Sylviin pohled

Voda mi dopadá na záda, ale nedělá nic pro to, aby smyla to vyčerpání, usazující se hluboko do mých kostí. Stojím pod prskající sprchovou hlavicí, ruce zvednuté a prsty se mi zaryté do pokožky hlavy. Drhnu, dokud mě kůže nepálí. Lepkavá, odporně páchnoucí cola pokrývá každý pramen mých vlasů. Slepuje ty lokny k sobě a tvrdne do silné, cukernaté krusty. Děcka ve škole mi ji během obědové pauzy vylila na hlavu a smála se, jak mi kapala po krku a vsakovala se do košile.

Znechuceně nakrčím nos. Sladkobolný, hnilobný pach koly plní stísněnou koupelnu. Napumpuju si do dlaní plnou hrst levného šamponu a zkusím vytvořit pěnu, ale ruce odmítají spolupracovat. Mými klouby pulzuje zákeřný tep. Prsty mi byly předtím ve škole ohnuté dozadu, natažené až na bod zlomu. Teď jsou ztuhlé, oteklé a zbarvené do ošklivých odstínů fialové. Pokaždé, když se je pokusím skrčit, abych sevřela vlastní vlasy, vystřelí mi do předloktí bělostně horký výboj agónie. Kousnu se do tváře a nutím se projít skrz tu bolest. Musím tenhle nepořádek dostat pryč. Pokud to neudělám, budu si muset ty vlasy ostříhat, a to uspokojení svým trýznitelům odmítám dopřát.

Nevím, kolik z téhle denní rutiny ještě snesu. Každé ráno začíná děsem. Každé odpoledne končí ponížením. Každá noc přináší čerstvou bolest. Moje kůže je plátnem modřin, které nikdy nemají čas se zahojit. Dřív než ošklivé fialové stopy vyblednou do matné žluté, přistanou další rány. Přejedu si rukou přes žebra a trhnu sebou, když mi palec zavadí o citlivé místo, co mi tam minulý týden nechal otec. Pak jsou tu stopy od mého bratra. Moje rodina, moji spolužáci — všichni se střídají.

Voda konečně odtéká čistá. Cukernatý zbytek se smývá do odtoku ve vířící louži. Vypnu skřípající kohoutek a vystoupím na studenou dlažbu. Třesouc se v průvanu, zabalím své tělo do tenkého, roztřepeného ručníku. Prsty mě bolí příliš na to, abych si vlasy pořádně vysušila, takže je nechám kapat. Chci si jen obléct své vytahané oblečení, zalézt pod deku a předstírat, že svět venku za mým pokojem neexistuje.

Rozrazím dveře své ložnice, mé bosé nohy pleskají o ošoupaná prkna. Zastavím se jako opařená. Srdce mi buší proti žebrům, hlasitě a zběsile.

Declan sedí na mé posteli.

Svaly se mi pevně uzamknou. Žilami mi zaplaví panika, ledová a ostrá. Zůstanu ztuhlá ve dveřích, svírajíc ručník na hrudi. Počítám v hlavě do deseti, jako zoufalý rytmus k uklidnění dýchání. Prosím, nebij mě. Modlím se ta slova tiše, oči mám upřené na jeho boty. Dneska už jsem zlomená. Prosím.

Opře se dozadu o čelo postele a na tváři se mu roztáhne široký, posměšný úsměv. Zdá se pobavený mým děsem, sytí se tím strachem, který ze mě vyzařuje. Zvedne do vzduchu tlustou učebnici.

Žaludek se mi propadne. Už tak mě dole čeká hora mých vlastních povinností, plus moje vlastní úkoly. Teď je tady, aby mi vnutil svou dávku práce. Mlčím a stáhnu ramena. Čekám, až vyskočí, čekám na tu těžkou pěst, co po tomhle úsměvu obvykle následuje.

„Uklidni se,“ řekne Declan. Hlas má jednotvárný, podbarvený těžkou netrpělivostí.

Stejně s sebou trhnu. Ramena se mi vysunou nahoru, aby mi chránila krk. Úder ale nepřichází. Přinutím se vydechnout, ačkoliv to napětí mou páteř neopouští. Možná mě ještě udeří. Jen čeká, až polevím v ostražitosti.

„Jen ti chci dát úkoly,“ pronese.

Kmitne zápěstím a mrští tou těžkou knihou přes místnost. Proletí vzduchem a míří přímo na moji hruď. Převezme to instinkt. Vymrštím ruce, abych ji chytila. Ten tlustý hřbet mi vrazí do dlaní. Ten těžký náraz mi otřese mými dozadu vykloubenými prsty. Mými klouby projede oslepující šok čiré agónie. Tvrdě se kousnu do jazyka, abych uvěznila výkřik stoupající mi v krku. Zafuním, upustím knihu k hrudi a pevně ji přitisknu, dech trhaný.

Declanovy oči sledují můj pohyb. Zírá na mé zmrzačené, třesoucí se ruce. Úšklebek mu zmizí z tváře.

Místnost utichne jako hrob. Pozoruji ho, s hrudí vzdouvající se. Na prchavou, šokující vteřinu vidím, jak se v jeho pohledu něco změní. Oči se mu zúží a sledují ten temný otok na mých kloubech. Kruté pobavení se vytratí. Nahradí ho náhlý záblesk skutečných obav. Zamrkám, přesvědčená, že mi mysl jen hraje triky. Declana to nikdy nezajímá. Pokud jde o moje utrpení, nikdy neukáže ani špetku lítosti.

Nevyležele se na matraci zavrtí. Kousne se do spodního rtu a přeruší oční kontakt. Odtlačí se od mé postele a zamíří ke dveřím. Přitisknu se zády k zárubním, abych mu udělala prostor, v očekávání, že mě při míjení odstrčí.

Zastaví se přímo vedle mě. Pohled má upřený na chodbu a odmítá se na mě podívat.

„Varování,“ zamumlá pod fousy. Hlas má tichý, nutí mě napnout sluch. „Otec je dole a zase pije.“

Než moje závodící mysl stihne ta slova zpracovat, Declan vyjde na chodbu a zmizí koridorem.

Stojím sama ve svém pokoji a svírám jeho učebnici. Šok z jeho obav se vypaří a je okamžitě nahrazen hlubokým, dusivým děsem hromadícím se mi v žaludku.

Otec je doma.

Je příliš brzy. Slunce za mým oknem teprve zapadá. Existuje jen jeden důvod, proč by v tuhle hodinu byl v domě. Odešel z práce předčasně, nebo ztratil další práci. Znajíc jeho zvyky, je to to druhé.

V hrdle mi probublává frustrace. Chce se mi křičet. Chce se mi tou těžkou učebnicí mrštit o zeď a vypustit ze sebe ten vztek, který ukrývám tak hluboko uvnitř. Místo toho se kousnu do spodního rtu. Kousnu tak silně, až ucítím kovovou pachuť své vlastní krve. Přinutím tu paniku potlačit a zastrčit ji zpátky do temných koutů své mysli. Musím jít dolů. Musím připravit večeři. Pokud nebude jídlo hotové ve chvíli, kdy si ho žádá, trest bude ještě horší.

Odhodím knihu na stůl a rychle na sebe natáhnu volné tričko a vytahané tepláky, s ucuknutím, když látka přejede přes čerstvé modřiny. Vyjdu z pokoje a kradu se ke schodišti. Nohy pokládám na samé okraje dřevěných schodů, vyhýbám se těm prostředkům, o kterých vím, že vržou. Modlím se, aby byl už na pohovce ztuhlý. Modlím se, aby ho alkohol stáhl do hlubokého spánku bezvědomí.

V polovině schodů do mě udeří ten smrad.

Je to hustá, hnilobná stěna pachu stoupající z obývacího pokoje. Levné, zvětralé pivo se mísí s ostrou, kyselou pachutí neumytého potu. Jeho tělesný odér je dusivý. Otřesu se, a žaludek se mi zvedne zvedající se nevolností. Zadržím dech a snažím se po zbytcích schodů projít po špičkách. Musím proklouznout do kuchyně nepozorovaně. Musím být duchem ve vlastním domě.

Pod mou váhou zakňučí podlahové prkno.

Ten zvuk se rozlehne tichým domem. Dole z obýváku se z gauče ozve těžké ducnutí. Slyšel mě.

Zmrznu na posledním schodu. Stíny se táhnou přes okopanou podlahu obývacího pokoje. Sleduji, jak se vypotácí na nohy. Kymácí se ze strany na stranu a v pravé ruce svírá napůl plnou láhev s pivem. Prázdné skleněné lahve pokrývají podlahu kolem gauče, tvoří hřbitov levného alkoholu. Z čistého počtu z nich mi začne tep bušit ve spáncích. Už hodiny těžce pije.

Obličej má oteklý. Oči má zarudlé, podlité a hořící hlubokým alkoholovým vztekem. Všimne si mě, jak stojím u schodů. Na tváři se mu roztáhne nemocný, zvrácený úsměv.

Zavrávorá kupředu. Těžké boty šoupou o podlahová prkna. Vtrhne do mého prostoru a zažene mě do kouta na úpatí schodů. Dech mi zavanuje přes obličej, smrdí jako hnijící kvasnice a zvratky. Bojuji s nutkáním k zvracení. Instinktivně se přitisknu zády ke stěně a krčím se od něj dál. Hledám únikovou cestu, ale jeho mohutná postava mi blokuje cestu k předním dveřím.

„Ale, ale, copak to tu máme,“ blábolí a slova tahá za sebou. „Když to není naše malá vražedkyně.“

Cuknu sebou. Ta krutá nálepka řeže hluboko a strouhá po obnažených ranách na mé duši. Držím ústa zavřená. Zírám dolů na jeho špinavé boty. Odmítám mu odmlouvat. Mlčení je mým jediným štítem. Každé slovo by jen přililo palivo do jeho vzteku a dalo mu důvod k úderu.

Nejsem vražedkyně. Opakuji si ta slova v hlavě. Držím se jich pevně. Ale tu lež do mě vtloukali tak dlouho, křičeli mi ji do tváře tolikrát, že její okraje začínají být rozmazané. Občas, v těch nejtemnějších nočních hodinách, mu začnu věřit.

Zahýbe mi tou těžkou skleněnou lahví před obličejem. Jantarová tekutina se přelévá přes okraj a šplouchá na zem. Dívá se na mě s čirou, nefiltrovanou nenávistí.

Pak paži sklopí. Máchne svou silnou, zmozolnatělou rukou nahoru.

Zkouším se sehnout. Zkouším se vyškrábat po schodech a utéct. Nejsem dost rychlá.

Prsty se mu sevřou na mých vlhkých vlasech. Popadne mohutnou hrst pramenů a trhne dolů. Bolest mi roztrhne kůži na hlavě, horká a oslepující. Krk mi cukne dozadu. Zafuním, slzy se mi přelijí přes řasy a stékají po tvářích. Drží mě pevně, kotví mě na místě.

Obrním se před lahví.

V uších se mi rozlehne zvedající se náraz. Na temeni hlavy vytryskne ostrá, výbušná bolest. Síla toho úderu mi roztříští vidění, rozbije matné světlo chodby do oslepujících bílých jisker. Hnilobný smrad jeho potu se vytratí. Sevření vlasů povolí.

Podlomí se mi kolena. Podlaha se řítí, aby mě přivítala, ale já náraz necítím.

Všechno se propadá do černočerné, nekonečné temnoty. Bolest zmizí, pohlcena dutou prázdnotou. Zatímco mi proklouzává vědomí, do mysli se mi vkrade poslední, unavená myšlenka.

Nevím, jestli jsem živá nebo mrtvá. Být mrtvá by v tuhle chvíli bylo požehnáním.