**Lyra**

"Lyro! Potřebuju kuře cordon bleu, dva ribeye steaky medium rare a citronového lososa. Tak si pohněme!"

Ostrý, panovačný hlas šéfkuchaře Magnuse prořízne ohlušující rachot kuchyně. Je to vůl. Certifikovaný, nezpochybnitelný génius v kulinářském světě, dvojnásobný držitel michelinské hvězdy a absolutní vůl. Už tři roky je mým mentorem. Toho muže miluji i nenávidím zároveň. Pokud je vůbec taková kombinace emocí možná, on ji ze mě doluje každou jedinou směnu.

"Ano, šéfe!" zavolám zpátky, už se otáčejíc na patě. Popadnu kleště a začnu připravovat kusy masa, které právě vyhrkl.

Je tu další typický, chaotický páteční večer v Zenithu. Tahle restaurace je korunním klenotem městské gastronomické scény a už šest po sobě jdoucích let má pětihvězdičkové hodnocení. Je to ten typ podniku, který podává jídlo na zakázku vypálených porcelánových talířích a nabízí mikroskopické, leč vizuálně úchvatné porce, za které bohatí a slavní vyhazují tisíce dolarů jen proto, aby je mohli ochutnat. Doslova naše dekadentní čokoládové dezerty zdobíme jedlými vločkami z čtyřiadvacetikarátového zlata. Hosté tam venku v jídelně jsou snobové ověšení diamanty, s těžkými hodinkami Rolex a v designových botách, které stojí víc než můj nájem za celý rok. To se někdo má.

Vím, že bych měla být za tuhle práci vděčná. Platí účty. Teď jsem sous-chef, v podstatě jeho pravá ruka na lince. Jedno z pěti těl, co proplouvají tímhle horkým, hlučným a rušným prostorem. Tohle prostředí je smyslové přetížení. Těžké měděné hrnce narážejí do průmyslových roštů. Stříbrné příbory škrábou o kovové přípravné pulty. Vzdálené, rytmické *cink-cink* křišťálových sklenic k nám pronikne lítačkami pokaždé, když z nich vyběhne číšník ve slušivém smokingu se stříbrným tácem. V těch krátkých vteřinách, kdy se dveře rozletí, se do kuchyňské mastnoty vlijí slabé, elegantní tóny živé klasické klavírní hudby. Někdo tam venku jemnými prsty ladně hladí slonovinové klávesy a přináší klid bohatým elitám, které večeří pod lustry. Tady vzadu je to válečná zóna.

V téhle kuchyni jsem krvácela a potila se celých pět let. Začínala jsem v šestnácti jako podřadná servírka. Na kulinářskou školu jsem šla jen proto, že mi šéfkuchař Mags řekl, že mám dar. Přistihl mě jednoho večera, jak se tu zdržuju po zavíračce a experimentuju se zbytkem mletého hovězího. Udělala jsem tehdy takové směšné, sýrem plněné placky a z legrace je nazvala 'Kuk-burgery'. Místo toho, aby mě vyhodil za límec, tam šéf stál a díval se. Kousl si. Rozdělili jsme si ten burger mlčky. Bylo to poprvé, co jsem toho muže viděla se usmát. Nebyl to žádný obrovský, zářivý úsměv, jen nepatrné zjemnění těch napjatých vrásek kolem jeho úst. Podíval se na mě a řekl: *'Máš potenciál, holka. Půjdeš na kulinářskou školu a budeš se učit pode mnou. Udělám z tebe kuchařku.'*

Kuchyně je adrenalin, ale není to to, co chci dělat navždycky. Vaření je dovednost, taktika pro přežití, ale moje skutečná vášeň leží v projektovém designu. Architektura. Navrhování konceptů. A tak, zatímco jsem přes den přežívala na kulinářské, v noci jsem dřela do úmoru, získala stipendium a udělala si bakaláře z projektového designu v rekordním čase dvou let.

To je přesně ten důvod, proč jsem před čtrnácti dny stála před Vance Tower. Byl to můj třetí pokus dostat se do jejich elitní firmy a konečně jsem si zajistila pohovor na projektovou stáž. Je mi pětadvacet. Vance řeší ty nejneuvěřitelnější globální zakázky – moderní muzea, tyčící se korporátní kancelářské budovy, nejmodernější novostavby. Je to ultimátní fantazie každého designéra.

Samotný pohovor byl samozřejmě propadák. Skončila jsem u toho, že jsem prezentovala své portfolio nějaké korporátní Malibu Barbie manažerce, která skoro ani nevzhlédla od svého tabletu. Celý ten výlet se zdál jako naprostá ztráta času a ještě se to zhoršilo, když jsem na chodníku před budovou prakticky narazila do doslova cihlové zdi v podobě muže. Dodnes si pamatuji ten tvrdý náraz do jeho hrudi, slabou vůni drahé kolínské a ty intenzivní, hypnotizující oříškové oči, které na mě shlížely. Řekl mi zlatíčko tak hlubokým, dunivým hlasem, ze kterého mi nechtěně přejel mráz přímo po páteři. Odsekla jsem mu a utekla. Jen další divnej moment v divným dni.

*Crr!*

Ostré, umělé cvrlikání mobilního telefonu prořízne prskání opékaného masa.

"Kdo má sakra zapnutej telefon? Znáte pravidla na mojí lince!" zařve šéfkuchař Magnus. Tvář mu zrudne sytou, vzteklou barvou. Mává ve vzduchu umaštěnou obracečkou.

*Crr! Crr!*

"Ehm. Šéfe," zašeptá pokorně jeden z mladších pomocných kuchařů a krčí se zpátky k nerezovému pultu. "To je váš telefon."

Magnus ztuhne. Zamrká, vztek se z jeho postoje vytratí, když si uvědomí, že se mu jeho horká hlava právě vymstila. "Oh. Pokračujte," zamumlá a sáhne do náprsní kapsy svého bílého rondonu.

"Tady Mags," štěkne a přitiskne si telefon mezi ucho a rameno. Nepřestává se hýbat. Ruce se mu míhají, když stahuje těžkou pánev s orestovanou zeleninou z otevřeného ohně a bere si dlouhou pinzetu, aby začal upravovat ozdobu na šesti obdélníkových talířích vyskládaných na výdejním pultu.

Pak se všechno zastaví.

"Cože?" vyrazí ze sebe Magnus udušeně.

Ta změna v něm je okamžitá a děsivá. Z obličeje mu úplně zmizí krev, jeho pleť zůstane popelavě, nezdravě šedá. Oči se mu rozšíří tak moc, že mu vidím bělmo všude kolem duhovek. Těžká litinová pánev mu vyklouzne z ruky. S prudkou ranou dopadne na pult a rozbije dva z těch drahých porcelánových talířů. Zlověstně horká zelenina a tmavá omáčka vystříknou po dokonalé kovové desce a prší dolů na gumové rohože.

"Dobře," vydechne Magnus. Rozhlédne se po kuchyni divokýma, frenetickýma očima. Z jeho strnulého těla vyzařuje čirá, nefalšovaná hrůza.

Upustím kleště. Bez zaváhání odstoupím od svého stanoviště a popadnu hrubou suchou utěrku. Strhnu tu horkou pánev z rozbitého porcelánu, strčím ji na studený hořák a začnu smetat zničené jídlo do odpadkového koše. Vzhlédnu k němu. Oči se mu lesknou neprolitou vlhkostí. Nedívá se na mě. Nedívá se na nic. Slepě zírá na kachličkovanou zeď a poslouchá ten hlas na druhé straně linky s jakýmsi zoufalým podvolením, jaké jsem u něj nikdy předtím neviděla.

"Jo, budu tam co nejdřív," zašeptá. Jeho hřmotný, autoritativní hlas je pryč. Zní zlomeně. Poraženě.

"Běžte," řeknu mu. Neptám se na nic. Neváhám. Ať už se děje cokoliv, ten chlap je v šoku. Nemůže v takhle horké kuchyni fungovat. "Kuchyň zvládnu, šéfe. Prostě běžte."

Magnus zamrká a stáhne svůj pohled na mou tvář. Na koutku úst se mu mihne slabý, třesoucí se úšklebek, jak se snaží poskládat svou zničenou sebekontrolu zpátky dohromady. "Seš si jistá, malá kuchařko?"

"Jo, šéfe. Máme to pod kontrolou," řeknu s pevným přikývnutím a promítám do toho sebevědomí, které sama cítím jen napůl.

"Dobře. Kdybys mě potřebovala, zavolej," zamumlá. Udělá krok k zadní kanceláři, pak se zastaví. Otočí se zpět a podívá se na mě, strnulé rysy jeho tváře změknou v něco, co připomíná hlubokou úlevu. "Máš to u mě, Lyro."

Otočí se a do kanceláře prakticky vběhne. O pár vteřin později ho vidím, jak popadne svůj tmavý vlněný kabát z háčku a zmizí těžkými kovovými zadními dveřmi do zadní uličky.

Uběhnou dvě hodiny. Adrenalin z toho, že jsem převzala vedoucí roli, mi udržuje krev v žilách v pohybu. Nápor při večeřích byl brutální, ale přežili jsme to. Lístky visící na kovové liště konečně řídnou. V jídelně zůstává obsazených už jen asi patnáct stolů. Plynule jsem vklouzla do role šéfkuchaře a zvládala finální servírování i kontrolu kvality. Do oficiálního uzavření kuchyně nám zbývá zhruba třicet minut.

Těžké lítačky se rozletí. Pan Barton, manažer podniku, vtrhne do kuchyně. Málem se srazí s Finnem, jedním z našich mladších číšníků, který balancuje s tácem špinavých talířů.

S Bartonem je noční můra vyjít. Je to malý, zavalitý chlap, měří sotva metr šedesát pět a má nápadný pivní pupek, který mu napíná knoflíky u vesty. Nosí neposlušný, drátovitý plnovous a mastné černé vlasy sčesané dozadu přes ustupující čelo. Na kořeni nosu ho svírají brýle s tenkou drátěnou obroučkou, kvůli nimž jeho kulatý obličej vypadá jako zmáčknutý bonbon marshmallow. Zuřivě si tahá za smokingového motýlka.

"Magsi!" zaječí Barton. Jeho hlas má v sobě nepříjemné, hluboké škrábání smirkového papíru. Prodere se kolem pomocných kuchařů a zběsile prohledává ohřívací pulty. "Kde je Mags?"

Otočí se kolem dokola uprostřed kuchyně, panikou zasažené oči mu těkají z tváře na tvář.

"Šéf měl osobní pohotovost," prohlásím klidně a otřu si vlhké ruce do modrého pracovního hadru přichyceného na mém pravém boku. "Pro dnešní večer to tu vedu já. Co pro vás mohu udělat, pane?"

"Kruci!" zakleje Barton a dupne vyleštěnou botou do gumové rohože. "Potřebuju šéfkuchaře Magse! Máme tam venku zrovna teď neuvěřitelně speciální VIP hosty. Přeskočili seznam rezervací, dožadovali se soukromého salonku a vyžádali si 'Tajnou specialitu od šéfkuchaře', tak jako vždycky."

Barton ze sebe vydá těžký, roztrhaný povzdech porážky. Na čele se mu viditelně srážejí krůpěje potu. Odmítá se mi podívat do očí, dívá se dolů na podlahu, zatímco jeho zavalité prsty si nervózně pohrávají s manžetovými knoflíčky. Vypadá jako člověk, co stojí na okraji útesu.

"No, můžete jim říct, že šéfkuchař už pro dnešek odešel a že si klidně můžou vybrat ze standardního menu," odpovím suše a otočím se zpět ke svému prkénku. "Kuchyň stejně brzy zavře."

"Prosím?" vyštěkne Barton. Vypochoduje k výdejnímu pultu a praští rukama do kovu. "Těm se prostě neříká ne. Chtějí specialitu od šéfkuchaře, takže to prostě uděláte! Očekávají absolutní dokonalost. Očekávají něco nového. Zařiďte to... šéfkuchařko."

Vyplivne na mě ten titul, jako by mu na jazyku nechal zkaženou pachuť. Zabodne do mě pohled, narovná si křivého motýlka, zatáhne ramena dozadu a protlačí se lítačkami zpátky do sálu.

Jakej to absolutní kretén.

Stojím tam a zírám na lítačky. 'Tajná specialita.' Pracuju v téhle kuchyni pět let a o žádné Tajné specialitě jsem nikdy neslyšela. Předpokládám, že v tom tkví celá podstata toho tajemství. Vím, že Magnus občas vyčaruje jídla mimo menu pro štamgasty z vyšší společnosti, ale na to žádná kartička s receptem neexistuje. Neexistuje tu žádný precedens. Nemůžu mu zavolat. Ta čirá panika v jeho očích, když odcházel, mi řekla, že jeho telefon se vypnul v momentě, kdy vytáhl paty ze dveří.

Takže tihle děsiví VIP hosté chtějí něco, co není v menu. Očekávají dokonalost od šéfkuchaře, který tu není, a doručuje to manažer, který zachází s personálem kuchyně jako s odpadem.

V hrudi se mi vznítí temná, rebelská jiskra.

Chtějí tajemství? Chtějí být ohromeni? Mám dokonalé jídlo pro klienty, kteří si myslí, že se za jejich peníze dá koupit svět. Je to dětinské. Je to zlomyslné. Absolutně, bez jakýchkoliv pochyb mě za to zítra ráno vyhodí.

Ale bude to stát tak hrozně moc za to. Tohle bude zábava.

*O dvacet minut později.*

"Odnes to do privátního salonku pro ty speciální VIP hosty," řeknu a přesouvám těžký stříbrný podnos přes kovový pult. Nasadím si na tvář obrovský úsměv za milion dolarů.

Finn stojí na druhé straně pultu a zírá dolů na podnos. Z jeho mladé tváře se vytratí veškerá barva. Vzhlédne ke mně, jako by mi právě narostla druhá hlava. Ach, Finny. Nemáš tušení, jak naprostou radost mi tohle dělá.

"To myslíš vážně?" zašeptá Finn a hlas se mu zlomí. Podívá se na talíře a pak zpátky na mě, v očích se mu hromadí čirá hrůza.

"Smrtelně vážně, jako zmrzlina na jablečném koláči, cukrouši. Tak alou," řeknu a mávnu na něj rukou.

"Ano, madam," odpoví a předvede roztřesené, sarkastické zasalutování. Popadne okraje podnosu, jako by to byla aktivovaná bomba, a protlačí se dveřmi.

Otočím se k pultu zády, vezmu vlhký hadr a začnu utírat nerezové povrchy. Tiše se zasměju, na rtech se mi kroutí ďábelský úsměv. Nemůžu se dočkat, až uslyším tu dohru.

Uběhne hodina. Kuchyň je oficiálně zavřená, oheň uhašený, linky vydrhnuté dočista. To těžké ticho zadních prostor je v ostrém kontrastu s dřívějším chaosem. Poslala jsem většinu pomocných kuchařů a myčů domů. Sedím sama ve stísněné zadní kanceláři, sčítám v těžké kožené účetní knize počty pro inventuru a užívám si to ticho.

O kachličky se rozlehne ozvěna kroků. Pan Barton nakráčí do kuchyně.

"Vy!"

Jeho hlas se rozléhá prázdnou nerezovou místností. Stojí blízko dveří do sálu a drží si odstup. Namíří rovnou na mě třesoucí se prst, pak dvakrát luskne a drsně na mě ukáže gestem 'pojď sem'.

Zavřu účetní knihu, pomalu vstanu a opráším si záhyby na tmavých kuchařských kalhotách. Jeho chování je divné. Vypadá strnule, skoro jako by vibroval nervózní energií.

"Jak že se to jmenujete?" vyštěkne na mě hrubě, když se přiblížím. Ušklíbne se.

"Lyra," odpovím vyrovnaně a nechám si na tváři prázdný výraz. "Co si přejete, pane Bartone?"

"Byla jste předvolána," řekne.

Ta slova procedí skrz pevně sevřené zuby. Po tváři se mu roztáhne bizarní, děsivě nucený úsměv. K očím ale nedosáhne. Vypadá jako vyšinutá loutka břichomluvce.

"Následujte mě. Hned," poručí, otočí se a dřív, než vůbec stihnu položit otázku, vypochoduje dveřmi ven.

Jdu za ním. Vyjdeme z ostrých zářivek kuchyně a vstoupíme do rozlehlého, prázdného sálu. Zbývající pomocníci potichu prostírají stoly na zítřejší obědy a pohybují se jako duchové. Sytá, tmavě modrá barva na zdech, připomínající královský odstín, ostře kontrastuje s těžkými zlatými doplňky. Ze stropu visí masivní křišťálové lustry, jejichž ztlumené žárovky se třpytí jako diamanty zavěšené ve tmě. Celá ta atmosféra křičí královskou krví a starými penězi.

Barton mě vede přes hlavní sál a míří přímo do zadní chodby. Zastavíme se před těžkými, masivními dubovými dveřmi lemovanými plátkovým zlatem. Na mosazné cedulce stojí *Soukromý VIP salonek*. Dveře jsou pootevřené na jediný centimetr.

Barton se natáhne třesoucí se rukou. Tiše zaklepe na dřevo. Tři přesná, rytmická zaklepání.

Zatlačí dveře dovnitř.

"Pánové, přesně jak jste žádali. Tohle je Lyra," říká Barton. Hlas mu klesne o oktávu a odkapává z něj absolutní posvátná úcta. Ukloní se v pase, udělá hluboké, ponížené uklonění a pak ustoupí stranou, aby mi uvolnil zorné pole.

Vstoupím do místnosti.

Vzduch v soukromém jídelním prostoru je hutný. Narazí mi do plic jako fyzická zátěž a vyrazí mi dech přímo z hrdla. Kolem jediného, masivního mahagonového stolu, lemovaného křišťálovou vázou přetékající čerstvě nařezanými exotickými květinami, sedí čtyři muži.

Vypadají jako skuteční bohové stržení přímo z Olympu. Jsou oblečeni v bezchybných, na míru šitých oblecích, které křičí nebezpečným bohatstvím. Ale není to oblečení, z čeho mi v žilách mrzne krev. Je to ta čirá, dusivá aura, která z nich vyzařuje. Je temná, dravá a násilná. Surová moc v té místnosti je tak těžká, že se mi fyzicky třesou kolena. Prastarý instinkt v mém mozku řve, abych sklopila bradu, poklekla, abych se podvolila čemukoli, co tihle muži jsou.

"Ty!" zašeptá hluboký, drsný hlas.

Při tom zvuku mi hlava vystřelí vzhůru. Moje oči se zamknou na muže sedícího v čele stolu.

Vzduch opustí mé plíce v ostrém nadechnutí. Ten obličej. Ta ostrá čelist. Ta široká ramena zkoušející švy jeho obleku. A ty oči. Ty intenzivní, vířící oříškové oči z chodníku před čtrnácti dny.

Muž se opře do své sametové židle. Na rtech se mu rozlije pomalý, děsivě samolibý úsměv.

"Znovu se setkáváme, zlatíčko."