Pohled Declana

Těžké basy ze sterea vibrovaly skrz popraskaná podlahová prkna Liamova sklepa, ale ten hluk jsem sotva vnímal. Moji přátelé se shlukli kolem ošoupaného kulečníkového stolu, smáli se a podávali si balení šesti levných piv. Neviděli uzel, který se mi pevně stahoval v žaludku. Seděl jsem zhroucený na kraji ošuntělé pohovky a zíral na betonovou podlahu. Žaludek se mi obracel, v zadní části krku se mi zvedala kyselá, pálivá vlna nevolnosti. Nemohl jsem se zbavit té dusivé hrůzy, která mi svírala hruď.

V poslední době mi v ústech zůstávala hořká pachuť, kdykoli jsem se přidal ke krutostem, kterých jsem se obvykle dopouštěl na své mladší sestře Sylvii. Zničený, pronásledovaný výraz v jejích očích ve mně začal vyvolávat záblesky viny. Byl to nový, nepříjemný pocit. Kdyby naše matka před lety nezemřela při její ochraně, Sylvie by tu nebyla uvězněná a nevyrůstala by v otcově osobním pekle v tomhle domě plném násilí. Byla by z ní normální, šťastná dospívající dívka. Místo toho byla jeho boxovacím pytlem. A mým taky. Právě ta hlodavá vina byla důvodem, proč jsem si dnes dal tu práci a varoval ji, že je starej na válečné stezce. Zase se nechal vyhodit. Další práce ztracená kvůli jeho chronickému pití. Věděl jsem, jak výbušné a ošklivé dokážou jeho pijatyky být, když se topil v alkoholu a hledal si terč.

„Declane, chlape, úplně tam kazíš náladu,“ zanaříkal Liam a hodil mi k nohám zmačkanou hliníkovou plechovku. S dutým zachrastěním se odrazila od mé boty. „Napij se. Uvolni se.“

„Padám,“ zamumlal jsem, zvedl se a popadl bundu.

„Cože? Vždyť jsi teprve přišel, vole!“

Ignoroval jsem jejich protesty, strčil si ruce hluboko do kapes a zamířil přímo ke schodům ze sklepa. „Musím někam jít.“ Odbyl jsem je bez dalšího rozmýšlení. Jednu noc to beze mě přežijí. Ať už byl ten těžký, plíživý pocit v mém žaludku cokoli, křičelo to na mě, abych se okamžitě vrátil domů.

Když jsem spěchal po temném chodníku, udeřil mě do tváře svěží noční vzduch. Šel jsem rychle, čelist pevně zaťatou a snažil se přesvědčit sám sebe, že přeháním. Všechno je v pořádku. Můj instinkt se mohl mýlit. Konec konců, starej už pravděpodobně omdlel na gauči. Nesnášel jsem, když jsem mu musel čelit, když byl v hrozném rauši, ale moje instinkty nepolevovaly.

Odemkl jsem vchodové dveře a rozrazil je. V domě bylo hrobové ticho. Až příliš velké ticho. Jediný zvuk, který se v tom dusivém tichu rozléhal, bylo drsné, mokré chrápání. Vešel jsem do spoře osvětleného obývacího pokoje a spatřil otce svaleného v jeho umaštěném křesle. Z tlustých, mozolnatých prstů mu visela prázdná skleněná láhev. Hřbitov prázdných lahví se válel po podlaze kolem jeho bot. Byl úplně tuhej.

Vydechl jsem vzduch, který jsem si ani neuvědomil, že zadržuji, ale úleva v okamžiku zmizela. Sylvie nebyla v kuchyni. Normálně by stála u dřezu, drhla by nádobí od večeře a dělala by se neviditelnou. Nebyla nikde v dohledu.

Pak mi to došlo.

Ve vzduchu visel těžký, kovový puch čerstvé krve.

Srdce mi bušilo do žeber. Do žil se mi vlil led. Starej na sobě neměl jediný škrábanec, což znamenalo, že ta krev není jeho.

Když jsem zahýbal za roh do chodby vedoucí do kuchyně, svírala mi hrdlo hrůza. Boty mi zavrzaly o podlahová prkna a pak jsem se zastavil jako přikovaný. Krev se mi vytratila z tváře a nechala mě zmrzlého hrůzou.

„Ne,“ vyrazil jsem ze sebe přiškrceně, když se mi hrdlem nečekaně zvedla vlna žluči. Těžce jsem polkl a zahnal tu odpornou pachuť zpátky.

Sylvie ležela nehybně na studeném, tvrdém linoleu. Vypadala jako odhozená, rozbitá hadrová panenka, údy měla roztažené v nepřirozených úhlech. Pod její hlavou se po podlaze šířila temná, hustá karmínová kaluž, v níž se odráželo ostré světlo zářivky nahoře. Okraje kaluže tmavly a lepily. Zblízka byl ten zápach zdrcující. Jak dlouho tu ležela a krvácela? Co jí to sakra udělal?

Zadrhl se mi dech. Vyrazil jsem vpřed a padl na kolena, ignorujíc krev, která se vpíjela do džínoviny mých kalhot. Natáhl jsem třesoucí se ruku a přitiskl jí dva prsty na stranu bledého krku.

O kůži mi ťukal slabý, nitkovitý tep. Sledoval jsem, jak se jí v mělkých, trhaných intervalech zvedá a klesá hrudník. Byla v bezvědomí, ale žila. Zaplavila mě prudká, náhlá vlna úlevy, těsně následovaná palčivým záchvěvem ochranitelství. Měl jsem chuť toho starýho roztrhat holýma rukama.

„Cos to udělal, fotře?“ zašeptal jsem zachmuřeně do tiché kuchyně.

Vsunul jsem paže pod její křehkou postavu a zvedl její bezvládné tělo z podlahy. Hlava se jí svezla zpátky na mou hruď, vlasy měla těžké a slepené chladnoucí krví. V mé náruči nic nevážila. Když jsem ji takhle držel, zbitou a zlomenou, ten zvláštní ochranitelský instinkt se rozhořel ještě víc.

Snažil jsem se to setřást. Nemohl jsem si dovolit změknout. Zatnul jsem zuby a nesl ji ke schodům. Ona byla důvodem, proč je naše matka mrtvá. To byla nezvratná pravda, kterou mi otec vtloukal do hlavy každý den už od dětství. Proto jsem jí nedokázal odpustit, bez ohledu na to, kolik bolesti měla v očích.

Ale jak jsem ji nesl po vrzajícím schodišti a cítil na klíční kosti slabé teplo jejího mělkého dechu, začal jsem pochybovat o té historce, kterou jsem polykal celé roky. To uvědomění mě zasáhlo jako fyzická rána. Když naše matka zemřela, bylo jí teprve pět let. Jak by mohlo být batole zodpovědné za smrt dospělé ženy? Co když starej lhal, aby si ospravedlnil své týrání? Co když je Sylvie nevinná? Neměl jsem žádný skutečný důvod o ní pochybovat, kromě opileckých výlevů muže, který ze svých problémů vinil celý svět.

Zavrtěl jsem hlavou a ze všech sil se snažil vyčistit si chaotické myšlenky, které mi zaplavovaly mysl. Vešel jsem do její stísněné, ponuré ložnice a odnesl ji na malou matraci. Když jsem ji položil, všiml jsem se, že krvácení ustalo. Hluboká, ošklivá rána na její hlavě už se zacelovala. Naše vlkodlačí léčení bylo pomalé, ale fungovalo to. Do zítřejšího rána fyzická rána zmizí, jako by se nikdy nic nestalo.

Ale vzpomínka na to násilí v ní zůstane navždy. Další trauma přidané na její už tak obrovskou hromadu. Při té myšlence jsem pocítil ostrou bodavou bolest zármutku. Té ubohé dívce sotva zbyly nějaké šťastné vzpomínky, kterých by se mohla držet.

Něžně jsem jí položil hlavu na tenký polštář a z konce postele jsem sebral obnošenou deku. Vytáhl jsem ji a opatrně jí ji zastrčil kolem malých ramen, abych zahnal chlad v místnosti. Dlouhou chvíli jsem tam stál a zíral na její pohmožděnou tvář. Hruď se mi stáhla. Zvažoval jsem, že půjdu a zamknu dveře její ložnice, abych ho udržel venku.

Ohlédl jsem se směrem k temné chodbě. Ne. Starej byl příliš opilý, než aby se mohl hýbat, natož aby vyšel schody a dnes večer napáchal další škody. Navíc, kdyby se probudil a přistihl mě, jak si hraju na starostlivého staršího bratra, jeho hněv by byl katastrofální. Obrátil by svůj opilecký vztek na mě a zítra by si to na ní vylil desetkrát hůř. Nemohl jsem riskovat, že na sebe strhnu jeho plnou pozornost. Pro nás oba bylo bezpečnější, když jsem si udržel odstup.

Couvl jsem od postele, moje boty na podlahových prknech nedělaly žádný hluk. Odtrhl jsem od ní oči. Odmítal jsem se dál dívat na její tvář. Ve spánku vypadala jen jako nevinné, zranitelné dítě a já jsem nedokázal snést tu vinu, která se ve mně svírala.

Vyspí se z toho. Vždycky to tak dělá. Poslední věc, kterou teď potřebuje, je starší bratr, který ji trápí, postávající u její postele.

Vyšel jsem na chodbu a s tichým cvaknutím za ní zavřel dveře. Neohlédl jsem se. Stáhl jsem se do svého pokoje na konci chodby a zavřel se do známých čtyř stěn. Shodil jsem bundu na podlahu, svalil se za stůl a vytáhl učebnici.

Hádám, že si dnes večer budu muset udělat úkoly sám, pomyslel jsem si nepřítomně. Popadl jsem pero, ale ruka se mi vznášela nad prázdnou stránkou. Slova na papíře se mi rozmazávala. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil soustředit na úkol a rozptýlit se, má mysl zůstávala tvrdošíjně upřená na obraz Sylvie ležící v té temné kaluži krve a na to, jak zlomeně působila.