Maddoxův pohled

Stín dopadne na podlahová prkna mé ložnice a zablokuje to tlumené světlo z chodby. Ani nepotřebuju zvednout oči od postele, abych poznal, kdo přešlapuje ve dveřích. Stojí tam moje matka, lomcuje rukama a promítá svou nervózní energii přímo do mého prostoru.

Obrátím oči ke stropu a ztěžka vydechnu. „Jéžiš, nemůže mě nechat pět minut na pokoji?“ zamumlám si pod nosem.

Vím, že mě slyší. Její měňavčí sluch je stejně tak ostrý jako ten můj. Upřímně řečeno, o to tady jde. Právě teď je to její obvyklé otravné, přehnaně ochranitelské já, a mě z toho už hrabe.

„Poslouchej, ty chytráku,“ zavrčí.

Je to slabý pokus znít autoritativně, a u mě si tím vyslouží opravdový úsměv. Blesknu po ní svým obvyklým okouzlujícím úšklebkem, opřu se o polštáře a zkřížím paže na hrudi.

„Jen se snažím ujistit, že jsi na zítřek připravený,“ řekne a její tón zjemní, když udělá váhavý krok do pokoje. „Máš už svůj rozvrh?“

Ptá se na to už po sté za dnešek. Tiše, posměšně se zasměju. Za poslední týden vytiskla několik kopií mého rozvrhu, cpala mi je do tašek a nechávala na nočním stolku, jako by se bála, že se zatoulám a ztratím ve školních chodbách.

„Ano, matko,“ dobírám si ji.

Věnuje mi rozpačitý úsměv, ale její prsty si dál pohrávají s lemem její košile. Ticho se protáhne o vteřinu déle, než se její výraz změní v něco mnohem křehčího.

„Já vím, já vím,“ řekne tiše a pohled jí sklouzne k podlaze. „Jsem přehnaně starostlivá. Ale od chvíle, kdy tvůj otec…“

Její hlas utichne a visí ve vzduchu mezi námi těžce a dusivě. Celé mé tělo ztuhne. Ta hravá energie vyprchá z místnosti ve zlomku vteřiny. Čelisti se mi stáhnou tak pevně, až mi zuby zaskřípou. Žilami mi proudí zášť, horká a toxická, jen při pouhé zmínce o muži, který mě údajně vychoval.

Je to ten muž, který bez sebemenšího zaváhání opustil vlastní krev. Odmítl svou osudovou družku pro jinou ženu, sbalil si kufry a odešel ze dveří, když mi bylo teprve pět. Nenávidím ho. Ne, nenávist je příliš slabé slovo. Opovrhuji jím celou svou bytostí.

„Od chvíle, co se otec rozhodl odejít a udělat si domov s někým jiným,“ odpovím hořce a slova plivu jako jed.

Matka si dlouze, ztěžka povzdechne. Tohle je mezi námi hlavní kámen úrazu. Já toho muže chovám v nenávisti. Jestli někdy zase vkročí na mé území, s největší pravděpodobností ho na místě zabiju. Moje matka má naopak až příliš měkké srdce. Stále se drží toho ubohého kousku naděje a je mnohem spíš ochotná tomu parchantovi odpustit, že nám zničil životy.

„Mohl by ses prosím tě jen pokusit, aby to s touhle školou vyšlo?“ prosí, a odvádí konverzaci pryč od toho minového pole ohledně mého otce.

Stáhnu obočí k sobě do hlubokého mračení. Je pravda, že tohle bude třetí střední škola pro měňavce, kterou navštěvuji za velmi krátkou dobu. Ty přestupy jsou obrovská otrava, ale odmítám za ně přijmout vinu. Není moje chyba, že si odmítám nechat od kohokoli cokoliv líbit. Jsem Alfa. Je mým právem vyžadovat respekt, stát si za svým a nutit ostatní, aby se podrobili. Moje matka to tak prostě nevidí. Nemá tušení, jaké to na středních školách pro měňavce dole na bojišti ve skutečnosti je. Nerozumí těm neustálým, brutálním výzvám o dominanci, naparování a tomu, jak sakra těžké je vyhnout se rvačkám s konkurenčními měňavci, kteří si myslí, že můžou zkoušet moji trpělivost.

„Pokusím se,“ zahučím.

Je to prázdné prohlášení. Nedávám vlastně žádné sliby, že udržím pěsti na uzdě, ale to zahučení stačí na to, abych si od ní vysloužil úlevný úsměv.

„Díky,“ zamumlá.

Kročí hlouběji do pokoje a oči se jí zúží, jak si mě měří od hlavy k patě. Znovu ztuhnu v očekávání kázání. Co dělá teď? Chystá se snad kromě mého přístupu kritizovat i moje oblečení?

Podívám se na sebe dolů, víc než spokojený se svou volbou brnění. Mám na sobě svou obvyklou černou koženou bundu přes obyčejné přiléhavé triko, spárovanou s roztrhanými tmavými džínami a omláceným párem tenisek. Je to praktické. Vypadá to ostře. Ale to oblečení není jádrem problému.

Skutečným problémem je ta tvář, která na mě zírá z roztříštěného skla visícího na mé zdi. Za každou cenu se vyhýbám pohledu do toho rozbitého zrcadla, ale můj zrak ten zubatý odraz stejně zachytí. Až příliš se podobám tomu budižkničemu a parchantovi, mému otci. Sdílím jeho černé, střapaté vlasy. Mám naprosto stejné tmavě zelené oči. Pokaždé, když se podívám do zrcadla, vidím jeho ducha, jak se mi vysmívá. Nesnáším, že vypadám jako on. Zrcadlo samotné visí v troskách, jako trvalá připomínka dne, kdy jsem ve slepém vzteku prorazil klouby přímo jeho středem. Sklo se toho dne roztříštilo, rozřezalo mi ruku na cáry a zanechalo krvavou stopu na sádrokartonu. Ale ta fyzická bolest byla vtipem ve srovnání s tím hnusným odporem z toho, že nosím tvář toho muže.

„Možná na téhle nové škole najdeš svou družku,“ řekne moje matka, její hlas zničehonic vyskočí do otravné výšky nadšení.

Vydám ze sebe drsný, cynický smích. „Družku?“

Družka je to úplně poslední, co bych na téhle zemi chtěl. Viděl jsem svou matku roztříštit se na milion kousků, když ji můj otec odmítl. Viděl jsem tu agónii, ty bezesné noci, to, jak jí to přetržené pouto málem roztrhalo duši. Pro mě láska neexistuje. Je to mýtus stvořený k tomu, aby se slabí lidé cítili lépe ve svých mizerných životech. Láska je jen dětská pohádka a je to naprosto poslední věc, kterou potřebuji k tomu, aby mi rozhodila mé soustředění.

Ano, je to škola pro měňavce. Pravděpodobnost, že se tu křížem krážem setkám se svou osudovou družkou, je tady vyšší než kdekoli jinde. Ale k jakékoli dívce, která bude mít tu smůlu a Měsíční bohyně ji se mnou spáruje, necítím nic než lítost. Protože ji nikdy nepřijmu. Neexistuje realita, ve které bych si nárokoval družku. Mám v plném úmyslu tu dívku na místě odmítnout, otočit se zády a žít si svůj život přesně tak, jak chci. A ten život nezahrnuje to, abych byl svázán nějakým poutem. Nezahrnuje zakládání rodiny. Odmítám na sebe brát jakákoliv další zbytečná břemena.

Matčina ramena poklesnou a rysy se jí zalije zklamání. Zná naprosto přesně můj postoj ohledně družek, ale tvrdošíjně odmítá přestat doufat, že jednoho dne zázračně změním názor. Já s naprostou jistotou vím, že nezměním. K tomu, abych se nad tím vůbec zastavil a zamyslel, by to vyžadovalo zázrak v podobě nějaké dívky. A soudě podle toho, co jsem viděl na každé jedné střední škole, kterou jsem prošel, taková dívka neexistuje. Dívky v našem světě jsou povrchní, ješitná stvoření. Jsou posedlé svým společenským postavením, svými perfektně upravenými vlasy a bezchybným make-upem. Kdyby na chodbě dostával mlátičku nějaký slabší vlk, tyhle holky by nehnuly ani pěstěným prstíčkem, aby zasáhly. Jsou příliš sebestředné na to, aby je zajímalo cokoli mimo jejich vlastní odraz a to, kdo je nejoblíbenější kluk v místnosti.

Kdybych vůbec někdy doopravdy chtěl družku — čistě hypoteticky — chtěl bych někoho milého. Někoho starostlivého. Dívku, která by nebyla posedlá povrchními hovadinami a stála by oběma nohama pevně na zemi. Při té fantazijní myšlence vplouvající mi do mozku si málem odfrknu nahlas.

To se nestane, připomenu si brutálně.

„Promiň, matko, ale každá moje družka bude okamžitě odmítnuta,“ protáhnu a nakloním se dopředu, abych se ujistil, že uslyší tu definitivnost v mém tónu.

Sleduji, jak se z jejích hnědých očí vytrácí poslední zbytek jiskry. Hrudí mi projede ostré, pomíjivé bodnutí viny za to, že jí takhle ubližuji, ale potlačím tu emoci a uzamknu ji. Ona to se mnou odmítá vzdát, ale já odmítám přistoupit na její bludy. Kousne se do spodního rtu, na vteřinu zaváhá, než si zhluboka, ztěžka povzdechne a otočí se ke dveřím.

Opláchnu tu vinu pryč. Není to moje chyba, že ode mě chce něco, co jí nikdy nedám. Život není fér. Jestli mě můj otec před svým zmizením naučil jednu cennou lekci, byla to tahle.

Zastaví se ve dveřích. „Víš,“ řekne měkce a ohlédne se přes rameno. Její velké hnědé oči plavou ve smutku. Nebo je to možná lítost. Nesnáším obě tyhle emoce, když jsou namířeny na mě. „Mít družku je ta nejlepší věc, která se každému měňavci může stát. Přála bych si, abys to viděl.“

Držím pusu zavřenou, čelisti pevně sevřené.

„Ne každý měňavec je jako tvůj otec, Maddoxi. Ne každý vztah je odsouzen k zániku,“ zašeptá a hlas jí mírně přeskočí. „Tvá družka tě bude milovat. Měj to na paměti, ano?“

Nečeká na odpověď. Vykročí na chodbu a zmizí, nechávajíc mě zírat do prázdného prostoru s temným zamračením vrytým do tváře. Vůbec mi nerozumí. Neexistuje na téhle zelené zemi vůbec nic, co by změnilo můj názor, když přijde na družky. To pouto je slabost, a já odmítám být slabý.

Napětí v mých svalech je k nevydržení. Potřebuji se hýbat. Rozhodnu se sejít dolů do tréninkové zóny, abych ze sebe dostal ten lezavý vztek, než zítra začne vyučování. Zní to jako dokonalý lék — mlátit do těžkého pytle, dokud mi neprasknou klouby. Vybavím si ten odřený kožený boxovací pytel, to těžké chrastění ocelových řetězů, které ho drží nahoře. Alfa se stejně musí udržovat ve špičkové fyzické kondici. Vypocení té frustrace mi pomůže se soustředit.

Popadnu ručník a zamířím ke dveřím. Na tváři se mi roztáhne krutý úšklebek při pomyšlení na tu novou školu. Ať si ostatní Alfové dneska vypínají hruď a značkují si svá teritoria. Až zítra ráno projdu těmi předními dveřmi, nebudou vědět, co je zasáhlo. Převezmu hierarchii dřív, než vůbec zazvoní první zvonek. Já jsem Alfa. Nikdo v těch chodbách se neodváží neuposlechnout mé příkazy — ne pokud si budou chtít udržet hlavu na krku.