Úhel pohledu: Elodie

Dlaň mě štípala, ostrá vibrace nárazu se mi přenesla do paže a usadila se v hrudi. Těžké basy z baru jako by ustoupily do tupého hučení, které nahradilo hromadné nadechnutí okolního davu. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se neodvážil promluvit. Stála jsem na místě s hekající hrudí a probodávala pohledem muže, který trýznil mé mládí.

„Nemáš žádné právo komentovat můj život ani můj vztah,“ řekla jsem hlasem roztřeseným směsí zuřivosti a strachu. Ze všech sil jsem ta slova vytlačila, zoufale toužící nakreslit mezi námi čáru. „Můj otec mi vybral ženicha, ale Corbin se ho teď snaží ze všech sil přesvědčit, aby souhlasil s naším sňatkem. Udivuje mě, že si mě vůbec pamatuješ, ale ano, vdám se za Corbina, protože je milý, starostlivý, zdvořilý – a je to můj druh. Ty nejsi nic z toho, Ronane. Takže přestaň strkat nos do cizích životů.“

Dech se mi trhal, přicházel v krátkých, nepravidelných úsecích. Nevěděla jsem, proč cítím potřebu podat mu vysvětlení nebo stručné shrnutí svého života, ale nemohla jsem ta slova vzít zpět. Visela ve vzduchu, hutná a trvalá, a odhalovala soukromé detaily mého života před všemi v místnosti.

Sval na Ronanově ostré čelisti cukl. Pomalu, téměř mechanicky, zvedl ruku a dotkl se své pravé tváře. Můj pohled sledoval jeho ruku, až dopadl na slabý, pálící otisk mých prstů šířící se po jeho kůži.

Ztěžka jsem polkla, zalil mě náhlý chlad. Dát mu facku v přeplněném baru nebyl můj nejchytřejší krok vzhledem k jeho povaze. Ale on tu fyzickou bolest úderu ignoroval. Nezaútočil zpět. Dokonce sebou ani necukl. Místo toho jen spustil ruku a jeho temné oči se upřely na ty mé s takovou intenzitou, až mě pálila kůže.

„Ten kretén je tvůj druh?“ vystřelil zpět. Otázka to byla výsměšná, vyřčená tónem naprosté nedůvěry, který prořízl přímo mou obranu.

Pevně jsem si překřížila paže přes hruď, abych si fyzicky zabránila udeřit ho podruhé. Prsty se mi zaryly do látky mých šatů. Snažil se mě vytočit, tlačit na mě, dokud neztratím kontrolu. Nemohla jsem ho nechat vyhrát. Nemohla jsem mu dopřát uspokojení z toho, že mě uvidí se složit.

„Vlastně ani nevím, proč s tebou ztrácím čas,“ řekla jsem staženým hlasem.

Rychlým, ostrým pohybem jsem mu kabelku vytrhla přímo z ruky. Bylo mi jedno, že pozvánku stále drží ve stisku; nechala jsem ji být a upřednostnila okamžitý útěk, než mi vybuchne nálada. Popadla jsem Hazel za ruku – její prsty byly v mých studené a roztřesené – a táhla ji k východu.

Ale Ronan se nám postavil přímo do cesty a zablokoval východ. Jeho široká ramena nám odstřihla světlo z chodby.

Typický úšklebek byl pryč. Líný, dráždivý postoj, který běžně nosil, zmizel a nahradila ho temná, intenzivní aura, která jako by dusila celou místnost. Vypadal starší, nebezpečný a neoblomný.

„Ty se vdáváš,“ řekl, jeho hlas klesl do hlubokého, chraplavého tónu, který mi rozvibroval klíční kosti. „Takže, je mou povinností ti poslat dar. Není liž pravda?“

„Jediný dar, o který od tebe stojím, je, abys mi dal pokoj,“ odsekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.

Neustoupil. Místo toho se nebezpečně naklonil a narušil můj osobní prostor, až jsem cítila teplo sálající z jeho kůže. Vůně jeho kolínské – opojná směs cedrového dřeva a temného koření – mě zaplavila a zamotala mi hlavu. Přinutila jsem se stát vzpřímeně a odmítala se pod jeho intenzivním pohledem krčit.

„To je to jediné, co by sis neměla přát,“ zamumlal a jeho dech mi zavadil o ucho.

Pomalu se odtáhl a jeho oči mě svíraly v tajemném, přetrvávajícím pohledu. Pak se mu na rty vloudil známý, pletichařící úsměv. Ustoupil stranou a odkráčel pryč.

Na okamžik jsem zůstala zmrazená stát a šokovaně zírala na jeho vzdalující se postavu. Moje nálada se změnila ze špatné na ještě horší. Nebyla jsem si jistá, proč mi Ronan tak snadno lezl pod kůži, dokonce i po tolika letech. Bylo na něm prostě něco, co mě k zbláznění vytáčelo. Kolečka v jeho mysli se roztáčela a já nenáviděla, že nedokážu předvídat jeho další krok.

„Elodie, musíme jít,“ zašeptala Hazel a jemně zatahala za mou paži.

Její hlas mě vytrhl z transu. Silně jsem dupla nohama a vyšla z baru, agresivně táhnouc Hazel s sebou.

Chladný noční vzduch mi narazil do tváře, ale nedokázal nijak zchladit oheň, který mi žhnul v žilách. Tajně jsem s Corbinem chodila a schovávala naše pouto, abych ho chránila před odsuzujícími pohledy smečky a otcovým očekáváním. Teď, kvůli Ronanovi, bylo to tajemství venku. Celý bar slyšel, jak prohlašuju Corbina za svého druha. Můj osobní život se stal veřejnou knihou a můj úhlavní nepřítel k tomu byl jediným důvodem. Z hloubi duše jsem ho nenáviděla.

Hazel si ode mě tiše vzala kabelku, když jsme došly k jejímu autu, a neslyšně vklouzla na sedadlo řidiče. Šla jsem na druhou stranu, podpatky mi ostře cvakaly o asfalt. Nastoupila jsem na místo spolujezdce a zabouchla dveře. Zvuk se odrazil v tichém parkovišti a shodoval se s těžkým bušením mého srdce. Seděla jsem tam, kypící vztekem.

„Promiň,“ řekla slabým hlasem poté, co jsme zavřely dveře a usadily se.

Kolem spánků se mi začala vkrádat lehká bolest hlavy. Masírovala jsem si je ve snaze setřást úzkost z toho, jak bude na tu zprávu reagovat můj otec. Pokud se k němu tohle donese, následky budou katastrofální.

Zatímco jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách, Hazel dodala: „Je to moje vina. Nikdy jsem tě neměla do Nexusu tahat. Ale já ho vlastně nejdřív ani nepoznala. Neměla jsem tušení, že se tam ukáže.“

Hazel se dál snažila obhajovat, ale už jsem ji neposlouchala. Moje mysl uvízla ve smyčce a donekonečna přehrávala scénu z baru. Konkrétně ten upřímný šok v Ronanově tváři, když jsem mu řekla, že se vdávám za Corbina.

Copak prostě čekal, že tady budu, abych mohla do konce našich životů hrát jeho nepřítele? Možná, že myšlenka na to, usadit se s někým, byla nad jeho chápání. Nebo si možná myslel, že mi Měsíční bohyně nikdy nedaruje milujícího, oddaného druha jako Corbin. Zněl tak strašně, že na Corbina žárlí.

Ano, to musí být ten důvod. Přesvědčila jsem se o tom s touhou věřit, že jeho reakce pramenila spíš ze závisti než z nějaké temné, nevyřčené znalosti. Nemohl snést skutečnost, že já se posouvám v životě dál.

„Opravdu mě teď budeš trestat mlčením?“ zeptala se Hazel, když jsem neodpovídala. Natáhla se pro mou ruku a jemně ji stiskla.

Zavrtěla jsem hlavou, snažíc se zbavit myšlenek na Ronana. „To ne. Nebyla to tvá vina. Chtěla jsi mi udělat překvapení,“ ujistila jsem ji a ona si s úlevou oddechla.

„To mi připomíná, jak bídně jsem v tomhle úkolu selhala,“ povzdechla si. „Ale já ti to vynahradím. Slibuju, že ode mě brzy dostaneš překvapení. A tentokrát se postarám o to, aby se nic nepokazilo.“

„Nemusíš. To je v pořádku,“ odpověděla jsem a oplatila jí stisk. „Prostě pojďme domů, Haze. Jsem unavená.“

Byla hluboká noc a na jeden den jsem měla dramat až po krk. Hazel přikývla a nastartovala motor auta.

Cesta domů proběhla převážně mlčky. Světlomety prořezávaly tmu a osvětlovaly prázdné silnice před námi. Můj pohled neustále těkal na můj mobil v držáku na nápoje. Od Corbina žádná zpráva. Jediná textovka, ani rychlé optání, jak se mám. Ten nedostatek komunikace působil jako chladný kámen v mém žaludku.

Chyběl mi. Strašně moc.

Otevřela jsem v telefonu alba a začala procházet naše společné fotky, hledajíc útěchu v jeho povědomé tváři. Corbin se nerad fotil, protože tvrdil, že na fotkách vypadá hloupě, ale já s ním nesouhlasila. Jeho úsměv mě hřál u srdce, byl to jemný kontrast k drsnému světu, ve kterém jsem žila. Při pomyšlení na to, že si ho brzy vezmu, se mi rozbušilo srdce. Možná je pro svou smečku jen budoucím betou, ale pro mé srdce je alfou. Tuhle budoucnost jsem si přála ze všeho nejvíc.

Prsty mi přejížděly po obrazovce, jak jsem dál scrollovala obrázky, a palcem obkreslovala linie jeho tváře. Snažila jsem se soustředit na jeho vřelost, nechat vzpomínku na jeho jemný dotek odplavit přetrvávající stopy po Ronanově těžké, dřevité vůni.

Ronan nikdy nepozná, co je to láska, nebo jak vám někdo může naplnit srdce čistým štěstím. Byl to hulvát, neschopný takové něhy. Litovala jsem tu chudinku holku, která s ním bude nakonec svázána. Měl už na to věk, ale soudě podle toho, jak na něj v baru všechny holky zíraly, svou družku ještě nenašel. I když to nevypadalo, že by měl vůbec v úmyslu nějakou hledat. Chtěl prostě žít bezstarostný, lehkomyslný život.

V duchu jsem si vynadala za to, že jsem myšlenkami znovu zabloudila k němu. Pleskla jsem se do čela s úžasem nad tím, jak na něj můj mozek vůbec mohl myslet, když se dívám na šťastné fotky sebe a svého budoucího manžela. Bylo to ubohé.

Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani neuvědomila, kdy auto dojelo k mému domu. Můj pohled automaticky sklouzl k otcově pracovně, ale světla byla zhasnutá. Matně jsem si vzpomněla, jak Hazel říkala, že bude dva dny zaneprázdněný charitativními akcemi. Zapomněla jsem na to, ale měla jsem štěstí, že jsme se vrátily před jeho návratem. Doufala jsem jen, že na něm Corbin zapracuje svými kouzly a všechno pak bude v pořádku.

Hazel zaparkovala auto v garáži a my obě vystoupily na chladný vzduch.

„Už je pozdě. Přespíš tu, odejdeš zítra ráno,“ navrhla jsem, protože jsem nechtěla zůstat sama se svými myšlenkami ještě teď.

Hazel zavrtěla hlavou a do tváře se jí vrátil škádlivý úsměv. „Ne, viděla jsem, jak jsi psíma očima zírala na svoje fotky s Corbinem. Myslím, že teď spolu budete mít dlouhý telefonát plný všech těch přeslazených věcí. A nemyslím si, že bych to zvládla.“

Hravě jsem ji praštila do ramene. „Tohle bys neříkala, kdybys už našla svého druha.“

„Jo, takže můj odhad byl správný. Vidíš?“

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla jsem ve snaze skrýt ruměnec.

Přitáhla si mě do objetí a její tón zjemněl. „Jsem za tebe tak šťastná, Elodie. Corbin se opravdu snaží. Prostě zapomeň na cokoliv, co se stalo dneska, a sni o tom, jak budeš líbat svého muže.“

„Běž už, padej!“ řekla jsem, když lovila klíče od auta z kabelky.

Sledovala jsem, jak odjíždí, než jsem se otočila zpět k domovu. Vešla jsem dovnitř vchodem a ticho toho velkého domu mě zahalilo jako studená deka.

V hale na mě čekala Helena.

„Jé, proč jsi pořád vzhůru?“ zeptala jsem se, zatímco mi věnovala laskavý úsměv.

„Teď už půjdu spát,“ odpověděla jemně.

Došla jsem k ní a objala ji, abych načerpala trochu mateřského tepla. „Kde je otec?“

Pohladila mě po zádech. „Informoval mě, že bude mít pozdní noční schůzku. Vrátí se zítra ráno. Možná.“

Takže můj odhad byl správný. Ne, že bych očekávala, že by chtěl trávit čas se mnou, s vědomím, že za pár dní z tohoto domu navždy odejdu.

S těžkým povzdechem jsem zamířila nahoru do svého pokoje. Poté, co jsem se převlékla do pyžama, jsem si vytáhla přikrývky nahoru, zachumlala se a popadla telefon. Zoufale jsem prahla po Corbinově hlase. Vytočila jsem jeho číslo a pevně držela zařízení u ucha.

Spadlo to rovnou do hlasové schránky.

„Ahoj, tady Corbin. Zanechte vzkaz.“

Povzdechla jsem si, na hrudi tíhu zklamání. „Chybíš mi. Zavolej mi, až budeš mít čas,“ promluvila jsem do linky hlasem, který nebyl víc než šepot.

Hodila jsem telefon stranou a tupě zírala na temný strop. Ticho v místnosti bylo hlasité a naplněné ozvěnou mého vlastního tlukotu srdce. Chtěla jsem myslet na Corbina, snít o naší svatbě a klidném životě, který si společně vybudujeme.

A přesto spánek nepřicházel a mé myšlenky se tvrdošíjně stáčely zpět ke vzpomínce na Ronanův šokovaný výraz. Proč reagoval zrovna takhle?“