Camillin úšklebek se rozšířil a zkroutil její rysy do masky čirého, nespoutaného výsměchu. Stála hrdě uprostřed haly Lumina Jewelry, prakticky vibrovala jistotou, že Vivienne postrádá jak odvahu, tak prostředky k tomu, aby se prokázala exkluzivní dravenijskou královskou pamětní medailí. Všichni v jejich elitním kruhu věděli, že Gideon byl osobně přijat královskou rodinou Dravenie. Dravenijskou princeznu počítal mezi své osobní přátele. Přesně věděl, jak ten pravý artefakt vypadá.

"Takže?" vyzvala ji Camilla a její hlas se nesl tak, aby se ujistila, že ji slyší každý divák. "Znamená to, že na to nemáš odvahu? Podívej se na ni, Gideone. Je to lhářka. Ví, že bys tu pravou medaili poznal, a přesně proto se ji neodvažuje vytáhnout."

Vivienne si tiše odfrkla. "Proč bych ti ukazovala něco tak cenného?"

V tichém vzduchu ztěžkla jasná implikace: Camilla byla natolik nehodná, že na to nesměla ani pohlédnout.

Než Camilla stihla vyjeknout své rozhořčení, Gideon nakročil vpřed. Zdálo se, že teplota v hale prudce klesla. Jeho vystupování zůstalo chladné, jak snižoval vzdálenost mezi sebou a Vivienne.

"Platba sto padesáti milionů dolarů byl můj nápad," prohlásil Gideon hlasem připomínajícím hluboké, velitelské dunění. "Najmout Vedu jako naši designérku byl taky můj nápad. Nechám tu dnešní chaotickou záležitost plavat, pokud dokážete definitivně prokázat, že jste skutečně Veda." Udělal další rozvážný krok blíž a jen nepatrně se naklonil, aby pronesl mrazivé ultimátum. "Pokud se vám to ale nepodaří... v Crownhavenu nepřežijete už ani den."

Jakmile se přiblížil, vzduch mezi nimi se dramaticky změnil. Na Vivienne zaútočila nezaměnitelná, opojná vůně jako fyzická rána do hrudi. Syté, pižmové tóny jedné konkrétní kolínské od Gucci se obtočily kolem jejích smyslů a prořízly sterilní vzduch v hale.

Dech se jí zadrhl. Rušné okolí vybledlo do pozadí, jak se její mysl propadla zpět do doby před šesti lety. Ta dusivá temnota toho hotelového pokoje. Žhavé teplo bezejmenného muže, který ji přitiskl k matraci. Ta bolest, ten zmatek a ta naprosto stejná, nezapomenutelná vůně, co přetrvávala na jeho kůži.

Proč na sobě má Gideon Rothwell úplně stejnou kolínskou jako muž, který jí zničil život?

Navzdory hlubokému vnitřnímu šoku, jenž jí ochromoval hruď, Vivienne odmítla dovolit, aby její brnění ukázalo jedinou prasklinu. Zvedla bradu a maskovala své trauma oslnivým, nenuceným úsměvem, který odrážel světla ze stropu. Přijala Gideonův vypočítavý, dravý pohled přímo a bez uhnutí.

"Jste si tím jistý, pane?" zeptala se a vyzývavým nakloněním hlavy obrátila karty.

Gideon přimhouřil oči. Mlčky na ni zíral a zkoumal vzdorovitou jiskru, která jí hořela v očích.

Nevyvedena z míry jeho nevyřčenými výhrůžkami využila Vivienne své výhody. "Řekněte mi, co hodláte dělat s tou drsnou fackou, kterou jsem právě schytala na tvář od slečny Kensingtonové, pokud úspěšně prokážu svou identitu?"

Camillin triumfální výraz okamžitě zakolísal. Vrhla po Gideonovi opatrný, nervózní pohled. Ačkoli se pyšnila tím, že je jeho milenka, on na ni za posledních šest let nevztáhl jediný prst. Aby si udržela své postavení, spoléhala se výhradně na svůj dokonalý plán a záznamy o hotelových rezervacích na své jméno z oné osudné noci. Kdyby dělala příliš velké potíže, mohl by jí začít klást otázky, na které by nedokázala odpovědět.

"Gideone..." zamumlala Camilla a snažila se znít křehce a ukřivděně.

"Přiměji ji, aby se vám omluvila," odpověděl Gideon s naprostou lhostejností a jeho pozornost ani na okamžik neopustila Vivienne.

Vivienne okamžitě přestala prohledávat svou kabelku. Ruce se jí zastavily a v očích jí blýskl nebezpečný vzdor. Podívala se na tyčícího se miliardáře, jako by jí právě řekl nějaký příšerný vtip.

"Právě jsem byla fyzicky napadena a vaše řešení je pouhá omluva?" upozornila Vivienne na do očí bijící absurditu jeho podmínek. Vysmála se jejich zvrácenému smyslu pro spravedlnost. "Všichni jsme se narodili a vyrostli v civilizované společnosti, která ctí učení o oplácení darů. Nemyslíte si, že by mi mělo být dovoleno uhodit ji na oplátku, abych se cítila skutečně smířená?"

Přihlížejícími projel klid, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Nikdo se neodvážil ani dýchat. Vyměňovali si zmatené pohledy. Má ta žena snad touhu zemřít? Kdo by se opovážil vyjednávat s Gideonem Rothwellem o takových podmínkách?

Gideon ztuhl. Nebyl zvyklý, že by mu někdo dával najevo tak zjevný vzdor. Natož pak žena. Zaťal čelist a hlas mu klesl o nebezpečnou oktávu. "Nepokoušejte své štěstí."

"Pak byste si měl najít jinou designérku," odsekla chladně Vivienne, absolutně nezaujatá jeho temnou aurou.

Sáhla do své značkové kabelky a hbitě vytáhla těžký, lesklý předmět. Bez váhání se zableskla pravým, třpytivým dravenijským královským medailonem přímo před jeho obličejem. Složitý erb zachytil světlo a ve zlomku vteřiny tak potvrdil svou pravost.

"Vzhledem k tomu, že už jste královskou pamětní medaili předtím viděl, tak si ji dobře prohlédněte. Já nejsem někdo, kdo nechává věci jen tak plavat."

Než mohl Gideon plně zaznamenat složité detaily toho nedozírně cenného odznaku, Vivienne medaili sbalila. Otočila se na podpatku a vyšla z budovy. Ostré klapání jejích lodiček se rozléhalo po mramorové podlaze, jak odcházela bez jediného ohlédnutí a z jejího postoje sálala čirá, nefalšovaná sebedůvěra.

Hala se propadla do utlumeného chaosu. Camilla stála jako přikovaná na místě, ponížená a uvržená do zaslepující paniky. Hlavou se jí honila děsivá uvědomění. Veda byla ta designérka, kterou se Gideon snažil přetáhnout z Glitzary. On sám nabídl ten astronomický honorář. A Veda byla Vivienne.

"Gideone, já..." Camilla se drala vpřed a třesoucíma se rukama se natahovala, aby se přichytila jeho paže. Zoufale potřebovala situaci zachránit.

Ani se na ni nepodíval. Chladně a hrubě smetl její ruce ze svého rukávu. "Vyřešte si tenhle zmatek sama," nařídil jí a nechal ji, ať se s ponižujícími následky v hale vypořádá samotná.

Vyrazil rázným krokem z budovy. Tělesný strážce v elegantním černém obleku mu okamžitě otevřel dveře k luxusnímu Rolls-Royceu zaparkovanému u chodníku. Gideon vklouzl na prostorné zadní sedadlo, mysl mu uháněla silnou směsicí intrik a podráždění. V hlavě mu rezonoval arogantní úsměv té ženy a její nebojácné požadavky.

Naklonil se dopředu a oslovil svého asistenta na sedadle spolujezdce: "Chci kompletní, vyčerpávající prověrku návrhářky Vedy. Ať to mám do dvou dnů na stole."

Na hony daleko, za zabezpečenými branami Vily Oceanfront, se rodil jiný druh plánu.

Tři geniální mrňata — Maddox, Jaxon a Chloe — se tísnila kolem svítícího počítačového monitoru. Aktivně kuli pikle proti ženě, která se opovážila vztáhnout ruku na jejich matku.

"Vypadá tak ošklivě," poznamenala Chloe, tiskla si svou oblíbenou plyšovou panenku pevně k hrudi a mračila se na obrazovku, která ukazovala sociální sítě Camilly Kensingtonové.

Maddox, nejstarší a nejspolehlivější, obrátil svůj vážný pohled k mladším sourozencům. "Tato žena ublížila mamince. Nemůžeme ji nechat jít. Musíme vymyslet způsob, jak to vyřešit, aniž by to maminka zjistila."

Chloe si podepřela bradu malou ručkou. "Ale co s ní uděláme?"

Maddox si chvíli lámal hlavu, než luskl prsty. "Neříkala nám kmotřička, že ta ženská má vydržovatele? Mocného ochránce? Začněme u toho zvířete, co za ní stojí!"

"Jak se ten muž jmenoval?" Chloe vzhlédla a zamyšleně si poklepávala na bradu.

"Gideon Rothwell," doplnil ji Jaxon, jehož malé prsty létaly po upravené mechanické klávesnici. Během několika vteřin vytáhl firemní profil Obsidian Group.

Webová stránka se načetla a zobrazila portrét miliardářského generálního ředitele ve vysokém rozlišení.

Tři trojčata ztuhla na místě. Přestala dýchat a se svítajícím prozřením upírala doširoka rozevřené oči na monitor. Ten mocný muž, který na ně skrz obrazovku zíral zpátky, měl úplně stejné rysy v obličeji jako oni. Tvar očí, linie čelisti, ta chladná, leč nápadná aura.

"Tento muž..." zamumlal Jaxon a prolomil tak ticho. "Proč se nám tak moc podobá?"

Maddox zíral na fotografii a jeho bystrá mysl si spojovala souvislosti. Maminka o jejich otci nikdy nemluvila. Tomuto tématu se vždy vyhýbala. Mohl by tento nesmírně mocný miliardář být ve skutečnosti tím mužem, který jim dal život?

V Jaxonových očích se mihl náznak lstivosti. "Jestli je to opravdu náš tatínek, pak zničit tu ošklivou ženskou bude hračka."

"Ale jak se k němu můžeme dostat?" zeptal se Maddox, věčně praktický myslitel.

Chloe se rozzářily oči uličnictvím. Sebevědomě se poplácala po hrudi. "Nechte to na mně, bráškové. Viděla jsem, že značka dětského oblečení pod Obsidian Group momentálně hledá tváře pro svou kampaň. Půjdeme na konkurz jako dětští modelové! Já nám tu pozici zajistím. Je to naprosto neprůstřelný plán!"

"Zlatíčka, jsem zpátky!"

Z přední chodby se rozlehl Viviennin hlas.

Děti zalapaly po dechu a bleskově zavřely okna prohlížeče, čímž svou tajnou operaci ukončily v rekordním čase. Vyběhly z pokoje s tvářemi nastavenými do výrazu naprosté nevinnosti.

"Maminko! Tvá královská Výsosti!" vrhly se jí na nohy ve veselém uvítání.

Vivienne je chytila, dřepla si a sevřela je ve vřelém objetí. "Dělali jste dnes vy tři své kmotře nějaké potíže?"

Jaxon naklonil hlavu a hrál bezradného. "Maminko, myslíš si, že bychom kmotřičce ubližovali?"

"Přesně tak," přidala se Chloe a dychtivě přikyvovala. "Kmotřička dokonce slíbila, že nám později přinese dortíky!"

Vivienne se usmála, ačkoliv její úsměv tak docela nedosáhl do očí. Znala své děti lépe než kdokoli jiný. Jaxon byl mistrný intrikán, Maddox byl divoce ochranitelský a Chloe byla královnou neortodoxních, svérázných nápadů. Určitě měli něco za lubem, ale ona měla větší starosti.

Maddox, vždy pozorný, si okamžitě všiml nepatrného, přetrvávajícího neklidu v postoji své matky. Ruce měla lehce napjaté. "Maminko, vypadáš rozrušeně. Ublížil ti někdo?"

Vivienne mírně ztuhla. Snažila se potlačit spouštěč traumatu, ale její mysl zůstala fixována na Gideona Rothwella. Na to jeho nápadně povědomé vzezření. Na tu pronásledující vůni oné kolínské Gucci. Na náhodu to bylo všechno až příliš.

"Nikdo mi neubližoval, zlato," zalhala Vivienne hladce, jemně odrazila jeho obavy a postavila se. Kvůli nim ze sebe vynutila zářivý úsměv. "Dospělí mají prostě občas stresující dny. Půjdu vám udělat něco k jídlu."

Otočila se směrem k kuchyni a zoufale se snažila setřást dotěrné myšlenky. Než však stihla udělat krok, její mobilní telefon náhle zazvonil a přerušil tak domácí klid.

Vytáhla přístroj z kapsy a pohlédla na displej. Když ono neznámé číslo poznala, rty se jí zkroutily do ostrého, chápavého úsměvu. Byl to přesně ten, koho po tom katastrofálním setkání v hale čekala.

Camilla Kensingtonová.