Nyssa si uhladila uniformu, aby zastavila třes svých rukou, a z odlehlé chodby vstoupila do velkolepého foyer. Vysoce očekávaný obřad spojení se měl konat přesně za sedm dní a obrovské sídlo smečky už hučelo nekonečným proudem hostujících vůdců. Sousední Alfové a hodnostáři proudili dvoukřídlými dveřmi a přinášeli na území Grimwoodu dusivou vlnu slavnostní nálady.

Nyssa, splývající s pozadím jako duch, stála u tyčícího se mramorového sloupu. V rukou držela stříbrný tác se sklenkami šampaňského a držela se strnule. Odtud sledovala, jak se odvíjí ta krutá, teatrální hra, aniž by na sebe poutala pozornost.

Alfa Garrick a Luna Isolda vládli vchodu. Své vážené hosty vítali hřmotnými hlasy a nacvičenou grácií. Jen o pár kroků dál stál vzpřímeně Cormac. S arogantní pýchou vypínal hruď, zatímco se ho Talia, celá zářící, držela po boku. Cormac dychtivě zachytil pohled hostujícího hodnostáře a přistoupil k němu, aby provedl představování.

„Je mi ctí vás přivítat,“ pronesl Cormac hlasem nesoucím se nad davem. Vlastnicky položil ruku na Taliina bedra. „Dovolte mi představit vám mou družku, Taliu.“

*Mou družku.*

Říkal to hostujících Alfům i emisarům. Pokaždé použil přesně tato slova. Ani jednou těmto cizincům neobjasnil pravdu. Nikdy nepřiznal, že je to jen jeho *vyvolená* družka – politická výhoda zrozená ze zrady. Své ohavné činy skrýval za svou zbytnělou pýchu Alfy a zbaběle si chránil vlastní image.

Pokaždé, když se ta vlastnická slova rozlehla foyerem, udeřil ten zvuk Nyssu jako fyzická rána. Hruď se jí stáhla. Připadalo jí, jako by se jí pod tíhou jeho lži lámala křehká žebra a tříštila se na prach. Přesto zatnula zuby a udržela si pevný postoj.

Nyssa, potřebující byť jen jedinou vteřinu oddechu od té frašky, se stáhla do stinného výklenku poblíž velkého schodiště. Odložila svůj tác na malý postranní stolek a mělce se nadechla.

„Nemusíš tu být, Nysso.“

Ten hlas s ní trhl. Nyssa se otočila. Její matka – ne, okamžitě se opravila, *Corinne* – vstoupila do výklenku. Stárnoucí tvář Corinne rýhovaly hluboké vrásky starostí. Mateřská vina z jejího postoje vyzařovala v hustých, dusivých vlnách.

„Můžu tu zůstat, kdyby potřebovali pomoct,“ nabídla se Corinne. Hlas jí zněl slabě a třásl se pod tíhou vlastních výčitek.

Nyssa narovnala záda. „To je práce, která se ode mě vyžaduje, paní Corinne.“

Její tón byl záměrně formální. Byl prkenný, profesionální a naprosto zbavený jakýchkoli náznaků příbuznosti.

Corinne sebou trhla. Do očí se jí nahrnuly slzy a v matném světle výklenku se zaleskly. „Já vím. Vím, jak moc to bolí,“ zašeptala zlomeným hlasem. „Moc mě to mrzí, Nysso. Mrzí mě, že ti nemůžu nabídnout žádnou skutečnou útěchu. Mrzí mě, že tě při tomhle utrpení nemůžu podpořit.“

Nyssa zírala na ženu, která jí dala život. Ten zoufalý, prosebný pohled oplatila mrazivým, naprostým klidem. Teplota vzduchu mezi nimi klesla a zamrzla.

„Při vší úctě, paní Corinne,“ řekla Nyssa neobyčejně klidným hlasem. Její tón nenesl žádnou ohnivou hořkost ani přetrvávající vřelost. Byla to pustina. „Ale vy nevíte, jak bolestné to pro mě je. Jak byste taky mohla?“

Corinne otevřela ústa, ale Nyssa ji nenechala promluvit.

„Máte u sebe svého osudového druha,“ pokračovala Nyssa a její slova byla přesná a ostrá. „Nikdo vám ho násilně nevyrval z duše. Nemusela jste sledovat rodinu, která vás měla zuřivě chránit, jak jen nečinně přihlíží a záměrně se dívá jinam.“

Corinne uboze zalapala po dechu. Přiložila si třesoucí se ruku k ústům, ale Nyssa si stála za svým.

„Přesně v tu chvíli, kdy jste upřednostnila svou politickou povinnost před vlastní dcerou,“ řekla Nyssa, „jste přestala být mou matkou.“

Ta brutální, nepřikrášlená pravda šlehla Corinne jako bič. Ucouvla, ramena se jí propadla a nebyla schopná vyřknout jediný argument. Obě znaly realitu situace. Corinne učinila definitivní rozhodnutí. Podpořila Taliu. Podpořila legitimní dědičku a politickou budoucnost smečky. Vyměnila Nyssina zlomenou, krvácející duši za stabilitu.

Po tvářích Corinne se koulely slzy. Váhavě udělala krok vpřed, zoufale se snažíc zachránit byť jen střípky pouta, které mezi nimi zbylo. „Prosím, Nysso. Vím, že to tu teď nenávidíš. Ale můžeme se scházet tajně. Mimo hranice smečky. Kdekoliv budeš chtít.“ Vydala ze sebe ubohý vzlyk. „Chybí mi naše noční povídání. Chybí mi moje dcera.“

Nyssin výraz zůstal kamennou maskou. V obličeji jí necukl ani jediný sval. „Talia se bude za týden spojovat,“ odpověděla. „Bude potřebovat naprostou podporu své matky. Soustřeďte všechnu svou sílu na ni.“

Nyssa ztěžka polkla. V hrdle ji drásala zoufalá, křičící myšlenka: *A mě z toho úplně vynechte.* Kousla se do jazyka a nechala si ta slova uzamčená v sobě.

Hluboká hanba Corinne okamžitě umlčela. Svěsila hlavu. Věděla, že si nevratně ustlala a teď si do toho musí lehnout. Nezbylo nic, co by se dalo říct.

Nyssa se od té zničené ženy odvrátila. Zvedla svůj tác a vrátila se do jasných světel foyer. Dělala to, co dělala teď vždycky. Neúnavně pracovala. Když se k ní přiblížil některý z hostujících vůdců, odpovídala na jejich všední otázky s bezchybnou, robotickou zdvořilostí.

Pro cizince byla zosobněním vyrovnané, vysoce schopné dcery Bety. Sloužila Grimwoodské smečce na výbornou. Ale pro těch několik málo lidí, kteří ji skutečně znali, byla ta proměna děsivá. Už nebyla milující dcerou, loajální sestrou, a dokonce ani truchlící ženou.

Byla už jen panenkou. Prázdnou. Namalovanou s dokonalým, zdvořilým úsměvem, který ani jednou nezasáhl její mrtvé oči.