požádal pana Vaughna Vanea, generálního ředitele společnosti Keystone Associates, aby laskavě přišel sem k nám a podělil se s námi o pár slov."

Srdce mi divoce narazilo do žeber. Dech se mi zasekl v hrdle. Zamrzla jsem na židli a prsty pevně sevřela okraj stolu.

Na zlomek vteřiny jsem pevně zavřela oči a zoufale se snažila rozumem si vysvětlit tu náhlou vlnu paniky, která mi projela krví. New York City bylo obrovské. Muselo tu žít víc mužů jménem Vaughn. Šance, že by byl tím nejvyšším šéfem mého přítele právě tento konkrétní muž, byla astronomicky malá.

Otevřela jsem oči a podívala se směrem k přední části sálu. Dav se rozestoupil a k mikrofonu přistoupila vysoká postava.

Z plic se mi vyrazil všechen vzduch.

Byl to on.

Můj nezapomenutelný, vášnivý sex na jednu noc z doby před šesti lety. Ten muž, jehož tvář mě strašila ve vzpomínkách, právě stál pod ostrými světly pódia a přitahoval pozornost stovek lidí.

Naklonil se k mikrofonu. "Dnes večer slavíme dvacáté druhé výročí naší společnosti a já si nesmírně vážím vás všech, kteří tento výjimečný den sdílíte se mnou."

Přiložila jsem si ruku na hruď a zoufale se snažila uklidnit svůj zběsilý tep. Přesvědčovala jsem samu sebe, že v takhle velkém a přeplněném sále by mě nejspíš nepoznal. Uplynulo šest let. Byla jsem jen krátkou epizodou v jeho minulosti.

Zbytek jeho projevu jsem už nevnímala, slova se mi v uších slévala do nesmyslného šumu. Byla jsem však hluboce zasažena tou velitelskou autoritou jeho hlubokého, barytonového hlasu. Vibroval z reproduktorů a vynucoval si respekt a pozornost každého jednoho člověka v místnosti. I z dálky jsem viděla ten dokonalý střih jeho drahého tmavého obleku na míru. Obepínal mu široká ramena a hruď a vyzařovala z něj aura nedotknutelného sebevědomí.

Přinutila jsem se znovu mu podívat do tváře, a v ten moment jsem měla pocit, jako by se pode mnou propadla zem.

Jeho ostré hnědé oči se vpíjely přímo do mě.

Už neprozkoumával dav. Zíral rovnou na můj stůl, rovnou do mé tváře. V jeho intenzivním pohledu bylo jasně čitelné poznání. Hluk večírku, cinkání skleniček, šum davu – to všechno zmizelo. Ticho mezi námi působilo těžce a elektrizujícím dojmem. Jeho pohled držel ten můj jako rukojmí, přibíjel mě k židli a fyzicky mi znemožňoval odvrátit zrak nebo to spojení přerušit.

"Dívá se na tebe?" prořízl zničehonic Oscarův hlas to mé oblouznění a vrátil mé smysly zpět do reality.

Prudce jsem ucukla hlavou od pódia a přerušila ten intenzivní oční kontakt. Srdce mi divoce bušilo do hrudi a hrozilo, že mi rozláme žebra. "Já nevím," zamumlala jsem tiše.

Stěny sálu mi najednou připadaly příliš těsné. Musela jsem se hýbat. Zoufale jsem toužila utéct před tou tíhou Vaughnova pohledu.

"Potřebuju se napít," vyhrkla jsem k Oscarovi. Popadla jsem kabelku, postavila se na své bolavé nohy a vyrazila od stolu dřív, než se mě stačil na cokoliv zeptat.

Slepě jsem se prodírala mořem lidí a zamířila přímou čarou k dlouhému mahagonovému baru v zadní části sálu. Namlouvala jsem si, že si dám jeden jediný, silný drink. Dav za mnou najednou propukl v hlasitý, bouřlivý potlesk a dal tak najevo konec Vaughnova projevu. Perfektní. Dám si ten drink, nakráčím zpátky ke stolu a přesvědčím Oscara, ať mě okamžitě vezme domů.

Opřela jsem se o hladký povrch barového pultu a hruď se mi zvedala, jak jsem se snažila popadnout dech. Zapřisáhla jsem se sama sobě přímo tady a teď, že tohle bude naposledy, co se mi s Vaughnem Vanem zkříží cesty.

Náhle promluvil hluboký, dobře známý hlas přímo vedle mě.

"Skotskou s ledem."

Ztuhla jsem v čiré panice.