Sylviin pohled

Školou se rozléhá zvonek ohlašující oběd, ale pro mě nepřináší žádnou úlevu. Sedím na kousku suché trávy na venkovním nádvoří a držím hlavu zastrčenou dolů. Dlouhé blond vlasy mi padají dopředu jako těžká opona a chrání mou tvář před zbytkem světa. Prázdný žaludek se mi kroutí v ostré křeči. Z dveří jídelny vane bohatá, lahodná vůně pizzy a teplých hranolek, která se mi posmívá s každým poryvem větru. Dnes ráno jsem kvůli otci a bratrovi přišla o snídani a moje tělo za to platí krutou daň. Krčím se ve svém velkém svetru a modlím se za zázrak. Jen jedna klidná polední pauza. To je všechno, oč žádám.

Stín na mě padne dřív, než slova zazní do vzduchu.

„Hej, lúzre.“

Srdce se mi propadne přímo do prázdného žaludku. Ten výsměšný tón bych poznala kdekoli. Těžce polknu a přinutím se vzhlédnout. Nade mnou stojí Sloane a bleskne po mně zlým úsměvem. Sluneční světlo se odráží v jejích lesklých blond vlasech a vypadá jako neposkvrněný anděl. Její modré oči jsou však chladné a mrtvé. Svou roztleskávačskou uniformu nosí jako brnění a po boku jí stojí tři věrné nohsledky.

Obrním se a zabořím dlaně do vlhké hlíny. Chci jen klid. Nikdy jsem na tuhle holku neřekla křivé slovo. Nikdy jsem jí úmyslně nezkřížila cestu. Ale ony nepotřebují důvod. Dělat mi ze života peklo je jejich nejoblíbenější zábava.

Sloane drží studenou, orosenou plechovku coly. Bez jediného záchvěvu zaváhání ji nakloní. Vylije mi tu tmavou, ledovou tekutinu přímo na temeno hlavy.

Když mi ledový šok zasáhne pokožku hlavy, vydám ze sebe ostrý výkřik. Lepkavá cola mi stéká po obličeji, štípe mě v očích a vsakuje se do límce svetru. Sloane zakloní hlavu a začne se smát. Je to vysoký, posměšný zvuk, který mi rve uši. Její nohsledky si zakryjí ústa a unisono se hihňají na můj účet.

Vyškrábu se na nohy a třesu se, zatímco mi cola stéká po páteři. Cukernatý sirup mi lepí vlasy k tvářím. Zírám dolů do trávy a čekám, až je to přestane bavit a odejdou.

„Je to zlepšení,“ ušklíbne se Sloane a mávne mým směrem pěstěnou rukou. „Nemyslíte si, holky, že její vlasy vypadají líp?“

Sbor nadšeného souhlasu se ozve za ní. Stojím jako zmrazená a doufám, že tohle je konec jejího zvráceného představení. Ale Sloane ještě neskončila. Vstoupí přímo do mého osobního prostoru a její výraz se stáhne do něčeho ošklivého. Než stihnu vůbec udělat krok zpátky, rozežene se.

Její pěst prudce zasáhne mou čelist. Zrak mi zaplaví jasný záblesk bílého světla. Silně sebou trhnu a vrávorám dozadu. Ten náraz podnítí přetrvávající, hlubokou bolest ze včerejšího trápení. Přitisknu si třesoucí se ruku k pulzující tváři a lapám po dechu.

„Měla bys umřít. Bylo by to pro tebe mnohem lepší,“ vyplivne Sloane, a z hlasu jí odkapává jed.

Kousnu se zevnitř do tváře a nutím slzy zpátky. Brek by jim dodal sílu. Vím přesně, proč to dělá. Sloane je slepě, pošetile posedlá mým bratrem. Myslí si, že tím, že mě ponižuje, dokazuje Declanovi svou loajalitu. Věří, že kvůli téhle kruté podívané se do ní nějakým způsobem zamiluje. Je až příliš zaslepená na to, aby si uvědomila, že ho vůbec nezajímá, že ona existuje.

Školou zaječí varovné zvonění, a přeruší tak to napětí. Sloane po mně šlehne posledním znechuceným pohledem, než se otočí na podpatku. Odkráčí zpátky k hlavní budově a její následovnice se táhnou hned za ní.

Vydám ze sebe trhaný výdech. Vleču své ulepené, ponížené tělo přes nádvoří zpátky do těch dusivých chodeb. Každý krok mi připadá jako nadlidský výkon. Sladký, pronikavý puch koly se mi drží na oblečení. Studenti se při mém příchodu rozestupují jako Rudé moře, naklánějí se do svých skříněk, aby zírali a šeptali si za mými zády. Pár z nich si ukazuje prstem a chichotá se. Oči mám přilepené k odřenému linoleu a ruce svírám v pevné pěsti. Chci jí to vrátit. Chci jí z tváře smazat ten samolibý úsměv. Ale udělat to, by znamenalo rozsudek smrti.

Vynechat odpolední vyučování nepřipadá v úvahu. Nemohu si dovolit jedinou absenci nebo zhoršení známek. Můj studijní průměr je to jediné opravdové, co vlastním. Procházím si tím vyčerpáním, hladem a neustálým ponižováním, protože tyhle známky jsou moje jediná vstupenka z téhle pekelné díry. Potřebuju to plné stipendium. Můj otec by mi za školné nedal ani korunu. Odmaturuju, zajistím si financování a zmizím do noci bez jediného slova své takzvané rodině. Stanu se právničkou. Vybuduju si život daleko odtud. Jen musím přežít tyhle poslední měsíce.

Konečně dorazím ke své skříňce na konci chodby. Ulepenými prsty zatočím ciferníkem a trhnutím otevřu těžká kovová dvířka. Popadnu z horní police svou obnošenou učebnici. Právě ve chvíli, kdy se moje ruka ovine kolem hřbetu knihy, do dvířek skříňky narazí brutální síla.

Hrubá ocel se zhroutí dovnitř a přiskřípne mou pravou ruku přímo uprostřed k rámu.

Z hrdla se mi vydere syrový, hrdelní jekot. Ta agónie je okamžitá a oslepující. Trhnu paží zpět, ale na zlomek vteřiny jsou moje prsty uvězněny, než se ta těžká dvířka znovu odrazí ven. Klopýtnu dozadu proti protější stěně a chovám si pravou ruku u hrudi. Zkouším prsty stočit do pěsti, ale odmítají se ohnout. Kosti jsou rozdrcené.

Vzhlédnu, lapajíc po dechu přes mlhu bolesti. Declan stojí pár metrů ode mě a drží se za břicho, jak se ohýbá v bouřlivém smíchu. Setře si slzu z oka, dokonale pobavený svým vlastním dílem. Moje vlastní krev. Zabouchl tu skříňku s přesným vědomím toho, kde je moje ruka. Zase mi zlámal prsty.

Díky měňavčí krvi kolující mi v žilách, se tyhle zlomené kosti zase samy srostou. Nebudu potřebovat nemocnici. Ale ten proces hojení je brutální. Strávím několik dalších hodin tím, že budu snášet vlny mučivé, horké bolesti, jak budou kosti praskat a srůstat zpátky na své místo. Prsty mi tepou v odporném pulzu.

Declan se narovná, jeho smích se vytratí do chladného, výhružného pohledu. Neřekne ani jediné slovo. Jen mi věnuje tu tichou hrozbu, než se otočí zády a odšourá se halou ke své vlastní třídě.

Přitisknu si zraněnou ruku pevně k hrudnímu koši. Pulzující bolest tepe s každým úderem mého srdce. Odtlačím se od zdi a neochotně vleču nohy ke své další hodině. Do koutků mysli se mi vkrade temná, vtíravá myšlenka. Přála bych si, aby tenhle den už prostě skončil. Zároveň se mi však při pomyšlení na závěrečné zvonění stáhne žaludek děsem. Jít domů je vždycky horší. Škola je nebezpečná, ale dům je dusivá klec.

Občas, když je ta bolest takhle ostrá a ta izolace řeže takhle hluboko, říkám si, jestli vůbec stojí za to o tenhle život bojovat. Kdybych se tu prostě přestala objevovat, kdo by si toho všiml? Komu bych opravdu chyběla? Odpovědí je prázdná ozvěna. Nikomu.

Ale vzdát se znamená dát jim vítězství. Odmítám to udělat. Odmítám nechat Declana, mého otce, nebo Sloane, aby mě úplně zlomili. Ať udělají cokoli, nedovolím jim, aby mě porazili. Mám plán a jsem silnější, než si myslí. Jen musím být trpělivá. Musím držet hlavu dole, střežit si svá tajemství a vydržet, dokud nebudu ten diplom držet v ruce. Jak těžké může být to přečkat? Není to tak, že by to mohlo klesnout ještě hlouběji, než to už je.

Jednou z tohohle města uteču. Dokud ten okamžik nenastane, prostě musím být opatrná, spoléhat se na svou vlastní sílu a nikomu nevěřit.