**Enzo**

*Před 2 týdny…*

Sledoval jsem dokonalého anděla, jak mizí po rušném chodníku. Její osobitá vůně stále těžce visela ve vzduchu – sladká, hřejivá vanilka smíchaná s něčím naprosto omamným se mi obtočila kolem plic a odmítala se pustit. Ani jsem neznal její jméno. Nikdy mi nedala šanci se zeptat. Prostě mi narazila do hrudi a utekla do davu. Ale ten lov se mi líbil. Cítil jsem to hluboko v kostech, jak ve mně ožívá prazákladní instinkt. Byla to ona. Byla jiná než ty ostatní.

Vytáhl jsem telefon z kapsy kabátu a udělal rychlou fotku její mizející postavy. Kvalita nebyla bezchybná, zachytila jen část jejího obličeje a profil těla, ale to stačilo. Okamžitě jsem na rychlé volbě vytočil Danta.

"Co je zas?" ozval se Dante. Jeho hluboký hlas zněl znuděně a byl doprovázen těžkým povzdechem, jako by očekával nějaký problém.

"Našel jsem ji, Dane," oznámil jsem. Zatajil jsem dech a pevně sevřel telefon. Kousl jsem se do spodního rtu a zavřel oči, abych si vypálil obraz její tváře na vnitřní stranu víček.

"Opovažuješ se dělat si prdel." Slyšel jsem ostré lusknutí jeho prstů. Zašustily papíry. Pod těžkými botami vrzla prkna. "Jsi nahlas. Gideon a Ro jsou tady v kanclu."

"Co se děje? Jseš v pohodě?" rozezněl se sluchátkem Roův temný, dunivý hlas.

"Enzo říká, že ji našel," oznámil Dante. Jeho náhlý, dravý úsměv byl v tom tónu slyšet.

"Fakt? Jak se jmenuje? Jak vypadá? Jen mi neříkej, že její nejoblíbenější film je Ledové království," vyštěkl Ro a do mikrofonu přímo křičel. Ten chlap byl nelítostný zabiják, masami obávaný a smrtící s nožem v ruce, ale zrovna teď zněl jako děcko napumpované cukrem.

"Zklidni se, Ro," nařídil jsem, i mně tlouklo srdce o žebra. "Doslova mi narazila přímo do mě. Je bezchybná. Přesně náš typ. Ale vyklouzla mi, než jsem stihl zjistit její jméno. Hned teď vám tu fotku posílám."

Zmáčkl jsem odeslat. Na lince zavládlo těžké ticho. Následovalo společné, ostré nadechnutí. Věděl jsem naprosto přesně, co se děje na jejich straně. Můj vlastní pták už byl tvrdý jako kámen, ta tlustá, tvrdá erekce mě bolestivě tlačila na zip oblekových kalhot už jen při pohledu na rozpixelovaný obraz její tváře. Nám všem vzala řeč.

"Zjisti každičký detail," poručil Dante a znuděnost z jeho hlasu úplně zmizela.

"Jdu na to. Vyšla z Vance Tower. Nechám Dexe sestavit celou složku do hodiny," odpověděl jsem.

"Udělej to. Čau," zamumlal Dante a linka zmlkla. Přeposlal jsem fotku našemu nejlepšímu hackerovi, Dexovi, s přísnými instrukcemi: vytáhni na naši malou dračici úplně všechno, a to rychle.

Dvě vyčerpávající hodiny se vlekly. Dex konečně otevřel dveře mé kanceláře. Napochodoval dovnitř, nevnímaje vražedný vztek, který mi bublal pod kůží. Měl se spisem mého anděla hodinu zpoždění.

"Šéfe, mám špatné zprávy," oznámil Dex a zastavil se uprostřed koberce.

"Mluv," procedil jsem a čelist mi ztvrdla.

"Na bezpečnostních kamerách dnes ráno probíhala aktualizace firmwaru. Nikdo na patře si nevzpomíná, že by ji viděl. Nemůžu vysledovat její pohyb v budově. A software pro rozpoznávání obličejů nenašel žádnou shodu s fotkou, kterou jsi mi poslal. Jediná stopa je záznam z pouliční kamery, kde je vidět, jak kráčí k lince Z, tři bloky odtud."

Dex ani neucouvl. Sloužil nám patnáct let. Byl loajální a pro kohokoliv z nás by schytal kulku, ale přesto stál pár kroků vzadu, opatrný. Probudit bestii nebyl nikdy chytrý tah.

"Do prdele!" zařval jsem. Máchnul jsem paží přes svůj masivní mahagonový stůl. Stohy složek, křišťálové sklenice a těžká kovová pera se zřítily na dlaždicovou podlahu a roztříštily se na ostré kousky.

Zapřel jsem se rukama o holé dřevo, těžce jsem oddechoval a do žil mi pumpoval adrenalin. Můžeš utíkat, moje malá tajemná dračice. Ale já tě ulovím. Jsi naše.

**Dante**

*Současnost*

Den se táhl v jednom brutálním, krvavém zmatku. Odpoledne jsem strávil na schůzce s Cruzem, vůdcem místního pouličního gangu, a domlouval s ním logistiku pro naše nadcházející dodávky zbraní. Cruz objevil ve svých řadách krysu, která se snažila vynášet vnitřní informace poldům. Seděl jsem vzadu ve vlhkém skladu v centru a sledoval, jak Cruz a jeho kluci řeší tenhle problém. Pochyboval jsem, že by ta krysa ještě někdy šeptala fízlům, vezmeme-li v úvahu, že v současné době postrádala oči, jazyk a hlavu.

Seděl jsem na zadním sedadle našeho neprůstřelného SUV a řidič zastavoval u chodníku před Vance Tower, naší korporátní centrálou. Město, které jsme ovládali, ode mě oddělovalo silné pancéřové sklo. Těžké kovové dveře se rozletěly. Enzo vyšel z budovy, obklopen dvěma ozbrojenými strážci. Vřítil se otevřenými dveřmi auta a svalil se na kožené sedadlo vedle mě.

"Nazdar," zamumlal Enzo.

Vypadal příšerně. Kůži pod očima mu táhly temné, pohmožděné kruhy. Jeho obvykle pronikavé oříškové oči vypadaly mrtvě a podlité krví. Tmavé vlasy mu stály v nepravidelných chomáčích a ostré lícní kosti pokrýval hustý stín strniště.

"Těžkej den?" zeptal jsem se. Enzo byl můj nejbližší přítel. Věděl jsem naprosto přesně, co ho stravuje zaživa. Všichni jsme se dusili pod úplně stejným napětím. Byly to celé dva týdny, co udělal tu fotku. Dva týdny absolutní nicoty.

"Hmmm," zabručel Enzo. Zvrátil hlavu dozadu o opěrku a zavřel oči.

Byli jsme na cestě do Zenithu, abychom se sešli s Gideonem a Roem. Zenith byl korunním klenotem našeho legitimního impéria. Před lety jsme přetáhli šéfkuchaře Magse konkurenčnímu bossovi a on tohle místo proměnil v kulinářský zlatý důl. Ten chlap byl v kuchyni přírodní úkaz. Získat stůl znamenalo šestiměsíční čekací listinu.

Potřebovali jsme to rozptýlení. My čtyři jsme si spolu nesedli k pořádnému jídlu celé týdny. Tenhle výjezd jsem si vynutil já, protože tihle tvrdohlaví parchanti by se uhnali do předčasného hrobu, kdybych nezasáhl. Všichni jsme se topili v byznysu syndikátu, obsesivně jsme strkali hlavy do účetních knih a krvavých peněz, abychom přehlušili mizernou realitu, že Dex naši holku ještě pořád nenašel.

Kvůli té frustraci jsme byli smrtelně nebezpeční. Nálada se nám lámala kvůli naprostým maličkostem. Muži, co pod námi pracovali, chodili po špičkách a báli se i moc nahlas dýchat. A měli na ten strach plné právo.

Nejhůř to zvládal Ro. Utrhl se ze řetězu a změnil se ve vzteklého psa bez vodítka. Minulý týden vyvraždil čtrnáct chlapů při standardním transportu zboží jen proto, aby cítil, jak mu pod klouby praskají kosti. Trhal město na kusy, jedno místo po druhém, a kamkoliv přišel, tvořil chaos. Ani jeden z nás se nedotkl ženy od chvíle, co nám na telefonech přistála ta fotka. Naši ptáci patřili duchovi. Ta sexuální frustrace byl vařící, toxický tlak, co se nám vařil v žilách. Pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem její rozmazanou tvář. Jestli ji brzy nedostaneme do svých postelí, spálíme celé tohle město na popel jen proto, abychom mohli sledovat, jak ten popel padá.

SUV plynule zastavilo. Přes tónovaná skla se rýsoval velkolepý vchod do Zenithu. Pozlacenou markýzu podpíraly masivní bílé kamenné sloupy. Přes chodník se táhl dokonale čistý červený koberec.

Vystoupili jsme. Gideon a Ro vylezli z auta, které nás sledovalo. Naše soukromá ochranka kolem nás okamžitě zformovala úzký perimetr a směřovala nás k předním dveřím. Mladý poslíček v příliš velkém smokingu rozrazil skleněné dveře, s úctou rychle sklonil hlavu a držel jazyk za zuby.

"Pane Callahane, pane Vancei, pane Thorne, pane Rossi. Je to pro mě jako vždy potěšení. Váš soukromý salonek je připraven. Prosím, následujte m-mě." Cyrus Barton, manažer restaurace, se vyškrábal zpoza pultíku pro hostesky. Byl to malý, zavalitý chlap, co vypadal jako zpocený bonbon marshmallow. Dosadili jsme ho před dvěma lety, protože prokazoval slepou oddanost.

Prošli jsme přelidněným sálem. Bohatými hosty se prohnala vlna ticha. Tlumené šepoty a vyděšené pohledy sledovaly každý náš krok. Protlačili jsme se těžkými zlatými dveřmi do našeho soukromého VIP salonku a zastavili se u jediného, masivního mahagonového stolu přímo uprostřed.

"Řekni personálu, ať nám přinesou naše obvyklé pití, a řekni Magsovi, ať nám připraví tu svou Tajnou specialitu," rozkázal jsem a svalil se na židli.

O pár minut později nám donesli pití. Číšníkovi se třásly ruce tak silně, že kostky ledu chrastily o křišťálové vysoké sklenice jako střelba z kulometu. Položil tác, vypařil se a nechal nás o samotě.

Uběhlo dvacet minut. Dveře se znovu otevřely. Dovnitř vstoupil stejný roztřesený číšník a nesl naše jídlo. Těžký porcelánový talíř položil přímo přede mě.

Zíral jsem na to. Z hrdla se mi vydral štěkot surového, upřímného smíchu.

Burger.

Děláte si ze mě prdel, Magsi? Podělanej burger? Účtovali jsme si stovky dolarů za kaviárovou salsu a kuchyň nám poslala jídlo jako z bufetu. Tomu starochovi zamrzly mozkové buňky?

"Mags se dočista pomátl," zasmál se Gideon, nakláněje se nad svůj talíř.

I přes tu naprostou drzost toho jídla jsme se všichni té troufalosti museli pousmát. A ta vůně vyzařující z housky byla omamná.

Vzal jsem ho do rukou, mírně jsem kroutil hlavou a pořádně si kousnul.

Moje čelist přestala žvýkat. V hrudi mi zadunělo hluboké zasténání z potěšení. Ta chuť narazila na můj jazyk jako perlík. Bylo to bezchybné. To byl rozpuštěný sýr promíchaný s česnekovou bramborovou kaší narvanou přímo v mase? Tahle kulinářská exploze mi ovládla mozek. Bylo to slané, pikantní, následované ostrým, kořeněným kopnutím v zadní části krku a vyvážené slabým náznakem karamelizované sladkosti. Lepkavý sýr se táhl, krémové brambory se rozplývaly a tlusté plátky slaniny se mi o zuby tříštily naprosto dokonale. Bylo to chaotické, brilantní mistrovské dílo. Hraničilo to s gastro-orgasmem. Mags překonal každé jídlo za celou svou kariéru.

Pohlédl jsem podél stolu. Enzo, Gideon a Ro hltali svá jídla a vychutnávali si každé sousto.

Zlaté dveře zavrzaly, jak se otevíraly. Dovnitř vběhl Cyrus. Jediný pohled na burgery na našich talířích mu vysál z jeho buclaté tváře veškerou barvu.

"Panebože. Moc se omlouvám, pánové. Nemůžu uvěřit, že vám naservírovala burgery. To je naprosto nepřijatelné!" vydechl Cyrus, hruď se mu v panice zvedala.

Gideon přestal žvýkat. Oči se mu zúžily do nebezpečných štěrbin. "Co tím myslíte 'ona'? Kde sakra je Mags?"

Cyrus těžce polkl. "Ehm... Šéfkuchař Mags tu dnes večer není. Vaše jídla připravila jeho zástupkyně, pane. O-opravdu se omlouvám. Slibuji, že to s ní bude okamžitě vyřešeno." Otočil se na patě, připravený běžet.

"Ne," štěkl jsem. Chladná hrana mého hlasu ho zmrazila na místě. "Přiveďte ji k nám. Promluvíme si s ní, až dojíme."

Ušklíbl jsem se a sáhl si dozadu na kříž. Prsty se mi obtočily kolem chladné oceli mé zbraně. Vytáhl jsem ji zpoza opasku a praštil s ní naplocho o mahagonový stůl. Těžký kov klapl o dřevo. Tohle nebyla prosba. Byla to smrtelná hrozba.

Cyrus zbledl jako stěna. Zběsile se uklonil a vyběhl ze dveří.

Dojedli jsme to jídlo. Napětí v místnosti zmutovalo do nebezpečné zvědavosti. Kdo měl tu kuráž naservírovat mafii jídlo k pivu a k tomu talent udělat z toho takové mistrovské dílo?

Na dveře dopadla tři tichá, rytmická zaklepání.

Cyrus je rozrazil. Hlavu držel skloněnou nízko. "P-pánové. Tohle je Lyra. Vaše dnešní šéfkuchařka."

Odstoupil doleva a uvolnil nám výhled.

Ve dveřích stála žena. Měla na sobě tmavé, volné kuchařské kalhoty a obyčejný bílý rondon. Bradu měla zastrčenou, oči upřené na podlahu a jemné, křehké ruce úhledně složené před sebou. Stála prkenně.

Enzo do sebe vtáhl ostrý dech. "Ty!" vybuchl a hlas mu zdrsněl.

Žena sebou trhla. Hlava jí vystřelila nahoru.

Můj mozek zkratoval.

Její oči se zamkly s našimi. Velké, nádherné, laní oči. Ohromující srážka oříškové a zelené. Její plné, růžové rty se pootevřely v tichém úžasu.

Prudký, elektrický šok mi projel přímo po páteři a narazil přímo do mého rozkroku. Můj pták vystřelil proti zipu, okamžitě napjatý a tvrdý. Ta erekce byla tlustá, těžká a dožadující se. V uších mi burácela krev a přehlušovala okolní ruch restaurace. Chtěl jsem ji vytáhnout na ten mahagonový stůl, strhnout z ní ty kuchařské kalhoty a zabořit do ní svůj na kámen tvrdej úd tak hluboko, až by zapomněla vlastní jméno. Posedlý, dusivý hlad posledních dvou týdnů mi v hrudi explodoval.

Byla to ona.

Ten přízrak, kvůli kterému jsme obraceli město naruby, abychom ho našli, právě nakráčel přímo do naší soukromé klece. Lov skončil.

Střelil jsem očima na Enza. Na jeho pohledné tváři se roztáhl temný, dravý úsměv, který vypadal přesně jako vyhladovělá bestie, jež právě zahnala svou kořist do kouta. Tenhle výraz jsem na něm neviděl od toho dne, co vyfotil tu fotku.

Enzo se opřel do své sametové židle, oči ji hltaly. "Znovu se setkáváme, zlatíčko."