Valeria zírala na ženu vystupující z promrzlého pokoje. Její mysl se těžce potýkala se známou tváří ženy, která měla být po celou dobu trvání Zkoušek Luny její sousedkou.

„Hádám, že to budu já,“ řekla žena a opřela se o rám dveří. „Dlouho jsme se neviděly, Valerio.“

„Maeve?“ vydechla Valeria. Svůj šok zakryla léty královského výcviku a i přes bouři zmatku, která se jí zvedala v hrudi, udržela hlas neutrální.

Nikdy by nečekala, že tu uvidí zrovna medvědí kožoměnku. Maeve bývala jednou ze zajatých ‚červených dívek‘ uvízlých uvnitř nechvalně proslulého harému, s jehož rozložením pomáhal Valeriin bratr, král Alaric. Když si Maeve poprvé vysloužila svobodu, nemluvila o ničem jiném než o návratu ke klidnému životu a hledání osudového druha. Přesto tu stála, tisíce mil daleko na brutálním Severu, a prezentovala se jako uchazečka v nelítostné politické hře, kde osudoví druhové neznamenali nic.

„Princezno Valerio,“ odpověděla Maeve. V jejím tónu nebylo žádné teplo. Titul vyslovila tak, jako by to byly dvě cizinky, naprosto smetávající krvavou historii, kterou sdílely. Ještě před pár měsíci bojovaly bok po boku a přežily bitvu, která měla ukovat pouto na celý život.

Valeria si ji prohlížela. Maeve odhodila jakoukoliv stopu po oběti, kterou kdysi bývala. Dcera Alfy bílých medvědů stála vysoká a velitelská. Dlouhé vlasy měla ostříhané do ostrého, uhlazeného mikáda, které se jí sotva dotýkalo ramen. Na sobě měla kovově šedé šaty, které napodobovaly těžké pláty bojového brnění, zdobené složitými stříbrnými řetízky přehozenými přes klíční kosti. Vypadala jako chladná, vypočítavá válečnice připravená do boje.

Valeria to nevyřčené sdělení pochopila. Lajalita byla vzácnou měnou a prokázání laskavosti někomu nezaručovalo jeho spojenectví. Nasadila na tvář zářivý, zdvořilý úsměv.

„Nečekala jsem, že tě tu uvidím,“ řekla Valeria plynule. „To je milé překvapení.“

„Na tohle není čas,“ přerušila ji Maeve, zvedla pevnou ruku a utnula všechny zdvořilosti. „Moc dobře vím, že jsi nic z tohohle na prvním místě nečekala. Ale nehodlám se omlouvat za to, že jsem tady. Dělám to pro svůj lid. Mám v úmyslu tyto zkoušky vyhrát, ať mě to bude stát cokoliv.“

„Posluž si,“ řekla Valeria. Ledabyle pokrčila rameny a dávala tak najevo naprostou lhostejnost. „Všechno, co od Severu potřebuji, je vojenské spojenectví. Nikdy jsem si toho debilního krále beztak vzít nechtěla. Je jen a jen tvůj.“

Sorenova ruka tvrdě sevřela Valeriino předloktí. Jeho stisk byl tichým, naléhavým varováním. Nazvat severského krále debilem přímo uprostřed jeho vlastní pevnosti byla nebezpečná hra, zejména když neměli tušení, kdo všechno je ze stínů poslouchá.

„V tom případě tu nemáme žádný problém. Že?“ zvedla Maeve obočí, odstoupila od dveří a protáhla se kolem nich. Neobtěžovala se čekat na odpověď. „Neboj se, Valerio. Až se stanu Lunou Severu, poskytnu lykanskému Království Zapadajícího slunce jeho spojenectví. Tolik ti můžu slíbit.“

Valeria si vyměnila všeříkající pohled se Sorenem. Ve světě královské politiky slib přednesený takto stroze znamenal většinou naprosté nic.

„Jeď domů, Valerio,“ křikla Maeve přes rameno. „Pro tebe tady nic není.“

Medvědí kožoměnka zahnula za roh a zmizela temnou, vlhkou chodbou, těžké údery jejích bot doznívaly v dálce. Soren otevřel ústa, aby vyjádřil svůj neuvěřitelný údiv, ale Valeria si okamžitě přitiskla prst ke svým vlastním rtům. Kamenné zdi přenášely ozvěnu a její lykanské smysly mravenčily pocitem, že tu nejsou sami.

„Ach, omlouvám se. Nechtěla jsem odposlouchávat.“

Z opačného konce chodby se linul tichý, sladký hlas. Z dalšího zanedbaného pokoje vyšla mladá žena a mnula si ruce. Měla světlé blond vlasy spletené v úhledném copu přehozeném přes rameno a na sobě měla jemné šifonové midi šaty s nabíranými spadlými rukávy. Vypadala křehce a takřka bolestivě nepatřičně v ponurém prostředí opuštěné věže, připomínajícím kobku.

„To se dá stěží nazvat odposloucháváním, když vezmeme v potaz, jak malinká tahle chodba je a jak blízko u sebe máme dveře,“ pronesla Valeria. Na tvář si připlácla svůj naučený královský úsměv a v paměti pátrala po jakémkoliv vodítku, které by odhalilo totožnost té dívky.

„Já vím, kdo jsi. Jsi Valeria Ironcrest, princezna z lykanského Království Zapadajícího slunce,“ řekla blondýnka a dychtivě, přátelsky zamávala. „Ráda tě poznávám. Vypadá to, že během Zkoušek budeme sousedky.“

„Ano. Strhující,“ řekla Valeria a potlačovala touhu se zašklebit.

„Já jsem Thalia Kress,“ pokračovala dívka a nervózně si pohrávala s koncem svého copu. „Jsem jedna z dcer Alfy Magnuse ze smečky Stínové hory. Jsme jedna z menších smeček z Jihu, a jak si jistě dokážeš představit...“

Valeria si nemusela nic představovat. Zcela jasně chápala, proč byla Thalia vyhnána do tohoto zapomenutého koutu hradu. Jižní teritoria, známá jako Austrální republika, postrádala jakékoliv královské krevní linie. Před desítkami let, během Karmínové revoluce, byli jižní příslušníci krve krutě pobiti a přeživší lykani museli uprchnout, aby si zachránili život. Nyní byla Republika řízena rotující Radou obyčejných vlkodlaků, kteří se pyšnili tím, že nemají monarchii.

Pro severskou královskou krev znamenala nevěsta z Jihu nulovou politickou páku. Thalia nevlastnila žádnou armádu, žádný královský rodokmen a žádný vliv. Princezna Katerina Frostbane zjevně prošla Thaliino zázemí a okamžitě ji odklidila do toho nejhoršího možného ubytování, jelikož ji pro krále Dravena považovala za absolutně k ničemu. Zkoušky Luny měly být sice založené na zásluhách a schopnostech, ale realita této hry už teď ukazovala svou nespravedlivou podjatost.

„To vysvětluje, proč tě odložili do zanedbaného rohu s námi,“ poznamenala Valeria a zachovala lehký tón.

„Jo, to mi došlo hned, když jsem zjistila, že bydlím hned vedle bílé medvědice a...“ Thalia si plácla ruku přes pusu a její oči se v panice rozšířily.

„A vedle mě,“ dokončila za ni Valeria s tichým smíchem. Nebyla uražená. „Můj bratr a severský král nejsou v nejlepších vztazích. Sotva jsem očekávala vřelé přivítání.“

„Opravdu?“ vyhrkla Thalia, přemožená vlastní nervózní energií. „Divím se, že si tě rovnou nevzal. Všichni na Jihu slyšeli, že tě král Draven žádal v minulosti o ruku už mnohokrát.“

Valeriin úsměv ztuhnul. Tahle nemotorná připomínka Dravenovy minulé posedlosti jí brnkala na nervy, ale zachovala si chladnou hlavu. „Hádám, že si to rozmyslel.“ Udělala krok ke svým dveřím, celá dychtivá tu konverzaci ukončit. „Každopádně, potřebuji se ubytovat. Ráda jsem tě poznala, Thalio.“

„Samozřejmě!“ Thalia couvla, když pochopila narážku. „Uvidíme se dnes večer na večeři?“

„Spíš ne,“ odmítla Valeria plynule. „Byla to dlouhá cesta. Chci si prostě odpočinout a mít trochu soukromí.“

„Rozumím. Pak tedy zítra na Uvítacím večírku?“

„Ano. Na tom už budu.“ Byla to povinná událost, nezbývala jí žádná jiná možnost.

Valeria naposledy zdvořile zamávala, než stiskla těžkou železnou kliku u dveří a otevřela je. Thalia se zdála být milá, ale Valeria věděla dost na to, aby po neškodném prvním dojmu nepolevovala v ostražitosti.

Uvnitř pokoje už Phaedra vybalovala zavazadla. Valeria udělala jediný krok do místnosti a vydala ze sebe tiché hvízdnutí nevěřícnosti. Ubytování bylo urážlivě minimalistické. Úzká postel, jediný dřevěný stůl, stísněná šatní skříň a k tomu malinká koupelna. Na kamenné podlaze nebyl ani koberec a jediné okno dovnitř pouštělo průvan mrazivého větru. Pro hostující členku královské rodiny to byla zjevná urážka.

„Podám oficiální stížnost,“ zasyčela Phaedra, ruce v bok. Na spánku jí pulzovala zřetelná žíla. Ptačí asistentka přímo vibrovala vztekem. „Tohle je donebevolající! Váš pokoj je úplně stejně velký jako můj a Sorenův! Ten nerespekt je neuvěřitelný!“

„Neuděláš nic takového,“ nařídila Valeria ostrým šepotem.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla a nechala své lykanské smysly prohledat kouty malého pokoje. Pátrala po cizích pachech, magických ochranách či skrytých mechanismech. Když zjistila, že místnost se zdá být čistá, otevřela oči právě ve chvíli, kdy Soren otevřel ústa, aby se s ní hádal. Zvedla ruku a máchla s ní ve vzduchu, aby ho umlčela.

Odpojila se od fyzického světa a navázala se svými dvěma přáteli bezpečné telepatické spojení.

*Odteď všechno citlivé, co budeme muset probrat, proběhne výhradně přes pouto,* ozval se Valeriin hlas v jejich myslích. *Katerina mě nesnáší. Tento pokoj by mohl být napíchnutý. Všichni budou sledovat každý náš krok a já odmítám dělat jakékoliv chyby.*

Soren zavřel ústa a pochmurně přikývl. Sklesl na studenou kamennou podlahu, zády se opřel o skříň, aby dívkám přenechal jedinou židli a postel. *Máš ten pohled,* ozval se Soren zpátky a rty se mu zkroutily do úšklebku. *Máš plán.*

*Mám,* odpověděla Valeria, sklouzla na úzkou matraci a natáhla si bolavé nohy. *Je jasné, že svatba se severským králem nepřipadá v úvahu. Po tom, jak se k nám chovala jeho sestra, a z faktu, že mě do těchto zkoušek dotlačil, jednoznačně z toho nápadu sám není nijak nadšený.*

*Je to arogantní debil,* zavrčela přes pouto Phaedra.

*Ano, ale to můžeme využít v náš prospěch,* vysvětlovala Valeria a v očích se jí rozzářila jiskřička strategie. *Když si mě nebude chtít vzít, znamená to, že až tady skončím, budu svobodná. Jenže si prostě nemůžu sbalit kufry a odejít. Máme tu dva masivní problémy. Za prvé, to vojenské spojenectví pořád potřebujeme. Hrozba, které Království Zapadajícího slunce čelí, je příliš obrovská na to, abychom to zvládli sami. A za druhé, musím zachránit bratrovu hrdost. Nemůže to vypadat tak, že se nad námi severský král slitoval a na oplátku za to, že mě odmítl, nám předal spojenectví jako omluvu.*

Soren se mnul na zátylku a mračil se. *A kde nás to teda nechává? Nemůžeš odejít, aniž bys to spojenectví měla potvrzené na papíře, ale odmítáš si ho vzít.*

*A to nám nechává jen jednu možnost,* oznámila Valeria, její mentální tón teď zněl ostře a rozhodně. *Musím ty Zkoušky Luny vyhrát.*

Phaedra se zarazila ve vybalování a otočila se, aby na ni upřela zrak. *Ale jestli vyhraješ, staneš se jeho Lunou.*

*Ne, a v tom je krása jejich prastarých zákonů,* spojila se zpátky Valeria a na tváři se jí rozlil vítězoslavný úsměv. *Podle severských pravidel má vítězka Zkoušek právo požadovat od Krále tři přání.*

Sorenovy oči se pochopením rozšířily. *A ty si hodláš přát...*

*Přání číslo jedna: vojenské spojenectví, zajištěné písemně,* prohlásila Valeria. *Přání číslo dvě: moji absolutní svobodu. Oficiálně ho odmítnu před celým jeho dvorem a uvedu jako důvod, že se k sobě prostě nehodíme. Přání číslo tři: slib věčného přátelství mezi našimi královstvími.*

Phaedra si nahlas odfrkla, na vteřinku zapomněla na pouto spojení a musela se krotit. *Ty si fakt myslíš, že to dodrží? Vždyť tě zrovna přitáhli přes půl kontinentu, aby tě jenom ponížili.*

*Nebudou mít na výběr,* spojila se s nimi Valeria a její sebevědomí bylo neotřesitelné. *Seveřané zakládají celou svou kulturu na cti a držení daného slova. Slib daný Králem po ukončení Zkoušek nelze podle jejich vlastní starodávné magie zrušit. Prostě musíme jen využít jejich pýchy.*

*Nemají ani potuchy, co se na ně chystá,* zachechtal se přes pouto Soren, kroutil hlavou. Poplácal se po břiše. *Ale s intrikami na chvilku pauza. Proč vynecháváš tu večeři? Já umírám hlady.*

*Chci se dneska držet při zemi. Ať se ostatní uchazečky udělají pohodlí,* řekla Valeria. Posadila se a sáhla po tlusté pergamenové obálce položené na malém dřevěném stolku. *Navíc, máme práci. Zítřejší Uvítací večírek není jen obyčejný večírek. Je to první vyřazovací disciplína.*

*Vyřazování? Už teď?* zamračila se Phaedra, došla k posteli, aby se podívala na pozvánku.

Valeria z obálky vytáhla tvrdý karton z tlustého papíru. *Ano. Na pozvánce se píše, že je to maškaráda, kde budou uchazečky formálně představeny. Je to navrženo tak, aby to byla úchvatná podívaná. Král z toho dělá velkou show, a my ho v jeho vlastní hře zničíme.*

Soren se naklonil dopředu. *Jak víš, že je to past?*

Valeria ťukla nalakovaným nehtem do elegantního psacího písma na pergamenu. *Podívejte se pozorně na inkoust. Zkoušky Luny jsou opředené staletími tradic a každičký detail je testem znalosti severských zvyků uchazečky. Podívej se na mé jméno nahoře.*

Phaedra zaostřila na papír. „Je to napsané červeným inkoustem.“

„Přesně,“ zamumlala Valeria nahlas a držela hlas sotva nad šepot. „Samotný text pozvánky je napsaný zlatým inkoustem. A králův podpis dole je oražený modře. To je skrytý dress code.“

Soren se zamračil a prohlížel si papír. „Jsi si jistá?“

„Pozitivně,“ řekla Valeria. „Je to starý severský test, který má vyřadit ignorantské. Uchazečkám je povoleno nosit šaty pouze v odstínech červené, zlaté nebo modré. Pokud se některá dívka zítra večer objeví v zelené nebo fialové, bude okamžitě diskvalifikována za urážku severských tradic ještě předtím, než by král vůbec promluvil jediné slovo.“

Soren tiše hvízdl. „Má ten chlap vůbec na práci něco lepšího, než hrát myšlenkové hry s barvami inkoustu?“

„Tohle pravidlo nevymyslel. Je to past, kterou severská královská rodina využívá už celá staletí,“ vysvětlila Valeria. „Znamená to ale, že my máme obrovský problém. Nesbalila jsem si šatník s barevně seřazenými šaty. A nemám žádnou škrabošku. Zbytek dne musíme strávit hrabáním se v těch truhlách. Sorene, pro tebe bude stačit standardní černá.“

„Škoda. Můj zlatý smoking bude muset počkat ve skříni,“ zavtipkoval Soren a zvedl se, aby se protáhl.

„Pojďme zjistit, s čím můžeme pracovat,“ řekla Phaedra a vrhla se do největší truhly. „Jestli se nám nepodaří najít masku, která sedne do tohoto barevného schématu, přeměním se a poletím do nejbližšího města nějakou koupit.“

Zbytek odpoledne strávili ti tři tím, že obrátili stísněný pokoj úplně vzhůru nohama. Šaty z hedvábí, sametu i krajky poletovaly přes postel a oni metodicky vyřazovali cokoliv, co nezapadalo do přísných červených, zlatých nebo modrých kritérií. Pokoj vůbec neopouštěli, rovnou vyslali Phaedru a objednali si podnos pečeného masa a chleba s donáškou přímo ke dveřím.

Než nad pevností padla noc, podařilo se jim sestavit ohromující róbu, která tajné požadavky splňovala. Naprosto vyčerpaní to nakonec zabalili, domluvili se, že vstávají před úsvitem, aby dokončili plány ohledně účesu a líčení.

Jakmile se Soren s Phaedrou stáhli do svých vlastních, na chlup stejných kobek dál v chodbě, Valeria konečně zůstala sama. Nechtěla teď nic jiného, než zaplout do té maličké sprchy a smýt ze sebe špínu z dlouhé cesty. Ale hluboko v hrudi ze sebe její vlčice Bellona vydala neklidné zakňučení.

Stres toho dne, uvěznění v kočáře a dusivé stěny kamenné věže dotlačily jejího lykanského ducha až na samou hranu. Bellona v zadní části Valeriiny mysli škrábala a dožadovala se čerstvého vzduchu a svobody protáhnout si čtyři nohy. Valeria věděla, že by bylo pošetilé své vlčici odmlouvat. Pokud chtěla Bellonu mít pro ty zkoušky ostrou a spolupracující, musela jí dopřát proběhnutí.

Valeria svlékla ze sebe těžké cestovní oblečení. Toužila po tom pocitu, že ji nic nesvazuje, a vklouzla do tenkého, třpytivého hedvábného županu. Kolem pasu si volně svázala pásek, zatímco se spoléhala, že ji od kousavého severského mrazu ochrání její spalující lykanské tělesné teplo.

Tichým cvaknutím otevřela dveře a vyklouzla z věže. Jako stín se pohybovala ztichlými nádvořími a využívala temnoty, aby unikla hlídkujícím hradním strážím. Pozemky obklopující pevnost byly obrovské, nekonečná rozloha staletých stromů a namrzlých kamenných cest.

Valeria šla po zvuku pramínku vody a proplétala se hlouběji do odlehlých zahrad. Brzy se ocitla na samém kraji tichého, průzračného vnitřního jezírka. Voda byla klidná a odrážela v sobě zářivé stříbrné světlo měsíce na obloze. Vodu obklopovaly husté keře a tyčící se borovice, které z toho udělaly naprosto dokonalé, skryté útočiště.

Ideální místo k přeměně.

Valeria zavřela oči, nechala svěží mrazivý vítr kousat do svých holých nohou. Sáhla dolů a chytila hedvábný pásek na svém županu, aby ho rozvázala. Látka se rozevřela a odhalila jemnou kůži její hrudi i břicha rovnou nočnímu vzduchu. Zakroužila rameny, připravena dovolit kostilamné proměně převzít kontrolu.

Ale ve chvíli, kdy jí hedvábí začalo klouzat z ramen, jí nos udeřil pach.

Byl to ostrý, dřevitý závan. Borovicové jehličí smíšené s bohatou vůní vlhké zeminy a výrazně opojným, maskulinním pižmem. Byl to pach nebezpečně známý.

Ve Valeriině hrudi zaplála panika. Trhla k sobě okraje hedvábného županu, ruce se jí třásly a pevně látku tiskla na své polonahé tělo. Otočila se a se široce rozevřenýma očima prohledávala stíny zahrady.

Zpoza mohutného kmene obrovského dubu se pohnula postava.

Do měsíčního světla vypochodoval ten „zahradník“ z knihovny. Pohyboval se línou, predátorskou ladností a ruce měl nacpané hluboko do kapes tmavých kalhot. Zastavil se několik stop od ní a jeho široká ramena vrhala po ojíněné trávě dlouhý stín. Změřil si ji od hlavy k patě, vstřebával pohled na její rozcuchané vlasy a zoufalé sevření, jakým si přidržovala hedvábný župan.

Z hrudi mu zadunělo tiché, hluboké zasmání a rty se mu roztáhly do samolibého, vědoucího úsměvu, když takhle přerušil její soukromou chvíli.