Vivienne vyšla na chladný balkon vily, do vlasů se jí opíral večerní mořský vánek a na rtech jí pohrával letmý, posměšný úsměv. Ťukla na zelené tlačítko na displeji a přiložila si telefon k uchu. "Copak se děje? Že by ředitelka Kensingtonová už litovala svého agresivního chování v hale?"

Ve sluchátku se jasně a hlasitě ozval zvuk, jak Camilla skřípe zuby. Bylo zjevné, že se snaží maskovat svou frustraci, ale rychle ji překryla tlustou vrstvou arogance. "Vivienne, nepokoušej štěstí. Je to nesmírná pocta, že jsme ochotni zaplatit závratných sto padesát milionů dolarů jen proto, abychom tě najali!"

"Ach, opravdu? Zní to, jako bych ty vaše miliony nutně potřebovala." Vivienne se pohodlně opřela o zábradlí balkonu a očima přelétla temný horizont. S nonšalancí tu přemrštěnou částku zavrhla jako zcela neupřímnou. "Vzhledem k tomu, že tohle není upřímná spolupráce, už se neobtěžuj mi volat."

"Počkej chvíli!" křikla Camilla. Vyskočila si na okraj svého kancelářského stolu a její tón přešel do chladného, jedovatého úšklebku, který odkapával ze sluchátka. "Vivienne Kensingtonová, nezapomeň, že mám stále ve svém držení ono vyděračské video z doby před šesti lety."

Při pouhé zmínce o videu Viviennin výraz okamžitě potemněl. Chladivý mořský vánek najednou působil mrazivě. Její myslí prolétlo trauma a pudové ponížení oné temné noci, noční můra, s jejímž pohřbením tak tvrdě bojovala. Hrozba, že by její nejtemnější a nejzranitelnější chvíle byla odhalena světu, těžce visela ve vzduchu. Zahnána do kouta neochotně spolkla trpkou pachuť své hrdosti.

"Pokud nechceš, abych ukázala, co se stalo před šesti lety," pásla se Camilla, jakmile vycítila ticho, "radím ti, abys zítra ráno přišla a promluvila si se mnou."

Vivienne se zhluboka nadechla a klouby kolem telefonu jí zbělely. "Fajn. Zítra tam zajdu." Okamžitě zavěsila a nepřítomně zírala ven na tříštící se vlny.

Aniž by to Vivienne tušila, malá Chloe u skleněných posuvných dveří odposlouchávala. Jakmile hovor skončil, odběhla zpátky do dětského pokoje a její drobné nožky tiše, ale rychle cupitaly po podlaze.

"Bratři!" zašeptala naléhavě Chloe a s očima doširoka rozevřenýma poplachem k nim přiběhla. "Právě volala ta zlá ženská! Vyhrožovala naší mamince!"

Maddoxův výraz okamžitě ztvrdl. Překřížil si paže a na svou drobnou postavu vypadal pozoruhodně sveřepě. "Takže zahájíme náš plán a to neprodleně."

Jaxon neztratil ani vteřinu. Jeho malé prsty rychle létaly po jeho upravené mechanické klávesnici. Hbitě nahrál svůj a Chloein vymyšlený životopis na oficiální castingové stránky značky Junior Styles, oblíbené značky dětského oblečení působící přímo pod Obsidian Group.

"V současnosti hledají dva malé dětské modely," vysvětlil Jaxon a očima visel na liště průběhu na svém monitoru. "S našimi portfolii nás určitě vyberou. Jakmile do té společnosti pronikneme jako modely, budeme se konečně moci k tomu miliardáři přiblížit. Potřebujeme solidní důkazy, abychom zjistili, jestli je Gideon Rothwell skutečně náš otec!"

Následujícího rána by se napětí v Lumina Jewelry dalo krájet. Sekretářka doprovodila Vivienne přímo do Camilliny kanceláře a tiše za ní zavřela dveře.

Camilla čekala na plyšové kožené pohovce a na skleněném konferenčním stolku už měla rozloženou pracovní smlouvu. Když Camilla viděla Vivienne vejít do dveří, potají si nesmírně oddychla. Viviennino klidné, nic netušící vystupování Camille řeklo vše, co potřebovala vědět – Vivienne zjevně neměla tušení, že Gideon byl tím mužem z hotelového pokoje z oné osudné noci.

Camilla se radovala z domnělé převahy, vstala a se samolibým úšklebkem posunula smlouvu dopředu. "Myslela jsem si, že se tu neodvážíš ukázat."

Vivienne po papíru ani nesáhla. Stála vzpřímeně, její přítomnost si v tiché místnosti vynucovala pozornost. "Musela jsem přijít, vezmeme-li v úvahu, že nade mnou stále držíš to video. Měla bych ti vlastně poděkovat, žes ho za ta léta nevypustila."

Camilla sebou mírně trhla. Pravdou bylo, že se nikdy neodvážila video zveřejnit, protože se bála, že by Gideonovi došlo, že tou ženou v jeho posteli nebyla ona. Rychle se však vrátila do svého arogantního postoje. "Přejděme rovnou k věci. Smlouvu mám přímo tady. Těch sto padesát milionů bude tvých, pokud to podepíšeš."

"Zdá se, že mě opravdu potřebuješ," podotkla Vivienne, vysmívajíc se tak Camillinu průhlednému zoufalství.

"Opravdu si myslíš, že chci, abys zůstala v Lumině?"

"Samozřejmě že ne." Vivienne se naklonila vpřed a v očích jí nebezpečně zablesklo. "Koneckonců ten muž, který chce, abych tu zůstala, je tím, kdo za tebe tu přemrštěnou částku sto padesáti milionů dává. Za těch posledních šest let sis našla docela bohatou skálu, o kterou se můžeš opřít, že?"

Věděla, že to Gideon byl tím, kdo tahal za nitky a platil. Její hlas se změnil na ostrý jako břitva. "Je velká škoda, že mi pořád ještě dlužíš facku ze včerejška. Nebylo by to pro mě přímo teď podepsat strašlivě ztrátové?"

Camillina tvář se pobouřeně zkřivila. "Nepokoušej štěstí."

Vivienne přistoupila blíž a s nečitelným výrazem vtrhla do Camillina osobního prostoru. "Před šesti lety jsem tvýma rukama utrpěla velkou ztrátu. Nedovolím ti, abys mě zmanipulovala k čemukoli dalšímu. Klekneš si přede mnou na kolena a omluvíš se mi, pokud chceš, abych tu smlouvu podepsala?"

Rozzuřená tou donebevolající neúctou, zvedla Camilla ruku, aby znovu udeřila. "Odhalím světoznámou Vedu před celým Crownhavenem!" zaječela.

Ale Vivienne byla rychlejší. Prudce chytila Camillino klesající zápěstí ještě ve vzduchu. Zlehka jí paží bolestivě otočila, aby ji znehybnila, volnou ruku zvedla a surově uhodila Camillu hřbetem ruky do tváře.

*Prásk!*

Ostré třesknutí se hlasitě rozlehlo prostornou kanceláří. Camilla zavrávorala dozadu a v naprosté nevíře si svírala rudnoucí tvář. "Ty děvko—"

"Zachází snad slečna Veda s ostatními tímto způsobem i v Glitzaře?"

Chaos náhle přerušil lhostejný, velitelský hlas. Vivienne se otočila ke dveřím. Do kanceláře vešel Gideon, jehož impozantní postava vrhala na místnost dlouhý stín. Dorazil právě včas, aby se stal svědkem té brutální facky.

Camilla se okamžitě vrátila ke své masce žalostné oběti a kousla se do spodního rtu. Do očí se jí draly slzy, přihnala se vpřed a falešně na sebe brala vinu za tu roztržku. "Gideone! Neobviňuj slečnu Vedu. Je to moje chyba. Možná jsem udělala něco špatně, čím jsem ji rozrušila."

Gideon ono teatrální chování ignoroval a přistoupil přímo k Vivienne. Jeho obrovská přítomnost zaplnila místnost, vzduch kolem nich začal být dusivě těsný. Vyřkl mrazivé, absolutní varování: "Pokud se budete i nadále projevovat tak agresivně, mám způsoby, jak zlikvidovat veškeré příležitosti, které by vás mohly přivést zpět do Glitzary."

"Vy mi vyhrožujete?" zasmála se Vivienne v čiré nevíře. Zvedla hlavu, aby se mu zpříma podívala do očí, v nichž se jí zračil neskrývaný odpor. Skutečně nesnášela, když jí někdo vyhrožoval.

Gideon se lehce zamračil, vyrušen prudkou nenávistí v jejím pohledu. "Tak co když je to výhrůžka?"

Vivienne divoce poukázala na jejich donebevolající pokrytectví. "Vy jste ti, kdo mě tak zoufale chtěl najmout. Přitom jste mě včera na recepci ignorovali a ona mě jako první fyzicky napadla. Vypadám pro vás jako snadná kořist?"

Gideon stál na svém, jeho tón byl přísný. "Ona by se měla omluvit za své prvotní pochybení. Ale vy se musíte omluvit za to své provinění právě teď."

Vivienne si pevně stála za svým. "Co jsem udělala špatně? Pouze jsem jí oplácela pohostinnost a zdvořilost, kterou mi včera projevila. Tou fackou jsem si s ní jen vyrovnala účty. To není moje chyba."

Hlasitě si nad jeho pokáráním odfrkla a bez dalšího přemýšlení se otočila na podpatku. "Už tu není o čem diskutovat."

Prohlásivši konverzaci za ukončenou si to cílevědomě namířila ke dveřím a oba nechala za sebou. Vyšla z kanceláře a zamířila přímo chodbou k výtahům.

Než se stačila dotknout tlačítka přivolání výtahu, obrovská, neskutečně silná ruka ji prudce zatáhla za paži.

"Co to děláte? Pusťte mě!" bránila se Vivienne rozhořčeně a podpatky dřela o vyleštěnou podlahu.

Gideon její protesty ignoroval. Fyzicky bránící se Vivienne odvlekl z otevřené chodby a strčil ji na izolované, spoře osvětlené schodiště. Těžké protipožární dveře se zabouchly a ztišily vnější svět.

Zahnal ji do kouta ke zdi. Jeho jantarové oči zachmuřeně klesly a zkoumaly její zarudlou, vzdorovitou tvář, když vyřkl své konečné ultimátum.

"Měla byste se vrátit a omluvit se.""