Svěží ranní vzduch na panství Ashfordových se rozbil ve chvíli, kdy se Wendy vřítila zpět do jídelny. Její spěšné kroky se ostře odrážely od mramorové podlahy, hruď se jí vzdouvala, jak se držela rámu dveří. Paniku měla jasně vepsanou ve tváři.

"Pane Ashforde, něco je špatně," řekla bez dechu.

Cassian se podloubal v uchu, tváří mu přeběhl výraz odmítavé podrážděnosti. "Copak je, Wendy? Uklidni se."

Hospodyně popadla dech a zajíkla se: "Slečna Ashfordová u hlavního vchodu není."

Cassian se ušklíbl a s ostrým cinknutím položil šálek na podšálek. Tvrdohlavě předpokládal, že se jeho vzdorovitá bývalá sestra jen vplížila do domu, aby se vyhnula veřejné omluvě, a tak odstrčil židli. "Takže se zase přehoupla přes zeď. Dojdu pro ni do jejího pokoje."

Nevěnoval už rozrušené hospodyni ani jeden pohled a odkráčel nahoru. Neobtěžoval se klepat. Cassian stiskl kliku a prudce rozrazil dveře do Adrienniny ložnice.

Místo aby ji našel, jak se krčí v koutě nebo trucuje na matraci, shledal pokoj zlověstně, až děsivě tichý. Závěsy se lehce pohupovaly v průvanu z otevřeného okna a vnášely dovnitř chlad. Malá postel byla úhledně ustlaná, bez jakýchkoli stop po teple nebo nedávném užívání. Na tvrdé dřevěné podlaze nedbale ležela odhozená zarámovaná rodinná fotografie, jejíž skleněný předek byl prasklý.

Na Cassianovu hruď těžce dolehlo náhlé, neznámé znepokojení. Došel k šatní skříni s očekáváním, že ji tam najde schovanou nebo alespoň uvidí hromadu oblečení. Místo toho rozevřel dveře a našel uvnitř viset jen tři jednoduché, obnošené outfity. Jedny seprané džíny, pár obyčejných triček a levný zimní kabát, jehož švy se už třepily.

A tehdy ho to praštilo. Byly to úplně ty samé kousky oblečení, které na Adrienne vídal už roky. V zimě si přes ně vrstvila ten tenký kabát nebo chodila v létě bez něj. Nikdy si nic nového nekoupila. Zaplavilo ho drsné, fyzické uvědomění, jak strašně málo jí jejich bohatí rodiče za těch šest let poskytli. Měla to být Ashfordová, a přesto žila jako zapomenutý duch ve vlastním domě, ochuzena i o základní potřeby.

Jeho přetrvávající, nepříjemné myšlenky na vinu však okamžitě rozbil telefon, který mu ostře zavibroval v kapse. Na displeji zablikalo Serenino jméno. Přijal hovor a přitiskl si sluchátko k uchu.

"Cassiane," ozval se ve sluchátku Serenin ztlumený, jemný hlas, silně protkaný předstíranými, zoufalými obavami. "Adrienne není doma?"

"Co se děje?" zeptal se Cassian a stisk telefonu zesílil.

"Právě jsem viděla Adrienne odcházet z hotelu s nějakým mužem," zalhala Serena hladce a její tón tekl falešnou panikou. "Bojím se, že ji někdo napálil."

Chladné, sebespravedlivé znechucení v mžiku nahradilo Cassianův krátký okamžik viny. Zcela přesvědčen, že jeho vyděděná sestra je už natolik zoufalá, že se drží bohatého nového patrona, aby přežila, zatnul čelisti. Vlastně si myslel, že jí možná narostla páteř a nadobro odešla. Místo toho se jen prodávala kvůli postavení.

"Kde je?" dožadoval se.

Nečekal na odpověď a ve slepé zuřivosti vyrazil z ložnice. Jeho těžký podpatek cestou ven přímo dopadl na odhozenou rodinnou fotografii a zcela a nezvratně roztříštil sklo na milion zubatých střípků.

Mezitím se před velkolepým hotelem v srdci města jasně odráželo ranní slunce od vyleštěné kapoty elegantního vozu Caleba Mercera. Caleb stál vedle něj, uvolněný, ale s očima plnýma jasného, nefiltrovaného obdivu, když se díval na Adrienne.

"Doktorka vašeho kalibru musí vědět, že ten pacient nepotřebuje transplantaci," pochválil ji Caleb s odkazem na nedávné lékařské posouzení, které spolu probírali u kávy.

Adrienne se jen lehce, unaveně usmála, zavrtěla hlavou a podívala se dolů na chodník. "Lidé věří konvenční medicíně. Skutečná léčba pro ně znamená invazivní chirurgii a nemocniční lůžka."

"Pan Hunter procházel váš recept," naléhal Caleb vážně a přistoupil blíž. "Souhlasí, že ještě jeden měsíc vaší specializované léčby by měl pacienta zcela vyléčit, aniž by riskoval život na operačním stole. Doufám, že nabídku pana Huntera ještě zvážíte. Všechny vaše letošní publikace jsou tajné. Opravdu si váží vašeho lékařského génia. Prestižní pozice v laboratoři pod jeho vedením by vám dala vše, co potřebujete – neomezené financování, špičkové vybavení a respekt."

Adrienne si tiše povzdechla a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pevně tu lukrativní nabídku odmítla. "Je mi to líto, Calebe, ale rozhodla jsem se opustit Ravenhall nadobro."

Caleb se upřímným zklamáním zamračil a upravil si sako svého na míru šitého obleku. "Jestli jde o vaši současnou pozici v nemocnici, mohu vám zařídit lepší laboratoř. Nemusíte odjíždět z města."

"Určitě jste slyšel tu ságu o pravé a falešné dědičce rodiny Ashfordových," vysvětlovala Adrienne plochým, vyčerpaným tónem. "Jsem z toho veškerého dramatu prostě unavená. Vysává mě to." Potřebovala klid na své poslední dny výzkumu, daleko od toxického prostředí, které snášela už příliš dlouho. Chtěla jen absolutní klid.

"Jejich škoda," řekl Caleb a zavrtěl hlavou. "Ashfordovi by nepoznali drahokam, ani kdyby ho měli přímo před očima."

Adrienne se nad jeho poznámkou tiše zasmála. "Neříkejte to, jako by to byl úplný konec. Jsem si jistá, že se naše cesty ještě zkříží na nějaké lékařské konferenci."

Jejich tichý rozhovor rušivě přerušilo ostré klapání podpatků na chodníku.

"Adrienne," zavolal jemný hlas.

Adriennin úsměv okamžitě zmizel. Otočila se a uviděla blížící se Serenu s nasazenou silnou, dusivou fasádou sesterské starostlivosti.

"Takže ty jsi včera v noci byla s ním," obvinila ji tiše Serena, v širokých očích jí slzela falešná lítost, jak těkala pohledem od Adrienne ke Calebovi. "Ty v sobě nemáš žádnou sebeúctu? Kaelen tě zbožňuje. Představ si, jak bude zdrcený, až se to dozví."

Adrienne čelila tomuto zlomyslnému divadlu mrazivým, neproniknutelným odmítnutím. "Už nejsem součástí rodiny Ashfordových. Jsme teď cizí lidé a můj život s tebou nemá nic společného. Prosím, drž se ode mě dál," požádala rázně.

Serena odmítla to divadlo ukončit. Udělala krok blíž a tvářila se prosebně. "Jen jsem o tebe měla strach, Adrienne. Nechci, aby ti nějaký cizinec ublížil."

Adrienniným rtům unikl ostrý, hořký smích. Z té groteskní pokřytectví Sereniny takzvané sesterské starosti se jí zvedal žaludek. "Strach? Kdybys o mě měla takový strach, proč jsi mi nepůjčila svého řidiče a auto? Aspoň bych nemusela chodit míle v prudkém dešti, jen abych si každé ráno vybojovala místo v přeplněných autobusech."

Nahlas poukázala na realitu svého života na panství. I když bydlely pod jednou střechou, zacházelo se s Adrienne mnohem hůře než se služebnými. Každé ráno byla nucena připravovat pro Serenu složité bylinné kúry, čímž oddalovala svůj vlastní odchod. Rodina jí nikdy neposkytla dopravu. Byla nucena chodit pěšky dlouhé míle, zatímco Serena jezdila luxusními auty s řidičem. Dokonce i služky měly k dispozici dodávku na vyřizování pochůzek.

Po tomto nevybíravém, veřejném odmítnutí Serena zbledla. Okamžitě se rozplynula v nacvičených slzách, ramena se jí třásla a dramaticky vrávorala na nohou.

Právě v tu chvíli se zpoza rohu vynořil Kaelen. Když uviděl plačící dívku, přispěchal k ní a vtáhl Serenu do pevného, ochranitelského objetí, čímž ji chránil před Adrienninou domnělou krutostí. Nezeptal se, co se stalo. Nezajímal se o kontext. Slepě bráně plačící dívku, upřel na Adrienne temný, rozzuřený pohled. Očima krátce kmitl ke Calebovi a prohlédl si pohledného muže i luxusní auto.

"To jsi ještě nezpůsobila dost problémů?" štěkl Kaelen. "Omluv se Sereně. Hned."

Včerejší ponížení udělalo z Kaelena terč posměchu v jejich společenských kruzích. Celou bezesnou noc strávil pečlivým vymýšlením mistrovského plánu, jak zachránit svou pošramocenou pověst ze včerejšího katastrofálního večírku. V jeho mysli byl scénář dokonale připravený. Adrienne by veřejně vzala vinu za chaos na sebe, zoufale by prosila jeho matku o odpuštění a snášela by společenskou odezvu. Teprve pak by blahosklonně a hrdinsky oznámil pokračování jejich zasnoubení. Zcela přesvědčil své obrovské ego, že snášet takovou veřejnou ostudu je mikroskopická cena pro ženu z jejího nízkého původu za to, aby mohla vstoupit do jeho elitního kruhu. Podle něj by se měla cítit poctěna.

Vidět ji však stát jen tak s pohledným Calebem v něm rozdmýchalo sebespravedlivý vztek, který nečekal.

"Byl jsem celou noc vzhůru a hledal způsob, jak tě udržet u Ashfordových," obvinil ji Kaelen nahlas, postavil se vzpřímeně a vypnul hruď. "A ty jsi tady s jiným mužem. Nemůžu uvěřit, že bys mi to udělala."

Čekal na její známý, vžitý vzorec okamžité omluvy a naprosté, uplakané poddajnosti. Očekával, že skloní hlavu, bude se zoufale obhajovat a prosit ho, aby si situaci s Calebem nevykládal špatně.

Adrienne však neucukla. Stála vzpřímeně, postoj měla uvolněný, ale neústupný.

Její hlas ostře a chladně jako led prořízl těžké napětí ulice. "Jsi blázen? Skončili jsme. Už mi nebudeš poroučet."

Kaelen mohl jen zírat, naprosto ohromen jejím vzdorem.