Těžké stříbrné příbory cinkaly o jemný porcelán a vydávaly ostrý zvuk, který drásal Dravenovy pocuchané nervy. Seděl uvězněn v dusivé atmosféře horní jídelny a zíral dolů přes tlustou, vyztuženou skleněnou podlahu. V rozlehlém sále pod nimi to hučelo hlukem. Kolem dlouhých hodovních stolů sedělo v hloučcích dvacet žen a jejich hlasy se odrážely od kamenných stěn. Uchazečky o post Luny. Velkolepý, nevyžádaný projekt jeho sestry.

Draven si pomalu usrkl temně rudého vína a nechal tu těžkou žhavost sklouznout do hrdla. Nenáviděl každou vteřinu této frašky. Přejel pohledem po ženách dole. Jistě, byly krásné. Dcery Alfů, vysoce postavená elita ze všech území. Přesto v něm pohled na ně nevyvolával vůbec žádné vzrušení. Jeho vnitřní vlk, Boreas, dřímal, tichý a lhostejný. Draven už věděl, že jeho poslední špetka naděje vkládaná do těchto hloupých zkoušek je mrtvá. Ani jedna z těch dvaceti žen nebyla jeho osudovou družkou.

"To je toho," odfrkla si Katerina. Seděla naproti němu a líně napichovala kousek křupavého salátu vidličkou. "Stejně víš, že osudové družky se přeceňují. Celá ta věc s osudovým poutem je jen zromantizovaný mýtus pro štěňata. Občas si Měsíční bohyně ráda hraje. Dá Alfovi, jako jsi ty, za družku omegu. Představ si omega královnu sedící na trůnu Severu. To by byl vtip."

Draven položil sklenici s vínem na stůl. Těžký křišťál narazil do dřeva a to ostré bouchnutí se rozlehlo tichou horní místností. "Moje družka by pro mě nikdy nebyla vtip," zavrčel a hlas mu klesl o oktávu níž. "Je mi jedno, jaké by byla hodnosti. Je mi jedno, odkud by pocházela. Družka je družka. Bohyně nám je nedává bezdůvodně."

"Jak myslíš." Katerina protočila panenky a hodila vidličku na talíř. "Nedostane ji každý, Dravene. A ty jsi už moc starý na to, abys čekal na pohádku. Sever potřebuje Lunu. Já nemůžu zaskakovat věčně. Jednoho dne se vdám. Možná ze Severu odejdu. Někdo musí převzít odpovědnost a stát po tvém boku, a ty si odmítáš kohokoliv vybrat."

Draven zatnul čelist. Věděl, že jeho otravná sestra má pravdu. Roky se vyhýbal povinnosti vybrat si Lunu, ignoroval zasedání rady a kličkoval před domluvenými setkáními. Ale tlak narůstal.

"Oženit se ze zoufalství s náhodnou holkou není zrovna skvělé řešení," zamumlal a zkřížil paže na široké hrudi.

"Tak co kdyby sis nebral někoho náhodného," uchechtla se Katerina, naklonila se dopředu a v očích jí zablesklo pletichaření. "Známe Vivienne už roky. Jste dobří přátelé. Celá smečka ji miluje a zbožňuje, a je to jediná dcera jednoho z tvých nejsilnějších Alfů. Je perfektní."

Draven si promnul spánky a cítil, jak se mu začíná tvořit bolest hlavy. Věděl, že Katerina dříve nebo později Vivienne zmíní. Vivienne byla Katerinina nejlepší kamarádka. Když byly děti, ty dvě dívky uzavřely nějakou hloupou dohodu, že se obě provdají za lykanské krále. Zhoršilo se to, když Katerina skutečně potkala Alarica a zamilovala se do něj, což upevnilo její snahu dát Dravena a Vivienne dohromady a naplnit tak jejich dětský sen.

Vivienne splňovala všechny politické předpoklady. Byla silná, chytrá a respektovaná. Kdyby se na ni jen nedíval jako na sestru. Už jen pomyšlení na to, že by vzal svou kamarádku z dětství do postele, svlékl ji a donutil ji přijmout pářící značku na krk, se mu hnusilo, až se mu z toho zvedal žaludek.

"Ani to nezkoušej," přerušil Draven Katerinu a vrhl další plochý pohled na ženy večeřící dole. "Vivienne si nevezmu."

Callahan, Dravenův Beta, se opřel v křesle a zakroužil jantarovou tekutinou ve sklenici. "To, co jsi udělala, bylo trochu kruté, Kat," pronesl Callahan prostě. "Všichni jsme věděli, že se v příštích několika letech bude muset oženit, ale ty jsi ho opravdu zahnala do kouta. Nemluvě o tom, že jsi mu omezila možnosti. Měl před sebou celý svět možností, a teď si musí vybrat mezi... počkat, kolik žen tam dole vlastně je?"

"Devatenáct," povzdechl si Draven a dokončil počítání v duchu.

"Dvacet," opravila ho Katerina ostře.

Draven jen pokrčil rameny. Možná nějakou přehlédl, nebo si možná spletl jednu z uchazeček s hradní služebnou. Na tom nezáleželo. "Stejně očekávám, že najdeš způsob, jak tuhle šarádu zastavit," zabručel a vrhl na svou sestru temný pohled.

"A to také udělám, pokud budu muset," Katerina se postavila, otřela si rty lněným ubrouskem a hodila ho na stůl. "Ale nejdřív tomu dáš opravdovou šanci. Setkáš se s těmito dívkami. Budeš s nimi mluvit. Poznáš je. A pokud je i po tom všem budeš chtít poslat domů, přísahám, že poslední úkol je přirozeně protřídí. Rada nám to nebude moci vyčítat."

"Fajn," zabručel Draven. Zvedl ruku a drsnými prsty se poškrábal v hustých, neupravených vousech, které mu pokrývaly čelist.

"A zbav se té věci!" ukázala Katerina obviňujícím prstem na jeho obličej, než se otočila ke dveřím. "To, že vypadáš jako tulák, ti prochází jen proto, že tě ještě nikdo nevyfotil."

"V tom to vězí," usmál se Draven úšklebkem. "Takhle mě prostě nefotí."

"Zítra je maškarní bál," vyštěkla Katerina s rukou položenou na mosazné klice dveří. "Na konci večera masky půjdou dolů. Všichni si tě i uchazečky budou fotit. Potřebujeme Hvězdu Severu, Dravene. Ne nějakého dřevorubce ze sousední vesnice!"

Vykročila z místnosti a s prásknutím za sebou zavřela těžké dřevěné dveře, ještě než jí stihl ukázat prostředníček.

Callahan se hluboce, dunivě zasmál. "V takových chvílích jsem opravdu vděčný, že jsem jedináček."

"Zasměj se ještě trochu víc nahlas a domluvím ti s ní sňatek," odfrkl si Draven a prohrábl si rukou tmavé vlasy.

"Pokud ji chceš opravdu potrestat, měl bys ji provdat za toho samozvaného krále bílých medvědů na Východě," podotkl Callahan. Myslel to jako vtip, ale podkladová politika byla pochmurná.

"Kdyby chtěl moc, jen by to situaci zhoršilo," připustil Draven a jeho tón zvážněl. "Měl by po svém boku královskou lykanku. Co by mu pak bránilo mě zavraždit a nárokovat si trůn ve jménu jejich dětí?"

"No, a právě tady přicházejí na scénu tvé vlastní děti," Callahan se postavil, přešel ke skleněnému oknu a podíval se dolů do spodního sálu. Tiše hvízdl a prohrábl si blonďaté vlasy. "Aspoň ti tvá sestra vybrala pár krasavic. Mít sourozence nakonec není tak špatný úděl."

"Tu mou si můžeš vzít kdykoli," zasmál se Draven a zvuk se mu zlověstně rozlehl v hrudi. Jeho úsměv však rychle pohasl. Násilím se vynořila vzpomínka. "Víš, když jsem Alarica viděl naposledy... když přivedl tu svou novou Lunu. Jak se na ni díval..."

"Jako na slabošku?" ušklíbl se Callahan.

"Ne. Vůbec ne. Miluje ji." Dravenovy oči se upřely na prázdný prostor nad stoly. "Doplňuje ho. Já chci to samé. Pořád bych raději, kdyby jedna z těch žen tam dole byla moje skutečná osudová družka."

"Podívej, D, chápu tu auru hodného kluka s velkým srdcem," zasmál se Callahan a přátelsky, až to zabolelo, Dravena strčil do ramene. "Ale není mi tě líto. Můžeš trávit čas s dvaceti nádhernými ženami. Užij si to. Každopádně musím jít zkontrolovat bezpečnostní perimetr. Na hradě je příliš mnoho nových tváří. Musím zpřísnit hlídky."

"Jo, jasně." Draven na svého Betu mávl rukou.

Místnost ztichla. Draven uvažoval o tom, že by zašel do svých komnat a vyspal se z bolesti hlavy, ale v mysli se mu ozvalo hluboké, neklidné zavrčení.

*Později,* Boreas, jeho vnitřní vlk, se natlačil do jeho vědomí, jeho hlas byl netrpělivý a hrubý. *Běž do zahrady. Potřebuji čerstvý vzduch. Potřebuji se proběhnout. Nebo lov. Lov zní lépe.*

Draven dobře věděl, že ignorovat svou lykanskou polovinu by byla chyba. Boj s nudícím se, neklidným vlkem vedl jen k rozbitému nábytku a špatné náladě. Opustil jídelnu a jeho boty se rozléhaly točitými kamennými chodbami. Zamířil k západní bráně, svému obvyklému východu, když se potřeboval svléknout, proměnit a vyrazit k hranici lesa.

*Tam ne,* odfrkl si Boreas a kormidloval Dravenovy instinkty. *K rybníku.*

"Co je u rybníka?" zamumlal Draven pod vousy. Pak otevřenou chodbou prořízl mrazivý noční vítr a přinesl vůni, která jeho boty na kameni naprosto zastavila. Zvonky. Bohaté, sladké a opojné. "U rybníka jsme už dlouho nebyli. Pojďme se podívat, jak to tam vypadá."

Přidal do kroku a na tváři se mu rozlil hloupý úsměv. Přesně věděl, komu ta vůně patří. Té svůdné malé služebné z knihovny. Byla služebnou princezny Valerie, což z ní činilo zapovězenou zónu. Neměl žádný důvod ji vyhledávat. Přesto ho nohy dál nesly ojíněnou trávou, přitahovány neviditelným provázkem, který odmítal přestřihnout.

Pohyboval se jako stín mezi prastarými stromy a zvuk zurčící vody ho vedl hlouběji do odlehlé zahrady. Zastavil se za silným kmenem obrovského dubu. Byla tam.

Stála na břehu, zády k němu. Měsíční světlo na ni dopadalo přesně tak, aby na její jemnou postavu vrhlo stříbřitou záři. Měla na sobě tenký, třpytivý zlatý hedvábný župan. Draven se zatajeným dechem sledoval, jak její ruce sklouzly k šerpě v pase. Rozvázala uzel. Hedvábí se rozevřelo a sklouzlo z jejích hladkých ramen. Rybník byl z protější strany osvětlen, což z ní udělalo živé stínové divadlo. Její lákavé křivky byly zcela odhalené, prohlubeň jejího pasu a zaoblení boků se mu vypálily do sítnice.

Každý instinkt na něj křičel, aby zůstal schovaný a sledoval to představení. Ale věděl, že to není správné. Vyšel tedy zpoza dubu a nechal své těžké boty křupat po zmrzlé trávě. Nechal svou mužnou vůni borovice a pižma zaplavit mýtinu.

Dívka sebou prudce trhla. Popadla okraje svého hedvábného županu a těsně zlatou látku stáhla kolem svého polonahého těla. Prudce se otočila, její zlatohnědé vlnité kadeře šlehaly v mrazivém větru.

Draven nedokázal zabránit samolibému úšklebku, který se mu rozlil po tváři. Z hrudi se mu vydralo tiché zachechtání. Opravdu ho těšilo, že ji zase vidí.

"Co si myslíte, že to děláte?!" pokárala ho s široce rozevřenýma očima, upírajíc na něj pohled, jako by spáchal zločin.

"Já?" Draven si přitiskl ruku na hruď a předstíral uraženost. Popošel blíž a jeho pohled klesl k jemnému růžovému ruměnci, který jí políbil tváře. To zčervenání jí slušelo. "Jdu se jen nadýchat čerstvého vzduchu. Skutečnou otázkou je, co tu děláte vy? Snažíte se ukazovat se hradní stráži?"

Ruměnec na jejích tvářích ztmavl do ohnivě karmínové. Tu reakci miloval. Miloval, že ji dokáže tak snadno vyprovokovat.

"Na zahradníka, který se rád schovává v knihovně, moc bystrý nejste, že?" Neucouvla. Místo toho k němu udělala odvážný krok a bradu vzdorně zvedla.

Draven ji fascinovaně sledoval, uchvácen ohnivou, hravou jiskrou v jejích očích. Urážka mu byla úplně jedno. Cítil teplo sálající z jejího drobného těla, které bojovalo s hořkým severským chladem. Líbilo se mu její teplo. Líbilo se mu to hodně. Až moc.

"Tak mě pouč," zamumlal Draven a na rtech se mu zformoval pomalý úsměv.

"Co je na tom k vysvětlování?" Odfrkla si a tvářila se naprosto neohromeně. "Chystala jsem se proměnit a nechat svého vlka proběhnout. A co vy? Tohle není vaše pracovní doba. Toulal jste se po zahradách a hledal někoho, koho byste mohl sledovat?"

"Sledovat?" Draven ze sebe vydal suchý, hrudní smích.

Píchla ho ukazováčkem tvrdě do hrudi. To byla její chyba.

Dravenovy reflexy převzaly kontrolu. Jeho velká, mozolnatá ruka vyletěla a obtočila se kolem jejího štíhlého zápěstí. Přitáhl si ji k sobě a využil její vlastní setrvačnosti k tomu, aby ji otočil. Jedním plynulým pohybem ji zády přitiskl na drsnou kůru nedalekého dubu. Natlačil se na ni, jeho široká hruď ji uvěznila proti dřevu.

"Maličká služebná," zamumlal Draven a hlas mu klesl do nebezpečného, štěrkového chrapotu. Naklonil se, tvář jen pár centimetrů od její. Zhluboka, trhaně se nadechl a nechal lahodnou vůni zvonků zaplavit své smysly. "Nemám potřebu někoho sledovat. Už tak mám víc žen, než dokážu zvládnout."

"Víš, to není nic, na co bys měl být pyšný," vybuchla smíchy, byl to upřímný, zvonivý zvuk, který prořízl napětí.

Štvala ho. Byla pro něj výzvou. A sakra, vzrušovala ho.

Valerii bušilo srdce o žebra. Nemohla uvěřit, do jak šílené situace se dostala. Byla přitisknutá ke stromu arogantním, obrovským zahradníkem. Jeho husté vousy ji lechtaly na citlivé kůži na krku. Jeho horký dech ji pálil na klíční kosti. Byla to nebezpečná hra, ale poprvé po několika týdnech se cítila skutečně naživu. Užívala si to vzrušení, ten naprostý nedostatek královského protokolu.

Vrazila mu loket do žeber. Nechal ji, aby se otočila, ale ve vteřině, kdy její záda znovu narazila na kůru, se vrátil zpět do jejího prostoru. Uvěznil ji na místě. Čelo se opíralo o čelo. Trhaný dech se mísil ve studeném vzduchu. Jeho velké, těžké ruce se pevně usadily na jejím pase a palce se jí zabořily do boků.

Valeria zírala do jeho tmavých očí. V hrudi jí vzplála divoká, bezohledná touha. Chtěla tohoto zahradníka políbit. K čertu se zkouškami. K čertu s Kaelenem. Její vlk, Bellona, se drala na povrch, dychtivá nárokovat si to fyzické teplo sálající z muže, který nad nimi stál.

Natáhla se a prsty se zachytila látky jeho tmavého trička. Přitáhla si ho blíž, připravená zkrátit vzdálenost.

Pak ji to zasáhlo.

Žilami se jí prohnala oslepující, mučivá fantomová bolest. Cítila se, jako by jí do krevního oběhu zaplavila kyselina z baterie. Hruď se jí propadla a ukradla jí z plic kyslík. Bylo to pouto druhů. Surové, odporné mučení zrady. Kaelen. Ten zkurvený král se dotýkal jiné ženy. Pouto přenášelo ten odporný, špinavý pocit přímo do jejího nervového systému.

*Ten zkurvysyn!* zařvala Bellona v její mysli, znělo to jako divoký, krvežíznivý zvuk. Její vnitřní vlk chtěl roztrhat svět na kusy, jen aby zastavil ten nechutný pocit, jak se jejich osudový druh odevzdává někomu jinému.

"Jsi v pořádku?" Zahradníkův hlas prořízl zvonění v jejích uších.

Jeho velká, drsná dlaň ji pohladila po tváři. Jeho kůže byla chladná, v ostrém kontrastu s palčivou horečkou sálající z pouta. Valeria se opřela o jeho dotek, zoufale toužící po úlevě. Chlad ji ukotvoval. Odtahoval ji od Kaelenových špinavostí. Potřebovala víc. Potřebovala oheň tak obrovský, aby spálil bolest z nevěry jejího druha. Muž stojící před ní byl přímo pekelný oheň.

"Prostě mě polib," zasyčela Valeria hlasem třesoucím se syrovou potřebou.

Draven jí nedal ani vteřinu na to, aby svá slova vzala zpět.

Přišel o rozum. Všechen rozum se vytratil. Jeho ústa se vrhla na její. Jeho rty byly překvapivě jemné, ale jeho polibek byl brutální a náročný. Donutil její rty, aby se pootevřely, jeho horký jazyk pronikl hluboko do jejích úst a ochutnával její sladkou, opojnou chuť. Dožadoval se podrobení, které ona zarputile odmítala. Jejich jazyky se zapletly do chaotické, mokré války a bojovaly o dominanci v mrazivém nočním vzduchu.

Kdyby někdo přistihl Alfu Severu, jak se líbá se služebnou, zatímco dvacet uchazeček o Lunu spí na hradě, tento politický skandál by zničil jeho království.

Dravenovi to bylo jedno. Chutnala prostě příliš dobře.

Popadl ji za pas a zvedl ji ze zmrzlé země. Valeria ztěžka vzdychla proti jeho ústům, ruce pevně ovinuté kolem jeho silného krku. Její holé nohy se sevřely kolem jeho pasu. Dravenovy ruce sklouzly pod zlatý hedvábný župan a jeho mozolnaté dlaně sevřely její holý zadek. Zmáčkl tu měkkou, nahou kůži a držel ji přitisknutou na svém těle.

Přes hrubou džínovinu jeho kalhot se jeho ztopořený úd třel přímo o její vlhké jádro. Valeria ze sebe vydala nestoudný sten, prohnula záda a začala svou mokrou kundu otírat o jeho tvrdou erekci. Tření vyslalo Dravenovi do mozku vlnu čistého ohně. Přimáčkl ji silněji na kůru stromu, pohupoval boky a vtíral svůj úd do ní hladovými, zoufalými přírazy. Odtáhl svá ústa od jejích a zabořil obličej do jejího křehkého krku. Odsunul její hedvábné lokny stranou, jeho zuby škrábaly o její jemnou kůži a sál tak silně, až jí zanechával modřiny.

Fantomová bolest od Kaelena zmizela, přehlušena naprostým, drtivým fyzickým potěšením ze zahradníkova doteku. Valerii nezajímaly následky. Její život už beztak byl jedna velká zničená katastrofa. Co na jednom románku záleželo? Nenáviděla svého druha. Nenáviděla Sever. Ať jí tento cizinec dá pocit, že žije. Ať z její kůže vypálí tu zradu.

Znovu se k němu prohnula a ze rtů jí uniklo bezdechý zakňučení, když se jeho erekce třela přímo o její klitoris skrz džínovinu. Dravenovy ruce opustily její zadek a jeho prsty zběsile hledaly vázání jejího županu, připraveny ji vysvléct do naha přímo tam v hlíně.

Najednou se Valeriinou lebkou rozlehlo ostré, zběsilé klepání. Soren. Její beta se snažil proniknout do jejího telepatického spojení.

Valeria své mentální hradby s prásknutím uzavřela. Ignorovala ho a zabořila nehty do zahradníkových širokých zad.

Soren však do spojení bušil dál a jeho panika prosakovala skrz pouto. Z toho neústupného narušení Valeria ze sebe vydala frustrovaný sten. Ten zvuk jen přiživil Dravenův oheň; vzal si to jako povzbuzení a jeho ústa dychtivě hltala její klíční kost.

Valeriina hruď se prudce zvedala. Chtěla ho. Tak strašně moc chtěla jeho silné, tvrdé tělo na svém, až ji bolely kosti. Realita Sorenovy paniky však začala prorážet opar chtíče. Její království. Její lid. Opravdu se chystala riskovat bezpečnost všech, kteří na ni spoléhali, jen aby se opřela o strom a ošukala zahradníka?

To vyrušení prolomilo kouzlo. Smysly se jí vrátily a krev jí ztuhla v žilách.

"Přestaň," zamumlala Valeria a ruce jí klesly na jeho hruď, aby ho odstrčila zpět.

K jejímu naprostému šoku ten masivní lykan ztuhl. Nehádal se. Nenaléhal. Přestal se o ni otírat, hruď se mu prudce zvedala, když obličej odtáhl. Podíval se na ni, tmavé oči skelné chtíčem, a ptal se na její náhlé zastavení.

*Copak je, Sorene?* vyštěkla Valeria a otevřela telepatické spojení.

*Kde sakra jsi?!* zaštěkal jí v hlavě Sorenův hlas. *Vyhlásili zákaz vycházení. Všechny uchazečky musí být na pokojích do devíti hodin. Máš zpoždění a stráže dělají obchůzku! Okamžitě si najdi cestu zpátky do věže! Pokusím se je zdržet nebo vytvořit nějaké odvedení pozornosti.*

*Chápu,* odpověděla Valeria a spojení s prásknutím zavřela. Třesavě si povzdechla.

Draven sledoval, jak jí z tváře vyprchal výraz. Vypadal, že by ji nejraději stáhl zpátky, ale věděl, že ten okamžik je mrtvý.

"Musím jít," řekla Valeria a vynutila si zdvořilý, napjatý úsměv, který se však nedotkl jejích očí.

"To si snad děláš srandu," zabručel Draven a jeho horký dech ji zasáhl do krku. Cítil, jak uvolnila své holé nohy z jeho pasu. Každá buňka v jeho těle křičela protestem, když sklouzla po jeho předku, tření při jejím sestupu bylo pro jeho zuřící erekci naprostým mučením. Nechtěl, aby to skončilo. Chtěl ji položit do trávy a dokončit, co začali. Ale viděl v jejích očích skutečnou paniku. Postavil její boty zpět na zem a udělal krok vzad, aby jí dopřál prostor.

"Musím najít cestu zpět do naší věže," vysvětlovala překotně a pevně si stáhla okraje hedvábného županu, aby zakryla odhalenou kůži. "Kontrolují, jestli jsou lidé na svých pokojích, a já jsem uvízla venku."

Draven spolkl svou intenzivní, drásající frustraci. Zhluboka se nadechl a donutil svého lykana, aby ustoupil. "Jdeme," řekl a natáhl se, aby chytil její drobnou ruku. Odtáhl ji pryč od rybníka, směrem k tyčícím se kamenným hradbám hradu. "Je tu zadní vchod pro služebnictvo. Ukážu ti ho."

"Skvělé," zamumlala a zírala do země.

Prostor mezi nimi zchladl a začal být nepříjemný. Elektrické horko bylo pryč, nahrazené dusivým tichem. Draven pevněji stiskl její ruku. Možná bylo toto náhlé přerušení to nejlepší, co se mohlo stát. To, co se právě stalo o ten strom, bylo naprosté šílenství. Nemohl se chovat jako divoké zvíře. Ne teď, když byl jeho hrad plný špehů a uchazeček. Ne s touhle záhadnou služebnou.

***

**O pět minut dříve**

Kaelen stál uprostřed temné, luxusní ložnice v Západním paláci. Jeho čelist byla sevřená v těsné, kruté linii. Přesně věděl, jak funguje pouto druhů. Existoval jen jeden způsob, jak připomenout jeho uprchlé družce, že existuje, jen jeden způsob, jak ji potrestat za to, že ho ignoruje.

Nezaváhal. Když mu jeho Beta přivedl tmavovlasou vlčici, která trochu připomínala Valerii, Kaelen nabídku přijal. Žena stojící před ním ho nezajímala. Neplánoval z toho dělat nic romantického, a už vůbec neplánoval, že to bude trvat dlouho. Potřeboval fyzické uvolnění a potřeboval poslat odpornou, nezpochybnitelnou zprávu přímo skrz pouto do Valeriiny mysli.

Popadl vlčici za pas a hodil ji na velkou matraci. Spadla zpět na prostěradlo a vydala ze sebe tichý, poddajný povzdech. Rychle se pokusila srovnat a poslušně roztáhla nohy. Kaelen si rozepnul těžký kožený opasek. Rozepnul si kalhoty a osvobodil svůj ztvrdlý úd. Popadl ji za boky a přitáhl ji na kraj postele. Neztrácel čas předehrou. Zarovnal svou silnou erekci s její vlhkou kundou, jeho svaly se napnuly, když se připravoval, že do ní pronikne.

Rychle pohnul boky dopředu.

Než však stihl vůbec proniknout, uvnitř hrudi mu explodovala oslepující, pronikavá agónie.

Nebylo to varování. Byl to masakr. Bolest se prohnala jeho nervovým systémem a drtila mu buňky jako rozbité sklo. Bylo to pouto druhů křičící v opačném směru. Kaelen zalapal po dechu, vzduch mu byl vyražen z plic.

Ucítil přízračný pocit, jako by obrovské ruce svíraly pás. Ucítil fantomový tlak ztvrdlého údu jiného muže, jak se hladově otírá o jeho družku. Zničující horko, chtíč, mokré tření. Valeria se dotýkala někoho jiného. Ovíjela nohy kolem jiného muže. Užívala si to.

"Vypadni!" zařval Kaelen. Popadl vyděšenou vlčici za ramena a násilím ji shodil z matrace. S jekotem dopadla na podlahu a odplížila se do rohu místnosti.

Kaelen se zhroutil a spadl na všechny čtyři na dřevěnou podlahu. Agónie v jeho hrudi se proměnila v čirý, neředěný, divoký vztek. Kosti v rukou mu zapraskaly a prodloužily se. Z konečků prstů mu vystřelily silné, drápy ostré jako břitva. Ryl do podlahy, vytrhávaje ze dřeva hluboké, zubaté třísky.

Svaly se mu vyboulily a páteř lupala, jak jeho vlk bojoval o to, aby se prodral ven z jeho lidské kůže. Jeho lykan chtěl prorazit zdi, sprintovat napříč kontinentem a zmasakrovat každého, kdo by se opovážil položit ruku na to, co mu patřilo.

"Valerio!" zavrčel Kaelen, jeho hlas byl nestvůrný, dvoutónový řev, který otřásl skleněnými okny.

Ze zubů mu odkapávaly sliny. Stálo ho to každou unci fyzické síly, kterou měl, aby zahnal tu divokou transformaci. Zatlačil drápy zpět, těžce oddechoval a z obličeje mu kapal pot na zničenou podlahu. Nevěděl, kdy to její líbání skončilo, a bylo mu jedno, jak dlouho trvalo.

Věděl naprosto jistě jen jednu věc.

Musel svou uprchlou družku vystopovat. Rychle. Než kvůli jejímu hledání roztrhá svět na kusy.