Sylviin pohled

Budík řve a rozřezává těch pár ubohých hodin spánku, které se mi podařilo ukrást. Vleču své bolavé tělo z postele. Svaly na břiše protestují. Tupá bolest z Declanovy pěsti mi stále pulzuje hluboko pod žebry. Včera v noci se přihnal pozdě a mrštil mi svým těžkým batohem přímo do hrudi. Když jsem zavrávorala a nestihla uhnout, praštil mě. Zbytek temných hodin jsem strávila shrbená nad kuchyňským stolem a dělala jeho školní úkoly navrch k těm svým. Bože, jak já jím opovrhuji.

Doploužím se do koupelny a zastavím se u otlučeného zrcadla opřeného o mou oprýskanou komodu. Přinutím se podívat. Velké temné kruhy vrhají stíny na mé mdlé modré oči. Moje kůže je chorobně bledá a rámuje tvář, o které vím, že je ošklivá. Blond vlasy mi visí v krepatých, zplihlých pramenech kolem hubených ramen. Žádné množství levného mýdla je nikdy nezkrotí.

Všechno, co vlastním, pochází z výprodejových košů místních sekáčů. Vklouznu do vybledlých džínů s rozedranými dírami na kolenou. Přes trup si přetáhnu ošuntělý, příliš velký svetr, který pohlcuje mou štíhlou postavu a jehož lem mi padá až pod stehna. Sedím na kraji své neustlané postele a cpu si nohy do ošoupaných tenisek. Přejedu palcem po ochozených podrážkách a zašklebím se. Jsou nebezpečně tenké. Brzy se rozpadnou, a já se děsím dne, kdy se budu muset prohrabovat v charitativních kontejnerech a doufat, že najdu náhradní pár.

Odeženu chmurné myšlenky stranou a zamířím do kuchyně. Dům je potažený zvětralým puchem levného piva. Přitáhnu na sporák pánev a pustím se do práce.

Podaří se mi osmahnout slaninu a opéct hromádku palačinek na pánvi přesně ve chvíli, kdy se chodbou rozezní těžké kroky. Můj otec se vypotácí do kuchyně. Sklidí se na svou obvyklou židli a tře si oteklé, podlité oči. Vypadá vyžile a vyčerpaně. Pokud bude do práce pořád chodit a vypadat u toho jako oživlá mrtvola, přijde o místo. Ne že by ho to trápilo.

„Tady je tvoje kafe,“ zamumlám tiše. Šoupnu mu horký hrnek přímo k lokti a ustoupím, svaly napjaté. Obrním se a úpěnlivě doufám, že ho tentokrát prostě vypije, místo aby tu vařící tekutinu mrštil přes celou místnost. Tichá vlna úlevy mě zaleje, když svými třesoucími se prsty sevře keramiku a bez jediné stížnosti si dá dlouhý doušek.

Jako další vtrhne dovnitř Declan. Svalí se na židli naproti našemu otci a zabodne pohled do mých zad. Ztěžka bubnuje prsty o dřevěný stůl a jeho netrpělivost vyzařuje do napjatého vzduchu v kuchyni. Obracevám palačinky tak rychle, jak jen dokážu. Jen jedinkrát bych si přála, aby některý z nich zvedl ten svůj línej zadek a pomohl mi. Declan je dost starý na to, aby si tu slaninu usmažil sám. Kousnu se do jazyka. Kdybych se ozvala, vysloužila bych si jen další naražené žebro a já zrovna nemám náladu krvácet ještě předtím, než pořádně vyjde slunce.

„Tady,“ řeknu a držím svůj hlas v jednotvárném tónu. Položím před ně dva vrchovaté talíře slaniny a palačinek.

Stáhnu se na vzdálený konec kuchyňské linky, kde čeká moje vlastní snídaně. Je to žalostný pohled. Na naštíplém podšálku leží jeden jediný, ubohý plátek slaniny a suchý krajíc toustu. Ani se to nedotkne stran toho prázdného hladu, který mi hryže v žaludku, ale nedovolím si vzít víc. Jestli mě přistihnou, že jím plnou porci, bude peklo.

Než si stihnu vůbec kousnout, Declan se odtáhne od stolu. Přikrade se k mému konci linky a měří si mě zlovolným zábleskem ve svých tmavých očích. V hrudi mi roste těžká hrůza. Dívám se dolů a nutím svůj výraz, aby zůstal naprosto prázdný, aby se nemohl krmit mým strachem.

„Co si myslíš, že děláš?“ dožaduje se.

Srdce mi buší ve zběsilém rytmu proti žebrům. „Snídám,“ odpovím nervózně.

Jeho ruka vystřelí rychleji, než stačím mrknout. Praští dlaní o okraj mého podšálku. Talíř vyletí z linky a roztříští se o tvrdou podlahu. Keramika se rozpadne na ostré střepy. Můj jediný kousek slaniny a suchý toust se rozletí po špinavém linoleu. Dívám se na to zničené jídlo v naprostém zoufalství.

„Ups,“ ušklíbne se Declan, jeho hlas odkapává lstivým pobavením. „Asi budeš o hladu, špeku.“

Otočí se ke mně zády a odšourá se ke stolu, aby se pustil do své teplé, lahodné snídaně. Neřeknu nic. Nazvat mě špekem je zvrácený vtip. Jsem prakticky kost a kůže, protože mi zřídkakdy nechají dost jídla. Ale hádat se je zbytečné. Vrhnu zoufalý pohled na otce, ale on má oči přilepené ke svému hrnku s kávou. Nikdy nezasáhne. Jeho mlčení je zvučným schválením každého trápení, kterému mě můj bratr vystavuje.

Zamrkám, abych potlačila horké slzy, a klesnu na kolena. Můj žaludek vydá ubohé, duté zakručení. Dívám se na kousek slaniny ležící na zemi. Sbíhají se mi sliny, ale je pokrytá prachem a špínou z tátových bot.

Nadechnu se zhluboka, až se zachvěju, a začnu sbírat rozbité střepy. Prsty se mi třesou. Ostrý okraj keramiky sklouzne a zařízne se mi hluboko do ukazováčku. Přestanu se hýbat. Jen tam tak klečím na kolenou a sleduji, jak se řinou husté kapky tmavé krve a stékají mi po kůži. Zírám na ty karmínové korálky v otupělé fascinaci. Ani to neštípe. Už nic nebolí.

Otřu si krev do roztřepeného lemu svetru. Naberu jídlo od hlíny do rukou a vysypu ho do koše. Byla to moje jediná šance na jídlo. S potápějící se jistotou vím, že strávím celý den o hladu až do večeře.

Declan dojí svůj talíř, popadne klíče a vyrazí předními dveřmi ven. Řev motoru jeho auta slábnoucí v ulici mi přináší vlnu intenzivní vděčnosti. Alespoň s ním nemusím jet. Můj otec odejde krátce nato, vybelhá se ze dveří, aniž by na mě promluvil jedinou slabiku.

Konečně sama v tom dusivém domě popadnu svůj obnošený školní batoh. Vyjdu do mrazivého ranního vzduchu a zahájím svou dlouhou cestu do školy. Nutím se jít pomalu, dávám si načas s každým jednotlivým krokem. Chci si tuhle samotářskou cestu prodloužit na tak dlouho, jak je to lidsky možné.

Když jsem byla malá, školní budova bývala mým útočištěm. Bylo to místo pryč od té temné nálady v našem domě. Ale už ne. Teď se to změnilo v mé vlastní osobní peklo. Je to loviště, kde bují tyranizování, jeviště pro mého bratra a jeho přátele, aby mě mohli mučit a ponižovat před všemi.

Rozlehlá cihlová budova se konečně rýsuje na konci ulice. Žaludek se mi propadne a stáhne do bolestivého uzlu. Vím přesně, co na mě za těmi dvoukřídlými dveřmi čeká. Celé tělo se mi začne třást chladným strachem, když vkročím na pozemek školy a protlačím se hlavním vchodem. Procházím rušnými chodbami ke své první hodině, držím hlavu skloněnou a svírám popruhy batohu. Upínám se k nepatrné, zoufalé myšlence, že možná dnes to bude jiné. Možná, jen pro jednou, mě nechají na pokoji.

Hluboko uvnitř, pod tím hladem a přetrvávajícím děsem, vím, že je to marná naděje.