Pohled Sylvie

Do vnitřku lebky mi buší rytmické tlučení. Donutím svá těžká oční víčka, aby se otevřela, a cuknu sebou, když mi zrak probodne ostré ranní světlo. V krku mi připadá jako brusný papír, syrový a vyprahlý. Olíznu si popraskané rty, snažím se polknout tu hustou suchost a cítím se dezorientovaná. Několikrát zamrkám a mé rozmazané vidění se pomalu zaostří na známé skvrny od vody na stropě. Jsem uložená ve vlastní posteli. Jak jsem se sem dostala? Poslední vzpomínka, kterou mi mozek nabídne, je náhlý záblesk obývacího pokoje v přízemí. Otcova rozzuřená tvář. Těžký úder jeho ruky, která se setkala se stranou mé hlavy. Ten nevolnost vyvolávající náraz, oslepující výbuch bolesti a pak dusivá temnota. Vím, že jsem padla do bezvědomí na podlahu.

Pohlédnu směrem k zavřeným dveřím ložnice. Starej by se neobtěžoval mě přesunout. Nechal by mě krvácet na parketách. Takže zbýval jen Declan. Při té myšlence se mi svírá hruď. Můj starší bratr, kluk, který nad násilím obvykle zavírá oči, mě skutečně vynesl po schodech a uložil do postele. Pomalu se posadím a zkouším svou rovnováhu proti náhlému záchvatu závrati. V hrudi mi zabliká vzácná, nepatrná jiskřička vděčnosti. Riskoval otcův hněv jen proto, aby mě dostal ze studené podlahy.

Natáhnu třesoucí se ruku, abych si promnula bolavou pokožku hlavy. Prsty se mi zachytí o něco tuhého a lepkavého. Zaschlá krev. Slepila mé tmavé vlasy do odporného chuchvalce u kořínků. Potlačím sténání. Nechat si narůst vlasy trvalo roky a slouží mi jako jediný fyzický štít ve škole. Odmítám si je ostříhat. Odtlačím se od matrace, ignoruji přetrvávající bolest a spěchám do stísněné koupelny na chodbě. Zkoumám svou ruku pod tekoucí vodou z kohoutku – hluboké rány ze včerejší noci jsou pryč, nahradily je slabé růžové čáry, které už blednou do normální kůže. Moje vlkodlačí léčení přes noc udělalo své kouzlo. Prohmatám si stranu hlavy. Rána je pevně zacelená. Popadnu levnou láhev šamponu a dalších dvacet minut strávím drhnutím rezavých šupinek ze svých pramenů.

Jakmile mám vlasy čisté, popadnu svůj obnošený batoh a vyplížím se na chodbu. Každý krok po dřevěných schodech je vypočítaný tak, abych se vyhnula vrzajícím prknům. Ještě než dojdu na spodní odpočívadlo, udeří mě do nosu odporný zápach. Obývací pokoj je pohroma prázdných skleněných lahví a špinavého nádobí rozházeného po koberci. Přímo uprostřed toho všeho se můj otec těžce svaluje ve svém ošoupaném křesle. Z hrdla se mu dere hřmotné chrápání. Valí se z něj pach levného alkoholu.

Zadržím dech a po špičkách projdu kolem jeho křesla. Probudit ho znamená rozsudek smrti. Vklouznu do kuchyně, popadnu krajíc chleba, plácnu na něj trochu sýra a zhltnu tu nuznou snídani na tři velká kousnutí. Declan není nikde v dohledu. Dobře mu tak. Popadnu batoh, odemknu vchodové dveře, opatrně je otevřu a vklouznu ven do svěžího ranního vzduchu.

Cesta na střední školu je zvláštní. Obvykle do mě nějaký náhodný člen smečky strčí ramenem nebo mým směrem utrousí nějakou ošklivou poznámku. Dnes jsou chodníky volné. Cesta probíhá bez přerušení. Skláním hlavu a čekám, až mě do zad udeří kámen, ale nic se neděje. Skoro nemůžu uvěřit svému štěstí. Slitovala se konečně Měsíční bohyně alespoň trochu nad mou bídnou existencí?

Křehký mír se roztříští vteřinu poté, co projdu těžkými dvoukřídlými dveřmi školy. Hlavní chodba je chaotické moře křičících studentů a bouchajících skříněk. Cestu mi blokuje velká skupina roztleskávaček. Instinktivně sklopím bradu a nechám své dlouhé vlasy spadnout dopředu jako oponu, aby skryly mou pohmožděnou tvář. Pevně objímám svůj batoh a krůček po krůčku se plížím podél zdi v naději, že proklouznu bez povšimnutí. K mému šoku jsou až příliš zabrané do svého hloučku, než aby vůbec zaregistrovaly mou přítomnost.

„Věříte tomu, že je dnes ve škole novej kluk?“ zapiští jedna z blondýnek.

„Slyšela jsem, že je to Alfa,“ oznámí Sloane hlasitě.

Ztuhnu a přitisknu rameno na studený kov skříňky. Sloane si přehodí lesklé vlasy přes rameno a na tváři má přilepený obrovský, triumfální úsměv.

„Prostě vím, že to bude můj druh. Je to zřejmé,“ zapřede. Její kamarádky si vymění neklidné pohledy. Vypadá to, že i její věrné následovnice chtějí kousek z toho chudáka nového Alfy.

„Co když se ale mýlíš?“ odváží se zeptat jedna brunetka. Sloane prudce otočí hlavu a střelí po dívce spalujícím pohledem, který ji na místě umlčí.

„Stejně mě bude chtít,“ řekne Sloane a z jejího tónu odkapává samolibá arogance. „Koneckonců, jsem ta nejkrásnější holka na škole. Nemusíme vždycky souhlasit s tím, abychom byli s našimi osudovými partnery. Můžeme se rozhodnout, že označíme jeden druhého.“

Za bezpečím svých vlasů protočím panenky. Její mělké sebedůvěře se málem nahlas ušklíbnu. Osudoví partneři mají navždy spojit dvě duše. Může si ho nechat. Vzhledem k tomu, jak vypadám, nosím nadměrné oblečení a chlubím se čerstvými modřinami, pochybuji, že ho vůbec zaujmu. A to mi naprosto vyhovuje. Dávám přednost tomu zůstat neviditelná ve stínech.

Nechávám roztleskávačky za sebou a konečně dojdu ke své skříňce. Trhnutím otevřu kovová dvířka a vytáhnu své obnošené sešity. Oči mi padnou na tlustou učebnici matematiky a žaludek se mi propadne. Algebra. Kvůli otci, který mě včera v noci srazil do bezvědomí, jsem nikdy nedokončila svůj domácí úkol. Zírám na ten prázdný pracovní list. Nikdy nevynechávám úkoly. Známky si vylepšuji pouhou tvrdohlavostí, protože jsou mou jedinou vstupenkou na vysokou školu, mým jediným únikem z této smečky.

Teď nemám co odevzdat. Hořce proklínám muže, který doma chrápe v křesle. Přestal mi být skutečným otcem už dávno a teď jeho opilecké násilí ničí mou budoucnost. Děsím se té rány, kterou moje známka dnes utrží. Učitele nebudou zajímat výmluvy. S bouchnutím zavřu skříňku a zatnu zuby. Odmítám nechat své vysokoškolské sny proklouznout mezi prsty. Bude-li to nutné, nabídnu se, že udělám něco navíc, abych nahradila chybějící body.

Upravím si popruh tašky a zabočím do chodby směrem ke své první hodině. Zatímco se proplétám davy, má mysl krouží zpět k těm drbům. Tento nový chlapec. Je vzácné, aby vůdci smečky navštěvovali normální veřejnou školu. Bude tenhle Alfa laskavý, nebo si bude udržovat odstup? Nebo ještě hůř – bude to jen další noční můra kráčející po chodbách? Být šikanována obyčejnými měňavci je už tak dost zlé. Nechci zjistit, o kolik horší to trápení může být, když se rozhodne přidat i mocný Alfa.