Elodie

Kráčel hlouběji do středu baru a ignoroval těžké, uctivé pohledy, které se na něj lepily z každého rohu místnosti. Číšník vedle našeho stolu zamrkal, probral se z viditelného transu a okamžitě se k Ronanovi rozběhl se stříbrným podnosem s čerstvými drinky. Ronan natáhl ruku, vzal si bez zpomalení kroku sklenici s tmavým alkoholem a zvedl ji k ústům, aby si pomalu usrkával.

Jak se hýbal, tmavá látka jeho přiléhavé košile se lehce vyhrnula natolik, aby odhalila spodní část jeho břicha. Zatajil se mi dech a plíce odmítly pracovat.

Představovat si, že má dobré tělo, byl vtip ve srovnání s tou ohromující realitou, která stála jen pár metrů ode mě. Ostré neonové světlo baru obkreslovalo vyrýsované linie jeho břicha, zvýrazňující postavu stavěnou na sílu a zastrašování. Zahlédla jsem jasně jeho dokonale vyrýsované břišní svaly, hluboké a pevné. Vypadalo to, jako by mu někdo ten trup vytesal ručně z pevného kamene, osekal každý sebemenší kousek přebytečného tuku a vykoval tu devastující smrtící stavbu těla.

Puberta tu očividně měla svého oblíbence. Během těch let nějakým způsobem vzala toho vytáhlého, neohrabaného teenagera, kterého jsem znala, a přeměnila ho na ohromujícího muže. Ale bylo by pošetilé přisuzovat pubertě veškeré zásluhy. Takové silné, vyrýsované svaly a široká hruď se získávají jen nekonečnými, vyčerpávajícími hodinami pocení v posilovně.

Rychle mi došlo, že nejsem sama, kdo na něj s pootevřenou pusou zírá. Každá žena v klubu jako by strnula, sledovala každý jeho krok vykulenýma, hladovýma očima a tiše prosila, aby jejich směrem vrhl byť jen letmý pohled.

Zavřela jsem ústa, zavrtěla hlavou a přinutila se přerušit s ním oční kontakt. Nezáleželo na tom, jak neuvěřitelně teď vypadal. Pod tím úžasným, vytesaným zevnějškem žil ten samý ďábel v lidské kůži, který mě roky nemilosrdně šikanoval.

Pochybovala jsem, že se z jeho kruté povahy něco změnilo. Bylo mi fuk, jestli byl nejžádanějším budoucím alfou na území, nebo že se k němu holky sbíhaly jak zoufalé můry do otevřeného ohně. Byl to můj nepřítel. Od dětství jsme byli zapřisáhlí nepřátelé. Něco na tom jeho arogantním úšklebku mi jasně připomínalo, že byl noční můrou skrývající se za krásnou tváří.

„Musíme odejít,“ přikázala jsem sevřeným hlasem. Popadla jsem Hazel za ruku. Stále stála přimrazená na místě a omámeně na něj zírala. Očividně byla zasažena jeho nebezpečným kouzlem, stejně jako zbytek davu.

„Počkej, co? Vždyť jsme zrovna přišly,“ protestovala a zaryla paty do podlahy.

Neměla jsem trpělivost se s ní dnes v noci hádat. Silně jsem zatáhla za její paži a otočila se k východu. Byla jsem tak soustředěná na to, jak ji táhnu mořem zpocených těl, že jsem si ani nevšimla stínu, který se tyčil přímo za mnou.

Než jsme stihly udělat tři kroky, těžké basy klubové hudby prořízl ostrý svištivý zvuk. Rámus něčeho těžkého, co letělo vzduchem, mě vyděsil. Prudce jsem se otočila a srdce mi vyskočilo až do krku.

Ronan stál hrozivě přímo za mnou.

Ztěžka jsem polkla, tep mi bušil do žeber. Nestál snad ještě před vteřinou na druhém konci místnosti? Jak se mohl přesunout tak rychle? Zblízka byla ta fyzická proměna ještě markantnější. Na ostré čelisti se mu rýsoval tmavý stín strniště, ale nedokázala jsem se soustředit na jeho tvář. Oči mi střelily k jeho natažené ruce.

Prsty měl pevně sevřené kolem zubatého hrdla rozbité skleněné lahve. Popadl ji přímo ze vzduchu, ještě než mi stačila udeřit do týlu.

Než jsem stihla vyhodnotit nebezpečí, Ronan se pohnul. V děsivě rozmazaném pohybu se otočil a popadl za límec bundy opilého chlápka z davu. Čirá fyzická dominance, kterou v tom zlomku vteřiny předvedl, mi seslala po zádech mráz. Látka napjatě praskala, když Ronan výtržníka zvedl a naprosto bez námahy, s brutální silou ho táhl pryč z nacpaného davu.

„Tady je povoleno jen pařit,“ varoval ho Ronan. Z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Byl chraplavý, chladný a kapal z něj temná, velitelská autorita. „Pokud nebudeš dodržovat pravidla, další věc, která poletí vzduchem, budeš ty. Ven těmi dveřmi. Rozuměl jsi?“

Chlápek zběsile přikyvoval, obličej bledý čirou hrůzou a nohy se mu komíhaly nad podlahou.

Během vteřiny se přihnali dva obrovští vyhazovači, aby tu šlamastiku vyřešili. Na Ronana neřvali. Nezpochybňovali násilí. Místo toho mladíka rychle převzali z Ronanovo železného stisku. Ten největší vyhazovač dokonce s respektem sklonil hlavu.

„Nejste zraněn, alfo?“ zeptal se statný vyhazovač a jeho tón byl prodchnutý hlubokou úctou.

Ronan svěsil paži. Palcem si otřel dlaň, jako by oprašoval neviditelnou špínu. „Trochu,“ zamumlal. Ale nedíval se na vyhazovače. Jeho dravý pohled se znovu zabodl přímo do mě.

Vyhazovači odtáhli vzpouzejícího se chlapa pryč. Ronan protočil svá široká ramena a rozhlédl se po tiché místnosti. „Přestaňte na mě zírat. Hleďte si svýho,“ rozkázal.

Dav ho okamžitě poslechl. Lidé se vrátili ke svým pitím a tanečnímu parketu a nechali kolem nás široký kruh. Uvědomila jsem si, že jsem na něj tupě zírala, přimrazená na místě. Udělal pomalý, rozvážný krok vpřed a zkrátil vzdálenost mezi námi.

„Copak, copak. Kohopak to tu máme?“ pozdravil. Jeho hlas v sobě nesl drsný, nesnesitelný nádech, který mi drásal nervy.

Neodpověděla jsem hned. Naklonil hlavu a nechal své tmavé oči pomalu sklouznout po mém těle a zase nahoru. Z toho drzého zkoumání mě polilo nechtěné horko. Posunula jsem si brýle nahoru – vždycky měly ve zvyku sjíždět po hřbetu nosu, když jsem se zpotila.

„Nikoho, kdo by tě zajímal,“ odsekla jsem odmítavě, jak jsem se těžce snažila udržet šok mimo svůj hlas.

Ten dravý odlesk v jeho očích zůstal, držel mě v tlumeném světle v zajetí. Přinesl zpět příval strašlivých vzpomínek. Zpátky v dětství jsem se vyhýbala tomu být s ním ve stejné místnosti. Miloval házení zlých urážek maskovaných jako komplimenty jen proto, aby mě viděl se složit a vytočit. Vždycky mu moje frustrace přišla k popukání.

Neměla jsem náladu na jeho zvrácené hry. Ne dneska.

„Co chceš?“ dožadovala jsem se a překřížila si paže na hrudi.

Když jsem stála tak blízko, aura zlobivého kluka, která se z něj valila, byla dusivá. Viděla jsem ostře řezané lícní kosti, nedbalou dokonalost jeho rozcuchaných vlasů a tetování z černého inkoustu plazící se od límce jeho košile vzhůru, natahující se k jeho ohryzku. Titul rebela si přisvojil oprávněně. Vždycky se dostával do rvaček, snadno se naštval a nikdy mu nezáleželo na pravidlech.

„Spoustu věcí,“ odpověděl záhadně. V očích se mu mihl nečitelný, nebezpečný záblesk, který mi v hlavě spustil varovný signál.

„Hele, dneska na tebe nemám energii. Možná příště,“ zamumlala jsem.

Vyčerpaná a naštvaná jsem se pokusila kolem něj protáhnout. Záměrně jsem udělala krok vpřed a namířila rameno tak, abych ho vrazila do strany a uvolnila si cestu.

To byla obrovská chyba. Ten chlap byl stvořený z čistých svalů. Nejspíš jedl železné kotouče k obědu. Moje rameno narazilo do jeho hrudníku, ale on neuhnul ani o píď. Místo toho ta síla otřásla mým vlastním tělem a vyslala mi bolestivou šokovou vlnu dolů do paže. Zezadu jsem zatnula čelisti, abych skryla grimasy od bolesti, odhodlaná odejít s hlavou vztyčenou.

Ohlédla jsem se a zjistila, že se Hazel stále nepohnula z místa. Byla zasazená pevně před Ronanem s doširoka otevřenýma očima. Protočila jsem oči, zadupala na ulepené podlaze podpatky, přešla k ní a znovu ji popadla za ruku.

„Jdeme,“ zasyčela jsem.

Moje kožená kabelka mi volně visela přes rameno. Když jsem zatáhla Hazel za paži, popruh mi sjel z šatů. Kabelka dopadla na zem s tupým žuchnutím a po nárazu se jí rozepnula spona.

„Ou, promiň,“ zamumlala Hazel a konečně se probrala z transu.

Než jsem si stačila kleknout, Ronan už byl v pohybu. Sklonil se nízko, jeho velké ruce s bezstarostnou lehkostí posbíraly věci vysypané po podlaze. Zvedl kompaktní pudry, rozházené peníze a moje klíče.

Pak se zastavil.

Mezi tím vším nepořádkem upoutalo jeho pozornost něco jiného. Lesklá třpytivá kartička se zlatým ražením a horečnatými čmáranicemi na přední straně.

„Co je to?“ zamumlal a natahoval po tom ruku.

Žaludek mi propadl až do bot. Do žil se mi vlila panika jako ledová voda.

„Ne, počkej!“ vykřikla jsem.

Vrhla jsem se vpřed, ale byla jsem o vteřinu pomalejší. Jeho dlouhé prsty se sevřely kolem tvrdého kartonu. Pomalu se postavil a přinesl svatební pozvánku do neonového světla. Přečetl si ten elegantní psací text a obočí se mu svraštilo.

Sledovala jsem, jak se přes jeho nápadné rysy přelilo zjištění. Oči se mu rozšířily.

„Ty se vdáváš?“ zeptal se Ronan s hlasem protkaným čirým překvapením. Přimhouřil oči na papír, jeho pohled se zastavil na těch hlubokých stopách od inkoustu. „Ne, počkej, tys to jméno poškrtala.“

„Dej mi to zpátky,“ zasyčela jsem.

Natáhla jsem se po kartičce, ale on ji bez námahy držel vysoko ve vzduchu, držíc pozvánku jako rukojmí mimo můj dosah. Vyskočila jsem, prsty se otřely o jeho zápěstí, ale on se postavil na špičky. Ten výškový rozdíl byl výsměšný a jen podpořil mou narůstající paniku.

Nemohla jsem ho nechat, aby si to nechal. Otec se ostře ohrazoval proti mému vztahu s Corbinem. Napětí doma byla tikající bomba. Zoufale jsem se snažila náš vztah utajit, abych Corbina ochránila před otcovým hněvem. Kdyby otec zjistil, že plánuju budoucnost s mužem, kterého nenáviděl, následky by byly katastrofální.

Naše napjatá rodinná dynamika nebyla veřejně známá; otec a já jsme spolu před ostatními vždy komunikovali slušně. Ale kdyby se Ronan o tomhle tajemství dozvěděl, nenechal by kámen na kameni, jen aby mi ze života udělal peklo. Nevěřila jsem mu, že by mi chtěl dobré.

Zoufalství převzalo kontrolu nad mým mozkem. Podrážděná a vyděšená jsem se vymrštila vpřed. Chytila jsem jeho tmavou košili a přitáhla si ho blíž, strhla ho dolů na svou úroveň, abych na pozvánku dosáhla.

Ta náhlá síla ho zaskočila. Klopýtl o půl kroku vpřed. Na jedinou krátkou vteřinu, kdy se tajil dech, jsme od sebe byli sotva pár centimetrů. Má hruď byla přitisknutá přímo k tvrdé, neoblomné stěně jeho trupu. Okolní hluk baru jako by ztichl, zanechávajíc jen rychlý, hromový tep mého vlastního srdce v uších.

Ucítila jsem náhlou bolest projíždějící mým srdcem, bolest, které jsem tak docela nerozuměla. Možná to bylo trauma, vzpomínka kvůli otcovým nenávistným slovům odrážejícím se v mé mysli. Krutá připomínka toho lana nad propastí, po kterém jsem den co den kráčela.

Vzhlédla jsem. Ten arogantní, výsměšný úšklebek z Ronanovi tváře zmizel. Shlížel dolů na mě a pozvánka mu ležela zapomenutá ve zvednuté ruce.

„Ty se vážně vdáváš?“ zeptal se znovu. Tentokrát už v jeho tónu nebyl žádný posměch. Žádná domýšlivost. Jen pohled plný čistého překvapení, ze kterého mnou projel zvláštní šok.

Uvědomila jsem si svou chybu. Prakticky jsem se mu nasáčkovala na hruď. Pustila jsem jeho košili, jako by látka vzplanula, a spěšně ustoupila. Uhladila jsem si záhyby na šatech, jen abych svým třesoucím se rukám dala co dělat.

„Do toho ti nic není,“ odsekla jsem. Až teď jsem si uvědomila, jak nebezpečně blízko jsme k sobě byli.

Ronan pomalu spustil ruku. Šok v jeho tváři se vrátil zpět k tomu nesnesitelnému, drsnému výrazu. Poklepal pevnou kartičkou o stehno a zúžil oči.

„Vdáváš se za Dariuse, nebo za Corbina?“ zeptal se mimoděk a jeho pohled pronikal přímo skrz mé obrany. Nečekal na moji odpověď a tlačil dál. „Ne, že by na tom záleželo. Oba dva jsou to kreténi.“

Ta urážka visela ve vzduchu, těžká a ostrá.

Neměl na to žádné právo. Corbin byl sladký. Corbin byl můj druh. Když jsem slyšela, jak Ronan – muž, který z mého dětství udělal mizernou noční můru – výslovně nazval Corbina kreténem, zažehlo to ve mně oslepující záblesk impulzivního vzteku.

Byla to absolutní poslední kapka.

Ještě než stihla zasáhnout logika, než můj mozek vůbec stihl zpracovat následky napadení alfy, ruka mi letěla vzduchem.

*Plesk.*

Ostrý, štípavý zvuk mé dlaně narážející tvrdě do jeho tváře přehlušil klubovou hudbu. Ta síla úderu mi rozbrněla prsty a odmrštila jeho tvář do strany.

Hruď se mi zvedala, zírala jsem na něj s trhaným dechem. Tisícovka vykulených přihlížejících současně zalapala po dechu a otočili se, aby na mě zírali v mrtvém, děsivém tichu.