Pohled Maddoxe

Jsem uvnitř téhle střední školy sotva dvě minuty a už se dusím pod těžkou, zoufalou pozorností každého studenta na chodbě. Samotné zoufalství, které z těch dětí vyzařuje, je ubohé. Sletují se ke mně, dychtiví se vlichotit velkému zlému Alfovi, aniž by si uvědomovali, jak trapné je jejich plazení. Všechno, co chci, je, aby mě nechali na pokoji. Nechci jejich úžas, jejich tlumený šepot nebo jejich protáhlé pohledy. Přesto ke mně ze všech směrů migrují dívky, jejichž chichotání se odráží od levných kovových skříněk a tvoří dusivou blokádu. Stojí mě to každičkou unci sebeovládání, abych dál kráčel kupředu a neodstrčil je všechny z cesty. V hrudi mě hlodá podráždění. Tenhle cirkus se děje na každé nové škole a já už toho mám plné zuby. Mračím se na to moře tváří a promítám do nich svou špatnou náladu, ale zdá se, že to nikdo nechápe. Ostře si povzdechnu. Tímhle tempem budu muset použít svůj tón Alfy, abych vyklidil chodbu.

Zvláště jedna dívka mi vstoupí přímo do cesty a donutí mě zastavit. Zírám na ni, s kamennou tváří a znuděně. Nevnímá mé zamračení ani temné varování, které mi blýská v očích. Je to stereotypní roztleskávačka, doslova oživlá plastová panenka, doplněná lesklými blond vlasy a obrovskýma modrýma očima. Třepotá na mě řasami tak moc, až je to komické.

„Ahoj,“ vydechne.

Natáhne se a dotkne se mé paže. Kousnu se do vnitřní strany tváře, abych potlačil nutkání zvracet. Její kůže na mé působí jako nechtěná invaze. Kdyby nebylo přísných mravů, které mi matka vtloukla do hlavy, utrhl bych jí ruku a hodil jí ji zpátky.

„Zdravím,“ odpovím upjatě. Můj hlas je hluboká, strohá linie. Nechci nic jiného, než se kolem ní protlačit a dostat se ke své skříňce.

Můj strohý postoj si plete s tím, že dělám drahoty. Udělá krok blíž a ještě víc naruší můj osobní prostor. Do nosu mě udeří štiplavý oblak těžkého parfému, toxická směs syntetických květin a levných chemikálií. To se v tom odpadu koupe? Ten smrad mi pálí v nosních dírkách.

„Já jsem Sloane,“ zapřede a pohodí si blond vlasy přes rameno.

Potlačím temný smích. Opravdu si myslí, že tahle rutina na mě funguje? Vidím přímo skrz její mělkou, marnivou fasádu. Jsem všechno, jen ne ohromený.

„Maddox,“ zavrčím zpátky. Přenáším váhu a připravuji se, že ji obejdu.

Než se vůbec stihnu pohnout, popadne mě za paži. Není to lehký dotek – pevný, důvěrný stisk, jako bychom byli blízcí přátelé.

Ta drzost téhle holky. Opovážit se položit své nezvané ruce na Alfu. To je naprosté přání smrti. Můj vztek vzplane, horký osten zuřivosti prorazí mým vynuceným klidem.

„Sundej prosím tu ruku,“ dožaduji se hrubě. Autorita v mém hlase nenechává žádný prostor pro debatu.

Její modré oči se šokem rozšíří. Spustí ruku, jako by ji moje kůže právě popálila, s tváří zkroucenou zmateným, ztraceným výrazem. Zjevně očekávala, že pod jejím dotykem roztaju. Dobře. Drsná dávka reality jí prospěje.

„Musím jít do třídy,“ řeknu jí jízlivě a odmítnu její existenci.

Projdu kolem ní, ale ona ztuhne. Ústa jí spadnou dokořán. Prská, neschopná zpracovat odmítnutí. Pak jí ztuhne celé tělo.

„Seš gay?“ vyhrkne nahlas na přeplněné chodbě.

Ta slova se rozléhají chodbou. Desítky zvědavých studentů se zastaví a otáčejí hlavy, aby na nás zírali. Ztuhnu. Na chodbu padne chladné, nebezpečné ticho. Nemám nic proti preferencím kohokoliv, ale dožadovat se odpovědí o mé sexualitě na chodbě plné klábosících teenagerů je překročením obrovské hranice. Zpochybňovat Alfu tak neuctivě před davem je nehorázná výzva.

To už je moc daleko.

Rozzuřený se otočím zpátky. Než stačí vůbec mrknout, překonám vzdálenost mezi námi. Popadnu ji za přední část jejího drahého oblečení, zvednu ji ze země a mrštím s ní dozadu.

Její hlava se střetne s kovovými skříňkami s hlasitým, dunivým prasknutím. Zmítá se v mém sevření a nohy se jí komíhají nad linoleem. Nezajímá mě, že je to žena. Nezajímá mě, že je slabší než já. Neúcta je neúcta a ona se musí naučit, kde je její místo.

Nakloním se blíž a usměju se do jejích vyděšených, doširoka rozevřených očí. Arogantní roztleskávačka je pryč, nahradila ji čirá panika.

„Jen pro pořádek,“ zavrčím a můj hlas je temné, smrtící dunění, zatímco se drápe po mém neúprosném stisku. „Nejsem. Jenom ty mě prostě nezajímáš.“

Otevřu ruku a nechám ji spadnout.

Svalí se na podlahu na hromadu. Její tvář zrudne hlubokým, zajímavým odstínem karmínu, zatímco jí ruce vylétnou ke krku. Divose lapá po dechu, kašle a prská proti studeným dlaždicím na podlaze. Chodba zůstává hrobově tichá, všichni to divadlo s hrůzou sledují.

Sloanini ubozí malí poskoci konečně prolomí tranz. Vyrazí vpřed a shluknou se kolem své padlé vůdkyně. Vrhají na mě vyděšené, kradmé pohledy, příliš se bojí skutečně vyjádřit svůj vztek za to, že jsem si dovolil zranit jednu z nich. Zamračím se přímo na ně. Sklopí zrak, vytáhnou Sloane na nohy a stáhnou se zpět do chodby, zakopávajíce jeden o druhého, aby unikli mé přítomnosti.

Ušklíbnu se na jejich ustupující záda. Ubohé holky. Příliš mělké a marnivé pro své vlastní dobro. Zazvoní varovný zvonek a rozbije napětí ve vzduchu. Okolní studenti se rozprchnou, se sklopenými hlavami spěchají, aby popadli své tašky a zmizeli mi z očí.

Upravím svůj postoj a otočím se k odchodu, dychtivý hodit toto mizerné ráno za hlavu.

Udělám jeden krok. Pak další.

Zastavím se jako přikovaný.

Zavane ke mně vůně a prořízne se přetrvávajícím pachem Sloanina parfému a zatuchlým školním vzduchem. Je to fascinující. Ohromně sladké. Křupavá jablka a teplá skořice. Ta vůně obalí mé smysly a vtáhne mě jako fyzická síla. Sbíhají se mi sliny. Voní přesně jako čerstvě upečený jablečný koláč, můj oblíbený dezert.

Co to je? Proč mě to k tomu táhne?

Odpověď mi secvakne v mozku. To uvědomění mě zasáhne jako nákladní vlak.

Zaleje mě čirá hrůza. Boty mám jako přilepené k podlaze. Ruce se mi začnou třást. Chladná, dusivá hrůza mě zamrazí v žaludku a těžce se usadí v hrudi.

Tento pach může patřit jen jediné osobě.

Mé družce.

Vnitřně zanaříkám. Modlil jsem se, aby tu nebyla. Doufal jsem, že si tím nikdy nebudu muset projít. Proč zrovna tahle veřejná škola? Proč teď?

V mé mysli se můj vlk zblázní. Řve, mlátí do mentálních zdí, které jsem vztyčil. Uvědomuje si, na co myslím, a přichází o rozum. Křičí výhrůžky, metá urážky a dožaduje se, abych se podvolil poutu. Přísahá, že už se mnou nikdy nepromluví, jestli se opovážím uskutečnit svůj plán. Zatnu zuby a ignoruji ho, a stlačuji jeho chaotickou přítomnost do temných koutů své mysli.

Zavřu oči. Sladká vůně kořeněných jablek přetrvává a zkouší mé odhodlání. Část ze mě se chce otočit. Část ze mě chce utéct opačným směrem a vyhnout se jí v naději, že ušetřím její city ještě na jeden den. Mohl bych počkat. Mohl bych to odložit na později.

Ale znám pravdu. Zoufale to musím mít za sebou dřív, než se to partnerské pouto upevní, než bude příliš silné na to, aby se dalo zlomit. Když budu čekat, ten tah bude jen sílit. Tak jako tak jí bude ublíženo. Té bolesti se nelze vyhnout. Je lepší zničit její naději teď a nechat ji, aby se smířila s drsnou realitou.

Vím, že mi to nikdy neodpustí. Nevyčítám jí to.

*Omlouvám se*, pomyslím si, zíraje dolů prázdnou chodbou.

Prostě nemůžu mít družku. Odmítám se nechat stát zranitelným. Odmítám svázat svou duši s někým, nechat křehkou dívku spoléhat se na mě pro své přežití. Jen ji zklamu. Stejně jako můj otec zklamal mou matku. Jeho láska ho udělala slabým a jeho selhání zničilo naši rodinu. Nikdy nedovolím, abych se stal takhle ubohým. Ani nevím, jestli vůbec vlastním schopnost milovat jiného člověka. Ne teď. Ne nikdy.

Ta vůně mě tahá za hruď, magnetické škubnutí, které mě táhne vpřed. Neochotně nechám své nohy, aby se pohnuly. Sleduji to fascinující aroma jablek a skořice dolů po chodbě. Nechávám se vést tou vůní, která mě táhne blíž ke zdroji.

Musím ji najít. Musím přetrhnout tohle pouto hned teď, než si to sám rozmluvím.